Pravděpodobně nejčastější otázkou, na kterou se ptá každý pěstitel zimovzdorných kaktusů je: "Jak otužilý je tento kaktus?" Tato otázka se může zdát jednoduchá, ale je tak trochu filosofická.

Pro začátek může být užitečné jednoduše definovat zimovzdornost: Zimovzdorné rostliny jsou schopné přežít zimy v daných pěstitelských podmínkách.

Z toho vyplývá, že odpověď na tuto otázku je vysoce individuální, protože i sama otázka je vysoce individuální.

Některé pěstírny uvádějí informace o otužilosti jimi prodávaného materiálu, což může být velice užitečné při rozhodování o tom, co stojí za vyzkoušení. Tato data jsou však spojena s konkrétními podmínkami každé pěstírny. I mírně odlišné podmínky ve sbírce mohou totiž přinést rozdílné výsledky.

Odpověď na otázku otužilosti je proto možné získat pouze testováním přímo ve vlastní sbírce.

Navíc, jediná definitivní odpověď na otázku otužilosti je negativní: Tato mrtvá rostlina pro mne není dostatečně zimovzdorná. Pokud tedy tvrdím, že je v mých podmínkách rostlina zimovzdorná, vyjadřuje to pouze mou zkušenost z minulosti - tj. že přežila od té doby, co jí mám, až dodnes, a také mou naději do budoucna - doufám, že přežije nadcházející zimy, nejsem si tím však v podstatě jistý. Naděje v to, že to dobře dopadne, je ale právě tím, co lidi dělá šťastnými.

Rád bych uvedl faktory ovlivňující otužilost jednotlivých kaktusů tak, jak jsem je zaznamenal při pozorování rostlin ve své sbírce. Nemyslím si však, že jsem zaznamenal všechny vlivy, a těším se, že uslyším také zkušenosti ostatních.

Vlivy ovlivňující otužilost každého jednotlivého kaktusu jsou tloušťka stonku, vegetační fáze a obsah vody. Zatímco poslední dva faktory byly široce diskutovány a já k nim nemohu dodat nic nového, vliv tloušťky stonku je stále opomíjen. Já sám jsem si všiml tohoto vlivu z důvodu totálního nedostatku informací o zimovzdorných kaktusech v celém sovětském bloku v roce 1980, kdy jsem se začal zajímat o zimovzdorné kaktusy. Začal jsem hledat zimovzdorné kaktusy v jihoamerických rodech Echinopsis, Lobivia a Rebutia, které pocházejí z vysokých poloh ale, které nejsou zimovzdorné v mých podmínkách. Měl jsem spoustu semen, semenáčky snadno rostly, takže nebyl problém jich spotřebovat pár stovek na testování otužilosti. Obvykle měly semenáče v průběhu prvního podzimu okolo 5mm v průměru a přežily první zimu v nevytápěném skleníku. Další rok měly již okolo 1,5cm v průměru a téměř všechny přes zimu zašly. Občas přežilo v misce několik semenáčů. Byl jsem rád, že jsem našel otužilé klony a tak jsem je na jaře přesadil, semenáče dobře rostly a další zimu všechny odešly. Když jsem o tom přemýšlel, uvědomil jsem si, že ty co přežily byly nejbídnější semenáče v misce, mnohem menší, než jejich bratři, kteří zmrzli první zimu.

Proto jsem začal mít podezření, že velikost rostlin má co dělat s jejich zimovzdorností a zkusil jsem speciální test. V té době jsem používal Echinopsis (podobný eyresii), jako roubovací podnož. Všechny podnože byly odnože z jedné rostliny, takže byly vlastně jedním jedincem. Nevýhodou Echinopsisu jako roubovací podnože je, že často odnožuje a odnože musí být pravidelně odstraňovány, pokud má roub dobře růst. Každý podzim tak mám hromadu odnoží Echinopsisů. Větší jsou zasadím a použiji pro roubování a menší vyhodím. Pro test jsem použil celou hromadu více než tří set odnoží. Jejich velikost byla od velmi drobných s několika málo areolami až do zhruba 2cm v průměru. Nechal jsem je na stole v nevyhřívaném skleníku a na jaře byly naživu pouze odnože menší, než 1cm v průměru.

To je zkušenost, ze které můj názor na vliv tloušťky stonku vychází. Později jsem udělal obdobnou zkušenost s více zimovzdornými kaktusy: v extrémní zimě roku 1996/1997 jsem ztratil všechna svá Gymnocalycia bruchii větší než 2cm v průměru, stejně jako Austrocactus patagonicus větší než 4cm v průměru, zatímco tři malé odnože stejné rostliny přežily. Z toho plyne, že testování zimovzdornosti je třeba provádět s dospělými rostlinami a ne se semenáčky nebo odnožemi.

Další otázkou je získání dospělých rostlin pro testy. Myslím, že nejsnažší cesta je "udělej si sám". Samozřejmě, že je možné rostliny také zakoupit, ale většina opravdu mrazuzdorných druhů je jen zřídkakdy prodávána jako dospělé rostliny. Semena je snadné získat a za cenu jedné dospělé rostliny je tak možné mít mnohem více vzorků. Nevýhodou ale je, že některé zimovzdorné kaktusy rostou ze semen jen velmi pomalu, a jiné jsou obtížně pěstovatelné na vlastních kořenech. Pro ilustraci lze uvést, že jsem ještě neslyšel o jediné dospělé rostlině Pediocactus silerii ve střední Evropě pěstované ze semene, která by rostla na vlastních kořenech.

Jsem líný člověk a nehodlám čekat roky na to, až bude kaktus dost velký na to aby v zimě zašel. Naštěstí většinu zimovzdorných kaktusů je snadné roubovat na zimovzdorné Opuncie. Některé druhy (doporučuji O.camanchica a obdobné) dělají opravdu silné podnože a rouby se na nich vyvíjejí velmi rychle do velkých až nadměrných velikostí. Další výhodou je, že zimovzdorné Opuncie začínají vegetační klid brzo na podzim a tak napomáhají zamezit vlivu vegetační fáze. Roubované rostliny nejsou hezké, ale nejsou pěstovány pro krásu, nýbrž pro testování.

Moje metoda testování otužilosti kulovitých typů kaktusů může být popsána následovně:

Získat semena kaktusů, které by mohly být zimovzdorné a zasít je na jaře

Naroubovat druhé jaro semenáče (minimálně 5 z každého balíčku semen) na zimovzdorné opuncie.

Dát podnoži velký květináč s dobrou zeminou, nebo volně zasadit tak, aby roub mohl rychle růst. Většina kaktusů tak může dosáhnout květuschopné velikosti během prvního léta.

Pokud všechny rouby pocházející z jednoho balíčku zajdou před tím, než vykvetou, kaktus není zimovzdorný.

Pokud rouby vykvetou, je vhodné udělat semena, pro případ, že dojde ke ztrátě rostlin. Je to zároveň velmi důležité u podmíněně zimovzdorných kaktusů - některé rouby přežijí, zatímco jiné zemřou. Výsev semen přeživších kaktusů může napomoci selekci více zimovzdorných klonů.

Pokračovat s výsevy a roubováním, dokud vás to baví. Po několika letech je možné ve sbírce vybrat kaktusy, které stojí za vyzkoušení. Hezké exempláře je možné získat tak, že velké rouby jsou sejmuty z podnože a zakořeněny, nebo naroubovány na trvalou podnož.

Pokud jsou rouby pevně zmrzlé, chraňte je před sluncem.

Asi bude užitečné vysvětlit, proč testované rouby musí být zastíněné, když jsou zmrzlé. Velké zimovzdorné kaktusy kulovitého typu s výraznými žebry, nebo tuberkulemi mohou být v zimě ošklivě poškozeny sluncem. Občas se mne ptají na radu sběratelé zimovzdorných kaktusů, kteří mi říkají, že jejich rostliny se zjizvují. Poškození se podobá napadení houbou, která se populárně nazývá "suchá hniloba". Bližší prozkoumání nám pak ukáže, že hnědá tvrdá tkáň je pouze úplně vysušená. Přiložená fotografie Echinocereus coccineus var. paucispinus ukazuje typické poškození způsobené zimním sluncem. V mrazivých obdobích jsou stonky zimovzdorných kaktusů pevně zmrzlé. Čím je průměr stonku větší, tím je zapotřebí více tepla k opětnému roztání stonku, to znamená, že za stejných podmínek rozmrzají tenčí stonky rychleji. Navíc zmrzlý kaktusový stonek není nejlepší tepelný vodič, to znamená, že různé části stonku mohou mít velmi rozdílné teploty, pokud teplo nepřichází rovnoměrně ze všech směrů. Slabé zimní slunce není schopné rozehřát celý tlustý stonek rostliny, ale způsobuje každodenní cyklus tání - zamrzání vystouplých částí kaktusu, žeber a tuberkulí. Protože většina stonku je celou dobu zmrzlá, nemůže dojít k doplnění vody v těch částech stonku, které jí opakovaným táním a zamrzáním ztratily a tím případně dochází k odumření tkáně jejím vysušením. Zimní slunce je opravdovým nebezpečím pouze pro kaktusy s tlustým stonkem s nepříliš hustým otrněním jako Echinocereus triglochidiatus, E coccineus E. lloydii, E. dasyacantus, Escobaria vivipara, Pediocactus simpsonii, P. nigrispinus, P. silerii, a Sclerocactusy s větším vzrůstem. Kaktusy s tenčím stonkem jako Chamaecereus silvestrii, Echinocereus dawisii, Escobaria minima, E. leei atd. jsou bez problémů i bez přistínění.

 Doufám, že výše popsaná metoda testování otužilosti může pomoci vybrat zimovzdorné kaktusy také pro ostatní sbírky. Rád bych tímto také povzbudil kaktusáře ke sdílení svých zkušeností s pěstováním zimovzdorných kaktusů a to nejen těch osvědčených, protože ostatní jsou mnohdy daleko poučnější.

Na závěr bych rád uvedl seznam kaktusů, které pěstuji a považuji je za zimovzdorné. Všechny uvedené kaktusy jsou pěstovány v nevytápěném skleníku dlouhém 10,4m a 2,9m širokém s vydatnou ventilací. Všechny uvedené kaktusy přežily jako dospělé exempláře extrémní zimu 1995/96, kdy jejich stonky byly pevně zmrzlé od konce listopadu do začátku března a zimu 1996/97, která byla sice kratší, zato opravdu studená (do -28°C ve skleníku). Seznam není kompletní, v současné době mám mnoho dalších kaktusů v procesu testování. Jak jsem se již výše zmínil, seznam reprezentuje mou zkušenost z minula a dobrou víru v budoucnost.

 Seznam kaktusů, které lze považovat v mých podmínkách za zimovzdorné

(nevytápěný skleník, nejnižší teplota pod – 20°C)

Chamaecereus

silvestrii

Gymnocalycium

bruchii 
gibbosum

Echinocereus

   chloranthus
    v. cylindricus SB 352
  coccineus v. paucispinus DJF 789.25
  dasyacantus SB 224, SB 405
    v. roeterii
  fendlerii
    v. kuenzlerii SB 353
  hempelii SB 187
  reichenbachii
    v. bailei
    v. minor
    v. perbellus
  triglochidiatus
    v. inermis
    v. mojavensis
  viridiflorus DJF 1670, SB 876, SB 931
    v. dawisii
    v. corelii DJF 1370

Echinomastus

  intertextus

Escobaria

leei SB 397 
minima
missouriensis DJF 1669
v. caespitosa

vivipara SB 923, SB 383, SB 388
v. arizonica DJF 1444
v. bisbeeana DJF 284
v. neomexicana SB 129

Mammillaria 

wrightii

Navajoa 

peeblesiana
peeblesiana f. menzelii JB2
peeblesiana v. fickeisenii

Opuntia 

compressa
camanchica
fragilis

Pediocactus 

bradyi SB 470
ssp. despainii
ssp. winklerii RP 103
knowltonii SB 304
nigrispinus FH 113, FH 19.1, FH 5101
paradinei
silerii
simpsonii SB 741, SB 875
v. bensonii RP 4, SB 203

Toumeya

papyracantha SB 504, SB 330, SB 172, SB 180, FH 083

Sclerocactus 

glaucus SB 141, FH 29.3, SB 1182
v. franklinii JM15

mesae-verde
parviflorus DJF 1106,7, DJF 1171.7, RP 28, RP 29, SB 559
pubispinus SB 1013
spinosior JB 22, SB 693, SB 1182
var. blainei SB 1015

wetlandicus ssp. ilseae RP 25
whipplei SB 736
wrightiae HK 1336