Autor: Filip Jelínek

Sem tam se člověk nevinně přimotá k věcem, které na první pohled vypadají jednoduše, ale pak když do nich trochu nakoukne, tak se nestačí divit. A tak se i mně stalo minulý týden v jednom sobotním ospalém ránu.

Jako každoročně se i letos u nás na tradiční výstavě kaktusů, sukulentů a jiné zajímavé zelené čeládky klubu kaktusářů v Plzni udělovaly oblíbené ceny  tzv. „Alberti“. Abych to přiblížil nezasvěceným, tak jen zmíním, že „Alberti“ jsou stylové keramické sošky kaktusáře každý kus originál, uděluje je komise složená z hodnotitele a jeho poradce, kteří se každý rok mění a cílem udělení je ohodnotit a ocenit tři nej… vystavené kolekce.

Ovšem důvod, proč o tomhle roztomilém zvyku píšu, je ten, že letošní rok se vyznačoval především tou zajímavostí, že hodnotitelem jsem byl jmenován já. Vzhledem ke svému loňskému kybicování v roli poradce hodnotitele jsem již tak trochu tušil co mě čeká, ale skutečnost byla mnohem výživnější.

Jako jeden z vystavujících jsem tedy v minulou sobotu okolo smrtelně brzké osmé hodiny ranní naklusal se svými rostlinkami na místo konání výstavy, tj. do fóliovníku vystavěného na dvoře gymnázia na Mikulášském náměstí v Plzni a jal jsem se aranžovat rostliny tak, abych dosáhl kompoziční dokonalosti a sklidil tak po právu výkřiky uznání od všech, jejichž oku lahodí  krása kaktusů i sukulentů. Bohužel jsem přijel díky svojí lásce ke spánku jako poslední, a tak jsem svoje mistrné aranže musel konat v proklatě stísněných podmínkách na posledním volném místě, protože v letošním roce se vystavující opravdu pochlapili a vystavili jak množstevně, tak kvalitativně zcela nadprůměrné expozice. V tu chvíli už mi začalo docházet, že jen co dostavím kytky, čeká mě krutě zapeklitý úkol.

Jakmile jsem se láskyplně pokochal výsledkem svého snažení, jal jsem se vyhledat odpovědný orgán – předsedu, abych zjistil podrobnosti o svojí nově nabyté zodpovědné funkci. Poptal jsem se tedy Petra Česala dokdy že to mám ohodnotit sbírky. Česílko se zamyslel a s významným pohledem na ciferník hodinek a prohlásil, že do devíti, neb v tu dobu začíná výstava. Zesinal jsem, protože bylo tak tři čtvrtě na devět a se zoufalým výrazem v tváři a chmurou v srdci jsem vyrazil hledat Alberty a  poradce hodnotitele Jirku Konstantinoviče. Byl jsem úspěšný jen napůl, neboť Jirku Konstantinoviče jsem objevil hned vzápětí, ale Alberti nebyli, protože Jirka Vinař, který je zajišťuje, je zapomněl doma. Tahle tragická zpráva mi vlila optimismus do žil, neb jsme tím získali přeci jen trochu času na hodnocení, než Jirka Vinař dovalí zpět  s Alberty,  pro které se promptně vydal.

Nu a tady již začalo jít do tuhého. Už po prvním cvičném kolečku, které jsem okolo expozic provedl, kdy jsem tak zběžně skouknul, co kdo vystavil, jsem zjistil, že to bude letos boj. Už po tomto prvním náhledu jsem mohl zkonstatovat, že celkové množství kytek je větší než v předešlých letech, zároveň se i kvalitativně nesmírně zvedly některé expozice, a to nejen co do kvality kytek, ale i kompozičního a tématického zpracování, ale také prakticky  vymizela přítomnost rostlin, které bych se styděl sám vystavit, což mě potěšilo snad úplně nejvíc. Pocit hrdosti na to “jaký to máme letos vydařený“ ve mně kupodivu přehlušil i lehký osten vlastní hrdosti, která trochu utrpěla, neb v porovnání s ostatními už nebyla moje kolekce tak mistrná, jak se mi zdála na první pohled.

Po dalších dvou kolečkách, kdy jsem se snažil už trochu víc soustředit na jednotlivé kolekce, abych si je trochu lépe zmapoval, jsem se rozhodl, že to jen tak od boku nerozseknu, a tak jsme začali diskutovat s  poradcem Jirkou, proč a jakým způsobem jednotlivé expozice hodnotíme. Nejdřív jsme se zastavili u svých kolekcí. Zamáčkli jsme slzu a vzájemně jsme si je pochválili, neb jsme věděli, že tyto kolekce se Albertů najisto nedočkají. Jak totiž vtipně prohlásil Milan Douděra, cituji: „Ještě se nenašel zatím žádnej hodnotitel, kterej by měl tu drzost a dal by Alberta sám sobě…“, čímž se, jak dále ještě poznamenal, naši Alberti významně odlišují od většiny existujících ocenění. No, průkopníky v tomhle ohledu jsme se stát nechtěli a navíc přes mimořádnou zdařilost našich expozic to asi letos na Alberta nebylo, a to ani kdyby nás hodnotil nedej bože někdo jiný.

Takže jsme se směle vrhli na další expozice a začali zkoumat, prohlížet a diskutovat o jednotlivých kolekcích. A tady se objevil ten klasický problém, který zažívá hodnotitel při srovnávání a posuzování jednotlivých kolekcí, tak rozdílných v přístupu a způsobu presentace, kterým je stanovení měřítek jakými jednotlivé expozice hodnotit…

Zde přeruším vyprávění, neb je třeba si položit a zamyslet se nad několika principielními otázkami, týkajícími se těchto měřítek. Co je hlavním cílem expozice, na jaké aspekty se expozice zaměřuje a jaké váhy dáme jednotlivým atributům při hodnocení. Dilema, které tím před hodnotitelem vzniká, je o to větší, oč je vetší různorodost přístupu jednotlivých vystavovatelů. A že jich letos bylo! Vystavené expozice byly od klasického výběru typu: „Prdnu tam, to co kvete, nebo má pěkný trny“,  přes tématické výstavky zaměřené na jednotlivé rody, expozice přibližující možnosti pěstování kaktusů a sukulentů, až k důmyslným prostorovým aranžmá rostlin.

Kolekce si tak berou za cíl různé aspekty kaktusaření. Především je tu samotný aspekt pěstování kaktusů a sukulentů,  reprezentovaný výběrem majestátních letitých exemplářů rostlin, anebo naopak drobných semenáčků, popřípadě „čistotou“ a zdravím rostlin. Neméně zajímavým může být zaměření na prvek sběratelství, kdy pečlivě sestavené kolekce zaměřené na jednotlivé rody, mnohdy s precizním popsáním jednotlivých rostlin, ukazují tento lákavý atribut kaktusaření a zároveň dokumentují pestrost a variační šíři rostlin, které sbíráme. Dalším prvkem je také celková estetika expozice, která může být tvořena od vhodně sestaveného aranžmá rostlin v expozici, přes oku lahodící vzhled samotných rostlin a nádob, ve kterých jsou rostliny umístěny, až po samotné aranžmá rostlin v pěstební nádobě. To vše tvoří mnohdy mimořádné expozice, které zaujmou svou estetikou nejen kaktusáře, ale i laickou veřejnost.

Porovnávat různě zaměřené kolekce, co se týče naplnění míry těchto atributů, je poměrně složité a člověk obvykle bere v úvahu nejen dosažený efekt, jakým na něj expozice zapůsobí, ale popravdě bere v úvahu i to, jak moc si dal na kolekci kolega vystavující záležet, jaké rostliny se rozhodl vystavit a jestli to takzvaně „neošidil“. Mnohdy člověk hodnotí i úsilí, které musel sestavení kolekce věnovat, protože stěhovat některé velké, nebo křehké výstavní kousky je vcelku fuška. Ale i tak někdy hodnotitel porovnává těžko srovnatelné a rozhodnout se pro to, která sbírka dostane ocenění a která ne, je skutečně nevděčný úkol. Takže je třeba přihodit na misku vah poslední atribut, a to čistě subjektivní míru toho, jak která sbírka člověka chytne za srdce.

Ale abych se vrátil k sobotnímu ránu. Po asi hodince hodnotících diskusí a zvažování se nám z vyrovnaného pelotonu vylouplo pět favoritů, a pak již zbývalo rozetnout gordický uzel a určit tři laureáty ocenění Albertem. Věru lehce mi krvácelo srdce pro ty, kterým to letos o vlásek uniklo, ale uchlácholil jsem se myšlenkou, že příští rok jim to snad udělí další hodnotitel, který třeba bude mít trochu jiný vkus a měřítka, než mám já. Mezitím už dorazil Jirka Vinař s Alberty v bedničce a  nám nezbylo, než začít s bořením pečlivě připravených aranžmá tří vítězů umístěním sošek malých kaktusářů, ale myslím, že se na nás majitelé těchto kolekcí nezlobili.

Nu a kdo byl oceněný? Vybral jsem po poradě s mistrem poradcem Jirkou Konstantinovičem (mimochodem příští rok hodnotí on J) nejprve kolekci přítele Jíšky, kterému se podařilo skloubit mnohé výše zmíněné prvky skladby expozice do opravdu efektní kolekce, která upoutala hned na první pohled nejen svou estetikou, pěknými, zdravými rostlinami v zajímavé skladbě, ale bylo na ní myslím i vidět, že si autor dal na při její přípravě opravdu záležet. Obdobně lze hodnotit i další oceněnou kolekci, kterou vystavil Jirka Musil, který k mojí radosti zařadil konečně větší kytky, které v minulosti v jeho expozicích nedostaly tolik prostoru (bůhví proč, když má ten lump tolik epesních velkých rostlin ve sbírce a až letos se s nimi vytasí!!!). Nu, konečně byla oceněna i kolekce Milana Douděry, který věren tradici vystavil kolekci zaměřenou na jeden specifický rod kaktusů, a to konkrétně na Ferocactusy, neb mizera jeden věděl, že mám pro ně těžkou slabost (a to je možná ještě slabý slovo). A vystavil tedy opravdu parádní kousky, jen co je pravda, rostliny ve výborné kondici a mnohdy už úctyhodné velikosti a stáří. Pravda některé by chtěly třeba už přesadit J, ale to byla jen drobná piha na kráse, která nakonec nehrála tak významnou roli při rozhodování.

Když tak zpětně o celé akci přemýšlím, tak si říkám, že je dobře, že to není jen tak vybrat mezi kolekcemi tu nej. Je to určitě obrazem pestrosti našeho koníčku a možností, jakými se dá k jeho provozování přistoupit. Zároveň musím říct, že to byla zajímavá zkušenost, která mě přinutila si znovu položit otázky velmi blízce spojené s tím, proč se kaktusaření věnuji a na jaké věci se chci v budoucnu v této oblasti zaměřit. Je inspirující vidět tu šíři možnosti uchopení stejné tématiky tolika rozličnými způsoby. Ale popravdě jsem také rád, že jsem mohl vybírat z takové vysoké kvality, jakou jsme mohli na letošní výstavě vidět, tím se to stalo těžkým, ale poměrně radostným úkonem.

Takže tímto zamyšlením přeji mnoho zdaru svým následovníkům hodnotitelům a doufám, že jim pomůže v jejich těžkém údělu vědomí, že v tom nejsou sami…

22. 6. 2007