Eriocereus jusbertii je všeobecně uznávaná univerzální podnož téměř pro všechny druhy roubů. Taxonomicky je řazen do rodu Eriocereus, případně do některými autory uznávaného rodu Harrisia. Zatímco rod Eriocereus s červenými plody je považován za větev z Jižní Ameriky (Bolivie, Brazilie a Argentiny), pak rod Harrisia se žlutými plody je větev z oblasti Karibiku a Floridy. Rozlišení podle barvy plodu je však pochybné.
Přestože je E. jusbertii znám již více než sto let, nebyl v přírodě nalezen a pravděpodobně se jedná o křížence z minulého století. Nasvědčovalo by tomu i jméno, které dostal podle p. Jusberta, což byl sběratel pracující v Argentině a Paraguayi pro francouzského znalce kaktusů a autora popisu Pierra Rebuta. Dalším důvodem pro domněnku, že nejde o přírodní taxon, je neschopnost tvořit po sprášení jinou rostlinou E. jusbertii semena. Přesto lze květy E. jusbertii opylit a získat klíčivá semena po použití pylu Echinopsis. V podstatě je jedno jaký druh Echinopsis použijeme. Vždy získáme uniformní semenáče odpovídající E. jusbertii. Ani pokud sprášíme mezi sebou tyto dvě takto ze semen vzniklé rostliny, plodů a semen se nedočkáme. Jak jsem si sám ověřil, vždy po několika dnech dojde k odpadnutí vzniklého zárodku semeníku. Protože však ze semen rostou jen čisté E. jusbertii, nedochází při sprášení pylem Echinopsis ke křížení, ale pouze k ovlivnění blizny a následnému vyklíčení vlastního pylu E. jusbertii a tedy samoopylení. Toto ovlivnění blizny pylem cizího druhu je u kaktusů známo. Například při použití pylu Astrophytum asterias nebo Hamatocactus setispinus, dojde k samosprášení u některých cizosprašných gymnokalycií. Rodiče z nichž tedy asi vzešel E. jusbertii neznáme. Rostliny k nerozeznání od E. jusbertii vzniknou údajně po sprášení Echinocereus pentalophus (procumbens) a Echinopsis eyriesii. V tomto směru je však ještě třeba podrobněji “bádat”.
E. jusbertii je 2-3 metry vysoký cereus se stonkem 3-6 cm silným. Má 5-6 žeber, v areole pak obvykle 7 krátkých černých kuželovitých okrajových trnů a jeden asi 5-6 mm dlouhý střední trn. Otrněním se opět podobá Echinopsis eyriesii. Velice podobný na Echinopsis má i květ. Ten je trubkovitý až 20 cm dlouhý a široký čistě bílé barvy. Otevírá se pozdě odpoledne a večer. Ráno pak rychle vadne. Přestože není tak velký jako u Selenicereusu nebo Hylocereusu, pokud vykvete několik květů najednou je to ohromný zážitek.
V roce 1995 mě pět asi 1,5 m vysokých “jusbertů” vykvetlo najednou. Nevím čím jsem si to zasloužil, ale během 14 dní se otevřelo celkem 23 květů. Třetí den se jich rozevřelo nejvíce, celkem čtrnáct. Přestože květy voní pouze slabě, vůně byla cítit po celém skleníku. Shodou okolností ten samý den vykvetl jedním květem i Echinopsis eyriesii. Využil jsem toho a pylem z tohoto květu sprášil všechny květy u “jusbertů”. Protože pylu nepřišlo na jednotlivé květy resp. blizny mnoho, použil jsem i vlastní pyl E. jusbertii. Po dvou týdnech již bylo jasné, že sprášení bylo úspěšné a semeníky se postupně zvětšovaly, až vznikly asi 6 cm veliké kulaté plody červené barvy. Ty posléze praskly a objevilo se bílé parenchymatické pletivo plné černých semen. Nyní ale nastala klasická otázka. Co s tím? Jak tato semena vyklíčit? Protože ke snadnějšímu čištění nenapomohlo ani rozdrcení semeníků a dvoudenní nakvašení vzniklé hmoty, “vydrhnul” jsem tuto hmotu pod tekoucí vodou přes jemný cedník. Trvalo mě to dva večery, ale výsledkem bylo, kromě odřených prstů, několik tisíc semen. Po vysušení se již zbytky pletiva ze semen snadno odrolí. Samostatné vysušení celého plodu se neosvědčilo. Vznikla klihovitá lepivá hmota, která byla posléze napadena nějakou plísní. Bohužel nebo naštěstí, jak se to vezme, již k takové úrodě květů a plodů od té doby nedošlo.
“Jusbert” se velice snadno množí semeny, které se dají získat již od 40 cm vysokých rostlin. Velice dobře se množí i řízky, po seříznutí semenáčků podobně jako u myrtillokaktusů. Nejlépe roste v teplém pařeništi, přímo vysazený do volné půdy. Po dosažení vhodné velikosti se odnože snadno seřezávají i zakořeňují.
Je však možno odnože nechat narůst do větší velikosti, a ty pak rozřezat na “špalíky”. Ty mají u “jusbertů” tu vlastnost, že se na ně dá roubovat na oba konce. Poté co rouby přirostou, “špalíček” se rozřízne a obě části stejně dobře zakoření.
Předností tohoto druhu je rychlý růst, snadné množení a univerzální použití jako trvalá podložka. Snáší i plné slunce a lze jej přezimovat v suchu při teplotě 5-10°C. Kritická bývá pro roubovance pouze první zima, kdy vlivem přílišného sucha a slunečního záření může dojít k nadměrnému seschnutí. Lze tomu zabránit občasnou zálivkou (při vyšší teplotě se rozumí) v první zimě, obložením malými kamínky nebo proužkem papíru kolem podložky. V pozdějších letech již nečiní při zimování obvykle potíže. Lze jej s úspěchem ponořit do substrátu, takže rouby pak vypadají jako pravokořenné.
Pro roubování semenáčků jsou vhodné pouze velmi mladé semenáče “jusbertů”. Na větší a silnější řízky lze roubovat malé semenáče metodou “na špičku”. Při této metodě se seřízne pouze 5-10 mm vysoký vrcholek rostliny a sem se přiloží roub. Po srůstu pak podnož pod roubem sílí. Tato metoda je vhodná hlavně pro Ariocarpus a Discocactus, a to zejména pro D. horstii.
O roubování na “jusbert” se traduje ta skutečnost, že velice špatně přijímá rouby v plné vegetaci a je proto nutné nechat podnože před roubováním zavadnout nebo počkat na chladné deštivé počasí. Není to však pravda. Pokud roubujeme na jusberta v předjaří ve stadiu vegetačního klidu, tedy asi v únoru, přiroste maximálně 40% roubů. Pokud takovéto jusberty zalijeme a za několik dní poté roubujeme, přijme se maximálně 60% roubů. Roubujeme-li v době, kdy jusbert vstupuje do vegetace, je úspěšnost až 75%. Roubujeme-li však na jusberta v plné vegetaci, činí úspěšnost 90-100%.
Proč je tomu tak? Na úspěšný srůst má vliv mnoho faktorů. Pomineme-li nesrůstovost (inkompatibilitu), jež se u jusbertů neprojevuje ve větší míře, dále pak čistotu práce a rovnou řeznou plochu, což je samozřejmost, zůstává již jen několik málo faktorů.
Především je to vzájemný vztah mezi relativní vlhkostí vzduchu a teplotou vzduchu. Projevuje se zejména při roubování semenáčků, neboť v prostředí kde přirůstají semenáčky, dokonale přirůstají i větší rouby. Tedy při nižší teplotě vzduchu je namístě i nižší vlhkost vzduchu a naopak. Což odpovídá přibližně těmto hodnotám: Při 15°C – 50%-ní vlhkost, při 20°C – 65%-ní vlhkost, při 25°C – 80%-ní vlhkost, při 30°C – 90%-ní vlhkost a při teplotě 35-40°C – 100%-ní vlhkost vzduchu.
Dále je nutno zavrhnout často doporučovaný “protiinfekční plátek”. Právě tento plátek je při sebeméně zhoršených podmínkách příčinou černání styčných ploch a následně, často, i hniloby.
Naopak je vhodné, po seříznutí horní části podnože, nechat řez chvíli jakoby zavadnout. Tato doba se nedá přesně určit. Závisí na podmínkách v době roubování. Je jiná ve skleníku, jiná venku, jiná na slunci, jiná ve stínu. Bezprostředně po seříznutí je řezná plocha nazelenalá, hojně ronící slizké šťávy. Po zmíněné době dojde ke vstřebávání těchto šťáv a postupnému zesvětlání řezné plochy. A tento moment, těsně před začátkem tvorby pevnějšího jakoby sklovitého povrchu, je pro přiložení roubu nejvhodnější. Rychlejšímu vstřebávání šťáv je možno napomoci tím, že po seříznutí hlavy se řezná plocha jednou nebo dle potřeby i vícekrát přejede lehce ostřím nože a přebytek šťáv se tak setře. Rovněž je-li již povrch řezu částečně sklovitý, “oživí” se tímto způsobem. Je to ale nutno provádět opatrně, aby nedošlo k opětovnému výronu šťáv na povrch řezné plochy. Je-li to nutno, setře se šťáva i na řezu roubu a ten se pak přiloží na podnož. Rozumí se, že cévní svazky se musí krýt nebo protínat a roub se přiměřeně zafixuje vhodnou metodou.
Pokud se nenechají šťávy vstřebat a roub se přiloží na “mokrou” řeznou plochu podnože a zafixuje, dojde vlivem tlaku ke znemožnění vstřebávání šťáv a vytvoření tenké izolační vrstvičky. Právě tato vrstvička zaschlých šťáv znemožní úspěšný srůst a roub je “přilepený”. V horším případě plocha srůstu zčerná nebo zahnije.
Rovněž není příliš vhodné seřezávání hran podnože a roubu do “konusu”, dopporučované z důvodu propadání řezné plochy. (Tuto metodu používáme pouze u Echinopsis pro odstranění nebezpečí nárůstu odnoží z horních areol těsně u roubu). Při hladkém řezu podnože a roubu je překrytí roubem často téměř 100%-ní. Při zkosení hran je plocha překryté řezné plochy po naroubování často jen 50%-ní. Čím větší odkrytá plocha, tím je větší možnost infekce a nepřijmutí roubu. Je proto lepší po naroubování nechat nepřikryté plochy podnože oschnout. Je možné tyto plochy také ošetřit hliníkovým práškem s přídavkem Thiuramu nebo přestříknout vhodným fungicidem. Velmi vhodný je například Alert. Ošetření je také vhodné při roubování kristát, kdy zůstává větší plocha řezu odkrytá.
Z důvodu překrytí je vhodné používat rouby o velikosti odpovídající průměru podnože. Také větší plocha srůstu má za následek mnohem lepší stabilitu roubu po několika letech u větších a také sloupovitých rostlin. Při roubování na napité podložky odpadají také potíže s propadáním řezné plochy, deformacím slabších podnoží s následkem odstřelení roubu nepravidelným tlakem gumiček. Díky tomu je procento přijatých roubů blízké 100%.
Mám-li tedy shrnout vlastnosti E. jusbertii, pak jde o univerzální podnož s vysokou přilnavostí téměř všech typů roubů. Díky své mohutné kořenové soustavě dobře a rychle vyživuje rouby, kladně ovlivňuje květuschopnost a při roubování “na špičku” pod roubem zesílí. Rovněž je možno zimovat v suchu při teplotě 5-10°C. Je výborná jako trvalá podnož, ale méně vhodná pro roubování klíčenců. Doporučuje se stáří semenáčků alespoň 4 měsíce nebo průměru roubu 5 a více mm.
Jako trvalá podnož je méně vhodná pro Coryphantha, Thelocactus, Notocactus, Parodia a některé Mammillaria, přestože je přijímá.
O propagaci roubování na E. jusbertii se zasloužili zejména pražští kaktusáři F. Švec a N. Knespl.
Podobné vlastnosti jako E. jusbertii mají i další eriocereusy. Především E. martinii, dále pak E. bonplandii a E. pomanensis. Jsou však poněkud slabší, pod roubem nezesílí, mají také delší a silnější otrnění. Naopak však pod roubem brzy zdřevnatí a spolehlivě živí rouby po mnoho let. (Na E. martinii mám již 15 let naroubovaný Ariocarpus fissuratus, podnož je již mnoho let zdřevnatělá a při zimování je v pohodě).