Původ: Zástupci rodu Selenicereus v počtu cca 20 druhů se vyskytují v teplých oblastech od Floridy přes ostrovy v Karibiku, Mexiko, Honduras až po severní část Jižní Ameriky. V přírodě rostou jako liány v korunách vysokých stromů.
Pěti až osmižeberné stonky, často dlouhé až 8 m, silné 1 – 3 cm, šplhají pomocí adventivních kořínků zachycujících se na kůře stromů a ve štěrbinách skal. Každý adventivní kořínek, který narazí na trochu humusu v paždí větví nebo štěrbině skály zakoření jako normální kořen. Roční přírůstky činí často až 3 m. Nejde tedy o čisté epifyty. Z toho plyne i způsob jejich pěstování, kdy je pěstujeme ve velkém květináči a výhony vedeme v polostínu vzhůru po konstrukci nebo stěně. Nesnáší přímé slunce. Selenicereus je znám laikům spíše jako “královna noci” díky svým obrovským nočním květům. Díky této vlastnosti obdržel Selenicereus jméno podle řecké bohyně měsíce Selene, pověstné svou krásou. Otevření květu je pro laika i zkušeného kaktusáře neobyčejně hlubokým zážitkem.
První náznaky poupat se objeví v květnu v podobě malé bílé kuličky na horní straně areoly. Pokud jsou vhodné podmínky (polostín, teplo, vlhko), začne se poupě zvětšovat a za 3 – 4 týdny doroste do velikosti poupěte připomínajícího hlavu volavky. Noc, ve které poupě rozkvete, poznáme již odpoledne podle toho, že okvětní lístky se ve špičce poupěte uvolní. Nejdříve se rozevírají vnější krémové okvětní plátky. Okolo dvacáté hodiny začíná vlastní rozevírání poupěte, které trvá až dvě hodiny. Pak se začínají vnější okvětní lístky ohýbat dozadu a květ vydává omamnou vůni po vanilce. Bohužel je to krása velice prchavá. S příchodem svítání květ vadne. Květy jsou často 25 – 30 cm dlouhé a až 30 cm široké, bílé, krémové nebo až narůžovělé barvy.
Mezi druhy s nejkrásnějšími květy patří Selenicereus grandiflorus “královna noci”, S.pteranthus, “princezna noci”, S.hamatus, S.hallensis, S.macdonaldiae, S.pringlei. většinou se však pěstují kříženci těchto druhů, případně kříženci s rody Heliocereus a Aporocactus s červenými květy. Po odkvětu je třeba dát selenicereusům několikatýdenní vegetační klid (nezalévat). Krásou se květům selenicereusů přibližují květy eriocereusů velké až 20 cm v průměru a rovněž také hylocereusů o průměru téměř 30 cm.
Nároky na vegetaci: Již oblast výskytu předurčuje nároky selenicereusů. Tedy teplé vlhko jako u epifitů. Nejlépe přistíněné pařeniště nebo foliovník a značně humózní půda. Nároky má velice podobné jako Peireskiopsis, až na nevhodné přímé slunce (opadávají poupata).
Nároky v době klidu: Zimování selenicereusů má oproti peireskiopsisům některé nesporné výhody. Ve vytápěných sklenících rostou selenicereusy nepřetržitě i v zimě. Vyžadují pouze krátký vegetační klid v lednu. Na rozdíl od peireskiopsisů nevyžadují v zimě speciální zařízení pro udržování trvale vyšší teploty a vlhkosti vzduchu a půdy. Zavedení vegetačního klidu nevede k tvorbě “špuntů”. Selenicereusy můžeme přezimovat s jinými kaktusy při teplotách nad 10°C dlouhodobě, s ohledem na teplotní požadavky roubů. Nespornou výhodou je, že rouby na selenicereusech nedeformují ani při mírném nedostatku světla, rovněž přechod do jarní vegetace nedělá potíže ani u rostlin, u nichž byl dodržen vegetační klid. Můžete roubovance umístit na okno nebo jiné světlé místo ve skleníku, kde při občasné zálivce porostou celou zimu.
Množení: Protože však selenicereusy mají kromě krásných květů i tu vlastnost, že jde o velice dobrou podložku zejména pak pro semenáčky, přejdeme od pěstování velkých rostlin k pěstování podnoží. Jak již bylo řečeno, nároky na vegetaci se téměř shodují s nároky pro peireskiopsisy jak co do složení půdy, hnojení i umístění. Pro podnože řežeme asi 8 cm dlouhé odnože, které po ošetření stimulátorem a nasazení čekacích kořínků (často do 10 dnů) sázíme do květináčků, misek a podobně. Mateční rostliny ochotně nasazují další odnože za podmínky dobré výživy.
Roubování: Pro roubování semenáčů jsou vhodné pouze mladé výhony. Pokud tedy přerostou, je vhodné je rozřezat na špalíky. Špičky použijeme k roubování a spodní části jako budoucí matky, případně jako podložky pro menší odnože nebo starší semenáče. Selenicereusy mají podobně jako peireskiopsisy mimořádné vyživovací schopnosti. Po oroubování silně obráží a je tedy možné mladé odnože znovu oroubovat nebo je po dosažení délky 8 cm odříznout a zakořenit pro další použití.
Metodika roubování: Pro roubování na selenicereusy platí stejná pravidla jako pro roubování na peireskiopsisy. tedy čistota práce, maximální vlhkost vzduchu a teplota prostředí nad 25°C. Podložky musí být napité a v růstu, rovněž tak i rouby.
Na rozdíl od Peireskiopsis příliš nezáleží na přesném místě řezu. Řízek je měkký po celé délce, cévní svazek tvoří malý kroužek. Toho s výhodou využíváme při vlastním roubování. Řežeme čistou žiletkou dezinfikovanou lihem. Po řezu dojde k výronu šťáv. Zde nastanou dvě možnosti, a to buď nechat šťávy mírně zaschnout, což vyžaduje určitý odhad, nebo šťávu setřít měkkým toaletním papírem. Pak prořízneme očištěný semenáček a umístíme ho na podnož tak, aby se cévní svazky kryly nebo protínaly, lehce ho přitiskneme. Při vhodných podmínkách (viz výše) dojde k srůstu i bez fixace. Roubujeme nejlépe večer. Teplý vlhčí noční vzduch podporuje rychlý srůst. Je možné také roubovance umístit do roubovacího kultivátoru pod zářivky nebo pod žárovky. Za optimální se považuje semenáček o průměru 3 – 6 mm. Průměr podložky je obvykle do 1 cm. Při správném pěstování podložky pod rouby zesílí. Seříznuté vršky pokud jsou dlouhé alespoň 3 cm se snadno znovu zakoření a použijí pro dopěstování k dalšímu roubování.
Pro jistotu je však možno použít i libovolný způsob fixace roubu. “Sklíčkovou metodu”, fixaci “na pant”, gumičky, bavlnky, perka, magnety. Je možno použít i proužek folie (PE folie), který po usazení roubu na podložku položíme přes roub a po mírném přitažení zafixujeme po stranách kousky izolepy. Proužek folie je širší a tak nedochází tak snadno k “ustřelení” roubu jako při použití gumiček.
U selenicereusů je možné použít pro roubování modifikovaný způsob “na špalíček”, používaný panem J.Baborákem z Chrudimi. Připravíme si polystyrénové krychličky ve velikosti zhruba 3x3x3 cm, do kterých uděláme otvor tužkou tak, že jí otáčíme jako vrtákem. Pak nařežeme podnože z matečních rostlin a ošetříme stimulátorem s přídavkem fungicidu. Výhony zasuneme do krychliček a můžeme roubovat.. Čerstvě seříznuté části výhonů zakoření velmi rychle a kořeny často bloky prorostou tak, že musejí být vyřezány ven nožem. Polystyren má stimulační účinek na tvorbu kořenové soustavy. Tuto metodu lze aplikovat i při roubování menších odnoží na silnější řízky selenicereusů. Zde je pak na místě vhodná fixace roubů.
Selenicereusy jsou univerzálním typem podnože, s vysokou přilnavostí všech roubů a s mimořádnou vyživovací schopností. Dá se říci, že přirostou všechny rouby, které byly správně umístěny na cévní svazek. Přitom není rozhodující s ohledem na průměr podložky, roubujeme-li na její nižší část nebo špičku. Roubovanci dorůstají značné velikosti a nikdy se při dobré výživě “nevyčerpávají”. Je možné je použít i jako trvalé podložky.
V druhém roce po roubování lze roub přeroubovat na libovolnou podložku a vzniklou matku ponechat na tvorbu odnoží. Případně zpravokořenit způsobem používaným u roubovanců na peireskiopsisech. Tedy seřízneme 2 – 3 cm pod roubem a po ošetření ponecháme “na sucho”. Po vytvoření čekacích kořenů zasadíme a pěstujeme dále běžným způsobem.
Na selenicereusy lze roubovat i rostliny typu Schlumberegera způsobem “do rozštěpu”. Rovněž lze roubovat rostliny typu Wilcoxia, Aporocactus, Pygmaeocereus tak, že se podložka i roub seříznou silně šikmo a zafixují nejlépe obtočením bavlnkou. Dobře na nich vytrňují i čilenci, notokaktusy a lobivie.
Závěrem lze říci, že selenicereusy jsou velmi vhodnou podnoží zejména pro semenáčky. Lze je použít i jako trvalou podložku s výhodou chladnějšího zimování a delšího období sucha. Jsou snadno a rychle množitelné a netrpí “inkompatibilitou” – špunty.
Literatura:
- Britton N.L., Rose J.H.: The Cactaceae, 2 díl, str. 196 - 210, 1963
- Baborák J.: Kaktusy 19, str. 19 - 21, 1983