Jsou místa v Mexiku notoricky známá, kaktusáři pravidelně navštěvovaná a fotografovaná, s mnoha druhy kaktusů rostoucími na jednom místě. A jsou místa, kam noha kaktusáře zavítá jen zcela ojediněle, ač i ta jsou známá a roste tam atraktivní a vzácný kaktus. Mě se v roce 2015 poštěstilo jedno takové místo navštívit. V nekaktusové oblasti mezi městy Lazaro Cardenas a Uruapán (Znáte? Jsou to sídla se statisíci obyvateli.) ve státě Michoacán (kupodivu je to jeden z těch velkých států Mexika) u velké vodní nádrže Presa Infiernillo je hnědočervená skála na které se vyskytuje Ferocactus lindsayi.

Ač ferokaktusy mám rád a mám jich povícero, zrovna tento druh mě nějak nelákal. Na pobřeží jsem se pomazlil s melokaktusy a zbývalo už jen dojet zpátky do Mexico City. Naše cesta vedla právě kolem přehrady, když jsem si vzpomněl, že tam někde by měl Ferocactus lindsayi růst.

Tak jsme začali obhlížet terén okolo. Upoutala nás nezvykle holá hnědočervená skála s nějakými našedlými balvany trčícími z ní. Nebyly to balvany, nýbrž feráci a nádherní! Velké rostliny s plody a některé i s květy byly zelenošedé, bez skvrn tak typických pro tento druh na jiných nalezištích. Rád jsem změnil svůj dosavadní názor. Na skále rostla ojediněle i Mamillaria beneckei, další v našich sbírkách málo rozšířená rostlina, pro ni jsou typická stanoviště pod stromy a keři v humózní půdě.

Pěstování je poměrně obtížné, Ferocactus lindsayi pochází z velmi teplé oblasti Mexika a vyhovuje mu zacházení jako s melokaktusy, tedy teplo v zimě i v létě. Píšu to zcela záměrně, protože u těchto rostlin si kaktusář teplo v zimě většinou uhlídat dokáže, je však třeba dbát i v letním období na to, aby teplota častěji nebo delší dobu neklesla pod 15 stupňů. A když klesne, je velmi žádoucí rostliny následně prohřát alespoň na 25 stupňů.

Čimelice a Václav Koranda

Čimelická výstava se koná jednou za dva roky a vyznačuje se tím, že je tam velmi rozsáhlá výstava květin i kaktusů. A tak jednou před léty Václav Koranda mě začal ohýbat, abych tam taky jel. Bylo to zrovna po krutých povodních, které se tu velice podepsaly na ma­jetku, ale především na přírodě. Po chvíli přemlouvání jsem souhlasil, že s ním pojedu a bylo ujednáno přesné datum a čas.

Nedopatřením jsem jel, jak jsem zvyklý, směrem na Písek přes Blatnou, aniž jsem si uvědo­mil, že právě díky povodním bylo několik mostů strženo a tak jsme se potloukali po místních objížďkách. Když jsme konečně dorazili do Čimelic, tak jsme zjistili, že zaparkování auta nebude vůbec jednoduchá záležitost a tak jsme jej museli nechat na náměstí.

Výstava svojí roz­lohou, ale i pestrostí sortimentu stála za zhlédnutí. Akorát kaktusy byly spíše směřovány pro začátečníky, ale bylo zde několik zajímavých Euforbií. Potkali jsme se zde s přáteli Slabou a Jaroušem Součkem, což nás potěšilo. Pěstitelé zde měli vystaveny novinky v Jiřinách, původem většinou z Ameriky, které měly obdivuhodné barvy, jejich průměr byl ve většině případů kolem 50 cm. Zatím jsem se s něčím podobným nesetkal.

Dále nás oslovila dvě nádherně urostlá děvčátka, která nám nabízela téměř všelék ve formě Pangaminu ve třech provedeních. Dávaly nám ochutnat a vskutku to nebylo špatné, a jak mě přemlouvaly, vždy se krásně předklonily, a protože byly spoře oděny, tak se jim neobyčejně zvýraz­nila krása jejich nádherně plných prsou a člověk neodolal a jejich produkty koupil. Až doma jsem zjistil, že to co nám dávaly ochutnávat s tím, co jsme si dovezli domů, nemá nic společného. Tam byly zcela zjevně pivovarské kvasnice, které při otevření normálně páchnou a to, co nám dávaly na ochutnání, příjemně vonělo. A tak chci konstatovat, že to, co na pohled vypadá krásně, se může doma změnit úplně jinak. Ale letos už máme opět naplánovanou cestu.

PS: Po tom Pangaminu se skutečně člověk cítí velice svěží, neuvědomuje si léta, takže toho nelituji, že jsem si jej nakoupil a jsem rozhodnut si jej koupit letos opět.

Dezinfekce semen patří mezi základ úspěšného výsevu. K tomuto účelu lze použít celou řadu dezinfekční látek. V minulosti byl například s oblibou využíván manganistan draselný nebo ethanol. V domácnostech je obvykle po ruce i chlornan sodný (savo) nebo chloramin, s kterými dosáhneme stejně dobrých výsledků. V posledních letech mezi nejoblíbenější patří asi peroxid vodíku. V tomto článku bych chtěl zmínit jeden měně používaný dezinfekční prostředek, avšak kaktusáři již dlouhou dobu známý Persteril.

Persteril, neboli kyselina peroxyoctová (acidum peraceticum), je vysoce účinný dezinfekční přípravek. Je baktericidní, sporicidní, mykobaktericidní, tuberkulocidní, fungicidní a virucidní. Ke koupi je obvykle v koncentraci 36%. Jedná se o roztok kyseliny peroxyoctové s kyselinou octovou a peroxidem vodíku. Jak již složení napovídá, Persteril má silné oxidační účinky a zároveň se chová jako kyselina. Samotný peroxid vodíku je zde zastoupený obvykle v koncentraci 5-12 % a někdy obsahuje i 1 % kyseliny sírové.

Nevýhodou persterilu může být jeho cena, 1 litr 36 %-ního Persterilu obvykle koupíme okolo 250 Kč. Je poměrně nestabilní, proto jeho doba použitelnosti je jen 6 měsíců. Každý rok si proto musíme koupit novou láhev.

Obecně se často setkávám s tím, že kaktusáři používají pro dezinfekci semen příliš vysoké koncentrace nebo příliš dlouhé doby máčení semen (týká se to především peroxidu vodíku). Chtěl bych proto tuto problematiku trochu přiblížit na příkladu Persterilu:

Na obalu jsou uvedené koncentrace podle typu použití. Začíná to na 0,03 % roztoku. Pro nejvyšší stupeň dezinfekce se používá 0,5 %-ní roztok a to po dobu 15 minut. Při tom se vychází, že 100 % znamená neředěný 36 %-ní Persteril! Můžeme si tedy snadno spočítat, že z jednoho litru připravíme 200 litrů tohoto dezinfekčního roztoku! Jedna láhev byt tak nejspíš vystačila pro celý klub.

Jak je vidno, pro dezinfekci nám proto postačí poměrně nízké koncentrace. Vyšší koncentrace nám již účinek nezvýší, spíše nám jen znepříjemní práci. Příliš vysoké koncentrace a dlouhé doby můžou dokonce zapříčinit usmrceni zárodku semene.

Nesmíme ovšem zaměňovat dezinfekci s chemickým čištěním a odstraňováním zbytku dužiny a cukrů, chemickým narušováním slupek semen a stimulací klíčení. To je ale trochu jiná kapitola.

Malý rod zahrnuje pouhých 6 druhů (Nananthus aloides, gersneri, margaritiferus, palens,          pole – evansii, vittatus). Jméno vzniklo složením dvou řeckých slov - nanos znamená malý, anthos je květ. Celé to poukazuje na velmi zakrslý vzhled rostliny (v přírodě).

Rostliny mají pod sebou kořen složený z měkké sukulentní hmoty, údajně jedlé a svou chutí připomínající chřest. Na vrcholu se kořen větví, přičemž každá z větví nese v ideálním stavu 4 sukulentní listy. Jejich vrchní část je zploštělá, spodní má zvláštní vypouklý tvar. Povrch listu pokrývají jemné bradavičky. Květy se objevují jednotlivě, bývají buď čistě žluté, nebo žluté s tónováním do purpurově červené barvy.

V přírodě rod Nananthus najdete na docela velkém areálu od jihovýchodu Botswany, východu Namíbie, po některé části Jihoafrické republiky (severovýchod NC, jih NW, FS). Některé druhy jsou považované za docela otužilé, jelikož pocházejí z chladnějších oblastí jihu Afriky. Stoprocentní mrazuvzdornost si ale musí každý vyzkoušet sám, určitě záleží na nadmořské výšce a umístění rostliny (klasický záhon versus drenážovaná skalka, pěstební nádoba versus volná kultura, otevřené místo versus chráněné místo apod.).

Nananthusmargaritiferus

Mám svoji sbírku kaktusů ve skleníku na střeše starého objektu ve vnitrobloku Bendova 7, kdysi zde byla stáčírna štěnovického piva a stáje pro koně. Dům je patrový a plochá střecha je ve výši cca 8 m nad dvorkem, odkud vede strastiplná cesta po úzkém strmém dřevěném schodišti (jako na půdu) přes zakrámovaný temný sklad, prádelnu a potom přes terasu a po dalším strmém schodišti na střechu. Kdo neprojde dveřmi o šířce 50 cm nebo trpí závratěmi, ten se ke mně na kaktusy jít podívat nemůže.

Jednou se přišla na kaktusy podívat nová mladá členka našeho klubu. Úzkými dveřmi prošla v pohodě, po schodech nahoru to také dala, ale když se nahoře ve skleníku otočila a podívala se dolů, tak se jí zamotala hlava a rozklepala se jí kolena. Místo prohlížení kaktusů se rozplakala a řekla, že bude muset ve skleníku zůstat. Jako správný muž jsem ji uklidnil, že jí cestou dolů budu jistit. Schody, tedy spíš žebřík je úzký, a vedle sebe se na něj vejde jen jedna osoba. Musel jsem tedy jít napřed a slečnu zachraňovat zdola. Byl teplý letní den a slečna měla na sobě krátké letní šatičky. Já musel strčit hlavu pod sukni, přiložit dlaně na její hýždě a nadnášet ji. Na celé toto divadlo koukali rodiče, kteří mají okno od kuchyně přímo proti schodišti do skleníku. Musím podotknout, že jsem tou dobou byl čerstvě ženatý. Nakonec slečna nějak s mojí pomocí zdárně sestoupila až na terasu a pak na dvůr. Asi na návštěvu mé sbírky kaktusů dlouho nezapomene a já také ne.

Pokusím se o uvedení nové rubriky Zpravodaje – Záhadná kytka. Každý jsme jistě viděli, nebo ve sbírkách pěstujeme kytku či kytky, u kterých nevíme a netušíme, co jsou zač. Nevíme, kam je zařadit, když víme, kam je přibližně zařadit, nevíme blíže, co to je. Právě pro takové případy se hodí tato rubrika. Můžeme zde představit naši neznámou kytku, napsat o rostlině veškeré informace, které máme a které jsme dohledali, uvést svůj názor. V lepším případě se nám někdo ozve a podá nám další informace o neznámé rostlině, v horším případě si aspoň utřídíme myšlenky pro další pátrání.

V dnešním příspěvku ukážu opět rostlinu z rodu Sempervivum (PS: kaktusy také pěstuji), se zařazením této rostliny si vůbec nevím rady. Nicméně pěkně popořadě. Během netřeskářské expedice v roce 2010 jsme navštívili makedonskou část pohoří Šar planina. Toto pohoří se táhne od jihozápadu k severovýchodu v délce přibližně 80 kilometrů, nejvyšším vrcholem celého pohoří je Titov, vrh s výškou 2747 metrů nad mořem ležící západně od města Tetovo. Nad městem Tetovo jsme v roce 2010 pátrali, zaměřili jsme se na skály nad obcí Popova Shapka. Hlavním cílem byl nález Sempervivum macedonicum, místo Sempervivum macedonicum jsme nalezli jiné rostliny na velmi malém místečku na prudkém svahu s mnohými vápencovými skalami ve výšce 2084 metrů nad mořem. Rostliny rostly v několika trsech asi na metru čtverečním, rostly na okrajích skalek v trávě. Růžice neobsahovaly mnoho listů, většina z růžic na lokalitě byla otevřená, některé růžice vytvářely nové odnože, kvetoucí růžice jsme nenašli.

Rostliny z naleziště pěstujeme i v kultuře. Doufali jsme, že k jejich určení nám pomůže pozorování květů. Rostliny se ke květu příliš neměly a ani nemají. První kvetoucí růžice jsem pozoroval až v červnu 2017, u ostatních kolegů tyto rostliny dosud nekvetly. K velkému překvapení vykvetly rostliny velmi neobvykle – bíle s fialovorůžovým středovým proužkem u báze korunních plátků.

Květy mají dále zelenožlutě zbarvený soubor plodolistů, tyčinky mají fialovorůžově zbarvené nitky, prašníky jsou žluté (fotografie na zadní straně tohoto Zpravodaje).

Musím uvést i další znaky těchto rostlin. Růžice jsou v kultuře otevřené, zploštělé, do šesti centimetrů v průměru, obsahují větší množství listů. Listy růžic jsou podlouhlé, nejširší v horní třetině, s podlouhlou špičkou, na obou stranách krátce žláznatě chlupaté, na hranách listů růžic jsou pravidelně rozmístěné brvy nestejné délky. Listy jsou vybarveny živě zeleně až zelenomodře, u špiček na vnější straně jsou často fialovočerveně zbarvené. Růžice vytváří odnože, které jsou dlouhé až 6 centimetrů, odnoží je sice málo, jsou však neseny na tlustém a málo olistněném šlahounu. Často se stává, že na konci šlahounu dojde k dělení a z jedné odnože jsou dvě. Korunní plátky jsou úzké, obkopinaté, dlouze zašpičatělé, barva korunních plátků již byla zmíněna.

Pojďme se podívat na další skutečnosti. Podobné rostliny byly pozorovány i dalšími botaniky a nejen v okolí obce Popova Shapka. Jsou známa pozorování velmi podobných rostlin z dalších lokalit v pohoří Šar planina, dále byly tyto rostliny pozorovány v pohořích Galičica a Stogovo planina. Ve všech případech jde o rozlohou malé lokality, na výše zmíněných místech byly pozorovány kvetoucí rostliny. Možný je i výskyt těchto rostlin v dalších pohořích v západní části dnešní republiky Makedonie.

Kam tyto rostliny zařadit? Domnívám se, že jde o velmi složitou otázku, která může mít řešení. Na území dnešní republiky Makedonie se vyskytují následující druhy rodu Sempervivum – Sempervivum ciliosum (včetně Sempervivum klepa, Sempervivum jakucsii), Sempervivum kindingeri, Sempervivum kosaninii, Sempervivum macedonicum, Sempervivum marmoreum, Sempervivum octopodes, Sempervivum thompsonianum, někteří botanici se domnívají, že na území dnešní republiky Makedonie roste i Sempervivum zeleborii. Bez znalosti květů můžeme spolehlivě vyloučit Sempervivum ciliosum vzhledem k přítomnosti velmi dlouhých brv na okrajích listů a na špičkách listů růžic. Můžeme vyloučit i Sempervivum macedonicum, které dosahuje menších rozměrů, má mnoho listů v růžici, listy Sempervivum macedonicum jsou obkopinaté. Sempervivum octopodes je také menší, listy má obkopinaté až obvejčité, má také dlouhé tenké odnože, v oblasti pohoří Šar planina se nevyskytuje. Sempervivum thompsonianum je také sporný netřesk, nicméně roste pouze v pohoří Stogovo planina, tvoří dlouhé tenké odnože podobné Sempervivum octopodes, Sempervivum thompsonianum má mnoho listů v růžici, listy jsou vejčitě kopinaté až kopinaté. Na základě znalosti květů můžeme vyloučit další jména. Semperivum kosaninii je sice problémový netřesk, jehož původní lokalita zatím nebyla znovu objevena, nicméně jeho korunní lístky jsou v celé délce červeně purpurové s úzkým bílým lemováním. Sempervivum marmoreum má mít podle popisu holé listy růžic, skutečnost je jiná, listy růžic jsou na rostlinách na mnohých lokalitách chlupaté, i žláznatě chlupaté. Květy Sempervivum marmoreum jsou však vždy v celé délce červené až karmínové se širokým bílým či slabě růžovým lemováním. V jakési brožuře o túrách v pohoří Šar planina jsem viděl mnou popisované neznámé rostliny zařazené jako Sempervivum marmoreum, toto určení je jistě chybné.

Z výše uvedených botanických jmen nám zbývají již jen dvě – Sempervivum kindingeri a Sempervivum zeleborii. Někteří botanici se domnívají, že tyto neznámé rostliny ze stanoviště nad Popovou Shapkou patří k Sempervivum zeleborii. Domnívám se, že jde opět o chybné zařazení. Sempervivum zeleborii má odlišný tvar listů růžic, ty jsou obvejčité a hlavně krátce zašpičatělé. Listy růžic jsou na obou stranách pýřité, nikdy však žláznatě chlupaté. Korunní plátky Sempervivum zeleborii jsou jasně žluté, u báze purpurové, neobsahují bílou barvu. Je pravdou, že Sempervivum zeleborii je další komplikovaný druh, který je málo znám, nicméně jeho výskyt dle mně dostupných údajů nezasahuje do dnešní republiky Makedonie.

Zbývá jediné jméno – Sempervivum kindingeri. Jméno Sempervivum kindingeri nelze ani vyloučit ani potvrdit. Znaky rostlin, které jsem uvedl u rostlin pozorovaných nad obcí Popova Shapka, jsou v souladu s popisem Sempervivum kindingeri. Proč nelze jednoznačně přiřadit neznámé rostliny k Sempervivum kindingeri? Důvodů je hned několik. Sempervivum kindingeri popsal roku 1903 srbský botanik L. Adamović na základě rostlin z Makedonie, které mu zaslal Kindinger, podle Kindingera byl druhé také pojmenován. Kindinger sbíral rostliny poblíž makedonského města Veles, tedy v kopcovité vyprahlé skalnaté krajině, kopce zde nepřesahují nadmořskou výšku 800 metrů. Podle původního popisu leží lokalita mezi obcí Zelenikovo a městem Veles, popisu přibližně odpovídá hluboké úzké údolí řeky Vardar. K pozorování a sběru rostlin došlo nejpozději roku 1903. Rostliny zřejmě naposledy pozoroval profesor T. Soška roku 1936. Ten napsal, že rostliny rostou v úzké soutěsce Vardaru kousek nad městem Veles pod železniční stanicí Rajko Žinzifov, T. Soška soutěsku zmiňuje jako Vlahčani. Z doprovodného textu v článku T. Sošky lze vyčíst, že Sempervivum kindingeri neroste na hadci. Další pozorování Sempervivum kindingeri neexistují, rostliny nebyly v přírodě zatím znovu objeveny.

Co teď? Jistou pomoc by mohl představovat rostlinný materiál ve sbírkách. Ve sbírkách kolují pod názvem Sempervivum kindingeri mnohé různorodé rostliny, v drtivé většině tyto rostliny nesplňují znaky uvedené v původním popisu. Rostlinám ve sbírkách tedy nelze důvěřovat. Dalším pomocníkem by mohly být perokresby uvedené u popisu druhu či herbářová položka. Perokresby v popisu jsou černobílé, je zde vyobrazen list z květní lodyhy a některé části květu. Herbářovou položku jsme objevili v Bělehradu, jsou zde celkem čtyři květní lodyhy, žádné části růžic. Vše je krásně vylisované a seschlé, o původních barvách můžeme jen spekulovat. Stojí za poznámku udání lokality – jednou je udána lokalita stejně jako v popisu, podruhé poněkud odlišně – ve skalách poblíž Velesu. Jelikož lodyhy mnohých netřesků vypadají velmi podobně, nelze jednoznačně rozhodnout, zda neznámé rostliny patří k Sempervivum kindingeri. Dokud nebude Sempervivum kindingeri znovu objeveno v přírodě na původní lokalitě, nemůžeme rozhodnout, zda neznámé bíle kvetoucí rostliny z hor Makedonie skutečně patří k tomuto druhu. I přes neznalost podoby Sempervivum kindingeri, je druh často taxonomy různě kombinován.

Dokud nebude vyřešena záhada okolo Sempervivum kindingeri, zdá se mně nejvhodnější vést rostliny jako Sempervivum sp. s přesným udáním lokality. Popis nového druhu by připadal v úvahu až poté, co by bylo jednoznačně vyvráceno zařazení k Sempervivum kindingeri.

Sempervivum sp. z lokality nad obcí Popova Shapka, růžice v kultuře

Sempervivum sp., květ

Literatura: [1] Konop, R. (1987): Netřesky. ČZS – ZO klubu skalničkářů, Liberec