Nemám ve zvyku roubovat každý kaktus, který dostanu do ruky. Přijde mi, že po naroubování rostliny s pěstováním nějak švindluji. Každopádně některé druhy člověk naroubovat musí, jinak se nedočká ani květů, ani semen pro další pokusy s pravokořenným pěstováním. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se s tím smířil, ale je to tak. A dvojnásob to platí u vzácného materiálu, který se dostane člověku do rukou třeba jen jednou za život.

 S roubováním větších rostlin jsem si poradil, pár jusbertů typu „ Mírova klobása“ se u mě již najde a o pasakány taky brzy nebude nouze. Jak ale ochránit a včas naroubovat čerstvé semenáčky? Tak jako většinu mě první napadlo vyzkoušet roubovat na peireskiopsis. Je to všeobecně doporučovaná a vyzkoušená metoda. Pár dárců odnoží se taky našlo, rad jakbysmet. Má to však své ale. Jak je o mě známo, výsevy dělám ještě dřív, než zazimuju kaktusy ze skleníku, Vysévám tedy pod zářivky a v mém výsevním kombajnu je jaksi příliš sucho. Ať jsem dělal co jsem dělal, rouby během 2-3 dnů místo srůstu uschly. 100% neúspěch. Nepřirostlo nic. Prostudoval jsem si všechno možné, mimo jiné několikrát i článek Vládi Dudy o roubování na peireskiopsis, který vyšel nedávno v našem Zpravodaji a zkusil vše znovu.

 A co myslíte?  Zase nic. Nepomáhalo postavení do vody, navlečení igelitu, ani opakované mlžení.Loni jsem si dokonce slepil na míru akvárium, ale ani to nepomohlo. Ani ťuk. Obvykle jsem trpělivý, ale tohle mě fakt naštvalo. Tolik starostí, práce, popíchání a takhle to dopadlo. „Vždyť je to úplně jednoduché. Stačí jenom přiložit, ani se to nemusím fixovat, když je obojí v růstu, přiroste to raz dva“, slýchával jsem.  Jenže to platí ve v létě ve vlhkém skleníku, ale ne pod zářivkou.

 Letos jsem to tedy udělal jinak. Na podzim jsem využil druhou část hesla „ daruj někomu kaktus, nikdy nevíš, kdy ti jej bude moci vrátit“ a po laskavém svolení jsem očesal odnože z echinopsisů  Filipa Jelínka. Kdysi jsem mu totiž věnoval pár chcípáků, připravených pro případné záchranné roubování a držených na okraji zájmu a jemu mezitím vyrostly v nádherné macky, plné odnoží tak akorát velkých. Všechny odnože jsem pro jistotu poctivě vykoupal v roztoku Sumitionu, abych je připravil pro skoro sterilní prostředí pod zářivky, nechal 14 dní zaschnout a zasadil do květináčků 4 x 4 Chrudim právě s prvními výsevy (28. říjen 2004). Odnože byly do měsíce zakořeněné a já začal s prvními pokusy. Nerouboval jsem, jak bývá doporučováno, tzv. na špičku, ale normálně do půlky těla. Protože semenáčky nebyly moc velké, měl jsem obavy, zda se mi podaří malým cévním svazkem trefit kroužek cév  echinopsů, a tak jsem semenáčky raději zkusmo seřízl našikmo. A vše fungovalo. Z 10 semenáčků se k mému překvapení 10 chytlo. Zkroucené a protáhlé fajfky sclerocactusů pak takovýto způsob roubování na šikmo přímo vyžadují. Během zimy jsem orouboval přes 60 odnoží a pouze ve 4 případech jsem nebyl úspěšný. Roubovanci zabírají málo místa, odřezané špičky už jsou připraveny na další roubování, rouby pěkně rostou a tak už se spokojeně těším na jaro, až začnu s přeroubováváním na trvalejší podnože. Snad jen odnožování podložek je problém, ale to mi zatím moc nevadí, čas od času je polechtám skalpelem, odnože odstraním i s aureolou a je klid.

Docela se mi ulevilo. Jsem rád, že jsem přišel na to, jak se vypořádat s choulostivými semenáčky, které bych stejně na jaře rouboval a že jsem přišel na to, co v mých podmínkách funguje. A o tom to asi všechno je. Všichni kaktusy pěstujeme stejně a vlastně každý jinak. Co funguje u jednoho, nemusí fungovat u druhého, a tak se navzájem inspirujme a zkoušejme, a předávejme si dál naše zkušenosti, ať jsme zase o kousek chytřejší.