Téma:

morče napsal: alespon to foto mohl ukázat té háčkovité lob.haematantha var.elongata .poz.morče.

máme na diáku (on i já), to se blbě ukazuje...

Mohl bys je vyfotit, když o nich tak básníš. Jsme jenom zvědavý a taky se rádi pokocháme.

HonzaC napsal:

Mamlas napsal: Je mi blbý psát komentáře ke zpracování Lobivií od a do Z tam, když jsem si vzpoměl poněkud pozdě.Ale nedá mi to:

Vůbec to není blbý. Naopak, všechny připomínky tam patří, ať je to pohromadě. A poznatky přímo z nalezišť obzvlášť, já to píšu (nebo spíš přepisuju) vyloženě z tepla domova. Třeba ta polní čísla mám z Rauschova seznamu a jedinou možností, jak si je ověřit, je nahlédnout do seznamu Ralphova. Jenže on zřejmě u Rausche zpracovával seznam stejný, protože lokality u všech čísel má lokality stejné. Nebo je možnost, že kolega, od kterého ten seznam už léta mám, ho vytvořil právě z Ralpha. To nevím. Rozhodně ale každá takováto upřesňující informace je velice cenná.
Ale jinak je samozřejmě možné je psát i sem a já udělám jednu věc: Hned pod polní čísla vložím Poznámka - Milan Kůrka: a text tam překopíruju, čímž budou informace pohromadě. Jak ty originální (byť nesprávné), tak i ony opravující. Může být?
A ta elongata: Já mám ve sbírce jen starou WR 25, která už má trny jen zcela rovné, i když coby mládě je měla ke špičce mírně ohnuté, a pak několik P 183, jejichž trny mají špičky rovněž jen nepatrně ohnuté. Háčkovitou nemám ani jednu. Ty P 183 mi kvetly poprvé taky asi 3 cm vysoké, ale fakt je, že do této výšky u mě rostou nejmíň pět let. Každopádně ty Fíšovy LF 66 jsou nádherné a těším se, až mi z jeho semen dorostou.

Já mam lob.haematantha var.elongata R 25 Cachipampa,Salta semenáčky z výsevu mají středové trny rovné i mírně zahnuté, a háčkovité nemají ani jedny ani nahoru ani dolů a už vůbec ne do stran a už vůbec nechápu proč do toho plete kočky a to ostatní : : : :N:P. s.alespon to foto mohl ukázat té háčkovité lob.haematantha var.elongata .poz.morče.

Mamlas napsal: Je mi blbý psát komentáře ke zpracování Lobivií od a do Z tam, když jsem si vzpoměl poněkud pozdě.Ale nedá mi to:

Vůbec to není blbý. Naopak, všechny připomínky tam patří, ať je to pohromadě. A poznatky přímo z nalezišť obzvlášť, já to píšu (nebo spíš přepisuju) vyloženě z tepla domova. Třeba ta polní čísla mám z Rauschova seznamu a jedinou možností, jak si je ověřit, je nahlédnout do seznamu Ralphova. Jenže on zřejmě u Rausche zpracovával seznam stejný, protože lokality u všech čísel má lokality stejné. Nebo je možnost, že kolega, od kterého ten seznam už léta mám, ho vytvořil právě z Ralpha. To nevím. Rozhodně ale každá takováto upřesňující informace je velice cenná.
Ale jinak je samozřejmě možné je psát i sem a já udělám jednu věc: Hned pod polní čísla vložím Poznámka - Milan Kůrka: a text tam překopíruju, čímž budou informace pohromadě. Jak ty originální (byť nesprávné), tak i ony opravující. Může být?
A ta elongata: Já mám ve sbírce jen starou WR 25, která už má trny jen zcela rovné, i když coby mládě je měla ke špičce mírně ohnuté, a pak několik P 183, jejichž trny mají špičky rovněž jen nepatrně ohnuté. Háčkovitou nemám ani jednu. Ty P 183 mi kvetly poprvé taky asi 3 cm vysoké, ale fakt je, že do této výšky u mě rostou nejmíň pět let. Každopádně ty Fíšovy LF 66 jsou nádherné a těším se, až mi z jeho semen dorostou.

morče napsal:

HonzaC napsal:

Sclerák napsal:

Henry napsal:

L. haematacantha v. densispina

To foto mi nějak nesedí. To je vážně densispina?

Bylo to foceno v Los Alamos pod touto jmenovkou.

Chybička se vloudila, to opravdu densispina není. Ale která "pseudolobívie" to je, to si určit netroufnu.

Mě to připomíná tohle to www.cactus-art.biz/schede/ECHINOPSIS/Echinopsis_mamillosa/Echinopsis_mammillaosa/Echinopsis_mamillosa.htm nádherný psejk nebo pseudopsejk.:Y:

mamlas napsal: V Los Alamos zjevně nemají kosy, kočky, děti, manželky natož další vektory pohybu jmenovek.

Možná mi to došlo. Na té jmenovce spíš bylo (nebo mělo být ) L. hamatacantha a ne haEmatacantha. Pak by se jednalo o nějakou formu Echinopsis ancistrophora, což by se při zamhouření jednoho oka celkem dalo tak nějak vzít.

L. densispina var. scoparia výsev bez problému. Semenáčky vypadají moc pěkně jsou zabaleny do bílé vaty vykukují jen středové černé trny. L. densispina var. albolanata je též pěkná už jako semenáčky též je zabalena do bílé vaty ale bez středového trnu jsou to moc pěkné lobivie až na ty jejich choulostivý kořeny ,a ty jejich řepy či mrkve co vytváří děs.

V Los Alamos zjevně nemají kosy, kočky, děti, manželky natož další vektory pohybu jmenovek.

Je mi blbý psát komentáře ke zpracování Lobivií od a do Z tam, když jsem si vzpoměl poněkud pozdě.Ale nedá mi to:
WR 25 - Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina - je celkem jisté, že v uvedené trase se v. elongata vůbec nevyskytuje, protože jak Rausch správně píše, areál je jižně od Cachi a to nevysoko nade dnem údolí. Teda ledaže by to bral oklikou přes Seclantas.
Zaujaly mě taky přiložené snímky, protože všechny elongaty, co jsem našel, mají háčkovité střední trny a prvně kvetly při výšce kolem 10 cm. V každým případě je LF 66 moc pěkný typ.
Rovněž tak stejné udané lokality jak pro var.haematavantha, tak pro var. kuenhrichii dávají spíše obraz o tom, zdali daný sběratel v dané době rozlišoval typ a var. kuenhrichii či nikoli. Typ je v horách západně a jižně od Cachi, kuenhrichii je v masivu Nevado de Acay, kam patří i nejsnáz přístupné naleziště Cachipampa.

Lobivia haematantha var. amblayensis /Rausch/ Rausch comb. nov.
- Lobivia amblayensis Rausch, K.u.a.S. 1972/67
- var. albispina Rausch, K.u.a.S. 1972/68

Polní čísla:
L 566 - Lobivia amblayensis v. albispina, Amblayo, Salta, Argentina, 2800-3000m
L 569 - Lobivia amblayensis, Amblayo, Salta, Argentina, 3600m
L 572 - Lobivia amblayensis v. albispina, South of Amblayo, Salta, Argentina, 3200m
WR 19 - Lobivia amblayensis, Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
WR 239 - Lobivia amblayensis v. albispina, South of Amblayo, Salta, Argentina, 2300m

Pod tímto taxonem jsou rozšířena i následující PČ, která ale jsou v poslední době řazena k Lobivia saltensis var. zapallarensis:
WR 585 - Lobivia amblayensis v. zapallarensis, Santa Victoria to Quebrada del Toro, Salta, Argentina
WR 16 - Lobivia amblayensis v. zapallarensis, Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Geograficky oddělený dvojník var. rebutioides (Backbg.), který roste v Jujuy, odlišuje se 8 - 10 cm velkými, žlutými až oranžovými květy s červenou nebo zelenou bliznou. Plod je silně vlnatý. Typové naleziště je na plochých kopcích u Amblayo, až cca 15 km jižně, kde je otrnění bílé (var. albispina). (Malé, ostrožebernaté rostliny z výjezdu od Cachipampa a Sierra Zapallar vykazují malé, málo vlasaté plody jako Lobivia saltensis.)

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 75: Teprve jižnější údolí řeky Amblayo vykazuje habituální odlišnost, žebra jsou vyšší, trny jemnější, štětinovité a velmi podobné Lobivia densispina Werd., ta ale roste přes mnoho cizích areálů oddělená mnohem dále na sever. Nebylo to ale oddělené stanoviště, nýbrž odlišný, dlouze protažený vrchol plodu mě přiměl vytvořit Lobivia amblayensis Rausch. Tato má v horním údolí na výjezdu od Cachipampa jen málo, ale zato výrazných žeber (var. costata Rausch n.n.), u osady Amblayo se dá nalézt typ s fialovou epidermis a červenohnědými trny, které po 12 km přecházejí do zcela bílé (var. albispina Rausch).

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3403

Foto Ladislav Fischer:


Poznámka: V současné době se prosazuje znovuoddělení tohoto taxonu od L. haematantha. Sám za sebe říkám – zaplaťpánbůh. Stejně jako var. densispina je od typové variety natolik odlišná, že jsem ji stejně nikdy jako varietu neměl.
Velkým problémem je její odlišení od var. rebutioides (opět za sebe, raději varieta L. densispina než L. haematantha). Stonky a trny jsou v podstatě stejné, květy velmi podobné, ani ty zelené blizny nejsou směrodatným vodítkem. Jediné, co je odlišuje spolehlivě, je naleziště…
K L. amblayensis byla řazena, jak už jsem zmínil výše, var. zapallarensis (viz zde ). Plody a semena ale ukazují, že se jedná o taxon z příbuzenstva Lobivia saltensis. Tato varieta byla dlouho šířena jako var. costata WR 585 s kratším černým otrněním, zdálo se, že se jedná jen o stanovištní formu v rámci variability typu. Pod názvem costata nebyla nikdy popsána.
Kromě toho byla popsaná i varieta albispina, která se má odlišovat čistě bílými trny a oranžovým květem.


Lobivia haematantha var. densispina /Werd./ Rausch 1975
- Lobivia densispina Werd., Kaktkde. 1934/142
- var. blossfeldii Wessn., J. DKG 1940/18
- var. sanguinea Wessn., J. DKG 1940/18
- Lobivia scoparia Werd., Kaktkde. 1934/144

Polní čísla:
WR 219 - Lobivia densispina v. kreuzingeri, Quebrada de Humahuaca, Jujuy, Argentina
WR 26 - Lobivia densispina v. kreuzingeri, Quebrada de Humahuaca, Jujuy, Argentina
WR 27 - Lobivia densispina v. kreuzingeri, Quebrada de Humahuaca, Jujuy, Argentina
WR 30 - Lobivia densispina, Quebrada de Humahuaca, Jujuy, Argentina
WR 524 - Lobivia densispina v. kreuzingeri, Quebrada del Toro, Salta, Argentina
RH 507 - Lobivia haematantha v. densispina, Leon, Jujuy, Argentina, 2100m

Popis: Jednotlivá, 8 cm vysoká a 7 cm silná, žeber 17 - 20, areoly od sebe vzdálené 2 - 5 mm, cca 20 OT, štětinovité až jehlovité. Květy 6 - 8 cm dlouhé a široké, žluté, vzácněji též červené. Plod kulatý až oválný, 1 cm silný, značně vlnatý. Semeno kulaté, hrbolaté. Domovina Jujuy, blízko Tumbaya.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Tato populace je extrémně vzdálenou formou od typu Lobivia haematantha /Speg./, jejíž vývoj však můžeme zpětně sledovat až k celkem hrubé var. hualfinensis /Rausch/. Lobivia scoparia Werd. byla pouze podle zprávy Blossfelda výběrem z této populace.

Foto Ladislav Fischer:


Citace W. Rausch – Lobivia 75: Quebrada del Toro od Salty a Sierra de Chani představuje další izolovaný areál, který se rozprostírá v Quebrada de Humahuaca. Základní forma zde nacházeným rostlin, květy, plody a semena odpovídají typu, ovšem trny jsou slabší, štětinovité a vytvářejí často dojem koštěte. Je pozoruhodné, jak tato dobře ohraničená skupina obohacuje literaturu obrovským množstvím jmen. Okolo roku 1930 byly v severní Argentině velmi aktivní sběratelé jako Stuemer, Marsoner, Blossfeld, rozeslali rostliny do celého světa, nehleděli příliš na jejich jména, zatímco pak je pojmenovávali někteří pilní autoři kvůli kdejaké odchylce, nedbajíce přitom na populace z různých nalezišť a už vůbec neznalí poměrů na stanovištích. Tyto neznalosti pak vedly ke spekulacím a promíchání s Lobivia famatimensis Speg., která roste více než 1000 km daleko na jih. Nejenže na začátku citované zcela zbytečné rody, podrody a sekce plní knihy, ale i mnoho jmen, která jsou většinou jen místními formami z variabilních lokalit. Jedinou cestou, jak z toho ven, je důkladný průzkum na nalezištích. Při několikanásobných návštěvách Quebrada de Humahuaca a jejích přilehlých plošin jsem jen málokdy zjistil lokalitu s místně ustálenými znaky. Například od Volcan po Tumbaya je tělo tmavě zelené až fialové s přilehlými trny a květy světle žluté, žluté, oranžové, červené, růžové až téměř fialové a je v nich obsažena Lobivia sublimiflora Backbg. Západně od Tumbaya, ve vysokých polohách, se najde silně štětinatý typ, který Werdermann pojmenoval jako Lobivia densispina. Na 40 žlutě kvetoucích exemplářů připadá jeden červeně kvetoucí (var. sanguinea Wessn., Lobivia marešii Frič). Západně od Purmamarca (severně od Abra de Pives), přes Purmamarca, Maimara, Tilcara až po Alfarcito roste Lobivia pectinifera Wessn. s krátkými, přilehlými trny, šedozelenou epidermis a jen žlutými květy, ale najde se tu i několik lokalit s formami Lobivia albolanata Buin., Lobivia deesziana n. n. nebo Lobivia astranthema n.n. A konečně v souběžných plošinách u Punta Corral rozeznáme Backebergovu Lobivia rebutioides s vyššími žebry, stále zelenou epidermis, malým počtem sklovitě štětinovitých trnů, škála jejichž květů je od světle žluté po červenou (pochází odtud též Lobivia chlorogona Wessn.). Všechny další, v evropských sbírkách a v literatuře vedené formy jsou směsí z těchto lokalit. Zejména je ale nutno si přát, aby pro tuto skupinu forem Lobivia densispina bylo opuštěno nesprávné jméno Lobivia famatimensis.

Foto Ladislav Fischer:


Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 350 , 3964 , 1823

Poznámka: Jak už jsem zmínil u var. amblayensis, i tato varieta se dnes často uvádí jako samostatný druh s varietou rebutioides. Jsem všemi deseti pro. Zde jedna hodně fousatá a červenokvětá rostlina:




Lobivia haematantha var. rebutioides /Backbg./ Rausch
- Lobivia rebutioides Backbg., BfK. 1934/12
- var. citriflora Backbg., BfK. 1934/12
- var. kraussiana Backbg., Deutsches Garten 1949/7
- Hymenorebulobivia Frič a Krzgr., Katalog 1935/29
- Hymenorebutia kreuzingeri Frič a Buin., Succ. 1939
- Hymenorebutia albolanata Buin, Succ. 1941/5
- Lobivia sublimiflora Backbg., BfK. 1935/9
- Lobivia pectinifera Wessn., + var., J. DKG 1940/13 - 16
- Lobivia chlorogona Wessn., + var., J. DKG 1940/16
- Lobivia wessneriana Fritz., Kaktde. 1940/34
- Lobivia famatimensis a var., Backbg, C.a.S.J. 1951/51
- Lobivia napina Pažout, Kaktusy 1960

Foto Ladislav fischer:


Polní čísla:
L 521 – Lobivia sublimiflora, Volcan, Jujuy, 3200 m
L 543 - Lobivia rebutioides, Santa Victoria, Salta, Argentina, 2400m
WR 219 - Lobivia densispina v. kreuzingeri, Quebrada de Humahuaca, Jujuy, Argentina
WR 585a - Lobivia densispina v. albolanata, Santa Victoria to Quebrada del Toro, Salta, Argentina
WR 816 - Lobivia rebutioides, Tumbaya
WR 822 - Lobivia rebutioides, Chani
FR 56 – Lobivia kreuzingeri, above Volcan, Jujuy
FR 403 – Lobivia chlorogona, Maimara, Jujuy
RH 511 - Lobivia haematantha v. rebutioides, Humahuaca, Jujuy, Argentina, 2250m
RH 612 - Lobivia haematantha v. rebutioides, Tumbaya, Jujuy, Argentina, 2100m





Popis: Jednotlivá nebo po poškození zvěří tvořící malé skupiny, kulatá až krátce cylindrická, 3 - 5 cm silná, s dlouhým, masitým řepovitým kořenem, 10 - 15 přímých žeber, vzdálenost areol 3 - 5 mm, OT 10 - 15, tenké, přilehlé, 2 - 5 mm dlouhé, ST 0 - 1, trochu silnější a zahnutý, až 5 mm dlouhý (podobný var.chorrillosensis). Květ 5-7 cm dlouhý a 6-8 cm široký, bílý, žlutý, oranžový, červený, růžový až fialový. Plod kulatý až oválný, 1 cm silný, silně vlasatý, polosuchý. Semeno kulaté, hrbolaté s rovným, okrouhlým hilem. Domovina: Jujuy, Quebrada de Humahuaca.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Bohatství forem těchto rostlin je nevyčerpatelné, takže Backeberg, Wessner a Frič lehce přinesli více než 50 názvů! Vidíme tady tu samou polymorfii a polychromii jako např. u Lobivia pentlandii (Hook) nebo Lobivia huascha (Web.) apod., dělení jednotlivých populací je skoro nemožné. Naleziště bylo dlouhou dobu sporné, takže se mnohé formy míchaly s Lobivia famatimensis (Speg.). Až v roce 1935 protestují Frič a Kreuzinger proti těmto názvům (Kreuzgr. Katalog, str. 29): „ . . . . bez ohledu na to, že mezi Volkan Famatina a skutečným nalezištěm tohoto rostlinného rodu (Hymenorebulobivia) leží tři provincie a vzdušná vzdálenost obnáší okolo 1000 km“, tak píše Backeberg (Cactaceae 1959/1453): „Původ neznámý, údajně sbírány Blossfeldem.“ Jak taky původ znát, když - jak dokazují Marsoner se Stuemerem - přesné naleziště nikdy neprozradil . . .(taky Blossfeld na to nebyl nikdy tázán!) . . . že rostliny byly sbírány na objednávku domorodci.“ Nápadná byla Backebergova metoda, neboť když oznámil, že sbíral v Tilcara (Stachlige Wildnis 1943/250), tak se tam poohlédl jen málo, protože jeho „Lobivia famatimensis“ tady roste odshora až dolů na lomech Pucary. V r. 1963 jsem ji našel vedle dráhy, mezi domy a na březích řeky zcela hojně (společně s Lobivia nigrostoma Buin. - jajoiana, pro kterou také neudal naleziště). Normálně by se dala tato polemika založit do archívu jako poznávací proces, ale je dnes hodně lidí, kteří vedou Lobivia densispina - rebutioides jako Lobivia famatimensis (Speg.). Rozšíření dosahuje od Tilcara až po Volcan, přičemž na jižních místech se najdou všechny barvy květů, zatímco u Tilcara převládá žlutá barva. Přesný údaj o nalezišti je většinou úmrtním rozsudkem pro populaci. Jednou jsem ukázal svým argentinským průvodcům jedno stanoviště, pak bylo tak „zpracováno“, že tu nebyla k nalezení ani jedna rostlina, jindy zase bylo stanoviště zcela bílé formy (Lobivia albolanata Buin.) blízko Purmamarca úplně zničeno kvůli stavbě.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 392 s var. kuehnrichii, 503 , 1823 , 3411 albolanata, 3603 , 22920 , 24423 albolanata

Poznámka: Tato varieta byla mnohokrát diskutována na původním vlákně, takže už těžko co dodat. Snad jedině to, že mi mnohem víc sedí jako varieta L. densispina, budeme-li tuto uznávat jako samostatný druh.
Před 20 lety jsem udělal jeden větší výsev těchto „hymenek“ a když pak ve velikosti zhruba 2 cm kvetly, byla to nádhera. Tehdy jsem je vyfotil na diák, takhle to vypadalo. Bohužel přefocení není nejostřejší, ale pro představu to snad stačí.



Další jména související s Lobivia haematantha:

Lobivia kreuzingeri Frič ex Buin. – F. Ritter ji považoval za vedoucí druh své Hymenorebutia. Rausch i Ullmann ji řadí k var. rebutioides, což ale moc nesedí. V původním popisu se jasně mluví o štětinovitém otrnění (typ „scopa“). Spíše by tedy popisem odpovídala L. densispina. Podle Buininga by měla mít žlutý květ s červeným jícnem, podobně jako u Lobivia chrysantha. Zatím jsem ji neviděl. K taxonu se někdy řadí polní číslo FR 56.

Lobivia scoparia Werd., 1934 – bývá vedena jako var. L. densispina. Jediným sběrem bylo číslo WR 816a, které ale později sám Rausch stáhl a toto jméno přiřazuje zpět k Lobivia densispina. Na fotce Ladislava Fischera jsou semenáče ze semen právě WR 816a, jak vidno, jsou těžko odlišitelné od rostlin, které známe jako L. albolanata.


Lobivia albolanata (Buin.) Krainz, 1949 – tu už jsme tu docela slušně „proprali“. Dle mého názoru určitě nejde o synonymum Lobivia rebutioides nebo densispina (ať už jsou vedeny na jakékoliv taxonomické úrovni), ale minimálně o samostatnou varietu buď L. haematantha nebo L. densispina. Sběrové číslo WR 585a.


Lobivia cachensis – J. Ullmann ji uznává jako varietu L. haematantha, W. Rausch ji střídavě vedl jako synonymum L. saltensis a L. kuehrichii. K té podle mého názoru docela dobře zapadá (na rozdíl od L. pseudocachensis, která patří k L. saltensis). Polní číslo neznám žádné.

Jaroslav Ullmann v roce 1992 uznal ještě další jména jako formy L. rebutioides a to f. chlorogona, pectinifera, sublimiflora a wessneriana. I když jsem je kdysi před mnoha a mnoha lety vyséval z několika zdrojů, velice brzy jsem je přestal rozlišovat. Nešlo to. Že je někdo vlastní a jsou v potomstvu stálé a od sebe odlišitelné, vyloučit nemohu, také se ale může jednat už jen o propěstované kulturní linie. Podobně se chovají i další „druhy“ L. cordipetala, deesziana, mirabunda atd. Mezi ně patří i L. čabradai, jejíž fotku mi poslal Jiří Mička.

HonzaC napsal:

morče napsal: HonzaC perfektní, já mám tuhle skupinu hodně rád. Jak se najde příležitost a na skytnouse semena okamžitě beru. Výsevy jsou bezproblémové, jen člověk nesmí uspěchat přesazování těch prcku zdá se mě, že to nemají rády, a jakbysmet dospělé rostliny .jakou máte vy zkušenost dík za odpověď . poz morče.

S oblibou haematanthy jsme na tom stejně, taky patří mezi mé nejoblíbenější. Přesazování semenáčků nemůžu moc posoudit. Výsevy lobívií u mě dostávají tvrdou sodu, jakmile začnou dělat trny, otevírám je a stěhuju k ostatním kaktusům do foliáku. Tady mají slunce, vzduch, zálivku hadicí s jemným rozprašovačem, tedy vše jako dospělé rostliny včetně mrazíků a zimního sucha. Ve výsevních květináčkách zůstávají až do příštího jara. Teprve tehdy je přesazuju. Samozřejmě ztráty mám někdy dost značné, ale zato ty, co všechno přežijí, jsou pak už skoro nezničitelné.
Při přesazování dospělých rostlin s podobně masitými kořeny, jako má L. haematantha, dodržuju striktně to, že vyndám z nádoby, zkrátím kořeny a sázím teprve tehdy, když si o to kytka řekne tvorbou čekacích kořenů. Pak je vše bez problémů. Ty jsem míval kdysi, když jsem ještě na ty čekací kořeny nečekal. A určitě nepřesahuju každý rok, spíš jen, když už to je nezbytně nutné.
Přesně jak jsem tady .

Ještě jednou dík za odpověď.
K tomu řezu řepovitých či mrkvovitých kořenu. Já úplně vypustil řezání těchto kořenu zdá se mě, že to tahle skupina rostlin nesnáší a těžko se sto ho s pamatovává než nasadí nové je několik měsíců pryč a někdy ani ty nové nenasadí a krní, místo aby udělali nové sací. Takže pokud jsou zdraví tak snima nic nedělám, a to ani u jejich semenáčků.
Jiné je to u poškozených a znilých či jinak vypadajících to se snažím o co nejmenším zásahu do kořenového systému, a pak trnu zda se rostliny s pamatují.
K tomu přesazování této skupiny podle mě až si to vyžádá rostlina nebo až je vidět že se jí něco nelíbí pak je nutno přesadit a ne až se mi to hodí. Kdysi sem je přesazoval každý rok, jelikož sem hledal ten nejlepší substrát a chudák rostlina nevěděla čí je. Však ani nekvetla a to tahle skupina rostlin kvete celkem brzy tak 3 rok po výsevu. poz.morče.

morče napsal: HonzaC perfektní, já mám tuhle skupinu hodně rád. Jak se najde příležitost a na skytnouse semena okamžitě beru. Výsevy jsou bezproblémové, jen člověk nesmí uspěchat přesazování těch prcku zdá se mě, že to nemají rády, a jakbysmet dospělé rostliny .jakou máte vy zkušenost dík za odpověď . poz morče.

S oblibou haematanthy jsme na tom stejně, taky patří mezi mé nejoblíbenější. Přesazování semenáčků nemůžu moc posoudit. Výsevy lobívií u mě dostávají tvrdou sodu, jakmile začnou dělat trny, otevírám je a stěhuju k ostatním kaktusům do foliáku. Tady mají slunce, vzduch, zálivku hadicí s jemným rozprašovačem, tedy vše jako dospělé rostliny včetně mrazíků a zimního sucha. Ve výsevních květináčkách zůstávají až do příštího jara. Teprve tehdy je přesazuju. Samozřejmě ztráty mám někdy dost značné, ale zato ty, co všechno přežijí, jsou pak už skoro nezničitelné.
Při přesazování dospělých rostlin s podobně masitými kořeny, jako má L. haematantha, dodržuju striktně to, že vyndám z nádoby, zkrátím kořeny a sázím teprve tehdy, když si o to kytka řekne tvorbou čekacích kořenů. Pak je vše bez problémů. Ty jsem míval kdysi, když jsem ještě na ty čekací kořeny nečekal. A určitě nepřesahuju každý rok, spíš jen, když už to je nezbytně nutné.
Přesně jak jsem psal tady .

HonzaC perfektní, já mám tuhle skupinu hodně rád. Jak se najde příležitost a na skytnouse semena okamžitě beru. Výsevy jsou bezproblémové, jen člověk nesmí uspěchat přesazování těch prcku zdá se mě, že to nemají rády, a jakbysmet dospělé rostliny .jakou máte vy zkušenost dík za odpověď . poz morče.

Lobivia haematantha var. hualfinensis /Rausch/ Rausch 1975
- Lobivia hualfinensis Rausch, K.u.a.S. 1968/67
- var. fechseri Rausch, Succ. 1972/123

Polní čísla:
WR 146 - Lobivia haematantha v. hualfinensis, Andalgala to Hualfin, Catamarca, Argentina
WR 146a - Lobivia haematantha v. fechseri, Andalgala to Hualfin, Catamarca, Argentina
WR 230 - Lobivia haematantha v. fechseri, Nacamientos, Catamarca, Argentina, 2500m



Popis: Jednotlivá, kulatá, 7 cm silná, s kónickým řepovitým kořenem, epidermis šedohnědozelená, žeber cca 8 - 10 (-12), areoly vzdálené od sebe 1,5 cm OT 4 - 6 - 8, zahnuté a vzájemně propletené, až 5 cm dlouhé, ST 1 - 3, až 8 cm dlouhé, všechny trny jehlovité až šídlovité, často zahnuté, hnědé. Květ 55 mm dlouhý a široký, oranžově červený až červený s bílým jícnem. Plod a semeno jako u Lobivia haematantha /Speg./. (Nic neříkající noticka o semenech v r. 1968 byla o nezralém materiálu.) Stanoviště typu u Hualfin, Catamarca.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Ve stejné Sierra jsem našel také ještě menší formu (WR 146 a), neboli pozdější formu var. fechseri Rausch v Nacimientos Arriba s bílými, černě zašpičatělými trny a žlutými květy.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 17916 hualfinensis (?)



Poznámka: Tato varieta je mnohem variabilnější než typová haematantha. Rostliny mohou být nízké, stlačené, ale i vyloženě sloupkovité. Trny od 2 do více než 10 cm, skoro rovné i zprohýbané a květy od žluté přes oranžovou až po tmavě červenou, vždy však se světlým jícnem.


W. Rausch popsal tuto varietu původně jako samostatný druh Lobivia haematantha s jednou varietou fechseri. Ta je menší než typ, trny má světlé a mnohem kratší, květy jsou světle žluté. Myslím si, že rozdílů je dost na to, aby figurovala samostatně.


Lobivia haematantha var. elongata /Backbg./ Rausch 1975
- Lobivia elongata Backbg., Descr. Cact. Nov. 1956/29

Polní čísla:
WR 25 - Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
RH 466 - Monte Grande, Salta, Argentina, 2150m
L 460 - Lobivia elongata, Cachi, Salta, Argentina, 2300m
LF 66 - Cachi, Salta, Argentina
P 236 - South of Cachi, Salta, 2200 m
P 183 - Rio Calchaqui, 2100 m

Poznámka - Milan Kůrka: WR 25 - Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina - je celkem jisté, že v uvedené trase se v. elongata vůbec nevyskytuje, protože jak Rausch správně píše, areál je jižně od Cachi a to nevysoko nade dnem údolí. Teda ledaže by to bral oklikou přes Seclantas.

Lobivia haematantha var. elongata P 183:


Popis: Jednotlivá, až 20 cm vysoká a 6 cm silná, 14 přímých žeber, areoly 6 - 8 mm od sebe vzdálené, OT 8 /-12/, vzájemně propletené, bělavé, až 15 mm dlouhé, ST 1 - 3, jehlovité až šídlovité, bělavé, žluté, hnědé nebo také černé, až 4 cm dlouhé. Květ je 5 - 6 cm dlouhý a široký, žlutý. Naleziště jižně od Cachi.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Také jedna Backebergem „nalezená“ forma, o které se nevědělo, o co vlastně jde. Teprve po mém zjištění, že moje WR 25 z roku 1963 může být jeho Lobivia elongata, může být tato populace lokalizována.

WR25:


Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 414 , 18793

Poznámka: Tato varieta je poměrně typická. Roste vyloženě do výšky a vytváří hustě a pestře otrněné sloupky. Může se jí podobat mimořádně trnitá rostlina Lobivia aurea var. shaferi. Ta ale na rozdíl od Lobivia haematantha var. elongata roste vyloženě trsovitě a zcela jiné jsou květy. Ty jsou u var. elongata proti původnímu popisu nejen žluté (foto Ladislava Fischera),


ale i oranžové a červené a dokonce i bílé (Ještě jednou Ladislav Fischer).


Po upozornění Milana Kůrky (viz 25475 ) a po konzultaci se Slávkem Fischerem doplňuji jeho fotku L. haematantha v. elongata P 236 nejen se světle červenými květy, ale i hákovitými trny. Ty v původním popisu W. Rausche nebyly uvedeny. Zřejmě byl popis dělán podle rostlin z jednoho stanoviště a zatím nebyl oficiálně doplněn podle pozdějších nálezů a současných znalostí. Nebo jsem alespoň nic takového nenašel...





Lobivia haematantha var. chorrillosensis /Rausch/ Rausch
- Lobivia chorrillosensis Rausch, K.u.a.S. 1974/145

Polní čísla:
WR 157 - Lobivia chorrillosensis, Chorillos, Salta, Argentina, 2600m
RH 1273 - Lobivia haematantha v. chorrillosensis, Chorrillos, Salta, Argentina, 2700m
RH 1281 - Lobivia haematantha v. chorrillosensis, Chorrillos, Salta, Argentina, 3000m
RH 1286 - Lobivia haematantha v. chorrillosensis, Chorrillos, Salta, Argentina, 3500m

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Tato populace z Quebrada del Toro leží mezi var. kuehnrichii /Frič/ z Cachipampa a var. rebutioides /Backbg./ z Quebrada de Humahuaca. Rostliny jsou trochu menší, 4 cm silné a středové trny jsou už víceméně zakrnělé.

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 75: Rovněž tak v poněkud zvláštní lokalitě, již v dolní Quebrada del Toro u Chorrillos, se nacházejí formy, které podle habitu patří k Lobivia kuehnrichii, mají však menší, většinou červené květy a také odlišná semena. Pojmenoval jsem je Lobivia chorrillosensis Rausch.

WR 157:

Lobivia haematantha var. chorrillosensis WR 157

Lobivia haematantha var. jasimanensis Rausch 1985

Polní čísla:
WR 792 - Lobivia haematantha v. jasimanensis, Jujuy to Salta to Catamarca

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, 5 cm silná, s řepovitým kořenem, 13 žeber, nápadná je jednotlivými, až 6 cm dlouhými, šídlovitými trny (na konci mírně ohnutými) a květy s variabilním zabarvením.






Lobivia haematantha var. viridis Rausch 1985

Polní čísla:
WR 709a – Cafayate, Salta, Argentina
ZJ 199 - Lobivia haematantha v. viridis, West of Cafayate, Salta, Argentina, 2500m

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Jednotlivá, kulatá, až 5 cm silná, s krátkým kořenem, epidermis svěže zelená, 14 - 16 přímých žeber, areoly kulaté, 3 mm v průměru, s bílou plstí, 6 - 8 mm od sebe vzdálené. OT 3 - 4 páry a jeden dolů, 10 - 15 mm dlouhé, jehlovité, trochu zahnuté a vzájemně propletené, ST 1 - 5, zahnuté, často až hákovitě zkroucené, 3 - 4 cm dlouhé, všechny trny slámově zbarvené s bílou až světle hnědou špičkou. Květ 4 - 5 cm dlouhý a široký, červený. Semeno kulaté, důlkované s okrouhlým hilem. Naleziště jsou v Cafayate, Abra Blanca.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo):
355 - L. haem. v. densispina a viridis






Lobivia haematantha var. kuehnrichii /Frič/ Rausch 1975
- Lobivia kuehnrichii Frič, Kaktusář 1931/83
- Lobivia kuehnrichii Frič, The C.a.S.J. 1950/26
- Lobivia drijveriana Backbg., D. Kaktfrd. 1933/91
- var. aurantiaca Backbg., BfK 1934/5
- var. nobilis Backbg., BfK 1935/5
- var. astranthema Backbg., BfK 1935/6
- Lobivia nigrispina Backbg., Kaktus ABC 1935/414
- var. rubriflora Backbg., Descr. Cact. Nov. 1956/29
- Lobivia penca poma Blossf. nom. nud.
- Echinopsis cachensis Speg., Cact. Plat. Tent. 1905/493

Polní čísla:
WR 13 - Lobivia haematantha v. nigrispina,Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
WR 17 – Lobivia drijveriana, Cachi, Salta, Argentina
WR 238 - Lobivia haematantha v. pencapoma, Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
WR 238a - Lobivia haematantha v. kuehnrichii, Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
WR 238b - Lobivia haematantha v. antennifera, Potrero
RH 1235 - Lobivia haematantha v. kuehnrichii, El Saladillo, Salta, Argentina, 3600m
RH 471 - Lobivia haematantha v. kuehnrichii, Cachipampa, Salta, Argentina, 3100m
RH 472 - Lobivia haematantha v. kuehnrichii, Cachipampa, Salta, Argentina, 3500m
L 459 - Lobivia kuehnrichii, Potrero, Salta, Argentina, 2300m
L 463 - Lobivia kuehnrichii, Cachipampa, Salta, Argentina, 2400m
FR 982 – Cachipampa, Salta

Poznámka - Milan Kůrka: ...stejné udané lokality jak pro var.haematavantha, tak pro var. kuenhrichii dávají spíše obraz o tom, zdali daný sběratel v dané době rozlišoval typ a var. kuenhrichii či nikoli. Typ je v horách západně a jižně od Cachi, kuenhrichii je v masivu Nevado de Acay, kam patří i nejsnáz přístupné naleziště Cachipampa.

L. haematantha var. kuhnrichii WR 238a


Popis: O něco menší než Lobivia haematantha (Speg), kulatá, 4 - 6 cm silná, s dlouhým řepovitým kořenem. Žeber 9 - 14, areoly od sebe vzdálené 4 - 8 mm, OT 9 - 12, ST 1 - 4, hnědé až černé, zahnuté nebo esovitě zkroucené, až 6 cm dlouhé. Květy jsou žluté, oranžové, červené. Plod oválný, tmavě hnědý, polosuchý. Semeno kulaté, jako u Lobivia haematantha. Hojně je rozšířena u Cachipampa, od La Poma přes Tintin po Piedra de Molina.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Zde bych se měl zmínit ještě o prioritním Echinopsis cachensis Speg., avšak tady se autorovi spletlo jedno s druhým. Popis a naleziště odpovídá pozdější Lobivia kuehnrichii, resp. Lobivia drijveriana, avšak „černopurpurové tyčinky“ (Spegazzini) jsou od Lobivia saltensis (Speg.), jejíž naleziště je mezi Saltou a Tucumanem.

L. haematantha var. "pencapoma":


Citace W. Rausch – Lobivia 75: Následující okruh vykazuje všeobecně jemnější habitus a obývá areál na Cachipampa. V literatuře najdeme jako první popis pro tyto formy u Fričovy Lobivia kuehnrichii. Frič píše: „Musím se zmínit ještě o Lobivia kuehnrichii s krátkými, do S ohnutými centrálními trny a sametově lesklými, oranžovými květy“. Buining se zmínil (The Nat. C. et S. J. 1950/26), že Fričovi přinesla tyto rostliny indiánská dívka z Cerro Cincero (Lobivia cincero Frič n. n., 5000 m n. m.). Jak se ukazuje, jsou všechna naleziště této skupiny poněkud zamlžována. Byl jsem na „Cencerro“ (Cincero je nesprávně), sahá pouze do 4600 m n. m. a stojí v areálu Lobivia chrysantha Werd. Formy Lobivia kuehnrichii najdeme až dále na západ, na druhé straně Nevado de Acay, severně od La Poma (Lobivia pencapoma Blossf. n. n.) a tvoří nejsevernější lokalitu Cachipampa. Odtud se rozprostírá areál s mnoha lokalitami přes Tintin (Lobivia drijveriana Backbg.) až po Piedra de Molinos (var. molinensis Rausch n. n.). Počet a délka trnů, stejně tak jako barva květů jsou zde tak různorodé, že sotva najdeme stanovištně ustálenou formu a zpočátku znatelné rozdíly se v kultuře stírají. Backeberg píše (Stachlige Wildnis 1943/262): „… a nová Lobivia drijveriana, jejíž dlouhý kořen vězí tak hluboko v zemi, že jsme jen s velkou námahou vytáhli několik kusů. Tyto rostliny přinesli v kultuře snad nejkrásnější kaktusové květy. Jsou v barvě tak nejednotné, že je možné říci, že se nenajdou dva stejné; vykazují snad všechny odstíny od žluté po červenou.“ Backebergova Lobivia nigrispina (nyní ve sbírce v Monaku) je zde přesto oddělena.

Dvě WR 13 L. drijveriana var. nigrispina jsou zde na fotce:


Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo):
392 - L. haem. v. densispina a kuehnrichii
17165 - L. haem. v. kuehnrichii



Odkaz: www.cactuspro.com/biblio_fichiers/pdf/Echinopseen/Hefte/Infobrief%202010-49%20FE.pdf - L. kuehnrichii v. antennifera
Jedná se o pozdější Rauschův popis variety, která původně byla brána jako synonymum L. haematantha var. kuehnrichii. Čert aby se v tom vyznal. Ve výsevu klasické v. kuehnrichii nějakou tu "antenku" najdete snad vždy.

Poznámka: V těle je tato varieta asi vůbec nejvariabilnější ze všech. Konstantní zůstávají silné kůlovité kořeny a nízký vzrůst, zato trny… Když napíšu od půl centimetru do osmi, tak to bude snad zahrnovat celý rozptyl. Většinou jsou tmavé (skoro černé), ale není to pravidlo. Esovité prohnutí je sice typické, ale různě silně vyvinuté, stejně tak berličkovité stočení špičky trnu. Hodně atraktivní bývají z tohoto pohledu hlavně rostliny, které se u nás šířily jako Lobivia sp. Cadu. Květy najdeme opět ve všech barvách.


Někteří autoři včetně našeho J. Ullmanna odlišují od var. kuehnrichii i varietu drijveriana, kam řadí zejména WR 17, WR 238, FR 982 a L 463. Já ji nějak vzhledem k obrovské variabilitě obou nedokážu odlišit. Rauschovu antenniferu taky ne.

Jojo lobivie jsou lobivie,a všechny trichocereusy,a Soehrensia jsou přerostlý pejsci čili echinopsis nebo pseudoechinopsis jen si stačí vybrat. Morče.

Budem tomu říkat. pseudoechinopsis celá tahle vývojová větev, jen co bylo dřív ,a rostlinám je to fuk.

Morče má pravdu, polovina lobivií jsou echinopsy, jenže ta druhá polovina jsou trichocereusy.

HonzaC napsal:

morče napsal: berte to podle sebe,a ne co druhý nakecá.
podle mě lobivia nemá nic společného s echinopsis a to že si jsou podobné ne znamená že by nemohly být odděleny.poz.morče.
pro ty kdo rádi přepisují jmenovky www.desert-tropicals.com/Plants/Cactaceae/Echinopsis.html přeji příjemnou zábavu.

No právě, lobívie je prostě lobívie, že jo? A pes je pes a hotovo.
Tyhle stránky z odkazu znám docela dlouho a zcela upřímně: horší slátaninu se mi zatím najít nepodařilo. Kdyby u těch jmen byly aspoň odpovídající fotky, pak bych možná uvěřil i tomu, že tomu autoři rozumí, ale když se podívám třeba na tohle - www.desert-tropicals.com/Plants/Cactaceae/Echinopsis_pugionac.html ...

Já tyhle sračky ani nečtu. Něco na potěšení www.lobivia-online.de/

morče napsal: berte to podle sebe,a ne co druhý nakecá.
podle mě lobivia nemá nic společného s echinopsis a to že si jsou podobné ne znamená že by nemohly být odděleny.poz.morče.
pro ty kdo rádi přepisují jmenovky www.desert-tropicals.com/Plants/Cactaceae/Echinopsis.html přeji příjemnou zábavu.

No právě, lobívie je prostě lobívie, že jo? A pes je pes a hotovo.
Tyhle stránky z odkazu znám docela dlouho a zcela upřímně: horší slátaninu se mi zatím najít nepodařilo. Kdyby u těch jmen byly aspoň odpovídající fotky, pak bych možná uvěřil i tomu, že tomu autoři rozumí, ale když se podívám třeba na tohle - www.desert-tropicals.com/Plants/Cactaceae/Echinopsis_pugionac.html ...

HonzaC napsal:

Mamlas napsal: Dneska dle moderní nomenklatury všechny trichocereusy s krátkými barevnými květy kromě Tr. tarijensis jsou Echinopsis huascha.

On i Rausch ještě v roce 1975 vedl L. grandiflora jako subsp. L. huascha a svoji logiku to samozřejmě má.
Ale ještě trochu z jiného soudku - co to je "moderní nomenklatura"? Sloučení rodů Lobivia, Soehrensia atd. pod Echinopsis? Nebo nějaká jiná? To, prosím, berte fakt jako dotaz a ne jako nějakou provokaci nebo nesouhlas. Psal jsem hned na začátku, že jsem z různých důvodů ustrnul na úrovni Rauschova systému z roku 1985 a za každou informaci z následného období (zvlášť pokud by byla formou odkazu) budu hodně vděčný. I když přiznám, že akceptovatelný by pro mě byl asi jedině takový systém, který zachová rod Lobivia nějakým způsobem zachovaný. V některých věcech jsem prostě strašná "konzerva".
No a pokračování L. haematantha (která by vlastně měla být jaksi taky Echinopsis ) na chvíli odložím, aby byl prostor pro reakci.

berte to podle sebe,a ne co druhý nakecá.
podle mě lobivia nemá nic společného s echinopsis a to že si jsou podobné ne znamená že by nemohly být odděleny.poz.morče.
pro ty kdo rádi přepisují jmenovky www.desert-tropicals.com/Plants/Cactaceae/Echinopsis.html přeji příjemnou zábavu.

Mamlas napsal: Dneska dle moderní nomenklatury všechny trichocereusy s krátkými barevnými květy kromě Tr. tarijensis jsou Echinopsis huascha.

On i Rausch ještě v roce 1975 vedl L. grandiflora jako subsp. L. huascha a svoji logiku to samozřejmě má.
Ale ještě trochu z jiného soudku - co to je "moderní nomenklatura"? Sloučení rodů Lobivia, Soehrensia atd. pod Echinopsis? Nebo nějaká jiná? To, prosím, berte fakt jako dotaz a ne jako nějakou provokaci nebo nesouhlas. Psal jsem hned na začátku, že jsem z různých důvodů ustrnul na úrovni Rauschova systému z roku 1985 a za každou informaci z následného období (zvlášť pokud by byla formou odkazu) budu hodně vděčný. I když přiznám, že akceptovatelný by pro mě byl asi jedině takový systém, který zachová rod Lobivia nějakým způsobem zachovaný. V některých věcech jsem prostě strašná "konzerva".
No a pokračování L. haematantha (která by vlastně měla být jaksi taky Echinopsis ) na chvíli odložím, aby byl prostor pro reakci.

Dneska dle moderní nomenklatury všechny trichocereusy s krátkými barevnými květy kromě Tr. tarijensis jsou Echinopsis huascha.

LOBIVIA HAEMATANTHA /Speg./ Br. a R., Cactaceae 1922/57
- Echinocactus haematanthus Speg., Cact. Plant. Tent. 1905/498

Polní čísla:
WR 165 - Cachipampa to Cachi, Salta, Argentina
WR 221 - Cachi, Salta, Argentina
ZJ 229 - Cachi Adentro, Salta, Argentina, 3000m
ZJ 47 - Piedra Del Molino, Salta, Argentina, 3400m
RH 1218 - Molinos, Salta, Argentina, 2600m
RH 1220 - Cachipampa, Salta, Argentina, 3100m
RH 1231 - Cachi Adentro, Salta, Argentina, 2850m
RH 469 - Cachi Adentro, Salta, Argentina, 2550m



Popis: Jednotlivá, kulatá, 5 - 10 cm vysoká a 6 - 7 cm silná, žeber 11 - 13 /-16/, přímá nebo slabě stočená, areoly od sebe vzdálené 1 cm, okrajové trny 5 - 6 (-10), cca 1 cm dlouhé, šídlovité a slabě zahnuté, hnědé. Středové trny 1 – 4, většinou 3, na konci hákovitě zahnuté, až 5 cm dlouhé, silné, tmavé až skoro černé. Květy 5 - 7 cm dlouhé a široké, červené s bílým středem. Plod kulatý, 1 cm v průměru, polosuchý. Semeno kulaté, důlkované s rovným, kulatým hilem.

Citace W. Rausch – Lobivia 85: Když byl druh v našich sbírkách neznámý, pátral jsem v Muzeu de La Plata po stopách Spegazziniho. Zde jsem našel jen rozlámané části rostlin, prach a drť, jen několik silných, cca 5 cm dlouhých, trochu zahnutých hnědých trnů zůstalo celých. Jsou to trny, které jsem našel západně od Cachi přes Seclantas až po Angostura. V Amblayo /Spegazzini/ jsem je hledal zcela marně.

Tato forma je prioritním typem pro celou skupinu populací s kulatými semeny a důlkovanou testou. Jeho domovina se rozkládá od Catamarca přes Saltu až po Jujuy. Nejjižnější populace jsou od severnějších tak odlišné, že by je každý chtěl držet jako dva různé druhy. Studium jednotlivých areálů ale dává poznání, že se robustní var. hualfinensis postupně mění až na jemnou var. densispina /Werd./.

Citace W. Rausch – Lobivia 75: V horách severoargentinských provincií Jujuy, Salta až Catamarca nacházíme typ lobívií, který vykazuje solitérní, ploše kulovitý, kulovitý nebo krátce cylindrický růst a řepovitý hlavní kořen, žebra jsou přímá, středové trny většinou silnější, esovitě zkroucené nebo hákovité, květy trychtýřovité, bez vůně, plod kulatý až oválný, příčně pukající, polosuchý, semena jsou kulatá, matná, často pokrytá zbytky dužniny, hilum bazální, důlkovitě prohloubené. Tento typ je v literatuře veden jako Echinocactus (Speg.), Lobivia (Br. et. R.), Hymenorebulobivia (Frič), Hymenorebutia (Frič et Buin.) nebo Mollilobivia (Wessn.), přičemž se ale autoři ještě nesjednotili na tom, zda jej zařadit k Rebutia (Frič), Lobivia (Br. et R.) nebo Echinopsis (Friedr.). Jak také, když tato otázka není vyřešená.
Mým problémem polního badatele je hledání prioritního jména této skupiny. První zmínky z této oblasti (Salta) najdeme u Spegazziniho u Echinocactus haematanthus (Cact. Plat. Tent. 1905/498), jehož zbytky jsem ještě objevil v herbáři v La Plata. Trny jsou cca 5 cm dlouhé, hnědé, tvrdé a na špici většinou poněkud zahnuté, květy pouze červené. Takovéto formy se najdou západně od Rio Calchaqui u Cachiadentro, Seclantas, Molinos, Angostaco až blízko Cafayate. Jméno „haematantha“ (krvavě červená) je zvoleno nešťastně, neboť jižně od Cachi mají rostliny jen žluté květy a jsou poněkud cylindrické. Backeberg je nazval Lobivia elongata. Na jihu tvoří Sierra de Quilmes geografickou díru, teprve v Sierra u Hualfin najdeme zase podobné formy s širšími žebry a silnějším otrněním, ovšem květy, plody a semena jsou totožné. Pojmenoval jsem tyto rostliny Lobivia hualfinensis Rausch. Zatímco Lobivia haematantha a Lobivia hualfinensis mají většinou tmavý (hnědofialový) habitus a jen červené květy, u Nacamientos rostou mnohem menší, zelené rostliny s bílými trny s černou špicí a žlutými až oranžovými květy. Tuto odchylku jsem pojmenoval Lobivia hualfinensis var. fechseri Rausch.
Ve stejné práci Spegazziniho najdeme ještě další rostlinu z Cachi, takzvanou Echinopsis cachensis Speg. (Cact. Plat. Tent. 1905/493), ovšem rostliny odpovídající popisu zde nikdy sbírány nebyly. Spegazzini píše: „ …Tělo krásně leskle zelené, trny štětinovité, mírně píchající… květy spoře dlouze vlasaté… tyčinky dvouřadé, černě purpurové…“, takové rostliny najdeme mnohem dále na východ a odpovídají popisu Lobivia saltensis Speg. (Cact. Plat. Tent. 1905/487). Srovnáme-li je s oběma vyobrazeními v Britton et Rose The Cactaceae 1922/obr. 68 a 70, lehce zjistíme, že jsou obě identické. Toto jméno tedy vyloučíme. Při studiu herbářů Spegazziniho jsem se přesvědčil, že naleziště Echinocactus haematanthus, Echinopsis cachensis a Echinopsis saltensis jsou poněkud pomíchaná.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo):
403 , 605 - celé vlákno haematantha , 812 , 1823 , 3411 , 22920 , 24423

Odkazy: www.forum.naszekaktusy.pl/index.php?topic=65.45 ,
www.lobivia.pl/haematantha/index.html

Možnosti záměny: Přesto, že je tento druh neobyčejně tvarově rozmanitý, dovolím si tvrdit, že kdo jednou viděl typovou varietu, už si ji nejspíš nesplete. Její trny jsou naprosto typické a varírují snad jen v délce. Spíš mohou být problémy v určení některých jiných variet.

Lobivia haematantha f. Adentro:

Poznámky: Celý tento komplex je velice atraktivní svým vzhledem a nádhernými květy všech možných barev. Navíc je naprosto nenáročný a odolný. Není tedy divu, že je ve sbírkách poměrně velice dobře zastoupen. Nebylo to tak ale vždy se všemi varietami. Kupodivu typová varieta haematantha patří právě k těm, jež ještě před nějakými 15 lety sehnat nebylo vůbec snadné. Mně se povedlo sehnat pár semínek WR 165 díky zde již jmenovanému panu Egideovi v roce 1987. Z tohoto výsevu mám dodnes dvě rostliny, cca 15 cm vysoké. Jedna z nich je na fotce výše. V současné době už je nabídka semen mnohem lepší a tak jejímu rozšíření nic nebrání.
Variet má tento druh poněkud více, než by se vešlo do jednoho příspěvku, takže si je projdeme postupně na několikrát. Nejdříve ty, které jsou typu vzhledově nejpodobnější.

Jen bych připoměl něco z historie taxonů Lob. grandiflora a huascha.
Na obrázku- lh6.googleusercontent.com/-61rwjN5dkLA/UOP9K0t7MjI/AAAAAAAAK7s/uA0MDlX9WnM/s800/grandiflora%25202.JPG - je typická stará a hlavně samosprašná Lob. grandiflora přesně taková, jaká byla pod tímto názvem rozšířená po válce po Čechách.
A na obrázku variety lobivioides - lh5.googleusercontent.com/-bvClsjqeqOg/UOP9Mo9z6nI/AAAAAAAAK8A/hF8DmqDG4-o/s800/grandiflora%2520lobivioides.JPG - je rostlina, která ve stejné době byla v našich sbírkách rozšířená jako Lob. huascha! Tyto rostliny nejsou samosprašné a méně odnožují, takže se tak nerozšířily.
Nejasnosti kolem taxonu "Trichocereus huascha" jsou zřejmě do jisté míry způsobeny tím, že je jako druhové označení použito indiánské pojmenování "huascha" (sirotek), což zřejmě znamená obecné pojmenování nějakých kaktusů s určitými společnými rysy.

Lobivia grandiflora var. lobivioides (Ritt.) Rausch comb. nov.
- Trichocereus lobivioides Graeser a Ritt., Kakteen 1980/444
- Chamaecereus grandiflora Frič, Kaktusář 1931/63
- Lobivia grandiflora Werd., Blühende Kakteen 1963/117
- Lobivia andalgalensis Dölz, Beitr. z Sukde. 1942/1
- Helianthocereus grandiflora Backbg., Cactus 1955/210

Polní čísla:
WR 526a - Lobivia grandiflora v. lobivioides, Catamarca, Catamarca, Argentina

Popis: Cylindrická, až 40 cm vysoká a 6 cm silná, odnožující, žeber cca 14, OT 8 - 12, ST 1, až 1 cm dlouhý, jehlovitý, tenký, květ 9 - 11 cm dlouhý.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Tyto formy byly nalezeny původně Fričem a rozšířeny v Evropě jako Chamaecereus grandiflorus. O nalezišti píše (Kaktusář 1931/63): „. . . z 2000 m, od vrcholů Kordiler v provincii Catamarca“ a v článku o jeho rodu Microspermia (Kaktusář 1932/101): „Microspermie měly červené květy, . . . dole rostly skupinovité echinopsy a překrásná gymnokalycia . . . květy obou byly červené. Byly to nejkrásnější rostliny, jaké jsem kdy vůbec našel: Chamaecereus grandiflorus a Gymnocalycium venturii, šťastný den, jakých je v životě sběratele málo.“ S těmito údaji můžeme s jistotou lokalizovat Cuesta Totoral. Poměrně vysoké formy jsem našel také na březích Rio Rodeo mezi La Puerta a El Rodeo.

Poznámka: Tato varieta se vyznačuje štíhlejšími a vyššími stonky, které ve stáří mírně poléhají. Dalším rozlišovacím znakem je zřetelně odlišený středový trn.


Lobivia grandiflora var. crassicaulis. (Backbg.) Rausch comb. nov.
- Helianthocereus crassicaulis Backbg., Kaktlex. 1966/185
- Lobivia andalgalensis Br. a. R. non Weber, Cactaceae 1922/56
- Lobivia crassicaulis Kiesling, Darwiniana 1978/324
- Trichocereus catamarcensis Ritt., Kakteen 1980/451

Polní čísla:
WR 151a - Lobivia grandiflora v. crassicaulis, Andalgala to Hualfin

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Kulatá až krátce cylindrická, 15 cm vysoká a 11,5 cm silná, odnožující, žeber 11 - 14, OT až 14, ST 1 - 4, šídlovité, květy 6 - 8 cm dlouhé. Poprvé byla nalezena Fechserem blízko La Estancia.

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 23543

Poznámka: Vytváří široké bochníky cylindrických těl. Hodně častým jevem této variety je to, že kvete jen tehdy, má-li odnoží málo. Větší trsy často kvetou hodně neochotně a vůbec netuším, proč.


Lobivia grandiflora var. longispina Rausch

Polní čísla:
WR 151 - Lobivia grandiflora v. longispina, Andalgala to Hualfin, Catamarca, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Krátce cylindrická, až 15 cm vysoká a 6 cm silná, odnožující, žeber 13 - 14, OT 8 - 9, ST 1 - 4, až 4 cm dlouhé, tenké, jehlovité až ohebné, květy 8 cm dlouhé s užšími lístky než ostatní variety. Naleziště je blízko Andalgala u Agua de las Palomas.


Lobivia grandiflora var. pumila Rausch

Polní čísla:
WR 758 - Lobivia grandiflora v. pumila, Jujuy to Salta to Catamarca, Argentina

Popis - citace W. Rausch – Lobivia 85: Kulatá, 45 mm v průměru, odnožující, žeber 11 - 12, trnů cca 12, až 20 mm dlouhé, šídlovité. Květy 7 cm dlouhé, červené s tmavě červenofialovými tyčinkami. Naleziště je v Catamarca u Agua Blanca.


Lobivia grandiflora var. herzogii Rausch

Polní čísla:
WR 795 - Lobivia grandiflora v. herzogii, Jujuy to Salta to Catamarca
RH 1198 - Lobivia grandiflora v. herzogii, Tafi, Tucuman, 1950 m, Argentina

Popis: Kulatá až krátce cylindrická, až 15 cm vysoká a 7 cm silná, tvořící malé skupiny, 17 - 20 rovných žeber, areoly 15 - 20 mm vzdálené od sebe, OT 11 - 13, paprskovité, až 12 mm dlouhé, ST 1 - 3, šídlovité, někdy též trochu prohnuté, až 25 mm dlouhé, hnědé. Květ 65 mm dlouhý a 50 mm široký, červený, s tmavším okrajem, jícen a tyčinky karmínově fialové. Plod šťavnatý, 1 cm silný. Semeno vejcovité, stlačené, leskle černé, s šikmým, oválným hilem. Domovina: Argentina, Tucuman, Tafi del Valle.


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Před mnoha lety jsem našel mezi Lobivia bruchii a Lobivia schreiteri 10-ti hlavou rostlinu, se kterou jsem si nevěděl rady. Odnože byly velké jako pěsti, s rovnými žebry, vzdor přesnému pátrání jsem našel jen jednu rostlinu, měl to být hybrid? S sebou vzatá odnož přinesla 6 - 7 cm dlouhý, červený květ s tmavým jícnem a leskle černými semeny s šikmým hilem. Pro mě je jedna rostlina - žádná rostlina, nechal jsem celou záležitost být. Mezitím objevili Omar Ferrari a Dietrich Herzog na jiném místě více rostlin, byly to exempláře s delšími ST, někdy též poněkud ohnutými a vypadaly podobně jako Lobivia jajoiana!

Mnoho kaktologů se pokoušelo dokumentovat s pomocí semen domnělé vývojové linie, ovšem těmi kamínky v naší mozaice jsou semena jen v korelaci s ostatními fakty. Tak dnes předpokládáme některé vývojové linie, avšak např. Echinopsis tubiflora - Lobivia aurea /haematantha; Echinopsis candicans - Lobivia huascha /pentlandii; Echinopsis obrepanda - Lobivia calorubra /cinnabarina atd., spekulací ale dosud bylo Echinopsis schickendantzii - Lobivia grandiflora /jajoiana. Pro mluví: černopurpurový vnitřek květu a s tím tmavé tyčinky, jakož i vodnatý plod s velmi hladkými semeny, proti tomu je: skupinový vzrůst /jajoiana jednotlivá/, květy bez vůně /jajoiana silně vonící/ a v neposlední řadě dalece oddělené stanoviště. Také Ritter jde touto cestou, na níž dělá Hymenolobivia buiningiana / Lobivia jajoiana/ a Hymenolobivia purpureominiata / Lobivia grandiflora/, aniž by si ale hleděl geografie. Nalezištěm Tafi del Valle jsou tak L. grandiflora a L. jajoiana k sobě zeměpisně posunuty blíže

Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 23570

Poznámka: Pomalu rostoucí varieta, zůstává dlouho malá a solitérní, později s několika odnožemi. S narůstající výškou prodlužuje trny. Květy jsou menší než u typu, i tak ale velice atraktivní.

LOBIVIA GRANDIFLORA Br. a R., The Cactaceae 1922/57
- Echinopsis rowley Friedr., IOS Bull. 1977/97
- Trichocereus rowley Kiesl., Darwiniana 1978/295
- Hymenolobivia purpureominiata Ritt., Kakteen 1980/460

Polní čísla:
WR 151b - Lobivia grandiflora, Andalgala to Ambato
WR 169a - Lobivia grandiflora v. brevispina, Above Tafi
WR 528 - Lobivia grandiflora v. andalgalensis, Catamarca, Catamarca, Argentina
WR 528a - Lobivia grandiflora v. purpureominiata, Las Juntas
WR 758a - Lobivia grandiflora v. andalgalensis, Aconquija
P 188 - Lobivia grandiflora, Sierra Ambato, 1800m
FR 997 – Lobivia purpureominiata, La Puerta – Andalgala, Catamarca, Argentina

Popis: Kulatá až krátce cylindrická, 15-20 cm vysoká a 7,5-10 cm silná, odnožující, žeber cca 14, areoly 1 cm vzdálené, trnů cca 15, šídlovité, 1cm dlouhé, žlutavé. Květy jsou 8-10 cm dlouhé, červené s většinou černopurpurovými tyčinkami (podobné Lobivia jajoiana). Plod kulatý, 3 cm v průměru, šťavnatý. Semeno podlouhlé, leskle černé, téměř hladké se šikmým, dlouze oválným hilem. Domovinou je Catamarca, mezi Andalgala a Conception (od Alumbrera po El Rodeo).


Citace W. Rausch – Lobivia 85: Spor, zda se má Lobivia grandiflora Br. a R. zařadit k Echinopsis, Trichocereus nebo Lobivia, je už historický. Že tyto „rody“ tvoří historickou jednotku, je nesporné, avšak již při poznání prvních krátkokvětých forem (pentlandii) byly snahy tyto od dlouhokvětých „pravých“ Echinopsis oddělit (viz též Lobivia huascha). Jak je to těžké dojít k takovému rozhodnutí, ukazují jasně mnohé akrobatické přemety v naší literatuře. Při prvním pozorování uvidíme podobnost s Lobivia huascha, (proto také v mé knize Lobivia 1975 je jako var.), ale po přesnějším studiu a uvážení se zde dají rozdělit dvě paralelně probíhající vývojové linie. Předpokládáme-li pro Lobivia huascha odvození od Trichocereus candicans (nebo Trichocereus strigosus), tak můžeme v Lobivia grandiflora znovu poznat Trichocereus schickendantzii.

Britton a Rose popsali svoji Lobivia grandiflora, přičemž jí velmi podobný Cereus huascha Weber umístili k Trichocereus. Backeberg obešel tento problém a konstruuje mezirod „Neohelianthocereus“, u Friedricha jsou všechny zase Echinopsis a Ritter dokonce morfologickou a geografickou jednotku Lobivia grandiflora roztrhl na „Trichocereus“ a „Hymenolobivia“. Backeberg charakterizoval svůj „Neohelianthocereus grandiflorus“ s „květy podobnými lobíviím“, Ritter toto odmítl a přejmenoval jej na „Hymenolobivia purpureominiata“ a píše: „Skoro všechny ostatní argentinské lobívie (mimo Hymenorebutia), které jsou odvozeny přímo od středoargentinských nízkých zástupců Trichocereus, snad začínají druhem Lobivia purpureominiata Ritt. spec. nov. z provincie Catamarca. Tento druh v růstu nevypadá jako lobívie, nýbrž jako kulovitá forma trichocereusu. Květy jsou ale již typicky lobíviovité.“ Proč uskutečnil takovou vědeckou korekturu, není patrné. K čemu tentýž typ v ohraničení, regionálně odchýlené formě nově pojmenovává také Trichocereus catamarcensis a Trichocereus lobivioides?

Jako více druhů Brittona a Roseho je také Lobivia grandiflora obestřena vědomou mystifikací ve velkorysém nalezišti „mezi Andalgala a Conception“, kde se marně pátrá po rostlině s „flowers pink“. Já sám znám tento region velmi dobře, vícekrát jsem ho prochodil křížem krážem a mohl jsem proto rozpoznat následující: popisu odpovídají rostliny od Ambery po Las Juntas - El Rodeo, celý region je však mnohem větší. Severozápadně (La Estancia) jsou formy kratší, silnější a větší (crassicaulis) a na východ (Cuesta Totoral) delší, tenčí a jemnější (lobivioides). Více či méně sytě červené květy s tmavým středem se protahují zároveň s těly od západu na východ. Průměr 20 - 30 květů na lokalitu dává u typu délku květu 8 - 10 cm, na západě 6 - 8 cm (crassicaulis) a na východě 9 - 11 cm (lobivioides).

Citace W. Rausch – Lobivia 75 (v rámci Lobivia huascha): Severně od Catamarca se nachází vzhledově zelenější Lobivia grandiflora Br. et R., která je v Sierra Graciana relativně štíhlejší a jemněji otrněná a v oblasti Aconquija naopak kratší a tím silnější. Máme tu například ozdobnější formu od Totoral (Lobivia grandiflora Br. et R.), mezi La Puerta a Las Juntas ve všech částech silnější (Lobivia purpureominiata Ritt. n. n.) a blízko Andalgala (Las Palmas, Estancia atd.) krátké, silné skupiny Helianthocereus crassicaulis Backbg. Teprve mnohem severněji, v údolích Cachipampa (Salta), jsem našel znovu formu Huascha-typu a krátkým a silným tělem, která tu roste společně s Trichocereus smrzianus Backbg., má 6 cm dlouhé, žluté květy a není dosud popsaná.
Silné a trsovitě rostoucí formy z Jujuy (Lobivia caspalasensis Rausch n. prov.) a Tarija (Trichocereus narvaecensis Card.) jsou ještě neprozkoumané a zřejmě tvoří zvláštní subspecii Lobivia formosa nebo Lobivia huascha.



Příspěvky v původním tématu (klikni na číslo): 3363 , 4162 , 4350 , 4600 , 6546 , 6644 , 7078 , 8414 , 17828 , 18626 , 19925 , 20435

Odkazy: www.lobivia.pl/grandiflora/index.html
www.cact.cz/noviny/2005/07/Lobivia.htm

Možnosti záměny: Zejména mladé rostliny je někdy dost těžké odlišit od Lobivia (Helianthocereus, Trichocereus) huascha. Ta bývá štíhlejší, s hustšími a delšími trny a roste vyloženě trsovitě. V květu už jsou rozdíly jasné. Lobivia grandiflora má vždy velmi tmavý (téměř černý) vnitřek květu, jehož základní barvou je sytá červená.
Dalším druhem, který je L. grandiflora asi vůbec nejpodobnější, je Trichocereus schickendantzii s obrovskými bílými květy. Bez květu si však tyto dva nedovolím odlišit. Zde je na snímku

skupina rostlin obou těchto druhů (od L. grandiflora i var. lobivioides) ve sbírce Jardy Víta z Libotova u Dvora Králové nad Labem. Zkuste si odmyslet květy a pak říct, která „okurka“ je co.

Poznámky: Jedná se o hodně variabilní sloupovité kaktusy, které se do sbírky hodí už jen kvůli výškovému rozčlenění sbírky. Navíc mají nádherné květy a zejména starší trsy jich dokáží za sezónu udělat spoustu.

Mamlas napsal: Ne, že by metrový feroxky byly nějak hojný, ale neni to nic vyloučenýho. Pro nedůvěřivce je s jednou takovou vyfocen A.V. Frič v knize Lovec Kaktusů od Crkala.
Tr. bertramianus je tenčí a bělokvětý Tr. tarijensis(poco, ne nižší.

Sice by Frič musel mít podle té fotky aspoň čtyři metry, ale budiž. Nebyl jsem tam, nefotil, soehrensiím nerozumím a nepěstuju je, takže se přít nebudu a fotku coby zmatečnou mažu.
Místo ní jsem zařadil odkaz na stránku, kde obě tyto soehrensie jsou.

Ne, že by metrový feroxky byly nějak hojný, ale neni to nic vyloučenýho. Pro nedůvěřivce je s jednou takovou vyfocen A.V. Frič v knize Lovec Kaktusů od Crkala.
Tr. bertramianus je tenčí a bělokvětý Tr. tarijensis(poco, ne nižší.

Mamlas napsal: Le-li možno připojovat zde komentář, pokud ne, prosím moderátora o přesun do vlákna Soehrensia:
Foto L. Fischera označené L. formosa v. bertramiana nezachycuje rozhodně nic z okruhu Tr. tarijensis, tedy ani Tr. bertamianus - podívejte se na tvar žeber a otrnění. S nejvyšší pravděpodobností jde o velkou Lobivia ferox. Fotka skutečné L. formosa v. bertamiana je v Lobivia 85.
Jinak L. formosa v. walterii je patrně nová kombinace. Basionym je Trichocereus walterii Kiesling, dle Rausche je to Lobivia huascha var. walterii. Typová lokalita je Cuesta de Obispo, kde dle Rausche byla vyhubena, v r. 2009 jsme tam našli populaci sice nepočetnou ale s většinou mladých rostlin. Letos v prosinci jsem tamtéž našel poslední dva trsy. Hlavní oblast výskytu údajně leží severně od typové lokality.
Některými znalci byla pod tímto názvem rozšířena semena Soehrensia bruchii v. amaichensis, dle Rausche Lobivia formosa var. amaichensis Rausch nom. prov. A to je co pod tímto názvem v podstatě výhradně dostanete. Fotky skutečného Trichocereus walterii Kiesling jsou v Lobivia 85 a v Lambertově Cactus d Argentine.

Komentáře, následné diskuse a polemiky jsou samozřejmě i zde velice žádoucí, tak že díky za ně. Fotka var. bertramiana - já tam nebyl, nemohu posoudit. Podle mě by to ale klidně tato varieta být mohla. Pravda, mnohem méně otrněná než kytka na Rauschově fotce, taky asi patřičně mladší, ale jinak proč ne. Rozhodně bych ji zas naopak nedával k L. ferox, přece jen feroxka přes metr vysoká, to by mi nesedělo. Ale jak už jsem psal, já na nalezištích nebyl, hádat se tedy nebudu. S tím souvisí i udané naleziště WR 581 - takto se uvádí všeobecně, kde přesně ji pan Rausch sbíral, netuším.
Za varietu walteri se omlouvám, to jsem zblbnul já. Nevím, jak se mi k formose dostala, samozřejmě patří k huascha, jak píše mamlas, takže ji gumuju.

Ještě něco k uváděným lokalitám:
"WR 581 - Lobivia formosa v. nivalis, Santa Victoria to Quebrada del Toro, Salta, Argentina" takto uvedená lokalita je zcela nanic. Pohledem do mapy snadno zjistíte, že vzdálenost mezi Sta Victoria a Qda del Toro je několik set kilometrů, navíc dvě třetiny této vzdálenosti jsou mimo areál S. korethroides.
Jak správně nabádá Ježour ve vláknu o netřescích, lokality je nutno ověřit, neboť znalost správného čtení a psaní není ani v Evropě až tak samozřejmá a zkomoleniny se prakticky nedají opravit. Přesto to zkusím:
"WR 990 - Lobivia formosa v. korethroides, Ranqui Angosto" Pravděpodobně se jedná o osadu Ronqui Angosto na silnici Z Purmamarca na Susques. Zde S. korethroides skutečně roste.

Le-li možno připojovat zde komentář, pokud ne, prosím moderátora o přesun do vlákna Soehrensia:
Foto L. Fischera označené L. formosa v. bertramiana nezachycuje rozhodně nic z okruhu Tr. tarijensis, tedy ani Tr. bertamianus - podívejte se na tvar žeber a otrnění. S nejvyšší pravděpodobností jde o velkou Lobivia ferox. Fotka skutečné L. formosa v. bertamiana je v Lobivia 85.
Jinak L. formosa v. walterii je patrně nová kombinace. Basionym je Trichocereus walterii Kiesling, dle Rausche je to Lobivia huascha var. walterii. Typová lokalita je Cuesta de Obispo, kde dle Rausche byla vyhubena, v r. 2009 jsme tam našli populaci sice nepočetnou ale s většinou mladých rostlin. Letos v prosinci jsem tamtéž našel poslední dva trsy. Hlavní oblast výskytu údajně leží severně od typové lokality.
Některými znalci byla pod tímto názvem rozšířena semena Soehrensia bruchii v. amaichensis, dle Rausche Lobivia formosa var. amaichensis Rausch nom. prov. A to je co pod tímto názvem v podstatě výhradně dostanete. Fotky skutečného Trichocereus walterii Kiesling jsou v Lobivia 85 a v Lambertově Cactus d Argentine.