Původ: Rod Echinopsis se velice špatně definuje. Každý autor jej chápe poněkud jinak. Je to dáno jeho velkou rozlohou rozšíření, a tím i rozdílností tvaru a velikosti těla a květu. Do tohoto rodu jsou často řazeny rostliny z rodů Trichocereus, Helianthocereus, Lobivia, Pseudolobivia a Soehrensia.
Pro naše účely to není až tak důležité, neboť ve většině sbírek je to opomíjený rod. A to i přestože echinopsisy mají překrásně veliké květy různých barev, hlavně pak kříženci (Paramount, Reinelt).
Pro roubování se používá zejména Echinopsis eyriesii, E.oxygona, E.multiplex, E.inermis, E.werdermanii, a jejich kříženci, souhrně nazývané jako hybridní echinopsis. Jedná se o rostliny z oblasti nížin z pomezí států Paraguay, Uruguay, severní Argentiny a jižní Brasilie. S nadmořskou výškou do 200 m, tropickým kontinentálním podnebím, průměrnou roční teplotou 23 – 26°C (denní teploty od – 6 do + 40°C), se srážkami okolo 800 mm (1 mm srážek = 1 litr / m2).
Nároky na vegetaci: Jak již bylo uvedeno, pochází tato skupina rostlin z teplých a vlhkých oblastí. Žádají tedy teplo, vlhko, výživnou zem (složení jako u selenicereusů) a mírně zastíněné stanoviště.
Nároky v období klidu: Roubovance držíme v teplotním rozmezí 10 – 15°C a občas mírně navlhčíme substrát. Zejména menší rostlinky nesnáší příliš dlouhou periodu sucha. Do jara se velmi seschnou a špatně nastupují do vegetace. Často pod roubem hynou.
Množení: Je možné rychle buď výsevy nebo odnožemi, případně zakořeňováním hlav odříznutých při roubování. Výsevy jsou nejsnadnější a nejrychlejší metodou. Semenáče používáme hlavně v případě budoucích trvalých podložek. Při budoucím přeroubování na jinou trvalou podložku postačí rostliny vypěstované z odnoží.
Roubování – metodika: K roubování používáme nejlépe echinopsis protáhlého nebo vejčitého tvaru, neboť roubování je pak snazší. Protože se jedná o širší rostliny než u peireskiopsisů a selenicereusů, následuje po základním vodorovném řezu šikmé zkosení žeber. Při použití kulaté podnože se jeví cévní svazek jako hvězdice s vystouplým středem. Druhým řezem seřízneme slabý plátek. Objeví se samostatný střed s náznaky hvězdice. Po seříznutí dalšího plátku se objeví cévní svazek jako světlejší kroužek s plnějším a výraznějším středem. Na takto upravenou podložku se ještě nedoporučuje roubovat, poněvadž je nebezpečí, že podložka může na řezu vyrazit náhradní středovou hlavu, která roub odtlačí. Je tedy třeba provézt poslední jen však velmi tenký řez. Nyní je cévní svazek zřetelný v podobě plného světlejšího kroužku o průměru 1 – 2 mm. Podložka je připravená pro roubování klíčenců s velmi malým rizikem nepřijmutí. Řízneme-li však poněkud níže, objeví se cévní svazek již jako kroužek většího průměru s oddělenými skupinami cév. Podložka již není vhodná pro roubování klíčenců. Je však ji možno použít pro roubování menších odnoží nebo větších semenáčků. Další postup je shodný s roubováním na selenicereus. Roubovance umístíme na zastíněné místo s teplotou 20 – 25°C a mírně vlhkém vzduchu. Při vyšší teplotě dochází k příliš prudkému smrštění povrchu řezu a roub se často odloupne. Po zacvičení a dodržování čistoty práce nepřesahuje ztrátovost obvykle 10 %.
Pokud nemáme podlouhlé nebo vejčité podložky, můžeme si pomoci malým trikem. Kulaté echinopsisy zalijeme a umístíme na několik dní na tmavé a teplé místo. Po několika dnech se temena rostlin “vatáhnou” a pak je možno řezem odstranit jen ono vytáhlé místo a přímo na tuto plošku roubovat. Díky této metodě zabere roubování méně času a řezná rána je mnohem menší a tím i menší nebezpečí infekce.
Pro fixaci roubů je možno použít jen “přitlačení”, ale lépe je zafixovat semenáček například “sklíčkovou metodou” nebo fixací “na pant”. Protože se echinopsis většinou používá pro odnože, můžeme použít i ostatní metody fixace roubu.
Na echinopsis lze roubovat i vytáhlé semenáče. Řez se vede tak, aby délka řezu byla asi pětkrát delší, než činí průměr roubu. Roub se pak přiloží “na ležato” na cévní svazek. Lze umístit i dva naproti sobě na větším cévním svazku. Roub pak často odnožuje i z ležaté části. Lze však na větší cévní svazek umístit i více semenáčků klasickým způsobem. Vznikne pak celý trs hlaviček, čímž se zároveň zvýší i produktivita.
Pro roubování se dají použít i odříznuté hlavy echinopsisů. Tyto odříznuté hlavy přilepíme řeznou plochou na rozprostřenou PE folii a tu pak položíme na stinné místo. Je možné pokládat jednotlivé vrstvy na sebe a ty pak zakryjeme další folií. Řezné plochy se nepropadají a do 10 – 14 dnů se vytvoří čekací kořínky. Rovněž lze odříznuté hlavy umístit do PE sáčku, stáhnout gumičkou a zavěsit ve skleníku na teplé a stinné místo.Výsledek je stejný. Po zasazení hlavy dorostou do příští sezóny do velikosti vhodné k roubování. Tento způsob je možno použít i pro Trichocereus schickendantzii a T.pachanoi.
Echinopsis se díky špatnému probouzení podnoží na jaře používá spíše jen jako dočasná podnož. Trvale je vhodná pro Ancistrocactus, Ariocarpus, Astrophytum, Coryphantha, Echinofossulocactus, Gymnocalycium, Frailea, Lophophora, Thelocactus, Turbinicarpus, a další. Je však nutno poukázat na nebezpečí, jenž číhá u starších roubovanců. Jak ke své škodě zjistil například pan Rys z Nouzova u Unhoště. V případě, že uhnije podložka pod roubem větších rozměrů, není toto možné okamžitě zjistit. Hniloba však často pokračuje podél cévních svazků do nitra rostliny a pak je velmi často pozdě na záchranu. Přítel Rys tak přišel o řadu velkých rostlin ariokarpusů a obregonií. Záleží tedy na zvážení pěstitele, zda echinopsisy použije jako trvalou podložku či ne.
Je ovšem zajímavé, že zakořeněné odřezané hlavy jsou mnohem odolnější proti sesychání přes zimu a také proti “vysátí” podložky roubem, a tak se snáze probouzí na jaře do vegetace než podložky dopěstované ze semen nebo odnoží.
Největším “roubířem” na Echinopsis byl český kaktusář, pak Jan Šuba z Týnečku u Olomouce, známý nejen u nás, ale i v cizině. Pěstoval echinopsisy v zastíněných uzavřených pařeništích, “vytápěných “ na jaře chlévskou mrvou, ve velmi humózní zemině při vysoké teplotě a vlhkosti. To mělo za následek velice rychlý nárůst roubů, ale také potíže s aklimatizací u něj koupených rostlin jinými kaktusáři. Jeho rostliny byly známě jako “české nebo také olomoucké importy”. Prodával je “kus co kus” (hanácky “kos ke koso”) za bezkonkurenční cenu 3 Kč. A to bez ohledu na vzácnost nebo velikost rostliny. Stal se tak největším propagátorem roubování na Echinopsis právě díky těmto rostlinám.
Kromě popsaných druhů echinopsisů se dají použít i další druhy rodu. Například pan Heřtus ze Sibřiny u Prahy používá Echinopsis aurea (Lobivia aurea). prý pod roubem velmi málo odnožuje. Je však možno použít i mnoho jiných.
Hybridní echinopsisy pod roubem často silně odnožují, hůře se na jaře probouzejí do vegetace, ale lze je zimovat s ostatními kaktusy při 10 – 15°C. Jsou odolné a snesou i pěstitelské přehmaty. Rovněž množení je snadné a tak je poměrně vhodnou podložkou pro klíčence, ale také pro nemší odnože. V omezené míře je lze použít i jako trvalou podložku.
Závěrem ještě k původu jména. Vzniklo z řeckého “echinos” = ježek a “opsis” = podoba. Echinopsis tedy znamená podobný ježku.
Literatura:
- Ullman J.: Kaktusy 25, str 109 - 112 a 118 - 121, 1989
- Voldan M.: Jubilejní sborník prací o kaktusech, str. 60 - 64, Ostrava 1968
- Gibl J.: Jubilejní sborník prací o kaktusech, str. 67, Ostrava 1968