V posledních letech roste mezi sběrateli zájem o tzv. zimovzdorné kaktusy. Nejpočetnější skupinou mezi nimi jsou příslušníci rodu Opuntia. Dalo by se proto očekávat, že se kaktusářské časopisy budou články o opunciích jen hemžit. Proč se o nich píše tak vzácně má snad dvě hlavní příčiny.

Jednak většina opuncií jsou poměrně velké rostliny, takže sbírka tohoto rodu umístěná např. na balkóně městského bytu by nemohla být příliš početná, druhá kaktusáři mají rádi pořádek a přehlednost nejen ve svých sbírkách (i když tam je to láska někdy jaksi nenaplněná), ale i v taxonomii rostlin, které pěstují. Bohužel, zmatek v klasifikaci příslušníků tohoto rodu je obrovský, tentokrát ani ne vinou přehnaného zájmu botaniků a kaktusářů jako v jiných rodech, ale spíše jejich nezájmem. Vlastně donedávna posledním, kdo se zabýval široce pojatým průzkumem severoamerických opuncií byl David J. Griffith na přelomu století. Další botanici po něm zpravidla z jeho prací čerpali tak, že jím zavedené taxony kombinovali do jiných, případně prohlásili za synonyma nebo hybridy. V současné době probíhají podrobné studie opuncií, o nichž se čas od času dovídáme z příspěvků J. Fergussona z Albuquerque v Novém Mexiku, které však zatím zdaleka nejsou ukončeny a ani uceleně publikovány. Nicméně i dílčí výsledky jsou velmi zajímavé a pro mne snad nejzajímavějším poznatkem je zjištění, že většina domnělých hybridů žádné hybridy nejsou. Rozhodnou - li se autoři studií jejich výsledky shrnout a publikovat, bude to velkým přínosem. 

Pro rostlinu na obrázku si můžeme vybrat ze tří jmen. Jako samostatný druh Opuntia ursina Weber, jako varietu rozšířené O. erinacea - Opuntia erinacea var. ursina (Weber) Parish a konečně je tu názor výše zmíněné skupiny amerických botaniků, kteří považují O. ursina jen za synonymum Opuntia erinacea.

Rozšíření je omezeno na vyšší polohy mojavské pouště v Kalifornii, Nevadě, Arizoně a Utahu. První sběr, podle něhož ji Walton nazval Opuntia Ursus horribilus Walton s udáním lokality “Mojave Desert” ani Weberův sběr z lokality “jižně od Barstow, Kalifornie” se nezachovaly, proto Lyman Benson odtud uložil r. 1956 neotyp.

Lidový název Grizzly bear cactus vychází z podobnosti hustých trnů s kožichem šedého medvěda. Svým habitem je O. ursina typická a těžko zaměnitelná. Kromě nejblíže příbuzné O. erinacea, jsou ještě podobné arizonská O. nicholii z okolí Velkého kaňonu, která se liší tenšími články a řidšími, tuhými trny a O.trichophora (O. polyacantha var. trichophora)z Arizony, Nového Mexika, Utahu a Colorada, která je mnohem drobnější, články jsou spíše okrouhlé a trny jsou na průřezu kulaté.

Ve skupině O. erinacea patří O. ursina k velkým. Články jsou až 30 x 15 cm velké a velmi tlusté. Tvar článků je však dosti variabilní, často jsou mnohem užší a potom jsou téměř stejně tlusté jako široké. Zpočátku rostou vzpřímeně a na zimu poléhají aby se zjara zase vztyčily, ale postupně je vlastní váha donutí zůstat při zemi. Trny na mladých článcích jsou v počtu cca 10 okrajových, dlouhých 2 - 3 cm, a cca 5 středových odstávajících. Středové trny jsou na mladých článcích jen asi 5 cm dlouhé, ohebné ale velmi pichlavé. V dalších letech vyrůstají z areol další a další 15 i více cm dlouhé středové trny, takže pokožku starších článků pro ně není vidět a jejich hustý kožich dělá čest svému jménu ursina - medvědí. Trny jsou na průřezu zploštělé a díky tomu často poněkud zkadeřené. Jejich barva varíruje od rezavé až po nejčastější bílou a postupně bledne až šediví. Květy vyrůstají z loňských článků. Tvar květu je typický pro opuncie - miskovitý o průměru asi 8 cm. Velikost květu je ovlivněna kondicí rostliny. Kvetou cca o 14 dní dříve než např. Opuntia fragilis nebo O. compressa ve stejných odmínkách. Semeník nese stejné trny jako mladé články, jen cca 3 cm dlouhé. Barva okvětí je nejčastěji zářivě žlutá, jen vnější lístky mají bledší až nazelenalou vnější stranu. Podobně jako u mnoha dalších opuncií barva okvětí je velmi proměnlivá a tak byly pozorovány též květy oranžové a červené. Blizna je listově zelená a její segmenty jsou spojené v kulovitý útvar. Neopylené květy vydrží otevřené až 5 dní pokud není příliš horko. Opylený květ ale uvadá druhý den. Na rozdíl od mnoha ostatních opuncií, O. ursina není samosprašná. Teprve když navzájem opylíme alespoň dva jedince, můžeme se koncem léta těšit na cca 30 velkých zploštělých semen v každém suchém otrněném plodu. Protože plod je ve zralosti suchý, jsou semena čistá a není třeba je nijak prát. Dostat je z plodu není jednoduché, ale pomáhá opatrné nadrcení vyschlého plodu pomocí hasákových kleští.

Vyobrazená rostlina je památeční. Před deseti lety jsem získal řízek od př. Šustra ze Záluží, který ji měl od doc.Habermanna jako import z Kalifornie od konce šedesátých let. Tato opuncie není u nás dosud příliš rozšířená, ale v poslední době se objevila nabídka semen z Washington Co, Utah, z nichž vyrůstají typické ursiny, takže už se dá získat nová krev k těm několika dlouhodobě vegetativně množeným klonům, které byly ve sbírkách.

Výsev severoamerických opuncií se mi osvědčilo dělat jinak než výsevy jiných kaktusů. Spíše než zkušenosti s výsevem kaktusů se při setí opuncií uplatní zkušenosti s výsevem ředkviček či jiné brukvovité zeleniny, t. j. semena zakrýt cca 1 cm vrstvou země a hlavně větrat hned jak se objeví první semenáčky. Ty snadno podléhají hnilobě a ztráty ve vlhku bývají skutečně vysoké. Vysévám na podzim nebo počátkem zimy v nevytápěném skleníku do vlhké země. Semena nabobtnají a prodělají v zemi několik cyklů zmrzutí - rozmrznutí a zjara klíčí. Zpravidla první jaro po výsevu vyklíčí jen část semen a další dokličují ještě několik let. O. ursina nevyniká nijak překotným růstem, ani jako semenáček, ani jako dospělá. I desetiletý keř tvoří každý rok jen několik nových článků.

Vzhledem k původu z pouště Mojave jsem se dosud neodvážil ursinu vysadit volně do zahrady a pěstuji své rostliny v nevytápěném skleníku zasazené do záhonu. Zde přežily bez poškození zimu 1995/96, kdy jejich těla zmrzla v polovině listopadu a rozmrzla v březnu, i zimu následující, kdy teplota o vánočních prázdninách klesala hluboko pod –20°C i ve skleníku. Rostliny pěstované v nádobách jsou drobnější, rostou ještě pomaleji ale tím jsou ještě ozdobnější, protože jejich areoly jsou blíže u sebe a trny jsou stejně dlouhé jako u rostlin ve volné půdě.

Literatura:

• Ivana Richterová: Tři nejkrásnější Cactaceae etc.
• Lyman Benson: The Cacti of United States and Canada
• Lyman Benson: The Native Cacti of California