Každá věc má své dějiny. Dějiny vytvářejí lidé, a tak i dějiny kaktusů a kaktusaření se prolínají s lidskými dějinami a objevy. Na dějinách kaktusů se od jejich objevení až do současného vášnivého sběratelství podíleli proslulí vědci, botanikové, ale i nadšení amatéři a sběratelé, kteří byli schopni riskovat život pro získání unikátního druhu kaktusu, který roste ve vyprahlé skalnaté a liduprázdné krajině. Některým se dokonce začalo říkat „Lovci kaktusů“. Příkladem takového lovce byl i náš A. V. Frič.

Karel Čapek o pěstitelích kaktusů ve své knize „Zahradníkův rok“ napsal: „Nazývám-li je sektáři, není to proto, že s velkou náruživostí pěstují kaktusy, tento skutkový stav lze nazvat vášní, podivínstvím nebo mánií. Podstata sektářství není v tom, že se něco náruživě dělá, nýbrž v tom, že se v něco náruživě věří. Jsou kaktusáři, kteří věří v mramorový prášek, kdežto jiní věří v prášek cihlový a opět jiní v dřevěné uhlí, jedni uznávají zálivku, zatím co druzí  ji zavrhují, jsou některá hlubší tajemství Pravé Kaktusové Půdy, která vám žádný kaktusář neprozradí, ani kdybyste ho lámali kolem.“¹

Charakteristika kaktusů

Původní vlastí kaktusů jsou pouště tropické a subtropické Ameriky. Kaktusy se vyskytují v Severní i Jižní Americe, ale druhotně byly rozšířeny některé rostliny (patrně ptactvem) i do ostatních teplých pásem světa. Například rod Rhipsalis lze najít i v Indii a Africe, rod Opuntia v mohutných porostech dokonce v Austrálii. Je zde vidět jak se vedle přirozeného vývoje začal projevovat i vliv civilizační, zásahy člověka do vegetační struktury, introdukce. Některé z běžných druhů kaktusů, zvláště některé z nenáročných opuncií se ve velice krátkém čase rozšířily po Pyrenejském poloostrově a postupně si vydobyly domovské právo v celém středomoří. Našly se rostliny, které byly tak odolné, že dokonce na některých místech ve Španělsku, Portugalsku, Sicílii a v Řecku se rozšířily natolik, že se staly plevelem. Byly i sukulenty (např. Agave a Opuntia), které se začaly pěstovat v různých mimoamerických oblastech pro užitnou hodnotu.²

Kaktusy jsou sukulentní rostliny. Co to znamená? Sukulent je biologický typ rostliny přizpůsobené velmi suchému prostředí tím, že její orgány (listy nebo stonek) zdužnatějí a ve svých pletivech uchovávají zásobu vody z období s většími srážkami pro dobu sucha. Sukulent se zdužnatělými listy tzv. chylofyl, např. netřesk (Sempervium), agave (Agave), rozchodník (Sedum), sukulent se zdužnatělými stonky a zakrnělými listy je chylokaul, což je právě kaktus nebo pouštní pryšec. Metabolismus sukulentů je přizpůsoben k velmi úspornému hospodaření s vodou. Buněčná šťáva některých sukulentů dosahuje tlaku vyššího než 10,13 MPa a tím se umožňuje přijímání vody i z půd velmi suchých.

Kaktusy je jinak také souhrnné označení všech rodů a druhů patřících do řádu Opuntiales – opuntiotvaré (nopálotvaré). Čeleď se nazývá Opuntiaceae (Cactaceae, Mamillariaceae) – opunciovité (nopálovité, kaktusovité). Kaktusy, jak již bylo výše naznačeno, jsou sukulenty – chylokauly se zdužnatělým stonkem, který je zpravidla bylinný a jen zřídka dřevnatějící.Stonky kaktusů mohou být rozmanitých tvarů (sloupovitých, kulovitých, válcovitých aj.), někdy jsou rozčleněny v oválné články, případně mají větve zploštělé ve fylokladia, obsahují tzv. vodní pletiva. Zakrnělé listy abortovaly v hrbolky, šupiny nebo kuželíky, které u řady druhů splynuly v žebra až lišty. Nad hrbolky (tzv. podariemi) jsou úžlabní větvičky redukované v tzv. areoly s listy přeměněnými v trny. Areoly jsou někdy ještě porostlé ostny (tzv. glochidiem). Zachovalé listy má rod Pereskia. Květy vyrůstají jednotlivě a jsou poměrně velké. Kaktusy mají specifický typ fotosyntézy CAM (crassulacean acid metabolism neboli kyselinový metabolismus tučnolistých).³ Ve dne průduchy přivírají (omezení transpirace a zabránění vstupu CO₂), oxid uhličitý potom přijímají až v noci (zabudovávají jej do rozličných organických kyselin) a pro fotosyntézu jej využívají příští den, tedy přesně obráceně, než jak se chovají ostatní rostliny. Je to vlastně přizpůsobení fotosyntézy pouštním podmínkám a vzniklo u sukulentních rostlin, kaktusů, ananasu a zástupců několika dalších rostlinných čeledí.⁴

Kaktusy, tyto zvláštní a v řadě zemí neznámé rostliny, vzbuzovaly vždy zájem různorodostí tvarů, krásou a nevšedním zbarvením květů a exotickou bizarností, i když s udržením v umělých podmínkách byly na začátku potíže. Pěstitelé museli vynaložit značnou námahu, aby se kaktusy podařilo zachovat nejen s jejich původními vlastnostmi, ale co bylo neméně důležité, i v dostatečném množství.⁵ V létě žádá většina druhů hodně tepla a slunce, v zimě, kdy mají většinou vegetační klid, sucho a teplotu 8° až 13°C. Kaktusy se rozmnožují semeny, řízky, odnožemi nebo roubováním. Vysévají se brzy po uzrání semene a klíčí za 1-3 týdny, Roubují se hlavně druhy, které na vlastních kořenech špatně rostou, a jako podnoží se používá dobře rostoucích druhů rodu Cereus a Opuntia. Epiphyllum a jiné převislé kaktusy se roubují na podnože rodu Peireskia.

Z velkého počtu rodů (asi 200), které jsou známé a nyní se pěstují pro ozdobu, patří např. rostliny rodu Astrophytum, Echinocereus, Mamillaria, Echinocactus, Cereus (tz. sloupovec), Selenicereus (tzv. královna noci), Phyllocactus (tzv. listovec), Schlumbergera x buckem
a Zygocactus (tzv. kaktusovec), nazývané též vánoční kaktusy atd. Známá Opuntia ficus-idica (opuncie) pochází z Mexika, ale zdomácněla v jižní Evropě, Austrálii i jinde. Stonek je tvořen plochými eliptickými články. Bobule jsou jedlé, vysazuje se i do živých plotů. Velmi chutné plody má i O. megacentha, konzumují se čerstvé, vařené a různě upravené. Vyšlechtěny byly i beztrnné formy. Některé druhy opuncií přezimují bez problémů i u nás. Zdrojem halucinogenní drogy známé jako peyotl je drobný kaktus Lophophora williamsii (ježunka Williamsova), původní v Mexiku a v Texasu a obsahující účinný alkaloid mezkalin. Při přípravě k aplikaci se kaktus příčně rozřeže na plátky, které se následně usuší, čímž se získá droga nazývaná „mezkalinové koláčky“ nebo mezkalinové knoflíky“. Jsou prý nasládlé a mírně pálivé chuti. Ze šťávy tohoto kaktusu se připravuje i nápoj. Nopalea cochenillifera, původem z Mexika, je hostitelem samiček červce nopálového, které se po usmrcení horkou párou používaly k výrobě červeného barviva (tzv. košenila). Tato vzácná surovina se vyvážela především do Evropy, a to až do vynálezu anilínových barev. Vysoký sloupovitý kaktus Carnegiea gigantea (cca 10 m vysoký), je národní rostlinou státu Arizona.

První zmínky o kaktusech

Je zajímavé, že popis prvního kaktusu se neobjevil, jak by se dalo očekávat, až ve zprávě dovezené na španělský dvůr z Nového světa v roce 1492, ale název „Cactus“ se v dějinách kaktusů objevuje mnohem dříve. I když z hlediska botanického názvosloví použil tohoto označení až Linné v r. 1737, aby mohl začlenit v té době již známou skupinu rostlin do jedné čeledi se společným názvem Cactaceae. Odkazy sahají daleko do antiky, kde se Theophrastus ve svých spisech o přírodě zmiňuje o rostlině vyskytující se zejména na Sicílii, charakteristické svým nezvyklým zjevem, neboť je posetá ostny, proto ji nazývá „Cactus“ (od kakanoi – poraniti ostny). Theofrastos byl Aristotelův žák (žil asi 372 př. n. l.- 287 nebo 286 př. n. l.) a nejstarší zveřejněné botanické práce v Evropě pocházejí právě od něj. O téže rostlině se zřejmě zmiňuje i Dioscorides (žil v I. století n. l.), jenž v díle „De Materia Medica“ popsal 600 rostlinných druhů včetně jejich pěstování a účinků.⁶ Další zmínky o tomto kaktusu pocházejí od Athenaea a Plinia, který ji nazývá Opuntia (později označená jako Opuntia vulgaris). Pozoruhodné je, že pokud se skutečně jednalo o opuncii, byl by to důkaz o spojení Středozemí s Amerikou již v předkolumbovské době. Nepodařilo se zjistit další podrobnosti z nejstarších zápisů, ale je nesporné, že se sukulenty vyskytovaly v mnoha druzích v celé oblasti Středozemního moře, zejména v severní Africe a na Blízkém východě.Sukulenty poskytovaly nejen obživu, ale byly vyhledávány i pro své léčivé účinky. Například mauretánský král JUBA II. vychovaný v Římě kolem roku 30 př. n. l., který patřil ve své době mezi uznávané učence a zajímal se o vše, co souviselo s geografií a botanikou, se ve svém spisu „De Euphorbia herba“ z roku 54 př. n. l. zmiňuje o léčivých účincích této rostliny, která je pojmenovaná po jeho osobním lékaři Euphorbovi. Linné později v roce 1753 po prostudování dostupné literatury použil tento název Euphorbis pro nově utvořený botanický rod. ⁷

S kaktusy je možné se setkat i v jiné podobě na dochovaných ikonografických symbolech
a kresebách mexických Indiánů, které se do Evropy dostaly počátkem 16. století spolu s prvními zprávami španělských mořeplavců, kteří hledali nové cesty za indickým kořením západní cestou. Ze zachovaných kodexů je zřejmé, že kaktusy hrály pozoruhodnou roli v životě Indiánů, ačkoliv se španělská církev snažila za každou cenu zahladit jakoukoliv zmínku o původní indiánské kultuře (olmecké, toltécké, aztécké i mayské aj.). Teprve s odstupem času se objevily doklady původní, nalezené v době konkvisty a tajně dovezené do Evropy. V současné době je znám „Kodex Borgia“, „Kodex Magliabecchiano“ a „Vatikánský kodex“, které jsou aztécké. „Kodex Vídeňský“ zaznamenává kulturní odkazy na Toltéky a „Kodex Drážďanský“ na kulturu mayskou.⁸

Jednou z prvních zpráv, napsaných po konkvistě, ve které se věnuje pozornost i rostlinám,
je „Historiea general y natural de las Indias“ z roku 1535 napsaná prvním kronikářem Nového světa, kapitánem Hernándezem de Oviedo y Valdés, guvernérem Santo Dominga. V tomto rukopise je v jedné kapitole popsán kaktus nejen jako rostlina udivující svými bodláky, ale zejména svými plody sloužícími domorodcům jako denní potrava.S prvními vyobrazeními kaktusu se setkáváme v kostele postaveném v roce 1550 v Ixmiquilpanu ve státě Hidalgo v Mexiku, kde na stěnách a v čele vchodu jsou kresby (fresky) znázorňující boje Španělů s Indiány v údolí Mezquital a na pozadí jsou namalovány mohutné kaktusy nazývané „garambullo“, pravděpodobně se prý jedná o Myrtillocactus geometrizans.

O kaktusech je možné se něco dozvědět i z prací lékaře Francisca Hernándeze, který byl vyslán králem Filipem II. na konci XVI. stol. do kolonií tehdy nazývaných Nové Španělsko, aby zde provedl soupis všeho přírodního bohatství. Bohužel dokumentů o původní indiánské kultuře se dochovalo poskrovnu a není tedy mnoho historických pramenů, kde se nějakým způsobem mluví o kaktusech z doby těsně po objevení Ameriky. Kaktusy postupně stále více pronikaly na náš kontinent a začala jejich úplně nová éra. Bylo možné se s nimi setkat v různých botanických zahradách, zakládaných v kulturních střediscích Evropy. Neznámých pozoruhodných rostlin z nových krajin si nakonec začalo všímat stále více předních vědců žijících ve Španělsku, v Itálii, Francii, a to nejen z utilitárních důvodů, ale především z důvodů ryze vědeckých.⁹

Historie kaktusaření

Velké množství dnes známých druhů kaktusů se stalo předmětem sběratelské záliby. Z prvních kaktusů, které se dostaly do Evropy příležitostně jako dary, památky nebo trofeje z dalekých cest začaly vznikat postupně sbírky. Někdy se kolem jednoho majitele náhodně nahromadilo více kusů a vznikla tak malá sbírka. Je zajímavé, že na Pyrenejském poloostrově ve Španělsku a  Portugalsku, kde byly nejpříhodnější podmínky pro kaktusaření, se tato záliba nikterak neujala. Zato v chmurnějším podnebí severozápadní a střední Evropy se tento koníček rozmohl.¹⁰

V roce 1663 byla v Anglii založena „Královská společnost“ a teprve tehdy se mohlo začít hovořit o jakémsi vědeckém přístupu ke zkoumání světa. Existovalo již několik botanických zahrad v okolí Londýna a zájem o nově objevované rostliny začal stoupat. Do Anglie byli zváni odborníci i z jiných zemí. Mezi ně patřil Belgičan Matthias L´OBEL – zvaný Lobelius, od něhož pochází první písemná zpráva o zálibě v kaktusaření. Lobelius se také v roce 1570 zmiňuje o jistém londýnském lékárníkovi Morganovi, který vlastnil více druhů kaktusů a pěstoval je pro vlastní potěšení.¹¹

Dovážené kaktusy se postupně dostávaly i do ostatních zemí Evropy, zejména tam, kde byla možnost bezprostředního styku s novými koloniemi a vhodné klimatické podmínky pro jejich vysazování v soukromých zahradách, zatím převážně šlechtických. Ve Frankfurtu vychází v roce 1588 obsáhlá publikace „Kräuterbuch“ od J. T. Taber-naemontanuse a i zde je uveden „Melocarduus echinatus Indiae occiduae“, což by volně přeloženo znamenalo pichlavý kulovitý bodlák ze Západní Indie. V této souvislosti je pozoruhodné, že v herbáři vydaném o třicet let dříve v Benátkách nám známým Matthiolim, se tento kaktus ještě nevyskytuje. Je tam vyobrazen pouze kaktus, z okolí Středozemního moře, známý jako Opuntia ficus-indica. Za připomínku stojí, že Matthioli byl osobním lékařem Maximiliána II. a působil nějakou dobu i u dvora císaře Ferdinanda v Praze. Proto jeho herbář mohl vyjít v českém překladu s původními rytinami již sedm let po původním vydání v Itálii a zároveň, což je pro nás také zajímavé, že jeho překladatel Tadeáš Hájek z Hájku však většinu orientálních a exotických rostlin vypustil, neboť byly v Čechách v té době naprosto neznámé.

Z roku 1559 pochází například německý herbář, jehož autorem byl Hieronymus Bock zvaný Tragus. Lékař a současně filosof i botanik Andreas Caesalpino, působící na univerzitě v italské Pise, měl ve svém herbáři v roce 1563 již 768 rostlin a jako první se pokusil o klasifikaci podle jejich květů a semen. Práce renesančních botaniků v oblasti klasifikace rostlin publikované v ucelených monografiích a herbářích si získaly brzy v celé Evropě uznání a staly se vodítkem pro pokračovatele, jakým byl např. Linné.¹²

Rozrůstal se počet sbírek i rostlin, které začaly vzbuzovat zájem botaniků. Bylo třeba jednotlivé druhy pojmenovat, popsat a zařadit na příslušné místo v rostlinné říši. Je třeba si uvědomit, jaký to byl dlouhý proces, než byly kaktusy zařazeny do čeledě Cactacae. Velký pokrok přineslo dílo Karla von Linného (1707-1778), velkého švédského botanika, inspektora botanické zahrady v Upsale, který vytvořil v roce 1753 v díle „Species Plantarum“ přehledný systém dosud známých rostlin a jejich pojmenování.¹³ K pojmenování rostlin se od dob Linnéových používá binomická nomenklatura (vědecké i české jméno druhu je dvouslovné). Vědecká jména jsou latinská nebo se za latinská formálně považují. První slovo v názvu druhu je podstatné jméno (nomen) označující rod, za ním následuje adjektivní druhový přívlastek (epiteton specificum). Vědecké názvy druhu (obě slova) se píší odlišným typem písma zpravidla kurzívou, přičemž rodové jméno začíná velkým písmenem. Česká jména se nepíší odlišným typem písma a název rodu začíná malým písmenem. Za nimi je uvedeno jméno nebo zkratka jména botanika, který druh pojmenoval a uveřejnil jeho popis (podobně i u jiných taxonů).¹⁴

Linné ve svém díle rozlišuje již 12 druhů kaktusů, které začleňuje do jednoho rodu CACTUS. Je pravda, že již někteří autoři před ním dělili kaktusy do několika rodů. Teď dostala každá z rostlin binomické označení, tj. název rodu a název druhu. Problém třídění byl od samého začátku předmětem sporů, které se táhnou vlastně až do současnosti. Zavedením binární nomenklatury, jak již bylo výše uvedeno, vytvořil základ dnešní systematiky rostlin
a živočichů. Každý druh dostává dvojité jméno, přičemž první značí pojmenování rodu (genus) a druhé druhu (species). I když systematiku rostlin rozvíjeli další učenci, později např. J. B. Lamarck, A. L. de Jussieu a A. P. de Candolle, vypracovali systémy rostlin založené
na příbuznosti, ale bez ohledu na fylogenetický vývoj. Teprve dílo „The Origin of Species“ (1859) anglického přírodovědce Charlese Roberta Darwina (1809-1882) položilo základ i pro studium fylogenetického vývoje rostlin a i živočichů. Mnoho předních botaniků uveřejnilo své systémy na základě novějších dat, která jsou zdokonalována studiem genetické příbuznosti a velmi často inovována.¹⁵

První velký rozmach v pěstování kaktusů nastal v první polovině 18. století (asi 1707-1740). Tady lze hovořit o kaktusaření v dnešním slova smyslu, protože se kaktusy začaly importovat do Evropy za účelem pěstování ve sbírkách. Z té doby pochází pojmenování rodů související
s jmény osobností jako byl Phillip Miller (1691-1771), autor zahradního lexikonu „The Gardners dictionary“ a zároveň zahradník botanické zahrady v Chelsea.¹⁶ V literatuře je uváděný jako první, kdo podrobně popsal rod Opuntia. Od něho pocházejí dosud používané názvy pro Cereus peruvianus, Cereus grandiflorus a další. Zásluhou Millera se do Anglie dostalo větší množství melokaktusů, které se Miller jako jeden z prvních pokusil dále pěstovat ve sklenících, které ale pro tento účel nebyly v té době ještě rozšířené. Miller byl zkušený zahradník, ale nebyl botanik, přesto jeho slovník patřil dlouhou dobu k vyhledávané literatuře, neboť obsahoval mimo nové a neznámé popisy rostlin i návody na jejich pěstování, což byla v té době novinka. Ve svém slovníku sice použil Linného třídící binomický systém, ale nesouhlasil se zařazením do jediného rodu Cactus a provedl nové uspořádání rodů Cereus, Opuntia a Melocactus.¹⁷

Dále Charles Plumier – francouzský botanik, cestovatel a popisovatel americké flóry. Zkratky jejich jmen jsou nejstaršími autorskými značkami např. Peireskia Plum 1705, Cereus Mill. 1754, Opuntia Mill. 1754. S těmito názvy se setkáváme dodnes.¹⁸ V druhé polovině 18. století zájem o pěstování kaktusů klesl. Záznamy a zprávy se vyskytují opravdu zřídk . Tento úpadek trval přibližně do roku 1790. Vznikají další nové a velkolepé sbírky. Výpravy za kaktusy začínají být organizované, již to nejsou jen náhodné úlovky jako v předešlé době. Otevírají se dokonce firmy. Světoznámým se stává kaktusářský závod v Erfurtu založený v roce 1822 F. A. Haagem.¹⁹

Vznikají samostatné práce o systematice kaktusů. Vychází dílo A. H. Hawortha, anglického botanika o sukulentech a, Haworth určuje rod Mamillaria. V roce 1837 vydává svoji knihu o kaktusech dr. L. Pfeiffer – lékař v Kasselu a majitel velké sbírky. Vychází rovněž dvousvazková kniha o kaktusech od Mittlera v Lipsku. Josef Gaertner popisuje rod Rhipsalis.²⁰  Nelze nepřipomenout Alexandra Humboldta. Humboldt byl suchým badatelem a zdá se,
že svým současníkům imponoval. K jeho proslulosti přispělo jeho bohatství, veřejné postavení a daleké cesty. Emanuel Rádl píše o Humboldtovi, že byl svou podstatou duch neplodný a neměl ani filosofický talent ani schopnost plasticky a živě postihnout jednotlivosti. Nejvíce se nakonec proslavil pracemi geografickými. Velmi rád cestoval. Humboldt rozdělil rostliny na devatenáct skupin podle dojmů, jaké v člověku vyvolávají. Rozlišoval palmy jako nejvyšší a nejušlechtilejší ze všech rostlinných forem. Banánovníky s nízkým, míznatým kmenem, na jehož vrcholku vyrůstají listy, slézovité, mimózy, vřesy, kaktusy, orchideje, kasuariny, jehličnaté stromy, vodoklasé rostliny, lesní stromy, liány, aloe, trávy, kapradí, liliovité, vrbovité aj.²¹

Celou řadu kaktusů popsali J. B. Link a Fr. Otto. Velice známá je jejich společná značka (Lk. Et. Otto). Určili spolu některé nejznámější rody Melocactus, Echinocactus, Phyllocactus. Významné je dílo badatele o kaktusech dr. J. G. Zuccariniho, profesora botaniky v Mnichově, který určil rod Echinopsis a popsal ještě více druhů. Rod Echinocereus určil dr. G. Engelmann, autor knihy „Cactacae of the Boundary“, rod Leuchtenbergia určil W. J. Hooker, anglický botanik a redaktor časopisu „Botanical magazine“.

Jednou z velkých osobností byl kníže Josef Salm Dyck, vášnivý milovník kaktusů a majitel velkolepé sbírky. Financoval hodně výprav do pravlasti kaktusů a sám se věnoval bádání a literární činnosti. Své poznatky uveřejnil v mnoha pracích. Soustava, kterou založil, sloužila i za základ Schumannovy soustavy. ²²

Rok 1890 byl začátkem nového, nebývalého rozkvětu kaktusaření v Evropě. V Německu vznikla kaktusářská společnost (1892). Nastupuje nová generace nových jmen. Nejznámější je dr. Karol Schumann (1851-1904), profesor botaniky a kustod botanického muzea v Berlíně. Vyvrcholením jeho neúnavné badatelské činnosti je mohutné dílo o kaktusech „Besamtbeschreibung der Kakteen“. Jeho soustava byla dokonalejší než předcházející. Schumann byl prvním redaktorem kaktusářského časopisu „Monatschriftfür Kakteenkunde“.²³

Všichni zde uvedení a ještě mnoho dalších má velkou zásluhu na rozvoji pěstování kaktusů ať už to byli badatelé, vědečtí pracovníci, spisovatelé, cestovatelé, nebo i obchodníci.

Tradice českého kaktusářství

Historie českého kaktusářství je obvykle spojována se jmény prvních průkopníků, jejichž péčí a vytrvalostí byly v 19. století založeny nesmělé sbírky sukulentních rostlin. Většina z nich vznikala na základě sukulentních rostlin, které k nám byly dováženy z okolních zemí, zejména z Německa.

Pokud jde o první bodláky, jak je nazývali autoři nejstarších spisů zachycujících objevy v Západní Indii, tak se k nám zřejmě dostávaly jen s krátkým zpožděním. Dá se totiž předpokládat, že již v polovině 16. století se některé druhy tropických rostlin dostaly do Prahy. Na dvoře Rudolfa II, ale i v dalších šlechtických domech, byl té době silně pěstován zájem o alchymii, opojné lektvary, magická i okultní kouzla a pro ně se tyto importované rostliny dobře hodily, včetně jistého tajemství, kterým byly provázeny a zároveň spojovány s rituálními zvyky Aztéků a Inků. O stycích českých zemí s kulturou konkvistadorů svědčí mimo jiné také návštěvy cizinců v domě Viléma z Pernštejna, jehož manželka pocházela z urozeného španělského rodu. Pobělohorská doba však znamenala velké narušení styků a další zprávy o tropické vegetaci, tedy i o kaktusech, se do Čech dostávaly zprostředkovaně z francouzské, německé a anglické literatury.²⁴

Řada botaniků jako Carl Linné, Filip Miller, Charles Plumier, Alexander von Humbolt, Tomas Coulter se sice výrazně zapsali do historie Evropy 17. a 18. století, ale jejich vliv se projevoval v českých kruzích pouze omezeně a zprostředkovaně, studiem jejich spisů. Zatímco se zahraniční botanické i soukromé sbírky postupně obohacovaly o exempláře dovážené ze zámoří, nezachovaly se žádné ověřené zprávy o Čechovi, který by se o tyto rostliny odborně zajímal, nebo se je dokonce pokusil pěstovat. Teprve začátek 19. století znamená i pro nás zahájení nové éry, i když také ne v takovém rozsahu, jako tomu bylo v jiných zemích Evropy. Jména Tadeáš Haenke a Benedikt Roezl nejsou u nás příliš známá a přesto Tadeáš Haenke patřil k jedněm z nejvýznamnějších zakladatelů přírodovědeckého výzkumu Jižní Ameriky, a Roezl dosáhl v Americe takové popularity jako žádný jiný z evropských botaniků té doby.

Tadeáš Haenke se narodil v Chřibské v roce 1761 a po vystudování přírodních věd a lékařství v Praze odešel v 25 letech do Vídně, kde na sebe brzy upozornil svými pozoruhodnými znalostmi. Za tři roky nato jej vyzvala španělská vláda, aby působil jako fyzicko-botanický komisař Jeho Katolického Veličenstva působil při vědecké výpravě Malaspinově, která měla prozkoumat západní pobřeží Jižní a Severní Ameriky a Tichomořské ostrovy. Dříve než se připojil k této výpravě, vydal se Haenke za velmi dobrodružných okolností sám napříč Argentinou, Uruguayí, překročil Andy a dostal se do Chile, později již s expedicí přes Peru až do Mexika a Kalifornie. V roce 1794 se Haenke do Chile znovu vrátil a na přání španělské vlády se jako objevitel ložisek stříbrné rudy usadil na území dnešní Bolívie.²⁵

Haenke zaslal ze svého pobytu v Americe rostliny do Čech a zde je zpracoval Karel Bořivoj Presl, profesor na pražské univerzitě. Trvalo 13 let, než byly popisy hotovy a v roce 1838 vydány tiskem. Zatím nejsou ověřené zprávy, o které druhy kaktusů se zde jednalo. Proto se v kaktusářské literatuře uvádí jako první cestovatel, jehož nálezy kaktusů byly ověřeny, Benedikt Roezl, rodák z Horoměřic, který se vydal na vlastní pěst za oceán a procestoval Mexiko, Kubu, Peru a jiné země Ameriky. Své botanické nálezy popsal a řadu z nich jako první Čech také dovezl do své vlasti, i když jeho hlavním zájmem byly orchideje.²⁶ Roezlovy popisy mexických nalezišť jsou stále zajímavé. Dostal se jako jeden z prvních Evropanů do „Údolí starců“ a zde se setkal s mohutnými exempláři „Cephalocereus senilis“, starými přes 500 let. Roezl vzal na jednu ze svých cest také svého synovce Eduarda Klabocha a ovlivnil jej natolik, že se mladý muž začal věnovat botanice a stal se botanikem. Eduard Klaboch měl rozhodující vliv i na mladého Friče, který obdivoval jeho sbírku kaktusů a nakonec se sám vydal za kaktusy do Jižní Ameriky.²⁷

Mezi naše další krajany, kteří se zabývali botanikou a zajímali se o kaktusy, patřili např. J. Christiana Mikana z Teplic, Johannes B. E. Pohl z České Kamenice. Nelze zapomenout na J. Soukupa, nazývaného Padre, který působil jako misionář v peruánském Orientě a později v okolí Cuzco. Objevil řadu nových druhů, které popsal. Je autorem slovníku lidových názvů peruánské flóry.²⁸

Řada Čechů se dostala za oceán během tzv. Mexického válečného tažení císaře Maxmiliána, kterého se účastnil celý regiment sestavený z českých dobrovolníků. Jeden z účastníků, brněnský botanik Heinrich Wawra, se za svého pobytu v Mexiku věnoval sběru rostlin
a kaktusů. Přibližně v té samé době působil v rovníkové oblasti pražský botanik W. B. Bojer, který
se usadil na ostrově Mauritius, kde také v roce 1856 zemřel. Jeho spis „Hortus Mauritius“ slouží jako zdroj studia této málo známé vegetace a lokality. Jeho jménem byl označen rod Bojeria.²⁹

V Praze začaly na základě nových objevů uskutečněných českými přírodovědci vznikat zárodky sbírek pěstovaných ve starých šlechtických zahradách, jako byla např. zahrada Salmovská a Desfourova. Postupně se začaly přidávat i sbírky zámožnějších měšťanů. Jedním z prvních u nás byl František Seitz, jehož sbírka kaktusů, založená pomocí semen zasílaných do Čech Roezlem, musela být velice atraktivní, neboť o ni projevil zájem i hrabě Desfour. Seitz vybudoval druhou sbírku – prý údajně tehdy v Evropě největší. V roce 1870 vydal latinský katalog „Catalogus cactearum cultorum a Franzezco Seitz, Prague - Bohemia“. Katalog obsahuje 900 druhů kaktusů. Seitz udržoval styky s pěstiteli z celé Evropy. Účastnil se bojů v revolučním roce 1848, byl velkým vlastencem a některé druhy kaktusů pojmenoval názvy Cereus Haenkeanus, Cereus chillensis žižkaenus aj.³⁰

Opravdu výraznou postavou českého kaktusářství byl Vojtěch Frič, který se narodil v roce 1882 v Praze. Jako devatenáctiletý student se vydal sám do Jižní Ameriky, kde žil s přestávkami 12 let. Jeho zájem byl zpočátku jednoznačně orientován na kaktusy a jinou tropickou vegetaci, později však u něho převládl sklon ke studiu indiánské kultury. Kaktusů se však nikdy nevzdal a malou sbírku si uchovával ve svém pražském domě až do smrti.

Při svých cestách po Uruguayi navštívil dr. Arechavaletu a spolupracoval s ním na publikaci o místní flóře. V roce 1923 se Frič vypravil znovu za moře na sever do Texasu a Mexika. Vrátil se s obrovským sběrem kaktusů (asi 50 tisíc kusů), mezi nimiž byly Astrophytum senile, Obregonia denegri, Astrophytum asterias. V roce 1926 se Frič při své další cestě do Ameriky systematicky věnoval sběru rebucií, lobivií, frailejí, gymnokalycií, parodií, oreocereusů. Po svém návratu roku 1929 se Frič pustil do třídění svých nálezů, do pěstování pomocí netradičních metod, křížení a psaní článků. Rovněž je málo známé, že Frič přivedl ke kaktusaření Backeberga, který následoval Friče jako tzv. „Lovec kaktusů“. Bohužel později se jejich vztahy narušily rozdílností názorů. Frič připravoval ještě jednu cestu do zámoří, v roce 1939.³¹

Vztah Friče ke kaktusům se v různých obdobích měnil. Od prvního okouzlení bizarními tvary přes sběratelskou vášeň až k jejich využití obchodnímu, kdy se mu staly hlavním pramenem obživy. Nakonec prý ani nechtěl být označován za sběratele kaktusů a tvrdil, že mu tyto rostliny slouží jen k pokusům. Sám však potvrdil známé pravidlo o tom, že žádný kaktusář není schopen trvale se od kaktusů odloučit. Několik pařeništních oken těchto rostlin ošetřoval až do své smrti. Tato malá sbírka přetrvala v péči jeho manželky do roku 1948. V posledních letech svého života připravoval A. V. Frič další díl své nejlepší knihy „Indiáni Jižní Ameriky“. Koncem listopadu roku 1944 se zranil o hřebík u králíkárny. Malou ranku zajódoval a nevěnoval jí více pozornosti, avšak brzy se dostavily dýchací potíže a strnulost v těle. Sám si ihned určil diagnózu – tetanus.³² Frič během svého života ovlivnil celou řadu významných botaniků. Jeho práce je pro kaktusáře velmi významná Kaktusářství se začalo dostávat do širšího povědomí v souvislosti s obecným pěstitelstvím rostlin. Velkou atrakcí byla první výstava zahradnická pořádaná na Žofínském ostrově v Praze v roce 1897, na které jako první u nás vystavoval svou sbírku kaktusů Antonín Záruba. Jeden z nejvlivnějších kaktusářů byl také Oskar Smrž z Chrudimi. O svých zkušenostech psal do časopisu „Přítel zahrad“, kde byl redaktorem. V roce 1929 vydal publikaci „Kniha o kaktusech a jiných sukulentech“. Tato kniha je dodnes vyhledávaná.

Dle vzoru Němců se rozhodl akademický malíř Jaromír Seidl, nadšený kaktusář a majitel malého pařeniště v Praze na Hradčanech sjednotit v roce 1922 české kaktusáře do samostatné organizace. Nejdříve se členy stali pouze kaktusáři z Prahy, teprve později se přidávali zájemci z ostatních měst v Čechách. V roce 1925 vyšlo několik sešitů pod názvem „Kaktusářské listy“ Založení pražského spolku inspirovalo pěstitele v dalších městech,
a tak se tato činnost rozběhla po celé republice a trvá dodnes. Postupně vyrostly další a další organizace, např. v Chrudimi, Dvoře Králové, Písku, Ostravě a na celé jižní Moravě…³³

Závěr

Nebylo možné vyjmenovat všechny, kdo se zasloužili o objevy nových druhů kaktusů a celkově o rozvoj kaktusaření. Rovněž je velice těžké hodnotit významnost práce objevitele, botanika, kaktusáře – pěstitele. Kaktusy se totiž neměří podle velikosti nebo množství, ale unikátností a dosažením pěstitelského maxima v daných podmínkách. Dobu poznamenalo cestování. Lodní dopravu nahradila letadla, jízdu na koních osobní automobil. Změnila se motivace, již žádní „lovci kaktusů“, ale odborníci, kteří systematicky prozkoumávají jednotlivé lokality a jsou vybaveni všemi vymoženostmi současné civilizace. Proto je dnes těžké soudit práci jednotlivců s odstupem času. Velký rozmach vědy a techniky však s sebou přinesl i mnoho negativních jevů, které tento vývoj provázejí. Zabírají se velké prostory urbanizací, novými zemědělsky využívanými plochami. Škodlivé látky pronikají a ohrožují celou biosféru, způsobují smrt nejen jedinců, ale také populací fauny a flóry. Kaktusy patří k nejodolnějším i nejcitlivějším rostlinám tohoto světa. Na jedné straně se ve své vlasti mohou dožít nesmírně vysokého věku a na druhé straně stačí drobný zásah člověka a jsou zničeny nejen rostliny samotné, ale i jejich lokality a možnost jejich dalšího života.