Téma:

Dneska dle moderní nomenklatury všechny trichocereusy s krátkými barevnými květy kromě Tr. tarijensis jsou Echinopsis huascha.

LOBIVIA HAEMATANTHA /Speg./ Br. a R., Cactaceae 1922/57
- Echinocactus haematanthus Speg., Cact. Plant. Tent. 1905/498

Polní čísla:
WR 165 - Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
WR 221 - Cachi, Salta, Argentina
ZJ 229 - Cachi Adentro, Salta, Argentina, 3000m
ZJ 47 - Piedra Del Molino, Salta, Argentina, 3400m
RH 1218 - Molinos, Salta, Argentina, 2600m
RH 1220 - Cachipampa, Salta, Argentina, 3100m
RH 1231 - Cachi Adentro, Salta, Argentina, 2850m
RH 469 - Cachi Adentro, Salta, Argentina, 2550m



Popis: Jednotlivá, kulatá, 5 - 10 cm vysoká a 6 - 7 cm silná, žeber 11 - 13 /-16/, přímá nebo slabě stočená, areoly od sebe vzdálené 1 cm, okrajové trny 5 - 6 (-10), cca 1 cm dlouhé, šídlovité a slabě zahnuté, hnědé. Středové trny 1 – 4, většinou 3, na konci hákovitě zahnuté, až 5 cm dlouhé, silné, tmavé až skoro černé. Květy 5 - 7 cm dlouhé a široké, červené s bílým středem. Plod kulatý, 1 cm v průměru, polosuchý. Semeno kulaté, důlkované s rovným, kulatým hilem.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Když byl druh v našich sbírkách neznámý, pátral jsem v Muzeu de La Plata po stopách Spegazziniho. Zde jsem našel jen rozlámané části rostlin, prach a drť, jen několik silných, cca 5 cm dlouhých, trochu zahnutých hnědých trnů zůstalo celých. Jsou to trny, které jsem našel západně od Cachi přes Seclantas až po Angostura. V Amblayo /Spegazzini/ jsem je hledal zcela marně.

Tato forma je prioritním typem pro celou skupinu populací s kulatými semeny a důlkovanou testou. Jeho domovina se rozkládá od Catamarca přes Saltu až po Jujuy. Nejjižnější populace jsou od severnějších tak odlišné, že by je každý chtěl držet jako dva různé druhy. Studium jednotlivých areálů ale dává poznání, že se robustní var. hualfinensis postupně mění až na jemnou var. densispina /Werd./.

Citace W. Rausch – Lobivia 75: V horách severoargentinských provincií Jujuy, Salta až Catamarca nacházíme typ lobívií, který vykazuje solitérní, ploše kulovitý, kulovitý nebo krátce cylindrický růst a řepovitý hlavní kořen, žebra jsou přímá, středové trny většinou silnější, esovitě zkroucené nebo hákovité, květy trychtýřovité, bez vůně, plod kulatý až oválný, příčně pukající, polosuchý, semena jsou kulatá, matná, často pokrytá zbytky dužniny, hilum bazální, důlkovitě prohloubené. Tento typ je v literatuře veden jako Echinocactus (Speg.), Lobivia (Br. et. R.), Hymenorebulobivia (Frič), Hymenorebutia (Frič et Buin.) nebo Mollilobivia (Wessn.), přičemž se ale autoři ještě nesjednotili na tom, zda jej zařadit k Rebutia (Frič), Lobivia (Br. et R.) nebo Echinopsis (Friedr.). Jak také, když tato otázka není vyřešená.
Mým problémem polního badatele je hledání prioritního jména této skupiny. První zmínky z této oblasti (Salta) najdeme u Spegazziniho u Echinocactus haematanthus (Cact. Plat. Tent. 1905/498), jehož zbytky jsem ještě objevil v herbáři v La Plata. Trny jsou cca 5 cm dlouhé, hnědé, tvrdé a na špici většinou poněkud zahnuté, květy pouze červené. Takovéto formy se najdou západně od Rio Calchaqui u Cachiadentro, Seclantas, Molinos, Angostaco až blízko Cafayate. Jméno „haematantha“ (krvavě červená) je zvoleno nešťastně, neboť jižně od Cachi mají rostliny jen žluté květy a jsou poněkud cylindrické. Backeberg je nazval Lobivia elongata. Na jihu tvoří Sierra de Quilmes geografickou díru, teprve v Sierra u Hualfin najdeme zase podobné formy s širšími žebry a silnějším otrněním, ovšem květy, plody a semena jsou totožné. Pojmenoval jsem tyto rostliny Lobivia hualfinensis Rausch. Zatímco Lobivia haematantha a Lobivia hualfinensis mají většinou tmavý (hnědofialový) habitus a jen červené květy, u Nacamientos rostou mnohem menší, zelené rostliny s bílými trny s černou špicí a žlutými až oranžovými květy. Tuto odchylku jsem pojmenoval Lobivia hualfinensis var. fechseri Rausch.
Ve stejné práci Spegazziniho najdeme ještě další rostlinu z Cachi, takzvanou Echinopsis cachensis Speg. (Cact. Plat. Tent. 1905/493), ovšem rostliny odpovídající popisu zde nikdy sbírány nebyly. Spegazzini píše: „ …Tělo krásně leskle zelené, trny štětinovité, mírně píchající… květy spoře dlouze vlasaté… tyčinky dvouřadé, černě purpurové…“, takové rostliny najdeme mnohem dále na východ a odpovídají popisu Lobivia saltensis Speg. (Cact. Plat. Tent. 1905/487). Srovnáme-li je s oběma vyobrazeními v Britton et Rose The Cactaceae 1922/obr. 68 a 70, lehce zjistíme, že jsou obě identické. Toto jméno tedy vyloučíme. Při studiu herbářů Spegazziniho jsem se přesvědčil, že naleziště Echinocactus haematanthus, Echinopsis cachensis a Echinopsis saltensis jsou poněkud pomíchaná.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo):
403 , 605 - celé vlákno haematantha , 812 , 1823 , 3411 , 22920 , 24423

Odkazy: www.forum.naszekaktusy.pl/index.php?topic=65.45 ,
www.lobivia.pl/haematantha/index.html

Možnosti záměny: Přesto, že je tento druh neobyčejně tvarově rozmanitý, dovolím si tvrdit, že kdo jednou viděl typovou varietu, už si ji nejspíš nesplete. Její trny jsou naprosto typické a varírují snad jen v délce. Spíš mohou být problémy v určení některých jiných variet.

Lobivia haematantha f. Adentro:

Poznámky: Celý tento komplex je velice atraktivní svým vzhledem a nádhernými květy všech možných barev. Navíc je naprosto nenáročný a odolný. Není tedy divu, že je ve sbírkách poměrně velice dobře zastoupen. Nebylo to tak ale vždy se všemi varietami. Kupodivu typová varieta haematantha patří právě k těm, jež ještě před nějakými 15 lety sehnat nebylo vůbec snadné. Mně se povedlo sehnat pár semínek WR 165 díky zde již jmenovanému panu Egideovi v roce 1987. Z tohoto výsevu mám dodnes dvě rostliny, cca 15 cm vysoké. Jedna z nich je na fotce výše. V současné době už je nabídka semen mnohem lepší a tak jejímu rozšíření nic nebrání.
Variet má tento druh poněkud více, než by se vešlo do jednoho příspěvku, takže si je projdeme postupně na několikrát. Nejdříve ty, které jsou typu vzhledově nejpodobnější.

Jen bych připoměl něco z historie taxonů Lob. grandiflora a huascha.
Na obrázku- lh6.googleusercontent.com/-61rwjN5dkLA/UOP9K0t7MjI/AAAAAAAAK7s/uA0MDlX9WnM/s800/grandiflora%25202.JPG - je typická stará a hlavně samosprašná Lob. grandiflora přesně taková, jaká byla pod tímto názvem rozšířená po válce po Čechách.
A na obrázku variety lobivioides - lh5.googleusercontent.com/-bvClsjqeqOg/UOP9Mo9z6nI/AAAAAAAAK8A/hF8DmqDG4-o/s800/grandiflora%2520lobivioides.JPG - je rostlina, která ve stejné době byla v našich sbírkách rozšířená jako Lob. huascha! Tyto rostliny nejsou samosprašné a méně odnožují, takže se tak nerozšířily.
Nejasnosti kolem taxonu "Trichocereus huascha" jsou zřejmě do jisté míry způsobeny tím, že je jako druhové označení použito indiánské pojmenování "huascha" (sirotek), což zřejmě znamená obecné pojmenování nějakých kaktusů s určitými společnými rysy.

Lobivia grandiflora var. lobivioides (Ritt.) Rausch comb. nov.
- Trichocereus lobivioides Graeser a Ritt., Kakteen 1980/444
- Chamaecereus grandiflora Frič, Kaktusář 1931/63
- Lobivia grandiflora Werd., Blühende Kakteen 1963/117
- Lobivia andalgalensis Dölz, Beitr. z Sukde. 1942/1
- Helianthocereus grandiflora Backbg., Cactus 1955/210

Polní čísla:
WR 526a - Lobivia grandiflora v. lobivioides, Catamarca, Catamarca, Argentina

Popis: Cylindrická, až 40 cm vysoká a 6 cm silná, odnožující, žeber cca 14, OT 8 - 12, ST 1, až 1 cm dlouhý, jehlovitý, tenký, květ 9 - 11 cm dlouhý.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Tyto formy byly nalezeny původně Fričem a rozšířeny v Evropě jako Chamaecereus grandiflorus. O nalezišti píše (Kaktusář 1931/63): „. . . z 2000 m, od vrcholů Kordiler v provincii Catamarca“ a v článku o jeho rodu Microspermia (Kaktusář 1932/101): „Microspermie měly červené květy, . . . dole rostly skupinovité echinopsy a překrásná gymnokalycia . . . květy obou byly červené. Byly to nejkrásnější rostliny, jaké jsem kdy vůbec našel: Chamaecereus grandiflorus a Gymnocalycium venturii, šťastný den, jakých je v životě sběratele málo.“ S těmito údaji můžeme s jistotou lokalizovat Cuesta Totoral. Poměrně vysoké formy jsem našel také na březích Rio Rodeo mezi La Puerta a El Rodeo.

Poznámka: Tato varieta se vyznačuje štíhlejšími a vyššími stonky, které ve stáří mírně poléhají. Dalším rozlišovacím znakem je zřetelně odlišený středový trn.


Lobivia grandiflora var. crassicaulis. (Backbg.) Rausch comb. nov.
- Helianthocereus crassicaulis Backbg., Kaktlex. 1966/185
- Lobivia andalgalensis Br. a. R. non Weber, Cactaceae 1922/56
- Lobivia crassicaulis Kiesling, Darwiniana 1978/324
- Trichocereus catamarcensis Ritt., Kakteen 1980/451

Polní čísla:
WR 151a - Lobivia grandiflora v. crassicaulis, Andalgala to Hualfin

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Kulatá až krátce cylindrická, 15 cm vysoká a 11,5 cm silná, odnožující, žeber 11 - 14, OT až 14, ST 1 - 4, šídlovité, květy 6 - 8 cm dlouhé. Poprvé byla nalezena Fechserem blízko La Estancia.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 23543

Poznámka: Vytváří široké bochníky cylindrických těl. Hodně častým jevem této variety je to, že kvete jen tehdy, má-li odnoží málo. Větší trsy často kvetou hodně neochotně a vůbec netuším, proč.


Lobivia grandiflora var. longispina Rausch

Polní čísla:
WR 151 - Lobivia grandiflora v. longispina, Andalgala to Hualfin, Catamarca, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Krátce cylindrická, až 15 cm vysoká a 6 cm silná, odnožující, žeber 13 - 14, OT 8 - 9, ST 1 - 4, až 4 cm dlouhé, tenké, jehlovité až ohebné, květy 8 cm dlouhé s užšími lístky než ostatní variety. Naleziště je blízko Andalgala u Agua de las Palomas.


Lobivia grandiflora var. pumila Rausch

Polní čísla:
WR 758 - Lobivia grandiflora v. pumila, Jujuy to Salta to Catamarca, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Kulatá, 45 mm v průměru, odnožující, žeber 11 - 12, trnů cca 12, až 20 mm dlouhé, šídlovité. Květy 7 cm dlouhé, červené s tmavě červenofialovými tyčinkami. Naleziště je v Catamarca u Agua Blanca.


Lobivia grandiflora var. herzogii Rausch

Polní čísla:
WR 795 - Lobivia grandiflora v. herzogii, Jujuy to Salta to Catamarca
RH 1198 - Lobivia grandiflora v. herzogii, Tafi, Tucuman, 1950 m, Argentina

Popis: Kulatá až krátce cylindrická, až 15 cm vysoká a 7 cm silná, tvořící malé skupiny, 17 - 20 rovných žeber, areoly 15 - 20 mm vzdálené od sebe, OT 11 - 13, paprskovité, až 12 mm dlouhé, ST 1 - 3, šídlovité, někdy též trochu prohnuté, až 25 mm dlouhé, hnědé. Květ 65 mm dlouhý a 50 mm široký, červený, s tmavším okrajem, jícen a tyčinky karmínově fialové. Plod šťavnatý, 1 cm silný. Semeno vejcovité, stlačené, leskle černé, s šikmým, oválným hilem. Domovina: Argentina, Tucuman, Tafi del Valle.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Před mnoha lety jsem našel mezi Lobivia bruchii a Lobivia schreiteri 10-ti hlavou rostlinu, se kterou jsem si nevěděl rady. Odnože byly velké jako pěsti, s rovnými žebry, vzdor přesnému pátrání jsem našel jen jednu rostlinu, měl to být hybrid? S sebou vzatá odnož přinesla 6 - 7 cm dlouhý, červený květ s tmavým jícnem a leskle černými semeny s šikmým hilem. Pro mě je jedna rostlina - žádná rostlina, nechal jsem celou záležitost být. Mezitím objevili Omar Ferrari a Dietrich Herzog na jiném místě více rostlin, byly to exempláře s delšími ST, někdy též poněkud ohnutými a vypadaly podobně jako Lobivia jajoiana!

Mnoho kaktologů se pokoušelo dokumentovat s pomocí semen domnělé vývojové linie, ovšem těmi kamínky v naší mozaice jsou semena jen v korelaci s ostatními fakty. Tak dnes předpokládáme některé vývojové linie, avšak např. Echinopsis tubiflora - Lobivia aurea /haematantha; Echinopsis candicans - Lobivia huascha /pentlandii; Echinopsis obrepanda - Lobivia calorubra /cinnabarina atd., spekulací ale dosud bylo Echinopsis schickendantzii - Lobivia grandiflora /jajoiana. Pro mluví: černopurpurový vnitřek květu a s tím tmavé tyčinky, jakož i vodnatý plod s velmi hladkými semeny, proti tomu je: skupinový vzrůst /jajoiana jednotlivá/, květy bez vůně /jajoiana silně vonící/ a v neposlední řadě dalece oddělené stanoviště. Také Ritter jde touto cestou, na níž dělá Hymenolobivia buiningiana / Lobivia jajoiana/ a Hymenolobivia purpureominiata / Lobivia grandiflora/, aniž by si ale hleděl geografie. Nalezištěm Tafi del Valle jsou tak L. grandiflora a L. jajoiana k sobě zeměpisně posunuty blíže

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 23570

Poznámka: Pomalu rostoucí varieta, zůstává dlouho malá a solitérní, později s několika odnožemi. S narůstající výškou prodlužuje trny. Květy jsou menší než u typu, i tak ale velice atraktivní.

LOBIVIA GRANDIFLORA Br. a R., The Cactaceae 1922/57
- Echinopsis rowley Friedr., IOS Bull. 1977/97
- Trichocereus rowley Kiesl., Darwiniana 1978/295
- Hymenolobivia purpureominiata Ritt., Kakteen 1980/460

Polní čísla:
WR 151b - Lobivia grandiflora, Andalgala to Ambato
WR 169a - Lobivia grandiflora v. brevispina, Above Tafi
WR 528 - Lobivia grandiflora v. andalgalensis, Catamarca, Catamarca, Argentina
WR 528a - Lobivia grandiflora v. purpureominiata, Las Juntas
WR 758a - Lobivia grandiflora v. andalgalensis, Aconquija
P 188 - Lobivia grandiflora, Sierra Ambato, 1800m
FR 997 – Lobivia purpureominiata, La Puerta – Andalgala, Catamarca, Argentina

Popis: Kulatá až krátce cylindrická, 15-20 cm vysoká a 7,5-10 cm silná, odnožující, žeber cca 14, areoly 1 cm vzdálené, trnů cca 15, šídlovité, 1cm dlouhé, žlutavé. Květy jsou 8-10 cm dlouhé, červené s většinou černopurpurovými tyčinkami (podobné Lobivia jajoiana). Plod kulatý, 3 cm v průměru, šťavnatý. Semeno podlouhlé, leskle černé, téměř hladké se šikmým, dlouze oválným hilem. Domovinou je Catamarca, mezi Andalgala a Conception (od Alumbrera po El Rodeo).


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Spor, zda se má Lobivia grandiflora Br. a R. zařadit k Echinopsis, Trichocereus nebo Lobivia, je už historický. Že tyto „rody“ tvoří historickou jednotku, je nesporné, avšak již při poznání prvních krátkokvětých forem (pentlandii) byly snahy tyto od dlouhokvětých „pravých“ Echinopsis oddělit (viz též Lobivia huascha). Jak je to těžké dojít k takovému rozhodnutí, ukazují jasně mnohé akrobatické přemety v naší literatuře. Při prvním pozorování uvidíme podobnost s Lobivia huascha, (proto také v mé knize Lobivia 1975 je jako var.), ale po přesnějším studiu a uvážení se zde dají rozdělit dvě paralelně probíhající vývojové linie. Předpokládáme-li pro Lobivia huascha odvození od Trichocereus candicans (nebo Trichocereus strigosus), tak můžeme v Lobivia grandiflora znovu poznat Trichocereus schickendantzii.

Britton a Rose popsali svoji Lobivia grandiflora, přičemž jí velmi podobný Cereus huascha Weber umístili k Trichocereus. Backeberg obešel tento problém a konstruuje mezirod „Neohelianthocereus“, u Friedricha jsou všechny zase Echinopsis a Ritter dokonce morfologickou a geografickou jednotku Lobivia grandiflora roztrhl na „Trichocereus“ a „Hymenolobivia“. Backeberg charakterizoval svůj „Neohelianthocereus grandiflorus“ s „květy podobnými lobíviím“, Ritter toto odmítl a přejmenoval jej na „Hymenolobivia purpureominiata“ a píše: „Skoro všechny ostatní argentinské lobívie (mimo Hymenorebutia), které jsou odvozeny přímo od středoargentinských nízkých zástupců Trichocereus, snad začínají druhem Lobivia purpureominiata Ritt. spec. nov. z provincie Catamarca. Tento druh v růstu nevypadá jako lobívie, nýbrž jako kulovitá forma trichocereusu. Květy jsou ale již typicky lobíviovité.“ Proč uskutečnil takovou vědeckou korekturu, není patrné. K čemu tentýž typ v ohraničení, regionálně odchýlené formě nově pojmenovává také Trichocereus catamarcensis a Trichocereus lobivioides?

Jako více druhů Brittona a Roseho je také Lobivia grandiflora obestřena vědomou mystifikací ve velkorysém nalezišti „mezi Andalgala a Conception“, kde se marně pátrá po rostlině s „flowers pink“. Já sám znám tento region velmi dobře, vícekrát jsem ho prochodil křížem krážem a mohl jsem proto rozpoznat následující: popisu odpovídají rostliny od Ambery po Las Juntas - El Rodeo, celý region je však mnohem větší. Severozápadně (La Estancia) jsou formy kratší, silnější a větší (crassicaulis) a na východ (Cuesta Totoral) delší, tenčí a jemnější (lobivioides). Více či méně sytě červené květy s tmavým středem se protahují zároveň s těly od západu na východ. Průměr 20 - 30 květů na lokalitu dává u typu délku květu 8 - 10 cm, na západě 6 - 8 cm (crassicaulis) a na východě 9 - 11 cm (lobivioides).

Citace W. Rausch – Lobivia 75 (v rámci Lobivia huascha): Severně od Catamarca se nachází vzhledově zelenější Lobivia grandiflora Br. et R., která je v Sierra Graciana relativně štíhlejší a jemněji otrněná a v oblasti Aconquija naopak kratší a tím silnější. Máme tu například ozdobnější formu od Totoral (Lobivia grandiflora Br. et R.), mezi La Puerta a Las Juntas ve všech částech silnější (Lobivia purpureominiata Ritt. n. n.) a blízko Andalgala (Las Palmas, Estancia atd.) krátké, silné skupiny Helianthocereus crassicaulis Backbg. Teprve mnohem severněji, v údolích Cachipampa (Salta), jsem našel znovu formu Huascha-typu a krátkým a silným tělem, která tu roste společně s Trichocereus smrzianus Backbg., má 6 cm dlouhé, žluté květy a není dosud popsaná.
Silné a trsovitě rostoucí formy z Jujuy (Lobivia caspalasensis Rausch n. prov.) a Tarija (Trichocereus narvaecensis Card.) jsou ještě neprozkoumané a zřejmě tvoří zvláštní subspecii Lobivia formosa nebo Lobivia huascha.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3363 , 4162 , 4350 , 4600 , 6546 , 6644 , 7078 , 8414 , 17828 , 18626 , 19925 , 20435

Odkazy: www.lobivia.pl/grandiflora/index.html
www.cact.cz/noviny/2005/07/Lobivia.htm

Možnosti záměny: Zejména mladé rostliny je někdy dost těžké odlišit od Lobivia (Helianthocereus, Trichocereus) huascha. Ta bývá štíhlejší, s hustšími a delšími trny a roste vyloženě trsovitě. V květu už jsou rozdíly jasné. Lobivia grandiflora má vždy velmi tmavý (téměř černý) vnitřek květu, jehož základní barvou je sytá červená.
Dalším druhem, který je L. grandiflora asi vůbec nejpodobnější, je Trichocereus schickendantzii s obrovskými bílými květy. Bez květu si však tyto dva nedovolím odlišit. Zde je na snímku

skupina rostlin obou těchto druhů (od L. grandiflora i var. lobivioides) ve sbírce Jardy Víta z Libotova u Dvora Králové nad Labem. Zkuste si odmyslet květy a pak říct, která „okurka“ je co.

Poznámky: Jedná se o hodně variabilní sloupovité kaktusy, které se do sbírky hodí už jen kvůli výškovému rozčlenění sbírky. Navíc mají nádherné květy a zejména starší trsy jich dokáží za sezónu udělat spoustu.

Mamlas napsal: Ne, že by metrový feroxky byly nějak hojný, ale neni to nic vyloučenýho. Pro nedůvěřivce je s jednou takovou vyfocen A.V. Frič v knize Lovec Kaktusů od Crkala.
Tr. bertramianus je tenčí a bělokvětý Tr. tarijensis(poco, ne nižší.

Sice by Frič musel mít podle té fotky aspoň čtyři metry, ale budiž. Nebyl jsem tam, nefotil, soehrensiím nerozumím a nepěstuju je, takže se přít nebudu a fotku coby zmatečnou mažu.
Místo ní jsem zařadil odkaz na stránku, kde obě tyto soehrensie jsou.

Ne, že by metrový feroxky byly nějak hojný, ale neni to nic vyloučenýho. Pro nedůvěřivce je s jednou takovou vyfocen A.V. Frič v knize Lovec Kaktusů od Crkala.
Tr. bertramianus je tenčí a bělokvětý Tr. tarijensis(poco, ne nižší.

Mamlas napsal: Le-li možno připojovat zde komentář, pokud ne, prosím moderátora o přesun do vlákna Soehrensia:
Foto L. Fischera označené L. formosa v. bertramiana nezachycuje rozhodně nic z okruhu Tr. tarijensis, tedy ani Tr. bertamianus - podívejte se na tvar žeber a otrnění. S nejvyšší pravděpodobností jde o velkou Lobivia ferox. Fotka skutečné L. formosa v. bertamiana je v Lobivia 85.
Jinak L. formosa v. walterii je patrně nová kombinace. Basionym je Trichocereus walterii Kiesling, dle Rausche je to Lobivia huascha var. walterii. Typová lokalita je Cuesta de Obispo, kde dle Rausche byla vyhubena, v r. 2009 jsme tam našli populaci sice nepočetnou ale s většinou mladých rostlin. Letos v prosinci jsem tamtéž našel poslední dva trsy. Hlavní oblast výskytu údajně leží severně od typové lokality.
Některými znalci byla pod tímto názvem rozšířena semena Soehrensia bruchii v. amaichensis, dle Rausche Lobivia formosa var. amaichensis Rausch nom. prov. A to je co pod tímto názvem v podstatě výhradně dostanete. Fotky skutečného Trichocereus walterii Kiesling jsou v Lobivia 85 a v Lambertově Cactus d Argentine.

Komentáře, následné diskuse a polemiky jsou samozřejmě i zde velice žádoucí, tak že díky za ně. Fotka var. bertramiana - já tam nebyl, nemohu posoudit. Podle mě by to ale klidně tato varieta být mohla. Pravda, mnohem méně otrněná než kytka na Rauschově fotce, taky asi patřičně mladší, ale jinak proč ne. Rozhodně bych ji zas naopak nedával k L. ferox, přece jen feroxka přes metr vysoká, to by mi nesedělo. Ale jak už jsem psal, já na nalezištích nebyl, hádat se tedy nebudu. S tím souvisí i udané naleziště WR 581 - takto se uvádí všeobecně, kde přesně ji pan Rausch sbíral, netuším.
Za varietu walteri se omlouvám, to jsem zblbnul já. Nevím, jak se mi k formose dostala, samozřejmě patří k huascha, jak píše mamlas, takže ji gumuju.

Ještě něco k uváděným lokalitám:
"WR 581 - Lobivia formosa v. nivalis, Santa Victoria to Quebrada del Toro, Salta, Argentina" takto uvedená lokalita je zcela nanic. Pohledem do mapy snadno zjistíte, že vzdálenost mezi Sta Victoria a Qda del Toro je několik set kilometrů, navíc dvě třetiny této vzdálenosti jsou mimo areál S. korethroides.
Jak správně nabádá Ježour ve vláknu o netřescích, lokality je nutno ověřit, neboť znalost správného čtení a psaní není ani v Evropě až tak samozřejmá a zkomoleniny se prakticky nedají opravit. Přesto to zkusím:
"WR 990 - Lobivia formosa v. korethroides, Ranqui Angosto" Pravděpodobně se jedná o osadu Ronqui Angosto na silnici Z Purmamarca na Susques. Zde S. korethroides skutečně roste.

Le-li možno připojovat zde komentář, pokud ne, prosím moderátora o přesun do vlákna Soehrensia:
Foto L. Fischera označené L. formosa v. bertramiana nezachycuje rozhodně nic z okruhu Tr. tarijensis, tedy ani Tr. bertamianus - podívejte se na tvar žeber a otrnění. S nejvyšší pravděpodobností jde o velkou Lobivia ferox. Fotka skutečné L. formosa v. bertamiana je v Lobivia 85.
Jinak L. formosa v. walterii je patrně nová kombinace. Basionym je Trichocereus walterii Kiesling, dle Rausche je to Lobivia huascha var. walterii. Typová lokalita je Cuesta de Obispo, kde dle Rausche byla vyhubena, v r. 2009 jsme tam našli populaci sice nepočetnou ale s většinou mladých rostlin. Letos v prosinci jsem tamtéž našel poslední dva trsy. Hlavní oblast výskytu údajně leží severně od typové lokality.
Některými znalci byla pod tímto názvem rozšířena semena Soehrensia bruchii v. amaichensis, dle Rausche Lobivia formosa var. amaichensis Rausch nom. prov. A to je co pod tímto názvem v podstatě výhradně dostanete. Fotky skutečného Trichocereus walterii Kiesling jsou v Lobivia 85 a v Lambertově Cactus d Argentine.

Lobivia formosa var. tarijensis (Vpl.) Rausch comb. nov.
- Cereus tarijensis Vpl. Kakteenkunde 1916/123
- Trichocereus tarijensis Werd., Kakteenkunde 1940/7
- var. densispinus Ritt., Kakteen 1980/449
- var. totorillanus Ritt., Cactus 1967/26
- Helianthocereus tarijensis Backbg., 1955
- Echinopsis tarijensis Friedr., IOS Bull. 1974/98
- Trichocereus poco Backbg., Kaktus ABC 1935/412
- var. fričianus Card., Fuaux Herb. Bull. 1953/11
- var. albiflorus Card. Fuaux Herb. Bull. 1953/12
- Helianthocereus poco Backbg., 1949
- var. sanguiniflorus Backbg., Kakteenlex. 1966/187
- Echinopsis poco Friedr., IOS Bull. 1974/97

Polní čísla:
WR 636a - Lobivia formosa v. tarijensis, Cieneguillas
WR 673b - Lobivia formosa v. tarijensis, Tupiza to Uyuni
FR 71 (a – d) - Trichocereus tarijensis var. poco, 9km North of Potosi, Potosí, Bolivia
FR 399 - Trichocereus tarijensis var. densispina, South of Abra Pampa, Jujuy, Argentina
FR 602 - Trichocereus tarijensis var. orurensi,s Don Diego, Potosí, Bolivia
FR 850 - Trichocereus tarijensis, Cieneguillas, Tarija, Bolivia
FR 990 - Trichocereus totorensis, East to Santa Cruz, Cochabamba, Bolivia, 2700m
FR 1158 - Trichocereus tarijensis, North of Camargo, Chuquisaca, Bolivia

Dvě fotografie Ladislava Fischera z naleziště:




Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Podobná Lobivia formosa (Pfeiff.), jen trochu slabší a vyšší v růstu, jednotlivá, a 4 m vysoká a 30 cm široká s cca 20 a více žebry, 20 - 40 trnů, jehlovité až ohebné, až 10 cm dlouhé. Květy blízko temene, 10 - 13 cm dlouhé, červené až karmínové. Areál rozšíření je od Tilcara-Humahuaca po Atocha, Tres Palcas, Tupiza-Uyuni, Iscayachi, Culpina až po Potosi-Cucho Ingenia. Tyto rostliny se počítají k největším formám pestrokvětých Echinopsis. Jako doprovodné rostliny často nacházíme Oreocereus celsianus nebo trollii a Lobivia ferox - longispina.

Doplnění - Jiří Kolařík 2. února 2013: Na silnici z Humahuaca na sever do Abra Pampa, kde snad už i všichni jeli, rostou v severním svahu tyto krásné kytky...Lobivia (Trichocereus) tarijensis...



...tato byla před časem zlomená a začala odnožovat a z těchto odnoží pak kvetla - mělo to tu výhodu, že květy byly v úrovni očí...



...ostatní kytky měly od 2,5m do 4m...kvetou z temene, takže žádná šance...



..tady jsem vyrušil několik brouků, kteří pak utíkali z nádherného květu...velikost květu - prům. ca. 5-6cm, délka ca. 8-9cm...



Lobivia formosa var. bertramiana (Backbg.) Rausch comb. nov.
- Trichocereus bertramianus Backbg., BfK. 1935/6
- Trichocereus orurensis Card., Fuaux Herb. Bull. 1953/13
var. albiflorus Card., Fuaux Herb. Bull. 1953/16
- Trichocereus antezanae Card., Fuaux Herb. Bull. 1953/16
- Trichocereus herzogianus Card., Fuaux Herb. Bull. 1953/19
- Trichocereus conaconensis Card., Fuaux Herb. Bull. 1953/24

Polní čísla:
WR 666
FR 989 - Trichocereus bertramianus Comanche, La Paz, Bolivia

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Podobná var. tarijensis (Vpl.), jen poněkud menší, jednotlivá, 2 m vysoká nebo trochu vyšší a 20 cm silná, žeber cca 20, trnů 20 - 30, až 10 cm dlouhé, jehlovité až ohebné. Květy 10 - 14 cm dlouhé, žlutobílé, krémové. Na Altiplano se nachází mnoho malých údolí a horských strání, jako např. u Oruro, Challapata, La Joya, Comanche, Tirco, Perez, Cona Cona atd., s většími či menšími nalezišti těchto rostlin a protože u katalogů je taková potřeba každou formu popsat, máme zde také už množství názorů na výběr. (Stejným způsobem mě ničí enormní práce, že snad chce někdo v Alpách „uspořádat“ Pinus austriaca podle síly kmenů a délky jehlic.) Barva květů je převážně krémová, zcela výjimečně se přimíchává také jednou červená forma (paralelně k areálu rozšíření var. tarijensis - červenokvěté, kde je také možné se setkat s bílou formou).

Odkazy:Fotografie najdete např. na této stránce:
www.orchidees.fr/forums/index.php?showtopic=61462


Lobivia formosa var. randallii (Card.) Rausch comb. nov.
- Trichocereus randallii Card., C. a. S. J. 1963/158
- Echinopsis randallii Friedr., IOS Bull. 1974/95

Polní čísla:
WR 637 – původně Lobivia formosa v. tarijensis, Camargo to Culpina, Chuquisaca, Bolivia
FR 1155 - Trichocereus randallii, above Paicho gorge, Tarija, Bolivia, 3300m

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, 1 m vysoká a 30 cm silná, žeber 20 - 30, trnů 20 - 30, 9 cm dlouhé, tato charakteristika se stále opakuje. Když jsem viděl v r. 1963 v Cochabambě Cardanesův Trichocereus randallii, měl jsem ho za krátký „poco“, teprve vyhledání naleziště ve Valle Paicho ukázalo podobnost s argentinskými krátkými formami. Tyto krátké formy v jejich rozšíření zpřehlednit, resp. rozlišit, je ještě těžký úkol, avšak srovnat rostliny z Valle Paicho, Abra de Pives, Cachipampa, Volcan Chani, Amaicha, Andalgala a Famatina a ještě v San Juan a v Chile je tak těžké, že rozlišování může vypadat jen velmi směle. U proti sobě stojících Trichocereus randallii a Soehrensia uebelmanniana zůstává rozdílná jen barva květů (červená a žlutá) a velká vzdálenost nalezišť. Uvnitř velkého rozšíření ale nalezneme také některé lokální odlišnosti, v nichž můžeme zjistit další variety.


Lobivia formosa var. nivalis (Frič) Rausch comb. nov.
- Lobivia bruchii var. nivalis Frič, Kakteenjägner 1929/3
- Echinopsis korethroides Werd., Neue Kakteen 1931/84
- Eriosyce korethroides Backbg., Kaktus ABC 1935/273
- Lobivia korethroides Werd., Kkde. 1938/30
- Soehrensia korethroides Backbg., C. a. S. J. 1951/86
- Trichocereus korethroides Ritt., Kakteen 1980/451

Polní čísla:
WR 15a - Lobivia formosa v. korethroides, Portrerillos
WR 581 - Lobivia formosa v. nivalis, Santa Victoria to Quebrada del Toro, Salta, Argentina,
WR 989 - Lobivia formosa v. korethroides, Agua Castillo
WR 990 - Lobivia formosa v. korethroides, Ranqui Angosto
WR 991 - Lobivia formosa v. korethroides, Inca Huasi
FR 613 - Trichocereus korethroides Argentina
RH 499 - Lobivia formosa var. nivalis, Encrucijada, Salta, Argentina 3700m

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: V Jujuy a v Saltě se nacházejí na některých lokalitách až 70 cm vysoké a 40 cm široké rostliny se žlutým, hnědým až hnědočerveným otrněním, které je na Volcan Chani husté, bílé a měkce kartáčovité. Květy jsou od oranžové, červené po tmavě fialové.

Doplnění - Jiří Kolařík 2. února 2013: ...přes Abra Blanca jezdí také spousta lidí a jistě i všichni vylezou ten kopeček ke krásně kvetoucím Soehrensia korethroides...







...je fakt, že kvetou (a nejen tady) od skoro oranžové po červenou...výška asi 4050m. Na lokalitě roste další lobívka...jak všichni víte...

..a nebo nedaleko při cestě do průsmyku u Cerro Acay...







...a pohled na lokalitu u cesty...výška něco pod 4000m



...jsou to fantastické kytky...

Abra de Lipan - opět známé místo, kam směřují nohy kaktusářů...na lokalitě rostou 2 lobívky a moje oblíbené C.boliviana + M.glomerata...serpentiny jsou typické a pohled je přímo z lokality - výška 4200m

Soehrensia korethroides


pohled na kytku s vrcholem svahu, kde přechází silnice na druhou stranu...



...byl jsem tu už dvakrát...pokaždé ale kolem 9-10:00 ráno, značná zima...a květy velkých kytek nebyly otevřeny...



...velké kytky mají tendenci odnožovat...tato má ca. 60cm výšky...



a bydlí u ní had...tedy asi 5m od ní...



před pěti lety to byla jen odrostlejší žížala...teď už dobrý 35cm...

...pokračujeme-li z Abra de Lipán dále, dojedeme k Salinas Grandes...kde rostou také soehrensie...a v r.2011 jsme tam u největší kytky potkali přátele kaktusáře z Německa...



[img]má jistě 80cm...a v temeni trny dlouhé až 20cm...jooo, to by byl kousek ve sbírce...[/img]



pohled na lokalitu ukazuje na jistou podobnost všech lokalit soehrensií...příkrý kamenitý svah, trávní vegetace...podobná doprovodná kaktusová vegetace...





...no, a už i tento ca. 8cm velký semenáč byl atraktivní...(= zůstal tam!)

...a poslední lokalita soehrensií, kterou jsem navštívil a stojí za to, je Paso San Francisco, což je v jiné provincii - v Catamarce - poblíž lokality Puna bonnieae...

Populace začíná už od vjezdu do Angostury...kde na příkrých svazích rostou v ca. 2500-2600m ve společenství Tunilla soehrensii, C.boliviana,...



...pokračujeme ale dále až na 3100m, kde je asi konec kaktusové vegetace...roste zde S.korethroides?, Denmoza rhodacantha, T.soehrensii, Maihueniopsis "conoidea"???

Dominantní kytka - ca. 1m dlouhá roste vysoko ve svahu...



...tady ve společenství C.boliviana...přijeli jsme zde 23.12.2011 a pár dnů před tím kvetly desítky těchto kopečků...
Pohled to temene...



...soehrensie tady 2011 nekvetly, zato denmozy ano...malé soehrensie jsou od malých denmoz těžko odlišitelné, protože i tady jsou ty "diamantiny", skoro tedy 800km vzdušnou linií od Cerro Diamante...



Lobivia formosa var. hyalacantha (Speg.) Rausch comb. nov.
- Lobivia hyalacantha Speg., Nuev. Not. Cact. 1925/42
- Echinopsis hyalacantha Werd., Neue Kakteen 1931/85
- Acanthocalycium hyalacanthum Backbg., Kaktus ABC 1932/22
- Helianthocereus hyalacanthum Backbg., Cactaceae 1959/1333

Polní čísla:
WR 814 - Soehrensia formosa v. hyalacantha, Agua Blanca

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Rostlina, kolem které bylo mnoho dohadů a domněnek. Jednotlivá, až 35 cm vysoká a 10 cm silná, 12 - 16 žeber, trnů cca 20, až 40 mm dlouhé, ohebné, květy blízko vrcholu, 10 - 12 cm dlouhé a 8 cm široké, zlatožluté. Plod kulatý, 25 mm silný, vodnatý. Domovinou je Catamarca, Piedra Blanca. Nikdy jsem ji neobjevil, rostliny jako na fotografii od Spegazziniho jsem našel v roklích blízko Pinchas v Sierra Velasco.


Lobivia formosa var. bruchii (Br. a R.) Rausch comb. nov.
- Lobivia bruchii Br. a R., Cactaceae 1922/50
- Eriosyce bruchii Backbg., Kaktus ABC 1935/273
- Soehrensia bruchii Backbg., BfK., 1938/6
- Trichocereus bruchii Ritt., Kakteen 1980/450
- var. brevispinus Ritt., Kakteen 1980/450

Polní čísla:
WR 162 – Tafi del Valle
FR 966 - Trichocereus bruchii Argentina
L 553 - Lobivia bruchii Santa Victoria Pass, Jujuy / Salta, Argentina 3500m

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Tělo kulaté, až 50 cm v průměru, později trochu odnožující, až 50 žeber a více. Ani Britton a Rose, ani Backeberg neuvádějí délku květů a trnů, pouze že květ je červený. 10 - 15 trnů je přímých nebo trochu ohnutých, jsou žluté až červenohnědé, šídlovité. Květy se vytvářejí blízko temene, 6 - 8 cm dlouhé, s krátkými okvětními lístky, takže vzniká dojem, že se květ zcela neotvírá (podobně u Lobivia grandis Br. a R.). Domovina je Tucuman, Tafi del Valle, východně od Abra de Infernillo.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3250


Lobivia formosa var. uebelmanniana (Lembcke a Backbg.) Rausch comb. nov.
- Soehrensia uebelmanniana Lembcke a Backbg., Cactaceae 1959/1925
- Trichocereus uebelmannianus Ritt., Kakteen 1980/1116
- Soehrensia schaeferi Ritt. a Y. Ito, Illustr. of Flow. Cacti 1967

Polní čísla:
WR 988 - Lobivia formosa v. uebelmanniana, Puritama
FR 556 - Trichocereus uebelmannianus, East of San Pedro de Atacama, La Loa, Atacama, Chile

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, někdy též trochu odnožující, až 1 m vysoká a 40 cm silná, žeber až 40, trnů cca 30, až 15 cm dlouhé. Květ 6 cm dlouhý, blízko temene, žlutý. Naleziště je v San Juan a v Chile. Tyto formy jsou velmi podobné Lobivia formosa (Dodds), ale se silnějším, hustším a delším otrněním a zůstává poněkud menší.

Doplnění - Jiří Kolařík 3. února 2013: V Chile, v okolí El Tatio směrem na Caspana roste Soehrensia uebelmanniana...
Výška opět kolem 3600-3700m...ovšem - osobně si myslím, že se kytky nijak od těch argentinských neodlišují - ergo - proč by nemohly růst i v Chile...???

Pohled na lokalitu s až ca. 2m vysokými soehrensiemi...



jiná kytka...



...velké kytky jsou rezavě otrněné...ale semenáče jsou "klasické" soehrensie...



semenáč asi 15-18cm v průměru...a jeden větší ještě kulovitý...



Fotky jsou z ledna 2008, z mé první výpravy...letos jsme byli poblíž (na El Tatio), ale vzhledem pozdnímu odpoledni jsme spěchali do San Pedra de Atacama. Kytky jsem v květu neviděl, ani plody nebyly...v r.2008 bylo dosti extrémní sucho. Nicméně semenáče jsou v ČR v oběhu od jiných sběratelů...sám mám dva velké (asi 10cm, + další malé) semenáče, ovšem k jiným soehrensiím - žádný rozdíl...

Doplnění z IPNI:

Cactaceae Lobivia formosa ( Pfeiff. ) Dodds var. uebelmanniana ( Lembcke & Backeb. ) Rausch
Lobivia 85: 48, basionym not validly publ. 1987 [1985-86 publ. 1987]
85: 48, basionym not validly publ. 1987
Links:
basionym:Cactaceae Soehrensia uebelmanniana Lembcke & Backeb. Cactaceae (Backeberg) iii. 1925 (1959).

Original Data:
Basionym: Soehrensia uebelmanniana. (Lembcke & Backbg.)

Id: 966125-1 Version: 1.5 View Record history

View this record in TCS-RDF format


Lobivia formosa var. rosarioana (Rausch) Rausch comb. nov.
- Lobivia rosarioana Rausch, K. u. a. S. 1979/284

Polní čísla:
WR 129 – Sierra Famatina
WR 528 – Soehrensia rosarioana var. rubriflora (Lobivia grandiflora?)


Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, kulatá, cca 10 cm v průměru, až 18 žeber, cca 20 trnů, až 5 cm dlouhých. Květ 65 mm dlouhý a 50 mm široký, žlutý. Vzácně se nachází v Sierra Famatina. Červeně kvetoucí Lobivia rosarioana var. rubriflora se svými tmavými tyčinkami se Sierra Ambato patří pravděpodobně k Lobivia bruchii nebo Lobivia grandiflora Br. a R.

Foto a sbírka Ladislav Fischer:


Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3063 , 3250 dole, 3686 rubriflora, 4244 rubriflora, 24993


Lobivia formosa var. kieslingii (Rausch comb. nov.
- Lobivia kieslingii Rausch, K. u. a. S. 1977/249

Polní čísla:
WR 573 - Lobivia kieslingii , Sierra de Quilmes, Tucuman, Argentina, 4300m
WR 839a - Soehrensia formosa v. kieslingii, Jasamina



Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, kulatá, až 25 cm v průměru, žeber asi 30, OT cca 12 a 1 - 2 ST, až 30 mm dlouhé, všechny trny šídlovité a trochu zahnuté, květy vytváří vysoko na straně, až 90 mm dlouhé a široké, trychtýřovité, s tenkými špičatými okvětními lístky, oranžovočervené až karmínové. Domovinou je Tucuman, v Sierra de Quilmes.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 24993


Lobivia formosa var. amaichensis Rausch nom. prov.

Polní čísla:
WR 708 - Lobivia formosa v. amaichensis, Salta to Cafayate
RH 1201 - Lobivia formosa v. amaichensis, Abra de Infernillo, Tucuman, Argentina 3050m

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, ve stáří poněkud odnožující, kulatá, až 40 cm v průměru, se silným, většinou žlutým otrněním, květy jsou všeobecně svítivě oranžové, zcela vzácně se najde žlutá forma. Domovinou je Tucuman, západně od Abra de Infernillo, Amaicha (číslo sběru je 708).


Lobivia formosa var. velascoensis Rausch nom. prov.

Polní čísla:
WR 128a – Lobivia formosa var. velascensis, Famatina to Velasco, La Rioja

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Poněkud menší formy s delšími, přilehlými, vzájemně propletenými OT a červenohnědými ST. Ještě jsem neviděl od této populace žádné květy. Roste ve vysokých polohách Sierra Velasco u Pinchas (polní číslo 128a).

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 24947


Lobivia formosa var. grandis (Br. a R.) Rausch comb. nov.
- Lobivia grandis Br. R., Cactaceae 1922/58
- Pseudolobivia grandis Krainz, J. SKG. 1949/46
- Soehrensia grandis Backbg., C. a. S. J. 1951/86
- Echinopsis grandis Friedr., IOS Bull. 1974/95
- Trichocereus grandis Ritt., Kakteen 1980/450
- Soehrensia ingens Backbg., C. a. S. J. 1951/48

Polní čísla:
L 499 - Lobivia grandis, Capillitas, Catamarca, Argentina, 2800-3000m
FR 431 - Trichocereus ingens, Famatina mountains, La Rioja, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Máme zde Lobivia s jen 25 cm, se 14 - 16 žebry, 10 - 15 trny, ty jsou jehlovité, až 8 cm dlouhé, květ je 6 cm dlouhý s krátkými lístky, „probably white“, nalezena mezi Andalgala a Conception v 2400 m. Také kvůli skutečnosti, že v této krajině takovou rostlinu nikdo znovu neobjevil a také nikdo takovou nezná, nemíním se zdržovat obohacováním naší literatury touto historií. Najdeme ji jako Pseudolobivia Krainz, Soehrensia Backbg., Echinopsis Friedr. a konečně jako Trichocereus Ritter. Pouze z úcty k tradici zde uvádím toto jméno. Z téže krajiny máme ještě Soehrensia ingens Backbg., s jejími jen 3 cm dlouhými květy, kterou nikdo nezná.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 25053

LOBIVIA FORMOSA (Pfeiff.) Dodds, C. a. S. J. 1937/146
- Echinocactus formosus Pfeiff., En Diagn. Cact. 1837/50
- Echinopsis formosa Jac. 1845
- Soehrensia formosa Backbg., Die Cactaceae 1959/1678
- Trichocereus formosus Ritt., Kakteen 1980/450
- Lobivia oreopepon Speg., Nuev. Not. Cact. 1925/45
- Echinopsis oreopepon Werd., Neue Kakteen 1931/85

Polní čísla:
WR 128 - Famatina to Velasco, La Rioja, Argentina
WR 128a - Famatina to Velasco, La Rioja, Argentina
WR 547 - Mendoza, Mendoza, Argentina
WR 547a - Lobivia formosa v. pulcherrima, Arrequintin, Mendoza, Argentina
WR 962 - Manzano Historico
WR 974 – Chaschuil
FR 7 Lobivia formosa Trichocereus formosus Mendoza, Argentina

Popis: Jednotlivá nebo jen málo odnožující, až 2,5 m vysoká a 50 cm silná, žeber cca 40 a více, trnů cca 20, jehlovité až elastické, bělavé, žlutavé nebo s hnědou špicí, až 8 cm dlouhé. Květ blízko temene, cca 7 cm dlouhý, řídce chlupatý, žlutý. Plod kulatý, 4 cm v průměru, žlutavý, šťavnatý. Semeno lesklé, černé, ledvinovité, s oválným, šikmým hilem. Domovina: Argentina, Quebrada del Toro od Mendozy do San Raphael.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Vzdor dřívějšímu popisu (1837 se správným nalezištěm), bylo na tyto rostliny pohlíženo stále s otazníkem, snad i proto, že dříve než kvetou, musejí tyto rostliny dorůst do značné velikosti, nebo případně pro své odloučené, většinou těžko dostupné stanoviště. Jen tak se dá vysvětlit, že se stále přesunují mezi Echinopsis, Trichocereus a Lobivia. Tento zmatek můžeme najít už u Brittona a Roseho, kteří popisují se svou lobívia-diagnózou např. Lobivia bruchii, ale prioritní typ (formosa) vedou u Echinopsis. Backeberg zkoušel odstranit tyto rozdílné názory svým mezirodem Soehrensia a píše: „ . . . všechny společně ale navíc vyvíjejí květy se silnou trychtýřovitou až zvonovitou trubkou vždy blízko temene. Plody jsou lobíviového typu, jen větší a silnější.“ Dále zdůvodňuje svůj názor: „Obří koule S. ingens a vysoké staré S. formosa dávají v každém případě přesvědčivě poznat, jak oprávněné je oddělení tohoto rodu neuvěřitelně velkých, kulatých nebo protáhlých druhů“, podle mého mínění to vůbec přesvědčení není. Máme přece ve zbývající botanice také jiné rody s enormními velikostními rozdíly, vzpomenu např. Pinus mugnus s 50 cm a Pinus jeffreyi s 50 m nebo Salix reticulata s 30 cm a Salix alba s 30 m atd. Takové rozdělení je tedy nepotřebné. Tento typ Formosa má od Mendozy až do blízkosti La Pazu v Bolívii obrovské rozšíření, ve kterém ale můžeme rozpoznat regionálně oddělené odchylky (variety).

Citace W. Rausch – Lobivia 75: Tyto formy obdržely své botanické jméno Echinocactus formosus již r. 1837 od Pfeiffera s exaktním údajem místa nálezu - Mendosa, který není obvyklý v kaktusové literatuře. Je ale politováníhodné, že pozdější kaktologové si nedali práci s vyhledáváním této lokality, když „dělali“ literaturu. U Salm-Dycka nalézáme tuto rostlinu v rodu Echinopsis, kde zůstala dlouhou dobu. Ještě Britton a Rose ji v roce 1922 počítají k Echinopsis, třebaže popsali Lobivia bruchii a Lobivia grandis jako lobívie. Jména Soehrensia formosa var. polycephala a var. maxima Backbg. jsou nic neříkající jména. Dále dostala formosa jméno Lobivia oreopepon Speg. 1925, která se v roce 1931 jmenuje Echinopsis Werd., r. 1935 Acanthocalycium Backbg. a i když Dodds zařadil roku 1937 Soehrensis oreopepon jako synonymum k Lobivia formosa, v roce 1959 se objevuje znovu Soehrensia oreopepon Backbg., kterou ale Friedrich v roce 1974 zařadil k Echinopsis. (Příbuzná Lobivia bruchii byla také Eriosyce Backbg. 1935 a Lobivia grandis jako Pseudolobivia Krainz 1949). Mnoho vyplýtvané tiskařské černi, aniž byly viděny rostliny, je vzorným příkladem mnohých fantastických přeludů, které zdobí naši kaktusovou literaturu. Suché pahorky Cacheuty (oreopepon) činí rostliny menšími, než příznivější Quebrada del Toro u Mendosa (formosa), čímž se rozdílná velikost ukazuje jako nezávažná.
Rostliny rostou většinou jednotlivě, nejdříve kulovitě, později v příznivých podmínkách až přes 2 m vysoké a 0,5 m v průměru. Tvoří plochý systém kořenů, přímo probíhající žebra a široce trychtýřovité až zvonovité květy, které se objevují na temeni a jsou ve dne otevřeny, 6 – 8 cm dlouhé a většinou žluté. Plod je kulovitý s velmi vodnatou dužninou, ve které jsou relativně malá, asymetrická, černě se lesknoucí semena. Je možné tyto často obrovské giganty nalézt na jihu u San Rafael a na severu nejvíce ve vysokých údolích k čilským hranicím přes San Juan, Jachal, Famatina až do hor Aconquia. Na několika místech byly nalezeny také na čilské straně. Severní hranice těchto rostlin, které kvetou zásadně žlutě, nacházíme v blízkosti Andalgala, kde se jmenují Soehrensia ingens. Dále na sever v Cubres Calchaguies jsou kulatější formy Lobivia bruchii s víceméně červenými květy, které v sousední Sierra de Quilmes zůstávají menší, mají ohnutější trny a velmi krátkou čnělku. Nazval jsem tyto rostliny po svém tehdejším průvodci Robertu Kieslingovi Lobivia kieslingii. Až nad Cachipampa nad horní Quebrada del Toro od Salty po vysoké polohy Volcan Chani se objevují jemněji otrněné formy, avšak s červenými květy, tj. Lobivia bruchii var. nivalis Frič. V Kakteenjäger 1929 Frič píše: „… varírují od tmavočervených, silněji otrněných až ke žlutému a sněhově bílému otrnění podle výšky nálezu.“ Jemně hnědé formy odpovídají pozdější Echinopsis korethroides Werd. ze stejné oblasti (Los Andes). Mezi oběma areály žlutě a červeně kvetoucích gigantů se nalézají nejmenší formy celé skupiny, které kvetou již asi při průměru 7 cm a dílem náhody se jmenují Lobivia grandis Br. et R. V Sierra Ambato a na typové lokalitě jsem nalezl jen červeně kvetoucí rostliny, nikoliv, jak udává Backeberg, žluté. Žlutě kvetoucí varieta se nachází jen v Sierra Velasco. Snad se jednou budou počítat červeně kvetoucí formy ze Sierra Ambato k Lobivia bruchii a malé žlutě kvetoucí ze Sierra Velasco k Lobivia formosa. Aby formy ingens, grandis a bruchii, které byly popsány všechny z jedné oblasti, byly jednou patřičně zařazeny, bylo nutno uspořádat ještě jedno přesnější pozorování v přírodě. V Tucumanu a v Saltě převládají více kulovité formy, naproti tomu bolívijští zástupci, kteří sahají až k Jujuy, mají čistě cereoidní vzrůst. Zde formosa dorůstá i více než 2 m, rostliny dosahují i 4 m a více a také květy se zvětšují o několik cm. Jsou to rostliny, které byly v literatuře popsány jako trichocereusy a helianthocereusy, avšak kromě rozměrů nevykazují žádné odchylky. V Jujuy začíná areál tzv. Helianthocereus poco Backbg. od Tilcara, Humahuaca, Iscayachi, Atocha, Tupiza do Uyuni a na východě přes Cieneguillas Salitre, Cana Cruz až do Cucho Ingenio. Je možné zde nalézt malé skupiny a na jiných místech i celé lesy. Průměr rostlin stejně jako otrnění se mění od exempláře k exempláři, takže v literatuře nalézáme více popsaných forem, např.: Trichocereus poco Backbg., var. fricianus Card., var. sanguiniflorus Backbg. nebo Trichocereus randallii Card. Všeobecně kvetou světle až tmavočerveně (karmínově), zcela zřídka se mezi ně mísí také květy bílé, což podnítilo Cardenase k popsání Trichocereus poco var. albiflorus. Prvé a platné jméno této formy je Cereuc tarijensis Vpl. 1916, který tehdy sbíral Fiebrig blízko Iscayachi (Pueblo Viechoú a tím má prioritu. Severně od tarijenského aeálu se nalézá blízký příbuzný okruh tvarů, který zůstává v habitu poněkud menší a má bělokrémové květy. Prohledal jsem všechny známé i neznámé lokality, ale dařilo se mi rozeznat jen jeden tvarově bohatý typ, jehož prvé jméno se objevilo v literatuře jako Trichocereus bertramianus Backbg. z Comanche. Tentýž se nachází také u Perez – Campero, Tirco (Trichocereus herzogianus Card.). Tak jako jsem u Tilcara nalezl mezi stovkami červenokvětých rostlin jednu bělokvětou, tak zde naopak můžeme výjimečně nalézt červenou formu. Pouze Cardenasův Trichocereus herzogianus var. totorensis, který zasahuje nejdále na východ, je odlišná forma s málo trny, čímž působí zeleným dojmem.
Tím zahrnuje typ Lobivia formosa (Pfeiff.) Dodds značně velký areál, který sahá od Mendosy v Argentině až do blízkosti La Paz v Bolívii, přesto že se od jednotlivých menších areálů odděluje pevnými místy výskytu a dědičně trvalými odchylkami.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3004

Odkazy: www.lobivia.pl/formosa/foto.html , www.cactusexpeditions.com.ar/c_gallery_ip.htm

Poznámky: Je pravda, že tento druh zařazuji mezi lobívie tak trochu s nechutí. Mezi trichocereusy bych ho bral, ale pro mě to tak nějak zůstává Soehrensia. Ono to přiřazení k lobíviím bude asi botanicky správné, ale dvoumetrová lobívie... I díky tomu jsem je nikdy nesháněl, nepěstoval, nezajímal se o ně a nemám je. Jedinou výjimkou je var. kieslingii. Důvod? Je relativně mrňavá. Snad bych si mohl pořídit ještě tu rosarionu, ale jinak mě fakt nelákají (a tímto se jim omlouvám).

Doplnění - Jiří Kolařík 2. a 3. února 2013: Je tu zmíněna lokalita nad El Manzano Historico...je to cesta do Chile, tedy stará obchodní stezka, která se dnes už nepoužívá...jeli jsme zde do výšky ca. 3000m. Soehrensia formosa roste už asi 2km za osadou...jsou to velké kytky s průměrem ca. 40cm a výškou i přes 50-60cm. Bylo s podivem, že v prosinci 2011 byly kytky obsypané plody..., které jsou dobrých 6cm dlouhé...








...plody byly nadmíru chutné! Po odstranění slupky se objeví dužina, která chutná jako kiwi-jahoda...

...no, už jsem takovou věc dlouho nečetl:"...U takovéhoto variabilního taxonu, který je evidentně hybridního původu, je délka a tvar trnů a jak se ukazuje i odstín květů, naprosto nepodstatným znakem..."...a co není hybridního původu?

Nicméně...lokalitu s barevně kvetoucími L.ferox u bolivijských hranic jistě navštívili mnozí, co jeli okolo...
...největší kytka na lokalitě...krytka má 76mm

Uploaded with ImageShack.us

...ještě plochý semenáč o průměru ca. 7-8cm

Uploaded with ImageShack.us

..světle červeně kvetoucí kytky...

Uploaded with ImageShack.us

...trochu tmavější červeň...

Uploaded with ImageShack.us

...a ještě jiná barva...

Uploaded with ImageShack.us

...a asi z tohoto okolí mám od Milana K. sedm semenáčů...a jak se já těšil, že pokvetou pestře...alespoň na jmenovce měl napsáno - C.Toquerro - barevná L.ferox...výsledek je, že 4 kvetly bíle a 3 lehce žlutě (=citrónově)...

Uploaded with ImageShack.us

..a to třeba jedna z nich má vysloveně slámové otrnění...tak prý statistika...

Ale no tak pánové!
Hádáte se o centimetry délky trnů u takového taxonu jako je Lob. ferox. U takovéhoto variabilního taxonu, který je evidentně hybridního původu, je délka a tvar trnů a jak se ukazuje i odstín květů, naprosto nepodstatným znakem. Definovat nějakou "Formu typiku" prostě nelze. A to i u rostlin z určité lokality. Budeme-li tyto rostliny ve sbírkách nějak třídit a poté množit, bude se jednat v podstatě o šlechtění kultivarů.
V kultuře je u těchto rostlin zásadní problém v tom, že nám stačí jeden semeník s několika sty dobře klíčivých semen, abychom nějakou formou (nebo i mutací) zamořili půl Evropy. Odborně se tomu říká populační hrdlo. V přírodě z jednoho semeníku dospěje těžko jediná rostlina.
A tak se musíme smířit s tím, že až budeme nějaká semínka z tohoto okruhu vysévat budeme ve stejné pozici jako dítě s nerozbaleným kindrvejcem.

HonzaC píše: Ano, podle popisů by mělo být, že ferox má trny delší a mnohem silnější než varieta longispina. Zároveň by ale měla mít květy bílé nebo maximálně nafialovělé, kdežto longispina v barvě jakékoliv. Jenže kam potom zařadit robustní, hrubě a dlouze otrněné rostliny s barevnými květy? Proto jsem psal "Z mého laického pohledu by asi bylo nejlepší se smířit s tím, že zde máme co do činění s mimořádně variabilním druhem, vyskytujícím se na mimořádně velkém území a nemáme-li přesně udané naleziště, vést rostliny pouze jako L. ferox a na rozlišování nějakých variet rezignovat...
Ano...je to problém a mohu-li podotknout, tak ty barevně kvetoucí jsou až u hranic s Bolívií...a jméno "longispina" je vpodstatě nepatřičné, protože vyjadřuje znak, který může být velmi proměnlivý...a jestli to nebylo tak, že na té jedné lokalitě holt byly dlouhotrnné kytky...a celý areál rozšíření nebyl vcelku ještě známý...

Tato lokalita v Sierra de Cochinoca, kde jsme nocovali přímo na lokalitě ve výšce asi 3800m. Je těžké říci, jak tedy kvetou, ale k lokalitě u Tafna je to nějakých 50km vzdušnou čarou...

Uploaded with ImageShack.us

na lokalitě rostou N.vorwerkii, C.boliviana, M.glomerata...ta největší kytka má něco přes 20cm v průměru...

HonzaC napsal:

morče napsal: Mě to připomíná tohle to www.cactus-art.biz/schede/ECHINOPSIS/Echinopsis_mamillosa/Echinopsis_mammillaosa/Echinopsis_mamillosa.htm nádherný psejk nebo pseudopsejk.:Y:

Jo, to bych bral. Napadla mě taky, ale jistý jsem si nebyl.

www.lobivia.pl/ ještě jeden odkaz .v kolonce jiné rody - Inne rodzaje ,blafík - ECHINOPSIS .:Y:

morče napsal: Mě to připomíná tohle to www.cactus-art.biz/schede/ECHINOPSIS/Echinopsis_mamillosa/Echinopsis_mammillaosa/Echinopsis_mamillosa.htm nádherný psejk nebo pseudopsejk.:Y:

Jo, to bych bral. Napadla mě taky, ale jistý jsem si nebyl.

HonzaC napsal:

Sclerák napsal:

Henry napsal:

L. haematacantha v. densispina

To foto mi nějak nesedí. To je vážně densispina?

Bylo to foceno v Los Alamos pod touto jmenovkou.

Chybička se vloudila, to opravdu densispina není. Ale která "pseudolobívie" to je, to si určit netroufnu.

Mě to připomíná tohle to www.cactus-art.biz/schede/ECHINOPSIS/Echinopsis_mamillosa/Echinopsis_mammillaosa/Echinopsis_mamillosa.htm nádherný psejk nebo pseudopsejk.:Y:

Sclerák napsal:

Henry napsal:

L. haematacantha v. densispina

To foto mi nějak nesedí. To je vážně densispina?

Bylo to foceno v Los Alamos pod touto jmenovkou.

Chybička se vloudila, to opravdu densispina není. Ale která "pseudolobívie" to je, to si určit netroufnu.

Henry napsal:

L. haematacantha v. densispina

To foto mi nějak nesedí. To je vážně densispina?

Bylo to foceno v Los Alamos pod touto jmenovkou.

Jirka Konstantinovič napsal: Rád bych podotknul, že je takovým docela běžným jevem prohlašovat rostliny z okruhu ferox/longispina s dlouhými trny (přes 10 cm) za varietu či druh "longispina". Letmý pohled do literatury dnes již běžně dostupné napoví, že longispina jsou ty s tím krátkým otrněním do +-8 centimetrů, zatímco ferox jsou ty s těmi dlouhými trny (10 - 20 cm). Nebo-li to co je výše s číslem LF632 vypadá spíše k longispině, kdežto LF624 vypadá spíše k feroxce.
Tak a teď do mě

Ale vůbec ne do tebe (nebo vás, jak libo jest )! To s těmi trny je skutečně tak. I když samozřejmě znám ferox s trny sotva šesticentimetrovými. V podstatě úplně stejná situace je právě s těmi květy, tedy jejich barvou. Jak se někde objeví žlutá, oranžová nebo červená barva, automaticky je z toho longispina a může mít trny jakékoliv. Jenže obojí tvrzení mi přijde, mírně řečeno, scestné. Ano, podle popisů by mělo být, že ferox má trny delší a mnohem silnější než varieta longispina. Zároveň by ale měla mít květy bílé nebo maximálně nafialovělé, kdežto longispina v barvě jakékoliv. Jenže kam potom zařadit robustní, hrubě a dlouze otrněné rostliny s barevnými květy? Proto jsem psal "Z mého laického pohledu by asi bylo nejlepší se smířit s tím, že zde máme co do činění s mimořádně variabilním druhem, vyskytujícím se na mimořádně velkém území a nemáme-li přesně udané naleziště, vést rostliny pouze jako L. ferox a na rozlišování nějakých variet rezignovat. Druhou možností je řídit se striktně původními popisy a různobarevně kvetoucí rostliny prostě vést jako var. longispina bez ohledu na lokalitu nálezu." Možná by k tomu bylo dobré dodat - a bez ohledu na délku a sílu trnů.
Já na nalezištích nikdy nebyl a jak na nich nálezci řeší určení druhu a variet, nevím. Proč Slávek určil svoji LF 624 jako longispinu a LF 632 jako ferox, rovněž nevím. Ony na těch fotkách můžou být také různě staré a různě velké kytky. Ale až se spolu zase sejdeme, určitě se ho zeptám a podám report.

Rád bych podotknul, že je takovým docela běžným jevem prohlašovat rostliny z okruhu ferox/longispina s dlouhými trny (přes 10 cm) za varietu či druh "longispina". Letmý pohled do literatury dnes již běžně dostupné napoví, že longispina jsou ty s tím krátkým otrněním do +-8 centimetrů, zatímco ferox jsou ty s těmi dlouhými trny (10 - 20 cm). Nebo-li to co je výše s číslem LF632 vypadá spíše k longispině, kdežto LF624 vypadá spíše k feroxce.
Tak a teď do mě

L. haematacantha v. densispina

To foto mi nějak nesedí. To je vážně densispina?

Ještě pár foto
L. haematacantha v. densispina

L. haematac. v. rebutioides

L. pentlandii KK 1352

L. pugionacantha

L. ferox 9

L. arachnacantha

L. aurea v. dobeana R 527

L. backebergii

Aby to nebylo s feroxkama tak jednoduché přikládám další foto.
L. ferox 3

L. ferox 4

L. ferox 5

L. ferox 8

Ano...i můj velmi oblíbený druh...v přírodě jsou to impozantní kytky dosahující velikosti kýble (jak psal Milan...). Trny mají bez problémů 15-20cm...V okolí Salinas Grandes po cestě na jih k San Antonio de los Cobres je několik lokalit, okterých se v diskusi už psalo (Cangrejillos), ale i po odbočení na El Moreno (směr P.Tastil) rostou ty stejné kytky...

...zde spolu s polomrtvým Pyrr.umadeave (jinak + T.soehrensii, M.glomerata, C.boliviana)

Uploaded with ImageShack.us

...trochu méně vytrněné kytky...lokality v okolí S.Grandes jsou tak 3500m n.m. a jsou tvořené většinou navátými sedimenty z rozpadlých hnědočervených metamorfitů (granitoidového či sedimentárního původu, tedy kyselé reakce) s jistě vysokým obsahem draslíku (draselné živce). A takové jsou to kopečky...

Uploaded with ImageShack.us

v popředí je aluviální plošina s občasnou vodotečí, kde jsou převážně tunilly a další opunciovité, které se snadněji rozmnožují, kdežto ty "zajímavější" kytky rostou na kopečku, kde je voda neohrožuje...

Lobivia ferox var. potosina (Werd.) Rausch 1975
- Echinopsis potosina Werd., Not. Bot. Gart. u Mus. Berlin 1931/267
- Pseudolobivia potosina Backbg., Beitr. z. Skde. u -pflege 1942/64
- Lobivia potosina Friedr., K.u.a.S., 1974/83
- Echinopsis cerdana Card., Cactus 1959/177

Polní čísla:
WR 74 - Khucho Ingenio, Potosi, Bolivia, 3700m
WR 624 - Echinopsis cerdana Potosi, Potosi, Bolivia
JK 169 - Pucara 3800m
JK 347 - Khuchu Ingenio-Vitichi 3600m



Popis: Jednotlivá, 20 cm a více vysoká a 18 cm silná, žeber 10 - 18, jsou spirálovitá, dělená na 3 - 4 cm dlouhé hranaté hrboly. Okrajové trny 8 - 13, 1 - 3 cm dlouhé, středový trn 1, až 9 cm dlouhý, šídlovitý, se silnou bází, zahnutý až stočený. Květ 10 - 13 cm dlouhý, 8 - 10 cm široký, bílý, někdy také růžový. Plod oválný, 2 cm silný, semeno vejčité, 1,5 mm dlouhé, černohnědé se širokým, oválným hilem. Domovina: Potosi.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Tyto formy byly zaslány s ostatními kaktusy do Evropy z Potosi Walterspielem, najdou se u Don Diego, Cucho Ingenio atd. Na můj dotaz, kde sbíral růžově kvetoucí Echinopsis cerdana Card., mi prof. Vidaure odpověděl - Cerda u Don Diego. Tam roste Lobivia potosina Werd., on ale mínil, že se musí jen trochu hledat, aby se našly také růžově kvetoucí rostliny. I tak se mohou stanovovat nové druhy!



Odkaz: www.cact.cz/galerie_test/detail2.php?id=886

Poznámka: Údaj o velikosti květu u var. potosina je nutno brát poněkud s rezervou. V různých popisech se vyskytují údaje o délce od 50 do 130 mm při šířce 50 – 100 mm! Dost slušný roptyl, ale zřejmě pravdivý. Viděl jsem někdy kolem roku 2000, ne-li dřív, v jedné rakouské sbírce kolekci 30 právě kvetoucích potosin, které si majitel vypěstoval ze semen WR 74 přímo od Rausche. Mám na ně vzpomínku v podobě dnes už vybledlého diáku a hlavně dvou vyžebraných semenáčů, z nichž jeden kvete bíle a druhý tmavě růžově.


Přestože byly z jedné, byť velké porce (prý asi 1000) semen, doslova mě vyděsila různorodost květů. Zatímco rostliny si byly navzájem celkem podobné, květy byly u některých rostlin sotva šesticentimetrové, u jiných snad opravdu přes 10 cm. Barva bílá, růžová až skoro fialová, ty tmavší květy byly spíše menší. U všech květů ale platilo, že jejich délka byla stejná nebo jen nepatrně větší než šířka, čili měly krátkou trubku. Což se u klasické ferox říci nedá (květy jsou výrazně delší, než je jejich průměr) a je to jeden z možných rozlišovacích znaků. Když už jsme u nich, pár jich ještě připíšu. Platilo to ale pro dospělé rostliny aspoň tak 8 cm velké a navíc nové nálezy ty rozdíly silně stírají, takže je berte s velkou rezervou:

počet žeber ferox 15 – 20, potosina do 15 a mnohem širších
meziareolová vzdálenost na žebrech ferox cca 2 cm, potosina 3 i více cm
okrajových trnů ferox 12 a více, potosina obvykle do 10
středových trnů ferox minimálně 3, potosina maximálně 3
Co se týká délky a hrubosti trnů, to dokáží obě variety shodně, i když ferox snad více inklinuje k té délce a potosina k tloušťce. No a pak ty květy. Jemnější rostliny potom můžou dostat jméno var. longispina (zvlášť když zakvetou barevně) a máte-li kytku tak nějak někde mezi, tak ji hlavně neničte, ona za ty naše škatulkovací touhy nemůže. Jak už jsem napsal výše, při rozšiřování dalších a dalších nálezů začíná být jakékoliv rozlišování variet jaksi pofidérní a možnosti jsou v podstatě dvě: Buď mám rostliny s evidovaným původem z patřičných lokalit a pak si jich náležitě vážím nebo ten původ nemám a …a vážím si jich taky.

Lobivia ferox var. longispina (Br. a R.) Rausch 1975
- Lobivia longispina Br. a R., Cactaceae 1922/51
- Lobivia aureolilacina Card., C.a.S.J. 1961/110
- Lobivia claeysiana Backbg., BfK. 1937/1
- Lobivia ducis-pauli var. rubriflora Schütz, Fričiana 1962/7
- Lobivia hastifera Werd., Blüh. Kakt. u. a. Sukk. 1938/151
- Lobivia horrida Rit., Taxon 1963/124
- Echinopsis nigra Backbg., Kaktus ABC 1935/221
- Lobivia pictiflora Ritt., Succ. 1966/85
- Lobivia variispina Ritt., Kakteen 1980/577
- Pseudolobivia wilkae Backbg., Cactaceae 1962/3724
- var. carminata Backbg., Cactaceae


Polní čísla:
WR 172 - Quebrada de Humahuaca, Jujuy, Argentina
WR 211 - Lobivia claeysiana Tupiza, Potosi, Bolivia
WR 329 - Lobivia pictiflora Tarija, Bolivia
WR 331 - Lobivia durispina La Quiaca, Jujuy, Argentina
WR 332 - Lobivia nigra La Quiaca, Jujuy, Argentina
WR 673 - Lobivia wilkeae Uyuni - Tupiza, Potosi, Bolivia
WR 692 - Lobivia longispina Valle Grande, Salta, Argentina
FR 52 - Lobivia longispina var. nigra Maimará, Jujuy, Argentina
FR 80 - Lobivia longispina Villazón, Potosí, Bolivia
FR 396 - Lobivia ferox aff. var. longispina La Quiaca, Jujuy, Argentina
FR 1137 - Lobivia pictiflora Above Cieneguillas, Tarija, Bolivia
L431, L433, L434, L435 L 432 - Tres Cruces, Jujuy, Argentina 4100m
L 539 - Volcan, Jujuy, Argentina 3200-3300m
L 901 - Uyuni, Quijarro, Potosi, Bolivia 3500-4000m
L 918 - Lecori, Sud Cinti, Chuquisaca, Bolivia 2700m



Popis: Ve všech částech menší Lobivia ferox, krátce cylindrická, kulatá nebo v extrémních polohách zatažená v zemi, trny jsou většinou rovné, píchavé, květy se prezentují ve všech barvách.

Miska ze sbírky Č. Kodejšky na výstavě v Hradci Králové:


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Sbíral jsem rostliny na mnoha místech, od Tafna po Cajas, Yunchas, Atocha, Tupiza - Uyuni - Colchak (zde udělal Backeberg Lobivia claeysiana a Pseudolobivia wilkae s var.), Cieneguillas - El Puente (zde udělal Ritter na 20 km 3 druhy) atd., často ve snaze zjistit rozdíly. Kdyby se po několika letech u importů ztratily etikety, žádný člověk už by nemohl říci, odkud které rostliny skutečně pocházejí.



Citace W. Rausch – Lobivia 75: Na nalezištích se však také nacházejí dlouho- a tenkotrné rostliny. Často se také vyskytuje růžově kvetoucí forma, kterou Cardenas popsal jako Echinopsis cerdana Card. Nejvzrostlejší rostliny s malými květy - odchylku, která by snad měla být oddělena jako varieta - jsem nalezl u Culpina.
V této zastrčené oblasti jsou roztroušené bohaté lokality, u kterých celkový habitus a také květy zůstávají menší, vykazují škálu barev květů od bílé, žluté, oranžové, růžové až k červené. První jméno těchto forem je Lobivia longispina Br. et R. s výskytem u La Quiaca, avšak tytéž různé formy lze nalézt také na četných jiných lokalitách, opět často s jinými jmény. Tak např. v Argentině nad oblastí Tafna, Sierra Cochinoca, Sierra Aguilar až k Volcan Chani a přes Tilcara, Caspala, Iturbe až do Cajas (Echinopsis nigra Backbg., Lob. durispina Backbg., Lob. spinosissima Backbg. a Lob. hastifera Werd.) a v Bolívii přes Yunchara, severní Iscayachi, Cieneguillas (Lob. pictiflora Ritt.) až k pampě de Lecori (Epsis. lecoriensis Card.), na západě na Pampa de Mochara (Lob. aureolilacina Card.), Atoche, Tupiza (Lob. claeysiana Backbg.), Uyuni až do Colchak (Pseudolobivia wilkeae Backbg.). Různá jména ukazují na nejen na měnící se okruhy forem a doplňují naše vědomosti o jejich rozšíření, ale zvláště nám ukazují bolesti našeho botanického systému. Tytéž rostliny lze jednou nalézt jako Echinopsis, Pseudolobivia nebo Lobivia. Při likvidaci Backebergova rodu Pseudolobivia (J. SKG 1957/8 - 11) byla Lob. ferox řazena k Soehrensia, které ale u Brittona a Roseho (a také u Doddse a Marschalla) jsou lobíviemi (Lob. bruchii, formosa atd.). U Friedricha jsou soehrensie opět začleněny do Echinopsis (IOS - Bulletin 1974/84) a Lobivia ferox dostává nové jméno Furiolobivia I. Yto.
V tomto ping-pongu by se mohlo pokračovat ještě dlouho. Pro mě jako polního sběratele se prezentuje báječně otrněná ferox jako ztělesnění pojmu kaktus, přičemž na mnohých lokalitách je těžké ji klasifikovat jako ferox nebo longispina.

Odkaz: www.cact.cz/galerie_test/detail.php?id=402

Poznámka: V knize Lobivia 85 přiřadil W. Rausch k této varietě jako synonymum i Ritterovu Lobivia horrida. To i přesto, že v roce 1975 ji vedl mezi synonymy L. lateritia. Názory na L. horrida se objevují většinou tři: je to longispina, je to lateritia, je to kupperiana. Sám za sebe, když mě budete hodně tlouct, jsem ochoten ji zařadit kamkoliv a skřípat přitom zubama. Nicméně menším zlem je pro mě ta lateritia, tak si k ní řekneme více až u ní. Jinak ale u ní mám pořád jmenovku Lobivia horrida a hnout s ní nemíním.

[img size=G]lh6.googleusercontent.com/-3-Im6j6N1eo/UNgO6Ws4LmI/AAAAAAAAK4c/rRrNmGicjFA/s800/ferox%2520longispina%25203.JPG[/img]

Ještě v dobách mých studií jsem nakupoval semena mimo jiné i od pana Egideho z Říčan u Prahy. Byl jedním z mála, kdo nabízel semena s polními čísly. Tak jsem u něho objednal i „Lobivia longispina P71a Purmamarca, trny až 20 cm dlouhé“. V té době jsem ještě nebyl na slůvko „až“ alergický jako dnes, kdy vím, že pravděpodobnost výskytu toho „až“ se limitně blíží nule a běžné jsou hodnoty zhruba třetinové. Došlo mi tehdy 5 semen, z nichž 3 vyklíčila. Jedna rostlina mi záhadně zmizela, dvě dorostly a jednu z nich – tu slabší – vám ukážu na fotce. Trny „až“ 3 cm dlouhé (pravda, ta druhá je má dvojnásobné, ale do 20 cm to je pořád ještě daleko).
[img size=G]lh4.googleusercontent.com/-hESVwWUPzwY/UNgO78bYbpI/AAAAAAAAK4o/Upz83MClrJE/s800/ferox%2520longispina%25204%2520P71a.JPG[/img]

A ještě dvě fotografie Ladislava Fischera z nalezišť:

LOBIVIA FEROX Br. a R., The Cactaceae 1922/51
- Lobivia ferox var. camargensis Ritt., Kakteen 1980/571
- Echinopsis ferox Backbg., Kaktus ABC 1935/220
- Lobivia ducis-pauli Frič, Kaktusář 1931/1
- Echinopsis lecoriensis Card., S.a.S.J. 1963/159

Polní čísla:
WR 31 - Quebrada de Humahuaca, Jujuy, Argentina (Lobivia ducis-pauli Frič)
WR 209 – Oruro, 4100 m, Bolívie
WR 307 - Culpina, Chuquisaca, Bolívie
KK 1991 - Camargo, 3500m Bolívie
FR 98 - Near Oruro, Oruro, Bolívie
FR 98a - Pulacayo, Potosí, Bolívie
FR 382 - La Torre, Chuquisaca, 2000 m, Bolívie
FR 793 - Tupiza, Potosí, Bolívie
FR 976 - Don Diego, Potosí, Bolívie 6
FR 1136 - San Juan - Colchac, Bolívie
MN 34 - Purmamarca, 2200 m, Jujuy, Argentina
RH 522 - Palca de Abarzo, Jujuy, 3800 m, Argentina
RH 1248a - Tilcara, Jujuy, 3000 m, Argentina



Popis: Jednotlivá, kulatá až krátce cylindrická, 30 - 50 vysoká, 25 cm silná. Žeber 25 - 30, jen málo dělená na 2 - 3 cm dlouhé hranaté hrboly, areoly 2 - 3 cm vzdálené, okrajových trnů 10 - 12 - 14, 3 - 7 cm dlouhé, středové trny 2 - 5, až 18 cm dlouhé, všechny trny jehlovité až šídlovité, často též trochu zahnuté. Květy (Cardenas, Public. de la Univ. de Cochabamba 1946) 9 - 11 cm dlouhé a 6 - 8 cm široké, bílé až bělofialové. Plod kulatý až soudkovitý, 15 - 20 mm široký, polosuchý a svisle pukající. Semeno 1,5 mm dlouhé, 1 mm široké a 0,7 mm tlusté, černohnědé, s oválným šikmým hilem. Typová lokalita Oruro, Bolívie.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: U této divoce otrněné rostliny s výstižným názvem „ferox“ je zajímavé, že jsou si rostliny ze severních (Oruro) a jižních (Purmamarca) končin přes jejich relativně velký areál velmi podobné, navíc se bohatství forem vyvíjí, takže se jim blíží i Lobivia pentlandii Hook. (= var. longispina).

Citace W. Rausch – Lobivia 75: Od Oruro známe dosti velkou rostlinu, mající 30 cm i více v průměru, kterou Britton a Rose pojmenovali Lobivia ferox. Je charakterizována solitérním, kulovitým až krátce sloupovitým vzrůstem, plochými kořeny, žebra jsou spirálovitě utvářena v ostrohranných hrbolech, trny jsou většinou velmi dlouhé a tvrdé, květy se objevují na straně a jsou 7 - 10 cm dlouhé, bílé, řidčeji také růžové, plody kulaté, relativně tenkostěnné, nepravidelně pukající, dužina je velmi vodnatá a později lepivá. Semena ukazují asymetrickou formu lobívií, podlouhle hruškovité, avšak poněkud ploše stisknuté a na špičatém konci je zapuštěno hilum. Testa je většinou hnědočerná a často pokryta zbytky plodu.
Není jednoduché umístit areál výskytu Lobivia ferox, srovnáme-li rostliny od Oruro (Bolívie) s těmi z mnohých lokalit v Argentině (Tilcara, Purmamarca, Quebrada del Toro od Salta - Lobivia ducis paulii Frič); u nich se nedá zjistit žádný rozdíl, pouze u Potosi, Cucho Ingenio, Cerda atd. se vyskytují rostliny s méně trny, ale zato silnějšími a hákovitými, které popsal Werdermann jako Echinopsis potosina Werd., přičemž toto rozlišení je nutno uznat jako neurčité, jak píše již Bödecker (Kakteenkunde 1934/139): „Chtěl bych ještě poznamenat, že rostliny podle místa původu a druhu půdy jsou také tmavozelené, trny více načernalé a u rostlin velkých asi 25 cm nejsou již tak hákovité, ale zůstávají hrubé a silné.


Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): V tomto fóru je tomuto druhu alespoň okrajově věnováno celkem 230 (!) příspěvků. Vypisovat je nemá smysl. Proto dávám odkaz pouze na samostatné vlákno o Lobivia ferox. www.kkplzen.eu/index.php/forum/5-Kaktusy/684-Lobivia-okruh-feroxlongispina#684 . Další diskuse se rozjela zde .

Odkazy: www.lobivia.pl/ferox/index.html , www.cact.cz/noviny/2003/11/Lobivia_ferox.htm , www.cactus-art.biz/schede/LOBIVIA/Lobivia_ferox/Lobivia_ferox/Lobivia_ferox_R_209_Oruro_Bolivia.htm

Možnosti záměny: Klasickou feroxku si snad nesplete nikdo. Problémy by mohly nastat v případě jemněji otrněných rostlin var. longispina. Ta je natolik variabilní, že některé rostliny se vzhledově blíží naopak silně otrněným Lobivia pentlandii, případně pampana, ale také rovněž velice variabilní L. lateritia.
Kromě toho existuje celá řada rostlin, u nichž rozhodnout, zda se jedná o var. ferox, longispina nebo potosina, je v podstatě nemožné. V poslední době se objevují rostliny přímo z nalezišť, mající vzhled typických ferox (tedy hlavně silné, i když různě dlouhé trny), ale přitom kvetoucí barevnými květy už ve velmi mladém věku jako var. longispina a přitom se nacházejí od známých nalezišť longispiny hodně daleko. Zde bude hlavním rozlišovacím znakem v ideálním případě opravdu jen znalost lokality. Z mého laického pohledu by asi bylo nejlepší se smířit s tím, že zde máme co do činění s mimořádně variabilním druhem, vyskytujícím se na mimořádně velkém území a nemáme-li přesně udané naleziště, vést rostliny pouze jako L. ferox a na rozlišování nějakých variet rezignovat. Druhou možností je řídit se striktně původními popisy a různobarevně kvetoucí rostliny prostě vést jako var. longispina bez ohledu na lokalitu nálezu. Kterou variantu kdo zvolí, je každého věc.
Dvě fotky Slávka Fischera na jednom z nalezišť:




Poznámky: Asi není divu, že se jedná o jeden z nejoblíbenějších druhů lobívií. Lobivia ferox je ale značně variabilní, i co se týká trnů. A tak v jednom výsevu najdeme rostliny s trny silnými a dlouhými a zrovna tak slabými a krátkými. Pochopitelně, že kaktusáři vyhledávají hlavně ty nejdivočejší rostliny a nepříliš respektují v podobě zastoupení ve sbírce celou variační šíři tohoto druhu. Tak se například podařilo postupně vyselektovat WR 209, což je dnes v podstatě záruka tmavých, dlouhých a silných trnů. Přitom někdy v 90. letech minulého století jsem viděl skupinu dospělých rostlin, které pocházely z původních Rauschem sbíraných semen. Trny tmavé i světlé, krátké i dlouhé, zkrátka směs. V té době se k nám často dostávala semena WR 209 od St. Bracka, který je v rámci výměn získával kdoví kde. Z nich rostlé feroxky jsou právě ony divoké, které ale s těmi původními už nemají moc společného. Zkrátka kultivar. Nádherný, atraktivní, ale kultivar.

Samozřejmě i mě popadla touha udělat si semena na těch nejatraktivnějších kytkách, které jsem měl. Párkrát se povedlo a semenáčky se pak prodávaly (a rozdávaly) přímo samy. Pár si jich kdysi odvezl můj hradecký kolega Čenda Kodejška z Chlumce nad Cidlinou. Hned je doma narouboval na vysoké peruviány a po pár letech jsem se u něho kochal pohledem na neuvěřitelné kytky:


Už u L. aurea jsem zmínil pana Krůtu z Čečelic. Spoustu rostlin rouboval a mě málem švihlo, když jsem zjistil, že jeho oblíbenou podnoží je právě L. ferox. Tvrdil, že na nich roste všechno. Sice pomalu, ale rostliny na nich vypadají tak, jak vypadat mají a bohatě kvetou. Mně to tehdy přišlo jako svatokrádež. Měl tyto podnože pěkně ukryté, ale vyčmuchal jsem je a pak vždycky hecoval spolucestující, aby mu jich co nejvíc vybrali. Dopadlo to tak, že když jsme se při jedné z posledních návštěv vyhrabali z auta, hned po pozdravu s pusou od ucha k uchu volal: „Nemám, nedám!“ a my dělali, jako že nevíme, co nemá a nedá. Stejně jsme ho nakonec ukecali.

Feroxka je prostě feroxka. Mám jich asi 50, ale když je vidím někde v přebytcích, stejně musí za mnou. A loni jsem vysel snad tisícovku semen...