Mám svoji sbírku kaktusů ve skleníku na střeše starého objektu ve vnitrobloku Bendova 7, kdysi zde byla stáčírna štěnovického piva a stáje pro koně. Dům je patrový a plochá střecha je ve výši cca 8 m nad dvorkem, odkud vede strastiplná cesta po úzkém strmém dřevěném schodišti (jako na půdu) přes zakrámovaný temný sklad, prádelnu a potom přes terasu a po dalším strmém schodišti na střechu. Kdo neprojde dveřmi o šířce 50 cm nebo trpí závratěmi, ten se ke mně na kaktusy jít podívat nemůže.
Jednou se přišla na kaktusy podívat nová mladá členka našeho klubu. Úzkými dveřmi prošla v pohodě, po schodech nahoru to také dala, ale když se nahoře ve skleníku otočila a podívala se dolů, tak se jí zamotala hlava a rozklepala se jí kolena. Místo prohlížení kaktusů se rozplakala a řekla, že bude muset ve skleníku zůstat. Jako správný muž jsem ji uklidnil, že jí cestou dolů budu jistit. Schody, tedy spíš žebřík je úzký, a vedle sebe se na něj vejde jen jedna osoba. Musel jsem tedy jít napřed a slečnu zachraňovat zdola. Byl teplý letní den a slečna měla na sobě krátké letní šatičky. Já musel strčit hlavu pod sukni, přiložit dlaně na její hýždě a nadnášet ji. Na celé toto divadlo koukali rodiče, kteří mají okno od kuchyně přímo proti schodišti do skleníku. Musím podotknout, že jsem tou dobou byl čerstvě ženatý. Nakonec slečna nějak s mojí pomocí zdárně sestoupila až na terasu a pak na dvůr. Asi na návštěvu mé sbírky kaktusů dlouho nezapomene a já také ne.