Tyto rostliny jsou známé spíše jen jako podložky. Nikde se však ve sbírkách nesetkáme s rostlinami v plné kráse a velikosti. Jedná se totiž o velké stromovité cereusy s mohutnou korunou a silným kmenem o výšce až 5 metrů. Rod zahrnuje 4 druhy s jednou varietou, rostoucí v Mexiku a Guatemale.
Nejrozšířenější je M. geometrizans, vyskytující se od Tamaulipasu po Oaxacu s centrem výskytu ve středním Mexiku, ve státech Queretaro, Hidalgo, Guanajuato a San Luis Potosí. V mnohých oblastech roste roztroušeně, např. v okolí Tuly, v údolích Rio Moctezuma, v údolí starců v Metztitlanu. Na severu S.L.Potosí však vytváří husté lesy z korun tvořených desítkami širokých větví s 5-8 žebry o síle až 15 cm. Staré rostliny jsou často porostlé lišejníky a tilandsiemi.
Rostliny mají krátké (do 2 cm) černé šídlovité trny a krásnou sivomodrou až zelenomodrou silnou pokožku. Květy jsou k velikosti rostlin poměrně malé. Jen asi 3-4 cm velké bílé až krémové, rostoucí ve shlucích z jednotlivých areol, což není u ostatních kaktusů běžné. Na rostlinách jsou často současně květy i zralé plody. Plod je šťavnatá,sladká a silně barvící bobule 1 až 1,5 cm velká, tmavočervené až černé barvy. Po usušení se podobá borůvkám, což bylo i důvodem pro vědecké pojmenování rostliny. Myrtillocactus tedy v překladu znamená „borůvkový kaktus“. Plody se v celém Mexiku sbírají, suší a pojídají upravené na mnoho způsobů. Jsou známé pod jménem „garambullo“. Jsou sice drobné, ale kaktusy je plodí v obrovských množstvích. Rovněž pro mnohé ptáky jsou vítanou pochoutkou.
Jižněji, v Pueble a Oaxace, se vyskytuje M. grandiareolatus. Je to však pouze varieta M. geometrizans s většími vlnatými areolami a delšími trny. V Pueble a Oaxace roste i M. schenckii s temně zelenou pokožkou. Třetí druh roste na poloostrově Baja California, je to poněkud více otrněný M cochal. Posledním druhem je M. eichlamii z Guatemaly.
Myrtillocactus roste v oblastech polopouští, v křovinatých matoralech i v travnatých krajinách téměř celého Mexika. Roste často v nadmořských výškách až téměř 2000 m , se srážkami často menšími než 500 mm za rok.
Je to rostlina nenáročná, v teple rychle narůstá a je odolná i trvalejší vlhkosti substrátu. Pro roubování používáme rostliny ze severnějších populací. Množí se výsevem dobře klíčivých semen, jež se v posledních letech nabízí z různých nalezišť i v tisícových porcích.
Semenáče jsou však v mládí kyjovité, proto se ve větší míře používají vrcholové řízky. Semenáče se asi v jedné třetině seříznou, takže se získají řízky, jejichž spodní část je silná v průměru 1cm i více. Po ošetření stimulátorem a zaschnutí řízek za několik dní zakoření. Spodek semenáče se ponechá jako mateční rostlina, která vyžene 1 až 3 odnože. Tyto pak dobrou výživou matky dopěstujeme pro další použití. Rostliny pěstujeme na plném slunci, pouze zjara mírně přistíníme při nástupu do vegetace a rovněž tak i malé semenáče. Pro množení používáme i odříznuté hlavy zbylé po roubování, dlouhé alespoň 3 až 4 cm. Pro roubování je možné využít i odrostlé semenáče, pokud nám nevadí „kyjovitý“ tvar podložky.
Roubování: Roubujeme stejně jako na selenicereusy včetně způsobů fixace. Při roubování klíčenců seřezáváme pouze špičku rostliny. Vzhledem k šířce podložky a k většímu průměru cévního svazku je vhodnější používat myrtillokaktusy spíše pro odrostlé semenáče nebo malé odnože. Můžeme roubovat i velmi velké rostliny i semenáče, neboť rostlina má cévní svazek velmi měkký. Hlavně však řízky.
Zimování je vhodné suché, společně s ostatními kaktusy při teplotě 10 až 15°C. Snáší i chladnější umístění, ale při teplotách okolo 5°C dochází ke vzniku hnědých skvrn. Teploty pod 0°C nesnáší ani v domovině, kde často dochází k namrzání celých větví.
Po zdřevnatění kmínku, hlavně u podnoží ze semenáčků, je možné zapustit podložku do substrátu, kde se stává součástí kořenové soustavy a není již tak citlivá k nižším teplotám při zimování. U řízkovanců trvá zdřevnatění mnohem déle.
Myrtillocactus je velice dobrá podnož hlavně pro teplomilnější druhy, jako jsou Melocactus, Discocactus, Uebelmannia, ale i další. Například Ariocarpus, Aztekium, Echinocactus, Copiapoa krainziana, dále pak červené mihanoviče a příbuzná gymnocalycia. Je vhodný i pro Mammillaria. Sám vlastním krásnou M. theresae roubovanou na myrtillokaktusu. Na stejné podnoži mám od roku 1984 M. rubrograndis o průměru asi 14 cm a také Aztekium ritteri. Od roku 1989 pak Copiapoa krainziana. Všechny tyto rostliny zimuji spolehlivě při 10°C. Podložky jsou již dřevnaté (kromě M. theresae).
Krásné rostliny na myrtillokaktusech měl p. Šustr ze Záluží. Nádherné kulaté M. herrerae jsme viděli na myrtillokaktusech i u p. Chvastka ve Frýdku-Místku na posledním zájezdu.
O rozšíření roubování na Myrtillocactus se zasloužili v padesátých letech Japonci. Roubovali na něj hlavně červené mihanoviče.
Jako soliterní rostlina je Myrtillocactus, se svou sivomodrou pokožkou s černými trny, ve sbírkách málo vídanou ozdobou.