Přesto si však myslím, že na takový balkónový skleníček se může vejít opravdu slušná sbírečka, což mohu potvrdit, protože po přestěhování do foliovníku 6x3,5, který momentálně vlastním, jsem měl polovinu folníku plnou.

 Moje balkónová sbírka byla mnou hrdě založená v roce 1988, kdy jsem ve spolupráci se svým tátou postavil první malý dřevěný balkónový folníček ve tvaru klasického pařeniště 1 x 0,4 m fixovaný železnými svorníky na zábradlí našeho balkonu. Nikdy jsem si nebyl jist, zda je toto řešení opravdu z hlediska pevnosti rozumné, ale tento folníček mi sloužil dobře deset let, takže asi bylo toto připevnění na jeho velikost dostačující (tedy lépe řečeno nikdy nikomu na hlavu nespadl). Druhý dřevěný folníček jsem přidal asi dva roky poté a ten již měl svou váhu přenesenou na nohy stojící na podlaze balkonu a k zábradlí byl fixován pouze drátem. Tento byl v horní části nad zábradlím zhruba stejně velký, ale přibyly tři police ve spodní části (v “nohou”) skleníku. Toto jsem mohl použít, protože máme balkon zasklen drátěným sklem, které dostatečně propouští světlo. Tato konstrukce se s drobnými úpravami stala základem mých dvou dalších balkónových skleníčků.

 Vzhledem k tomu, že jsem v roce 1998 zjistil, že kaktusy pokrývají již všechna volná světlá místa na mém balkóně a že by jim místo “volné” kultury svědčil nový větší, kvalitnější skleník, rozhodl jsem se, že stávající folníčky nahradím jedním velkým železným skleníčkem a jedním nový dřevěným folníčkem.

 Konstrukci skleníčku jsem v podstatě převzal z mého druhého folníčku a rozhodl jsem se o poněkud velkorysejší rozměry (viz. obrázek), které podle mého názoru měly pokrýt mou tehdejší potřebu místa pro kaktusy (jen pro zajímavost, trvalo to půl roku, než jsem se s volným místem dostal tam, kde jsem byl). Rozhodl jsem se pro tři police “v nohou” z nichž ta horní měla i největší výšku, protože je nejvíce zasažena stíněním hlavní horní části skleníku překrývající zábradlí. Horní plochu a výšku zadní hrany jsem dimenzoval s ohledem na svoje fyzické parametry (měřím 192 cm) tak, abych rukou všude dosáhl (nakonec jsem reálně všude nedosáhl, ale když má člověk peán, tak to není problém). Konstrukce je takřka celá tvořena železnými L profily 20 x 20 mm a několika T profily 20 x 20 mm v místech výztuží a některých opěrných bodů pro podlážky. Konstrukci jsem s kamarádem svařil na zahradě svých známých (pokud neumíte svařovat, tak je možné si toto nechat udělat, výsledek bude dříve hotov, bude dražší, mnohem estetičtější, ale přijdete o spoustu zábavy). Je třeba počítat s tím, že odklápěcí dveře, které tvoří zadní stěny všech polic (včetně horní části), musí být vzdáleny dostatečně daleko od sebe tak, aby šly nezávisle otvírat (je to způsobeno způsobem uchycení a tvarem L profilu). Panty na dveřích jsou na jejich spodní straně tak aby se tyto samy otvíraly. Důvod pro toto umístění je ten, že volnou nastavitelnost otevírání jsem po zralé úvaze vyřešil navařením kovových řetízků (velikost oka cca. 1 cm) na konstrukci ve výšce horní strany dveří a háčků na horní straně dveří tak, že tyto drží dveře v libovolném úhlu otevřené, nebo po přitažení bezpečně zavřené. Pant svrchního víka horní části skleníku je logicky umístěn na přední hraně skleníku, takže otevírání horního víka je zajištěno pomocí bočních otočných plochých podpěr polohovatelných na tři polohy (víc děr víc poloh, ale používám stejně jen jednu, tu na úplné otevření, protože větrám spíš zadem). Ještě jsem navařil na spodní část horního boxu kovové návarky (5 cm L profil), tak aby se nemohl skleník po “zaháknutí” za zábradlí pohybovat v kolmém směru k zábradlí, což funguje jako pojistka proti případnému pádu skleníku dozadu. Skleník je dost těžký a stabilní, takže není nutné ho nějak víc fixovat na zábradlí, na které dosedá spodní strana horního boxu skleníku.

 Tím jsem zhruba měl hotovou nosnou konstrukci, kterou jsem si nechal ve odborné firmě otryskat a natřít vypalovanou barvou. Považuji to za nejrozumnější řešení, protože to vydrží věky a stálo mě to jen dva tisíce, což je v porovnání s úsilím, prostředky, kvalitou, trvanlivostí a estetičností nátěru, který bych provedl sám opravdu výhodné (ne nepodceňuji se, ale znám svoje možnosti).

 Další fází byla doprava na můj balkón v sedmém patře panelového domu. Ačkoli jsem při projektování s rozměry dveří počítal, ukázalo se, že dopravit skleník až na balkon bude opravdový oříšek, protože to bylo opravdu na milimetry. Když nepočítám těch neskutečných sedum pater, tak dostat konstrukci na balkon skrze dveře a ustavit skleník na místo se ukázalo jako pěkná zabíračka. Nakonec jsme ale s kamarádem triumfálně usadili skleník na místo. Musím říct, že pokud bych projektoval skleník o trochu větší, tak by asi bylo účelné udělat ho jako dvoudílnou rozebíratelnou konstrukci, aby stěhování bylo jednodušší.

 Po usazení skleníku na místo jsem přikročil k další fázi, kterou bylo zasklení. Po zralé úvaze jsem se při projektování rozhodl, že vzhledem ke konstrukci použiji polykarbonát. Výhody a nevýhody tohoto řešení jsou samozřejmě diskutabilní a nejsou předmětem tohoto článku. Z mého pohledu musím vyzdvihnout toto řešení především pro snadnou montáž a pohodlné dělení materiálu, kterého je třeba spoustu, a můžete ho provádět dle potřeby přímo na malém prostoru balkonu. Použil jsem nejtenčí polykarbonát co se prodává a to především z konstrukčních důvodů, protože na tlustší desky prostě není v konstrukci dostatek místa. Komůrky polykarbonátu jsem zaslepil vodovzdornou izolační páskou, což pro podmínky předokenního skleníčku považuji za naprosto dostačující. Polykarbonát jsem upevnil pomocí šroubů s širokými podložkami. Díry pro toto upevnění jsem předvrtal již v průběhu svařování konstrukce. Na co je třeba dát při montáži pozor je samozřejmě nastavení desek stranou chráněnou UV filtrem směrem ven tak, aby tyto později nezežloutly, což může někdy při velkém množství nařezaných dílů být problém uhlídat.

 Po namontování polykarbonátu jsem přistoupil k závěrečné fázi, kterou bylo položení podlážek. Použil jsem asi 1 cm tlusté dřevodesky namořené Luxonolem. Na tyto desky jsem poté usadil kovové misky, vždy dvě na jedno patro. Úkol zhotovit tyto misky jsem konzultoval se svým kamarádem, který se horlivě nabídl, že mi pomůže, neboť jak pravil “celý mládí jsem něco letoval z pozinku”. Vzhledem k tomu, že tento můj kamarád dělá ve firmě, která s pozinkem běžně pracuje, nabídl mi, že kluci u něj na dílně materiál dle mých požadavků nadělí a my to o víkendu sletujeme dohromady. Nakonec to dopadlo tak, že mi v sobotu zavolal, že stojí před barákem, abych si přišel pro ty misky. Seběhl jsem dolů a misky zabalené do igelitu vynosil nahoru. Když jsem igelit rozbalil, zjistil jsem, že namísto pozinku jsou misky z nerezového plechu. Můj kamarád poznamenal, že když to měli kluci řezat, tak se nabídli, že to i sletují a vzhledem k tomu, že letování je pracnější, než svařování, nařezali nerezový plech a svařili misky z něho. Stálo mě to cenu pozinkového materiálu a lahev fernetu pro ty obětavé chlapce. Když viděla ty novotou svítící misky moje máma, tak pravila, že toho je do skleníku fakt škoda. Jsem za ty misky opravdu rád už jen proto, že jsem k nim přišel takhle kuriózně.

 Tím byl tedy skleník hotov a připraven k naplnění mými zelenými poklady. Náklady na výrobu mohu pouze odhadnout, protože nejsem pedant a drobné položky si nezaznamenávám. Celkové číslo bude někde okolo osmi tisíc korun, samozřejmě dnes by to bylo o něco víc. Odpovídá to tomu, že to je dlouhodobé a kvalitní řešení. Dřevěný foliák o podobných rozměrech by samozřejmě přišel tak na dva až tři tisíce, ale fólii musíte měnit jednou za dva roky a dřevěný folníček je po osmi letech, dle mé zkušenosti, zralý na odpis. Je také pravda, že výstavby dřevěné konstrukce o podobných rozměrech bych se z hlediska únosnosti dřevěných latí asi neodvážil.

 Co se týče prostředí pro rostliny v podmínkách tohoto skleníčku, je to prakticky stejné jako ve dřevěných fóliáčcích obdobné konstrukce, snad je tam možná o trochu sušší prostředí než pod fólií. Jediné co je třeba udělat je na jaře trochu více stínit, ale jinak nepoznáte žádné výraznější rozdíly v růstu, či vytrnění rostlin.

 O rok později jsem ještě vedle postavil jeden dřevěný fóliák, ve stavbě kterého jsem už vyšel z poznatků získaných při provozu většího skleníčku. Výrazně jsem zvětšil v rámci možností (především co se týče stability a únosnosti konstrukce) horní část folníku přesahující přes zábradlí, protože ta je z hlediska pěstování kaktusů nejdůležitější a kaktusy pěstované v této části nejlépe rostou, vytrňují a nedochází u nich v takové míře k natáčení temene za světlem. Dále jsem snížil počet polic v “nohou” na dvě tak, že jsem spodní dvě police zachoval ve stejné výšce jako v konstrukci se třemi policemi, a horní polici jsem naprosto odboural, protože vzhledem ke stínění horní části skleníku je tato police pro kaktusy příliš tmavá. Jinak nemá smysl police v nohou dělat příliš široké, protože si navzájem stíní, takže kaktusy umístěné vzadu už trpí nedostatkem světla.

 Konstrukcí tohoto druhého folníčku došlo k 95% naplnění délky balkónového zábradlí a tím pádem jsem zcela vyčerpal možnosti rozšíření prostoru pro svoje kaktusy v rámci svého balkonu.

 Vzhledem k tomu, že jsem se v roce 2001 dostal do stejné situace s místem, jako v roce 1998, nezbylo mi než hledat místo jinde, než na mém balkoně a tak jsem letos po domluvě se svou přítelkyní postavil na její zahradě zbrusu nový fóliovník (je to onen známý “fóliovník z Rožnova” o kterém psal Petr Kuták v jednom z předchozích čísel zpravodaje), ale to už by bylo téma na zcela jiný článek.

 Na závěr bych rád popřál všem, kdo svoje kaktusy pěstují v podmínkách dvojitých oken, předokenních a balkónových skleníčků, hodně úspěchů při pěstování kytek a také hodně trpělivosti a odhodlání při stavbách těch báječných skleníčků, které nám tuto zálibu umožňují.