V lednu letošního roku jsme se objednali na návštěvu k panu Habermannovi, abychom si s ním popovídali o jeho kaktusářském životě a získali informace pro připravovaný  článek do časopisy Kaktusy při příležitosti předání ceny Zlatý Alberto. 

Nikdy jsem u pana docenta nebyl, i když jsem se o to jako mladý začínající kaktusář několikrát pokoušel. Již jako kluk jsem toužil vidět pravokořenné agavoidesy a velké lofofóry, které tam prý má. V pracovní zaneprázdněnost a ohromné aktivitě pana Habermanna  se těžko hledá volná chvíle. Přesto znám jeho skvělé vyprávění z přednášek v Plzeňském klubu kaktusářů ještě z dob, kdy se schůze odehrávaly na lékařské fakultě na Lochotíně (díky docentu Habermannovi). Teprve po letech se mi moje přání splnilo a já konečně stál s přáteli ve skleníku na střeše vilky na Starém Lochotíně. Ty agavoidesy tam pořád jsou, i když trošku narostly a z typové rostliny Lophophora fricii je napěstováno již pět dalších generací. Kromě kytek byl pro mě zážitek si s panem docentem povídat. Nakonec jsme strávili u něj v obýváku 3 hodiny a pořád bylo co poslouchat. Konečně jsme slyšely celý jeho kaktusářský životopis. Milan Kůrka to pěkně sepsal do časopisu Kaktusy. Kromě toho přišla řeč i na cestování po celém světě, stavbu skleníku, pěstování kaktusů, život plzeňského klubu kaktusů před čtyřiceti lety, manželské soužití, obdiv k přírodě, výuku studentů medicíny, na minerály, moderní technologie a já nevím na co. Laabus to všechno nahrával a natáčel. Ta energie a životní optimismus, který z toho vyprávění čišel byla přímo nakažlivá a já zapomněl na své starosti a obdivoval tohohle  člověka. Prohlédli jsme si rozsáhlou sbírku mikrovzorků minerálů a dokonalou vědeckou evidenci sbírky kaktusů. Popili jsme tokajské a pochválili paní domu koláče. Nějak jsme se pořád nemohli utrhnout, ještě jsme zašli do malé pracovničky, kde byly stěny obskládané policemi s knihami, prohlédli si na notebooku zdařilé makrosnímky minerálů i kaktusů, na chodbě se zase otevřela vestavěná skříň plná krabiček s kamínky a mikroskop a další půl hodiny jsme prohlíželi. Zavítali jsme i do dílničky, kde se brousí kameny. Ani na chodbě a ve vchodových dveří řeč nestála. Pan Habermann nám citoval ve španělštině jakási životní moudra, ale já jsem to již zapomněl i v českém překladu. Prostě nemám takovou hlavu jako on. Prostě smekám.

Pro mě byla návštěva u pana Habermanna velký zážitek. Pak jsme šli na pivo a ještě o všem dlouho povídali.