Přiznám se, že nejsem militantní člověk. I když mě dost věcí a občas i někteří lidé prudí, vždy se tak nějak vžiji do kůže toho druhého a místo vzteku je mi ho nakonec jen líto. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale holt už to mám tak nastavené. Militantní lidi nemám příliš v oblibě ani mezi pěstiteli. A že jich je. Kolikrát jsem už slyšela : Pche, to vaše zelí. Na pořádnej vytrněnej kaktus žádnej sukouš nemá… 

Občas se k nám do sbírky shodou okolností dostali i tak pravověrní kaktusáři, že dokonce zůstali stát na nejvyšším schodu do skleníku, jen letmo z nadhledu přehlídli ty řady listů všeho druhu na parapetech a občas znechuceně a občas zoufale nabírali zpátečku. A tou skromnou hrstkou malých kaktousků o kus dál ve fóliovníku jsem je v žádném případě nemohla uspokojit. Chápu, že kaktusy dovedly sukulenci do asi nejdokonalejší formy, ale v tom jim hravě konkuruje řada euforbií, mesembů, stapelek atd.. Ale vysvětlujte to pravověrnému kaktusáři. Když to nemá pořádný trny, tak mě to nezajímá. Abych nekřivdila jedné straně, znám osobně i militantního nekatusáře. Ano, slyšíte dobře, nekaktusáře (a nemusím chodit daleko). Ten ze všech pichloňů uznává jen ty bez trnů, tedy lofofory a některá gymna. Znám také pravověrné kaktusáře, kteří po čase zjistili, že jen čistě kaktusová sbírka vypadá poněkud monotónně a začali mezi své miláčky pomaloučku polehoučku vpašovávat tu havorcii, tu adenium atd., až se jejich sbírka proměnila v pestrou přehlídku sukulentíků všeho druhu s trny i bez. Myslím si, že je to tak správně. Člověk sice nemůže už jen vzhledem k místu pěstovat úplně všechno, ale pokud si v celé sukulentní říši vybere ty rody, které jeho oku lahodí nejvíc, a pak se o ně vzorně stará (a má na to podmínky), proč by nemohl mít vedle sebe pejska i kočičku – kaktus a třeba euforbii? 

Vzpomínám si na jeden okamžik z poslední plzeňské výstavy, kdy se na exponáty přišel podívat člověk, který sukulenty viděl snad poprvé v životě. Ujal se ho přítel, v prodejní části ho prováděl spravedlivě dokola všech stolů a nenápadně vyzvídal, co by se asi tomuhle člověku ze všech rostlin líbilo nejvíc. Onen člověk nejdříve ukázal na nějakou rostlinu rodu Aeonium. Přítel ho vedl dál, aby byl výběr opravdu pestrý a na druhé straně prodejního stanu tento člověk opět dostal dotaz, jak si asi představuje rostlinu, která by se mu líbila. Jeho prst se opět neomylně nasměroval k dalšímu druhu rodu Aeonium. Zkrátka deštníčky různě zbarvených sukulentních listů na více či méně tlustých „stopkách“ asi patřily k tomu esteticky nejzajímavějšímu, co mezi tou vší zelenou havětí zmiňovaný člověk našel. 

Vlastní vkus máme každý z nás nastavený trošku jinak, někomu se líbí trny rovné a dlouhé a druhému zase pokroucené, třetímu listy ojíněné, čtvrtému chlupaté a poslednímu třeba úplně všechno dohromady. Nikdy nevíme, jakýma očima se na všechny sukulenty kaktusové či nekaktusové dívá náš kolega, a proto mu za jeho vkus nespílejme, ani ho nijak nezlehčujme. Jak je nám příjemná tolerance od našich životních partnerů, tak ji také poskytujme a nacházejme v širokém sukulentním světě.