Nepočítám-li několik ojedinělých dřívějších pokusů, začal jsem systematicky vysévat v roce 1980. Od té doby už uplynulo dost času, některé kytky vyrostly, některé z nich dospěly, některé mají již několik generací potomků a některé chcíply. Těch posledních je ovšem většina. Tak už to v životě bývá.

Někde jsem se dočetl, že správným kaktusářem se člověk stane, až když zahubí aspoň tisíc kaktusů. Mně se to povedlo několikrát překonat. Těch uvařených a spálených výsevů…

Postupem času jsem se naučil o semenáčky starat a opatrovat je, ale to, co mi stále nevyhovovalo, byl výsevní substrát. Začal jsem s minerálním přírodním, přes vyvařenou slepičinu jsem přešel na rašelinu a kokosová vlákna, vrátil se k zahradní zemině, zkoušel jsem různé písky – každý rok něco jiného, protože vždycky aspoň nějaký druh mou péči nevydržel.

Až před asi sedmi lety jsem z lítosti nad zbytky od nahazování izolační omítky narazil na perlit. Žádný granulovaný a spečený agroperlit, ale pravý stavební. Když kýchnu, půl kýblu ubyde. Když však perlit před výsevem tak akorát namočím – to znamená, že všechna nalitá voda se vsákne a žádná neodkapává – pak je s výsevy práce radostí. Žádné prosévání, žádná sterilizace, žádná chemie. Stačí jen nacpat hmotu do květináčků (používám 6x6 cm), rozptýlit semínka po povrchu, nalít další vodu do misky s květináčky a přikrýt.

Vzhledem k fyzikálním vlastnostem perlitu nelze vysévat do obalů od nanukových dortů, ale jen do květináčků (nebo misek se spodními otvory), protože zalévat je možné pouze podmokem. Druhou nevýhodou je rychlé zarůstání povrchu řasami a mechy. Někomu to vadí, já jsem se s tím smířil a proti řasám a mechům nedělám vůbec nic. Každý chemický zákrok má totiž vliv i na semenáčky. Semenáčky musí růst tak rychle, že mechy a řasy přerostou. Kromě strombokaktusů, aztekií a blossfeldií také tak rostou. Pohodička. A protože perlit je zcela bez organických látek, které by mohly hnít, kořínky semenáčků jsou dlouhodobě zdravé. Než semenáčky pořádně prokoření (to bývá za 4 až 9 měsíců – podle druhu) jen hlídám, aby měly pořád vlhko, aby se řasy na povrchu nezkroutily a semenáčky nevytrhaly.

To je veškerá péče (kromě stínění a odhánění vetřelců). Ani hnojit se nemusí. Ovšem když po 3 měsících mrňousky pohnojím, je to na nich poznat. Poprvé přesazuji (nemůžu to nazvat pikýrováním, protože semenáčky jsou už tak velké, že je mohu brát rukama) nejdříve za rok a upřímně se divím těm, kteří se pihňají s mrňousky dříve. Asi mají dost času. V perlitu kytky vydrží růst do dospělosti (když mají dost místa) a vůbec nejsou opožděné vůči těm přesazeným.

A teď jsem se dostal konečně k přesazování. Taky pohodička. Perlit nechám úplně vyschnout, semenáčky po vyklepání z květníku mívají kořínky takřka nepoškozené. To je velká výhoda například u lithopsů nebo eriosycí, ty jsou pěkně choulostivé potvory. Pak stačí jen udělat dírku v zavlhlém substrátu, zasunout kořínky a klepnout. S takovou produktivitou třeba i doženeme holanďany. Možná, že za pár let se lidská ruka dotkne kaktusu až v prodejně. Kdo ví ? Ale to už je úplně jiné téma.

Osobně si myslím, že perlit přináší další pokrok do pěstování kaktusů a jim podobných kytiček. Kam spěje velkovýroba se dá odhadnout, kam a po jakých cestách spěje naše záliba, to se odhadnout neodvažuji. Určitě však také k úspoře naší práce s výsevy, abychom se mohli těšit z dalších radostí kaktusářství. Perlit nám to umožňuje.

   
Copyright © 2024 Klub kaktusářů Plzeň. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.