Předmětem tohoto článku jsou moje zkušenosti s pěstováním zimovzdorných rostlin z rodu Echinocereus a Pediocactus v nevytápěném skleníku v Plzni.

Klíčem k úspěšnému pěstování zimovzdorných kaktusů je pochopení a respektování jejich přirozeného růstového rytmu. Na některých lokalitách rostou členové výše zmíněných rodů pohromadě a tak je jejich růstový rytmus vpodstatě shodný. Hlavní čas růstu nastává na začátku jara, když tající sníh dodává vodu. Kaktusy v té době rostou rychle, vyvíjejí poupata, květy a semena v průběhu dvou až tří jarních měsíců. V době když začnou zrát plody a přichází horké léto, kaktusy začínají odpočívat. Nižší teploty na začátku podzimu je znovu probouzejí, kaktusy znovu nasají vodu a pro většinu z nich nastává kratší období růstu. Mrazy na konci podzimu zastavují znovu růst a kaktusy odpočívají až do začátku příštího jara.

 Nemyslím že bych snad našel nejlepší cestu, jak tyto kaktusy pěstovat, ale rád bych alespoň ukázal jakým způsobem to funguje u mně. Nejprve bych rád popsal růstové podmínky, protože při jiných podmínkách mohou být zkušenosti naprosto jiné.

 Klimatické podmínky jsou následující:

• Nadmořská výška, 350m nad mořem
• Průměrné roční srážky, 550mm
• Průměrná roční teplota, 7.2°C
• Průměrný roční sluneční osvit, 1280 hodin
• Teplotní výkyvy se pohybují od -30°C do +40°C

 Velikost skleníku je 10,4 x 2,9 m, delší osa je orientována ze severu na jih. Ventilace je zajištěna 1,5cm širokou štěrbinou pod střechou po délce obou stran skleníku a automaticky se otevírajícími okny na jižní straně a dveřmi na severní straně. Skleník je pokryt jednoduchým 4mm HELOS sklem. Tento typ skla je vyvinut pro skleníky a má jemně zvlněný povrch který rozptyluje světlo.

 Použitý substrát je založen na strusce z místních železáren (jejich výroba byla zrušena zhruba před 30 lety). Struktura strusky se blíží černému vulkanickému písku. Citlivější rostliny jsou pěstovány na vlastních kořenech pouze v této strusce, odolnější rostliny pak ve směsi strusky s až 20% zeminy z naší zahrady. Nicméně většina Opuncií nemá ráda tento substrát a jsou pěstovány pouze v zahradní zemině.

 Režim zálivky a hnojení je zhruba stejný pro oba rody. Pro první jarní zálivku preferuji použití sněhu. Tající sníh uvolňuje postupně pomalu vodu, což umožňuje vyprahlé zemi správné nasátí vlhkosti. Další zálivky jsou pak již prováděny dešťovou vodou. Vysazené kaktusy jsou na jaře dvakrát pohnojeny doporučenou koncentrací Floranu, komerčního hnojiva pro květiny.

 Pediokaktusy a zimovzdorné Echinocereusy se probouzejí hned na začátku jara a okamžitě potřebují vodu. Pokud jsou drženy v suchu v tomto období, mají tendenci shazovat poupata. Jaro je hlavním vegetačním obdobím a růst je tehdy rychlý. První horké dny na konci jara začínají letní odpočinek rostlin. Echinocereusy obvykle přečkají krátké horké období s mokrými kořeny zatímco kořeny Pediokaktusů obvykle odumírají pokud jsou v tomto období vlhké. V mých podmínkách je nejobtížnější čas pro Pediokaktusy konec jara a začátek léta a v tomto období jsem ztratil největší množství pravokořenných rostlin. Plody Pediokaktusů dozrávají, rostliny stále rostou a je velmi lákavé je zalít. V červnu u nás bývá mírné deštivé počasí, které se náhle může rychle změnit na velmi horké. Bůh chraň všechny Pediokaktusy ve skrznaskrz zalitém květináči v tomto období ! Pokud dojde k takové situaci, tak může rostliny zachránit okamžité vyjmutí z květináče, omytí kořenů a poté se řídit doporučeními pro přesazování.

Na konci léta přichází znovu chladné dny. Zimovzdorné kaktusy v této době potřebují něco vody, aby nahradily ztráty vzniklé v průběhu letního klidu. Většina Echinocereusů a některé Pediokaktusy mají druhé, krátké růstové období. Většina z nich není vůbec seschlá v době, kdy přichází první noční mrazíky. Studené počasí zapříčiní ztráty vody v kaktusech a jejich sesychání. V zimě pak jejich stonky musí přežít pár období, kdy jsou zcela zmrzlé po dlouhé týdny a poté opět rozmrzají. Když přichází doba tání, je možné vidět na stoncích kaktusů vrstvu ledu pocházející ze vzdušné vlhkosti. Po každém takovém období jsou stonky stále výrazně seschlejší.

 V zimě se lze setkat se dvěma překážkami. První z nich je šedá plíseň (Botritis) v době tání, když je vysoká vzdušná vlhkost a teploty jen několik stupňů nad nulou. Prevencí je udržování sbírky v čistotě a odstraňování všeho plevele, starých květů, plodů, nebo jiného smetí a dobrá ventilace. Druhou překážkou je zimní slunce. V mrazivých obdobích stonky mrazuvzdorných kaktusů zcela promrzají. Čím je stonek větší, tím více tepla je třeba k opětnému rozmrazení stonku, což znamená, že za stejných podmínek kaktusy s tenčími stonky roztávají rychleji. Navíc, zmrzlý kaktusový stonek není nejlepší tepelný vodič, což způsobuje, že různé části stonku mohou mít dost rozdílnou teplotu , pokud teplo nepůsobí rovnoměrně ze všech směrů. Slabé zimní slunce není schopno rozmrazit celou rostlinu s tlustým stonkem, ale působí denní mrznoucí-tající cykly vystouplých částí, žeber a tuberkulí. Protože většina stonku je po celou dobu zmrzlá, nemůže být doplněna do těch částí, které jí ztratily z důvodu opakovaného zamrzání až nakonec může dojít k tomu, že se tkáně vysuší tak, že odumřou. Zimní slunce je opravdovým nebezpečím pro kaktusy s tlustým stonkem s otevřeným otrněním jako Echinocereus triglochidiatus, E. coccineus, Pediocactus simpsonii, P. nigrispinus, P. silerii. Rostliny s tenkým stonkem jako Chamaecereus silvestrii, Echinocereus dawisii, Escobaria minima, E. leei atd. jsou bez problémů i bez stínění. Rostliny s hustým otrněním jako Echinocereus chloranthus, E. reichenbachii atd. samy sebe stíní tak dobře, že také nevyžadují další přistínění. Samozřejmě, že není třeba žádné přistínění pokud stonky kaktusů nejsou zmrzlé.

Z pěstitelského pohledu lze říct, že otužilé rostliny příslušné rodu Echinocereus vyžadují stejné zacházení, zatímco rod Pediocactus lze rozdělit do dvou následujících skupin: 

• Skupina simpsonii zahrnuje P. nigrispinus, P. simpsonii, P. paradinei and P. knowltonii. Tato skupina je nejsnazší na pěstování na vlastních kořenech ze všech Pediokaktusů. Popravdě řečeno dospělé roubované rostliny působí víc problémů než ty na vlastních kořenech. Proto je roubování doporučeno pouze na podpoření vegetativní reprodukce. Obě jak jarní, tak podzimní růstová období jsou významná. Nejlepší růstová teplota je 20°C. Členové této skupiny jsou překvapivě málo odolné proti vysychání ve srovnání s ostatními kaktusy. 

• Skupina bradyi zahrnuje P. bradyi, P. despainii and P. winklerii. Všechny jsou miniaturní a mají poněkud obtížné pěstování na vlastních kořenech. Roubování je doporučeno na otužilé podnože, jako Echinocereus reichenbachii, chloranthus, triglochidiatus nebo otužilou Opuntia (malý kousek článku). Při pěstování na vlastních kořenech je třeba zásadně nedávat do substrátu žádný humus. Ostatní je jako u skupiny simpsonii. 
• Skupina Navajoa zahrnuje všechny členy dřívějšího rodu Navajoa Croizat. Tyto rostliny jsou opravdu atraktivní miniatury. Některé populace jsou obtížné na vlastních kořenech, zatímco jiné jsou jednodušší. Nejsnazší se jeví forma menzelii s tlustým korkovitým otrněním. Roubování je doporučeno na stejné podnože, jako skupina bradyi. Navajoy mají tendenci odpočívat jen v průběhu nejteplejší části léta. Na konci jara zpomalí růst ale stále rostou až do září. na podzim se pak pouze napijí, ale již nerostou a brzy začínají odpočívat. Zálivka na tělo je obvykle zabije během roku. Trny jsou hygroskopické a obvykle na sobě mají plísně. Vodní kapky na areolách umožňují plísním přístup do tkání stonku a zabíjí rostlinu během několika hodin. 
• Skupina Utahia s jediným zástupcem P. silerii je v mých podmínkách nejobtížnější. Popravdě řečeno, dokonce jsem ani neslyšel o jediné dospělé rostlině z výsevu rostoucí na vlastních kořenech v Evropě. Roubování je proto vysoce doporučeno. P. silerii je poměrně robustní rostlina, takže by také podnož měla být robustnější. Zatím nejlepší výsledky jsou s Echinocereus chloranthus, na kterém to trvá zhruba 6-8 let do květu a na robustní otužilou Opuncii, na které se květy dostavují dříve. Dospělé rostliny rostou jen na jaře a to i přesto, že jsou roubovány na velmi silných podnožích.

 Zimovzdorné Echinocereusy tvoří v dospělosti velké množství semen. Zralé plody ztrácejí své otrnění a obvykle podélně praskají. Semena jsou rozptýlena ve sladké, chutné a obvykle vonné dužině, která je snadným terčem plísní. Proto by měly být prasklé plody sklizeny a snědeny, nebo pokud by bylo třeba semen - očistit semena. Pouze některé otužilé echinocereusy jsou tak trochu záludné: některé E. trichlochidiatus jsou samčí a jiné samičí. Také velké masité květy jako u E. fendlerii v. kuenzlerii jsou snadným terčem pro plísně, když vadnou. Doporučuji u těchto květů odříznout celé okvětí v době, kdy květ začíná vadnout.

 Semena Pediokaktusů jsou jen zřídka vidět v nabídce k prodeji a jsou poměrně drahá. Důvod je komplexní.

 Zaprvé, plody Pediokaktusů obsahují jen několik málo semen. Zadruhé ve skleníkových podmínkách je u Pediokaktusů velmi těžké opylení. Klíčem k úspěšnému sprášení Pediokaktusů je nízká teplota. Zatímco při 30°C zůstane většina květů neopylena, při 20°C jsou opyleny téměř všechny. Průměrné množství semen na jeden plod ukazující dobré sprášení je následující: P. paradinei – 5-7, P. winklerii – 7-9, P. despainii a P. knowltonii - 9-10, Navajoa 10-20 atd. Hybridizace je snadná uvnitř jednotlivých skupin a někdy i mezi zástupci různých skupin. Hybridy mezi Pediocactus silerii a Navajoa jsou zcela vynikající. V mých podmínkách bych měl používat nějaké topení, abych vysušil vzduch ve skleníku na jaře. Pediokaktusy nesoucí mladé plody jsou snadno napadány Botritis v průběhu deštivých období. Napadení plísní vždy ošklivě poškodí rostlinu pokud to vůbec přežije.

 V pozdním létě mají Pediokaktusy skupiny Bradyi a Navajoa a P. paradinei a P. knowltonii tendenci znovu kvést. Ve vlhkém podzimním vzduchu je více plísní a tak by měly být vadnoucí květy odstraněny tak rychle jak to je jen možné.

 Semena otužilých Echinocereusů je nejlepší vysít čerstvá v pozdním srpnu. Semena Echinocereusů jsou zaseta v miskách, umístěna ve skleníku a zastíněna. Semenáče rostou až do prvních mrazíků a snadno přečkají zimu ve skleníku. Doba klíčení semen echinocereusů je omezená a v jiných obdobích jsou výsledky klíčení horší, než v srpnu.

 Nejlepší období pro setbu semen Pediokaktusů v mých podmínkách je jaro - Duben. Semena Pediokaktusů nejsou časově omezena a mohou být vyseta kdykoli pod umělým osvětlením tak aby pod ním nebylo příliš horko. Semena skupiny simpsonii snadno klíčí bez jakéhokoli speciálního ošetření. Výsledky klíčení čerstvých semen dalších skupin jsou často rozčarováním. Zvláštní ošetření je doporučeno. Kdo potřebuje nutně získat semenáče, může použít skarifikaci - odstranění malé části testy na straně hilla. Ti trpělivější mohou zkusit jiné doporučení: skladovat semena v malých papírových sáčcích v normálních pokojových podmínkách po dobu jednoho nebo dvou let a poté je vysít jako každá normální kaktusová semena. Výsledky mohou být překvapivé. Semenáče téměř všech Pediokaktusů dobře rostou pokud teplota příliš nepřekročí 20°C. Problémy většinou nastávají v době kdy je třeba je přesadit.

 Doporučuji provést přesazení uprostřed léta a ořezaní všech tenkých kořínků. Tlusté kořeny by měly být zkráceny jen na několik málo cm a zasadit až teprve tehdy, když se objeví bílé špičky nových kořínků. Pokud se semenáčky napijí po podzimní zálivce, obvykle přežijí až do příštího přesazení. Semenáče Pediokaktusů bradyi, silerii a skupiny Navajoa jsou většinou namísto přesazení naroubovány. Pokud jsou roubovány na semenáče Echinocereusů stejné velikosti, vypadají a chovají se během několika let jako pravokořenné.

 Samozřejmě, že semenáče mohou být také roubovány na jiné podnože, jako Peireskiopsis, nebo Hylocereus a poté přeroubovány na trvalou podložku, nebo zakořeněny.

 Těším se na zkušenosti ostatních s pěstováním těchto rostlin.

Literatura:

Benson Lyman: The Cacti of United States and Canada, Stanford University Press, Stanford

Hochstädter Fritz: The genera Pediocactus – Navajoa – Toumeya revised - In the Shadow of Rocky Mountains. Published by the Author, Manhaim

Kurka Milan: Grafting on Cold-hardy stock. CSJ (US), Vol. 69 (1997), No. 1, p. 26-29