Již drahnou dobu zkoumám možnosti použití kaktusů jako přenosné zeleně. Znamenitě se k tomu hodí některé druhy rodu Trichocereus. Je jasné, že přenosnou zeleň nemohou tvořit žádné miniatury, ovšem některé zkoušené druhy nejsou přenosné jednomužně ani jako sotva dospívající semenáčky. Vedle váhy bývají problémem rozměry rostlin, průchodnost dveřmi a chodbami i výška pod strop místnosti vybrané jako zimní stanoviště.

Problém vícemužného přenášení některých oblíbených rostlin se snažím řešit pomocí kamarádů, pro které v termínu stěhování pořádám setkání zvaná Vynášení smrtky a Přinášení smrtky. Termíny stěhování se zhruba kryjí s počátkem a koncem grilovací sezony, čímž je určen program, kdy nejprve za střízliva stěhujeme velké kaktusy a poté ochutnáváme piva a grilované poživatiny. Je zajímavé pozorovat, jak se kaktusáři na takováto pracovní setkání scházejí. Mladí a nezkušení, staří a nemocní jakož i kaktusářky přicházejí včas na začátek setkání dle pozvánky. Statným zkušeným kaktusářům do toho většinou něco přijde a tak přicházejí s omluvou a (více)hodinovým zpožděním. Bylo by zajímavé porovnat pořadí příchodů na Vynášení a Přinášení smrtky s pořadím příchodů na akce, kde přenášení těžkých břemen kromě sudu nehrozí.

Z dosavadních zkušeností plyne, že k vícemužně přenosná zeleň je pro běžné domácnosti nevhodná. Jednomužně přenosné druhy sice nejsou na první pohled tak efektní, ale ve sbírce vydrží dlouho a jsou také velice hezké a hlavně, pokud je potřeba, zvládne manipulaci s nimi pěstitel sám.

Které druhy jsou tedy vyzkoušené a doporučitelné jako přenosná zeleň?

Jako jednomužně přenosné v květuschopné velikosti mám zatím vyzkoušené Trichocereus andalgalensis, T. camargoensis, T. crassicaulis, T. grandiflorus, T. huascha, T. purpureopilosus, T. pseudocandicans, T. schickendantzii, T. smrzianus a T. strigosus. Dále Gymnocalycium monvilei a G. mostii. Další druhy jsou velmi dekorativní jako vzrostlejší semenáčky, například Oreocereus troolii a O. celsianus nebo Trichocereus atacamensis (=pasacana) či T. tarijensis (= T. poco), které vydrží řadu let v jednomužné velikosti, byť kvést začínají až větší. Jedná se o kaktusy velmi snadno rostoucí pod širým nebem. Pouze T. huascha a T. strigosus, oba druhy z horkých pouštních stanovišť, tvoří bez krytu kratší trny než ve skleníku. Jako nevhodné se ukázaly velké kulovité soehrensie, blízce příbuzné trichocereusům. Soehrensie snadno zahnívají od vody, která po dešti zůstane v prohloubeném temeni.

Protože přenosná zeleň je vystavena povětrnosti, počítám s tím už při volbě nádob, které jsou vhodné nízké se širokou základnou kvůli stabilitě. Misky a květináče z pálené hlíny jsou těžké, ale vysychají celým povrchem a jsou proto vhodné pro pouštní druhy. Plastové misky jsou lehké ale nepropustné, takže substrát v nich bývá trvale mokrý. Glazované keramické nádoby pak kombinují nevýhody hliněných a plastových nádob v jednom.

Všechny zkoušené kaktusy jsou náročné na výživu, proto substrát míchám výživný a co nejlehčí. Nejtěžší složkou substrátu pro kaktusy bývá písek, proto místo něj dávám drcený polystyren. Druhou složkou je zahradní zem.

Péče na letním stanovišti spočívá v odplevelování a přihnojování, pokud je potřeba. Neklamnou známkou nedostatku živin v zemi je mech na povrchu.

Zálivka bývá potřeba nejvýše jednou za rok na začátku léta, a to jen pokud byl předchozí podzim suchý a nepršelo ani do června. Za posledních 20 let, co pěstuji trichocereusy venku, tato situace nenastala. Přesto zpravidla jedenkrát zjara zalévám systémovým insekticidem Confidor, protože do nádob stojících na zemi snadno vniká kořenovka, která se podobně jako nedostatek živin projevuje sníženým počtem květů a horším růstem. Kaktusy zkoušené jako přenosná zeleň se uvádí jako tolerantní k pěstitelským chybám, ale zde v  úvahu přicházejí chyby typu opomenutí přesunu na letní/zimní stanoviště nebo zmrznutí a tyto tolerovány nejsou.