Původ:Rod Peireskiopsis zahrnuje rostliny křovitého vzhledu do 1,5 m výšky s výhony o síle do 10 mm s trny. Od podobného rodu Peireskia se liší sukulentními listy a glochidami. Kvete převážně žlutými květy, které jsou podobné malým květům šípkové růže.

Patří do příbuzenstva velkorodu Opuntia v podčeledi Opuntioideae. Na rozdíl od blízce příbuzného a podobného rodu Quiabentia z Jižní Ameriky roste asi tucet druhů rodu Peireskiopsis ve středním a jižním Mexiku. Např. Peireskiopsis diguetii, P.chapistle, P.porteri, P.kellermannii, P.veluntina aj.. Pro roubování však používáme kulturní klon Peireskiopsis spathulata, který roste zejména v Mexických státech Queretaro, Jalisco a Nayarit.

 Nároky na vegetaci: Pochází z teplých oblastí s ročními průměry přes 20°C. Znamená to značné nároky na teplotu. Optimální přírůstky jsou při hodnotách přes 25°C. Trvalé teploty kolem 30°C podmiňují intenzivní nárůst bez poruch. V takových podmínkách jsou týdenní přírůstky až 5 cm délky stonku. Peireskiopsis má také velké požadavky na zásobení vodou v době vegetace. Velké jsou i nároky na výživu. Jen vydatná výživa podpoří tvorbu velkých a širokých listů nutných k intenzivní asimilaci. Je vhodné přihnojovat při každé zálivce. Používáme nejlépe tekutá nebo rychle rozpustná hnojiva, například KRISTALON plod a květ /N, P, K – 15, 5, 30/, případně vykvašený zředěný slepičí (holubí) trus.

 Peireskiopsis roste nejlépe v mírně kyselém substrátu, tedy směsi dobrého kompostu (zahradnický substrát B), rašeliny (Lignocel – kokosová drť), kravince (Roste to) a písku (perlit, čedičová drť a podobně). Pokud udržíme teploty trvale na 25 °C a více, můžeme držet substrát trvale mokrý.

 Nároky v době klidu: Zimování je jedno z úskalí úspěšného pěstování peireskiopsisů, a to zejména po oroubování. Při klasickém zimování není možno udržet růst a tím i olistění podnoží v zimním období. Je vhodné vytvořit ve skleníku kryt z PE folie, kde udržíme vyšší teplotu ( 15 – 18°C) i vlhkost prostředí. Pokud dojde kdykoliv k opadu listů, ztrácíme tím asimilační plochu podnože a následně i výhody rychlého růstu roubů. K opadu listů dochází při zhoršení podmínek a to zejména v zimě, především sucho trvající déle než 10 – 14 dní znamená částečný opad listů. Peireskiopsis spíše snese bez ztráty listů krátký pokles k 0°C než sucho. Rovněž při dosažení převahy roubu nad podnoží (v praxi je to průměr roubu 2 – 3 cm) ztrácí peireskiopsisy olistění i v optimálních podmínkách. To znamená většinou ztrátu olistění ve druhém roce po oroubování. Listy opadávají také tehdy, když rostlinu častěji nepřesadíme. Po přesazení však většinou zabírají více místa a je to i pracné. Jednodušší metoda přesazení spočívá v seříznutí větviček nad zemí a zapíchání jich do čerstvého substrátu. Jde to rychle a výměna země je stoprocentní.

 Při pěstování při 20°C peireskiopsisy ve vlhku mírně rostou i při slabém osvitu. Je možno je tedy použít i k roubování v časném jaru, pozdním podzimu a pod zářivkami i v zimě. Ovšem za cenu vyšších ztrát - až 40%. V létě činí ztráty maximálně 10 %.

 Množení: Především je nutné získat několik matečních rostlin. Čím více, tím lépe, ale není problém získat i z několika málo kusů jakékoliv množství. (Já sám jsem napěstoval z 20 kusů za dva roky cca 1.500 kusů podložek, o které jsem pak při stěhování v prosinci 1993 a dvouměsíčním uskladnění ve sklepě při teplotě 0 – 5°C zase přišel)

 Předpokládám, že získáme svěží zelené řízky. Z těchto řízků odřízneme vrcholy asi 5 – 6 cm dlouhé, jež po odstranění listů na části, která přijde do země a kterou ošetříme stimulátorem, zapíchneme do připraveného substrátu. Po zasazení zalijeme podmokem (možno přidat některý z fungicidů) a umístíme na zastíněné teplé místo. Zbylou spodní část po rozřezání na 5 – 8 cm dlouhé řízky, zakořeníme jako špičky a použijeme pro jednu sezónu jako mateční rostliny.

 Jakmile začnou vyrůstat nové odnože, přihnojíme Kristolanem nebo zkvašeným zředěným slepičím trusem apod. Po dosažení délky 8 – 10 cm je přesadíme stejným způsobem do květináčů nebo krabic a po zahájení růstu je můžeme oroubovat nebo použít pro další množení.

 Roubování: Výhodné je roubování semenáčků, a to již od stáří několika dnů až týdnů. Účelem je zejména překlenout údobí, kdy neschopností pěstitele dochází k největším ztrátám, zejména výskytem plísní. Semenáče rostou rychleji díky živinám dodávaným podložkou. U drobných druhů je možné získat za rok i dvě generace. Pro mladé semenáčky jsou jako podnož vhodné víceméně pouze Echinopsis, mladé odnože selenicereusů a peireskiopsisů. Roubování není obtížné, a pokud se roubuje na mladé, dobře rostoucí rostliny bývá velice úspěšné. Mimořádná vyživovací schopnost řadí peireskiopsisy mezi nejlepší podnože pro roubování nejmenších semenáčků. Přísun živin je tak velký, že brzy po naroubování dochází k silnému odnožování z horních areol podložky. Na nové výhonky je možno roubovat další semenáče. Rovněž pak dochází i k silnému odnožování u některých roubů.

 Metodika roubování: Pro dosažení maximální úspěšnosti je nutno dodržet několik podmínek. Zejména dodržovat čistotu práce: používáme čisté žiletky desinfikované lihem a semenáčky očistíme od zeminy jemným štětečkem. Dále pak maximální vlhkost vzduchu a teplotu prostředí nad 25°C. Podložky musí být napité a v růstu, rovněž tak i rouby.

Podle velikosti roubu volíme místo řezu podnože. Pro nejmenší semenáčky volíme řez v nejmladší vrcholové zóně. V horní části (č.1) se ještě cévní svazek sbíhá a je prorostlý zbytky areolové vaty i oostnění (glochid). Po dalším řezu v nižší části stonku (č.2) je stále ještě cévní svazek plný, ale již bez zbytků areolové vaty a glochid. Zde lze již s úspěchem roubovat. O něco níže provedený řez (č.3) ukáže cévní svazek již jako kroužek. Zde je ještě roubování možné, ale s vyšším rizikem nepřijmutí. V dalším řezu (č.4) je cévní svazek tvořen jednotlivými cévami na okraji řezné plochy. Pro roubování klíčenců je to již nevhodné. Lze však roubovat do paždí listů, kde probíhá svazek cév do listu (č.5). Přijmutí je však obtížnější, neboť je zde podložka již tvrdší. Je však možné roubovat i do záseků v kmínku právě na tyto listové cévy, a vytvořit tak sloupeček s trsem roubů. Pro běžného pěstitele však tato možnost nemá význam pro vyšší obtížnost.

Za optimální velikost roubu se považují semenáče o průměru 3 – 5 mm. Tyto rostliny se roubují do zóny asi 4 – 5 cm od vrcholu. Přesné místo pro roubování je vhodné zjistit zkusmo postupným seřezáváním plátků, protože se může lišit v závislosti na rychlosti nárůstu během vegetace při pěstování podložky.

Fixace roubů je vhodná spíše u větších semenáčků nebo malých odnoží. Malé semenáčky lze po seříznutí jemně sesunout ze žiletky na podložku a po usazení na cévní svazek lehce přitlačit. Při vhodných podmínkách dojde k srůstu i bez fixace. Podobně lze roubovat i na malé odnože selenicereusů. Po naroubování je vhodné provést porosení převařenou vodou. Zvláště je-li teplé počasí, rosíme i druhý den. Roubujeme nejlépe večer. Teplý a vlhký noční vzduch podporuje přijmutí roubů. Roubovance můžeme umístit do roubovacího kultivátoru pod zářivky nebo pod žárovky.

K fixaci roubů se používá mnoho způsobů. Na příklad “sklíčková metoda”, kdy se zapíchne jmenovka vedle podložky a na ni a roub se vodorovně položí úzký tenký proužek skla nebo jmenovka. Podobně se využije jmenovka sevřená vodorovně mezi dva magnety na plechu upevněném na stěně. Protože se však magnety vhodného tvaru špatně shání, je možné použít metodu požívanou přítelem Slavíkem z Plzně. Asi 10 cm dlouhý proužek izolační pásky nalepíme jednou polovinou na zeď a na druhou půli přilepíme jmenovku. Vznikne tak jakýsi “pant”, jehož spodní část tvoří vodorovně přilepená jmenovka jedním koncem ležící na naroubovaném semenáčku. Na ni je možno umístit jako dodatečnou zátěž matičku libovolné velikosti. Při roubování na špičku je ztrátovost asi 5 %, při roubování na areolu asi 10 – 20 %.

 Ve druhém roce po roubování lze roub přeroubovat na libovolnou jinou podložku a vzniklou matku použít pro produkci odnoží, nebo roub zpravokořenit seříznutím asi 2 cm pod roubem. Po ošetření stimulátorem roub spolehlivě vytvoří čekací kořeny během několika týdnů “na sucho”. Je možné sázet i dříve, ale vždy až po důkladném zaschnutí řezu. Roubovance řežeme buď zjara, nebo v časném létě, vždy plně napité. Zkrácené roubovance pěstujeme při bohatší zálivce a teplejším a vlhčím přezimování (první rok po seříznutí).

 Peireskiopsis však lze použít i k výživě větších roubů. V tomto případě se použije část stonku, která již začíná dřevnatět, asi 10 cm od vrcholu. Podnož seřízneme do špice jako tužku, do roubu vytvoříme otvor hřebíkem nebo skalpelem, zasuneme podnož a vzájemně zafixujeme nejlépe “vleže”. Úspěšnost je ale malá, protože dochází k částečnému rozdrcení v místě spojení.

 Na peireskiopsisy lze roubovat i rostliny typu Schlumbergera, kdy se na podložce provede rozštěp a roub seříznutý do klínu se zasune do rozštěpu a zafixuje trnem, omotáním bavlnkou nebo kolíkem na prádlo. Pokud je roubování úspěšné, vznikne časem keřík na kmínku (nemám vyzkoušeno).

 O vznik pěstitelské metody roubování klíčenců na Peireskiopsis se zasloužili Japonci. O vznik jména rodu Peireskiopsis se pro změnu zasloužila velká podobnost s rodem Peireskia. Řecky “opis” = podobný. tady podobný Peireskii.

 Co lze roubovat? U peireskiopsisů a také u Cereus peruvianus byla pozorována u některých roubů inkompaktibilita (nesrůstavost). A to buď okamžitá, způsobená infekcí, nevhodnými podmínkami při roubování, nerovnými řeznými plochami, nebo specifickou nesrůstavostí podnože a roubu anebo pozdější, kdy dojde k srůstu a následné vegetaci, ale po určité době dojde k zastavení srůstu. V místě srůstu vznikne vrstvička odumřelých buněk, tzv. špunt. K tomuto stavu dochází zejména déletrvajícím suchem, zimou nebo při chladném zimování.

 “Špuntování” se projevuje např. u rodů Parodia, často u Notocactus a některých dalších jihoamerických rostlin. Z mexických postihuje některé mammillarie, neroste dobře ani Ariocarpus agavoides. Naproti tomu ostatní ariokarpusy rostou dobře. Rovněž tak i jiné jihoamerické druhy a rody rostou dobře. Na příklad Arrojadoa, Buiningia, Discocactus, Melocactus, Pilosocereus, Islaya, Neochilenia, Lobivia, Pyrrhocactus, Haageocereus. Z mexických pak Echinocereus, Echinocactus, Echinomastus, Ferocactus, Aztekium, Strombocactus, Lophophora, Turbinicarpus, Solisia, Pelecyphora, Obregonia, Myrtilocactus, i Echinocereus jusbertii. Ze severních Pediocactus a také Sclerocactus. Peireskiopsis je však hlavně krátkodobou podnoží, takže pozdější “zašpuntování” lze do jisté míry tolerovat, neboť je velice závislé na způsobu pěstování.

 Peireskiopsis je však i přes tyto nedostatky a náročné pěstování v zimním období vhodnou podložkou zejména pro intenzivní množení jak podnoží, tak i roubů, a to levně a rychle.

Literatura:

• Britton N.L., Rose J.H.: The Cactaceae, 1 díl, str. 25 - 30, 1963
• Říha J.: Aztekia 4, str. 2 - 5, 1981
• Voldan M.: Jubilejní sborník prací o kaktusech, str. 60 - 64, Ostrava 1968