Myslím, že správné věci by se měly dělat správným způsobem. A věřte mi, že vím o čem mluvím, protože i já velice často dělám správné věci tím nejpříšernějším způsobem. Chybami se člověk učí a já jsem jich nadělal snad miliony. Každé nové poznání bylo a je vždy vykoupeno množstvím omylů a slepých uliček. Aby člověk ušetřil trochu času, je občas dobré poučit se chybami jiných. Za těch pár let, co koukám do monitoru počítače, klepu do klávesnice a rejdím myší, jsem přišel na pár jednoduchých vychytávek, které by se mohly hodit i ostatním a rád se o ně podělím.

Začnu asi od konce. Nejdůležitější ze všeho je komunikace. Nebo, chcete-li, domluva mezi přednášejícím a technikem, který zajišťuje zázemí digitální přednášky. Je to důležité, zejména pokud přednášející nemá při přednášce k dispozici vlastní počítač. Domluva by se neměla odehrávat za pomoci prostředníka věci neznalého, který navíc nenese svou kůži na trh. Tato fáze by měla proběhnout s dostatečným předstihem. Ideálně už při tom, kdy přednášející svou přednášku nabízí nebo když je oslovován zástupcem našeho klubu. Přednášející by měl vznést své požadavky (zejména ohledně požadovaných počítačových programů) a druhá strana by mu měla tyto korigovat.

Zjištění, že nemáme k dispozici vše potřebné deset minut před přednáškou, vede ke stresu a následně i alkoholismu ?. I připravená přednáška se pak bohužel stává značně improvizovanou, třeba z důvodu zpřeházení fotek. Navíc všichni zainteresovaní riskují, že budou považováni za naprosté blbce a digitální pochybovači mají v rukách další argumenty o tom, že to nefunguje, což bolí možná ještě víc. Když to tedy shrnu: různá a často zásadní úskalí digitální přednášky lze elegantně odstranit včasnou domluvou. Zúčastněné strany by měly vědět, co mohou očekávat.

Doslechl jsem se o neuskutečněné přednášce na „Zamykání kaktusářské sezóny“ v Chrudimi. Důvodem prý byla cizojazyčná (polská) verze programu PowerPoint, ve kterém byla přednáška vytvořena. Není to nic mimořádného, například s čínskou klávesnicí má potíže i sám pan Bond (James Bond), jak jsem v televizi viděl. Existuje totiž množství programů v různých verzích a s různými jazykovými mutacemi, pomocí kterých lze přednášku připravit.

Zjednodušeně lze říci, že se jedná o tento problém: Přednášející má k dispozici množství digitálních fotografií, ze kterých potřebuje vybrat ty vhodné a zařadit je na správné místo v přednášce. Je to vlastně stejné, jako když klasický fotograf vybere diapozitivy a zařadí je na správné pozice v zásobníku.

Tento jednoduchý požadavek lze řešit pomocí různých programů a to jednoduše i složitě. Krásně to funguje, grafické prostředí programů je přehledné a člověk často nepotřebuje mnoho znát, stačí klikat myší. K fotografiím lze připojit popisky a různou doprovodnou grafiku, animované parádičky a přechody. Uživatel se však bohužel stává závislým na programu a často i na verzi programu, ve kterém to vytvořil.

Jaké zklamání nastane, když zjistí, že na počítači, který je pro přednášku určen není jeho oblíbený prográmek nainstalován. Pokud nejsou ani instalačky po ruce, začíná se rýsovat problém. Ani když jsou instalační soubory k dispozici nemusí být vyhráno. Přednášející může být zvyklý na určité nastavení prostředí programu a v základním nastavení (po nové instalaci) se zcela neorientuje. Uvědomme si navíc, že oněch deset minut do začátku přednášky již dávno uběhlo, obecenstvo začíná být nervózní, můžeme zaslechnout uštěpačné poznámky a digitální technik dostane žízeň.

Některé programy jsou hojně rozšířeny a považují se i za standardní vybavení PC, jako například PowerPoint, který je součástí kancelářského balíku firmy Microsoft. Patří k programům, které vytvářejí (exportují) výstupní soubor – prezentaci. Prezentace by měla být spustitelná na jakémkoli jiném počítači, ve kterém je program PowerPoint nainstalován a často se to také daří. Existuje i volně šiřitelná verze tohoto programu (je zadarmo), která umožňuje pouze prohlížení. Přesto si dovolím tvrdit, že pro naše účely to také není zcela ideální. Pokud totiž použijeme digitální fotografii v rozumné kvalitě (obvykle soubory Jpg o velikosti 1MB a více) a vynásobíme počtem fotografií (obvykle 200 a více, protože nafotit digitální fotografii je snadné a levné) vycházejí nám obludně velké výstupní soubory, které mohou přetížit „slabší“ notebook. Nikdo z Vás netuší, kolik kladné energie, slibů a snad i motliteb jsem musel vyslat do Kosmu při přednášce Rudyho Krajčy na letošním Kolokviu, jen aby to již podruhé nespadlo. I této situaci se dalo předejít, kdyby byly včas k dispozici správné informace. Pokud mohu doporučit, tak pro takovéto prezentace je zapotřebí zajistit „nadupanější“ počítač s pamětí RAM 512 MB a více.

Existuje také jednoduché řešení které funguje vždy. Máme vybrané určité množství digitálních fotografií, obvykle ve formátu JPG, ze kterých chceme sestavit přednášku. Tyto fotografie samozřejmě zkopírujeme do nějakého pracovního adresáře, abychom zachovali původní soubory. Potom stačí přejmenovat tyto soubory s fotografiemi tak, aby název začínal číslem odpovídajícím pořadí fotografie v přednášce. Například: 0024_Mexiko2005_Nazev_rostliny.jpg Je zapotřebí fotografie začít číslovat s dostatečným počtem předsazených nul, minimálně podle řádu poslední fotografie v přednášce. Například 001, 002,003  až  200 (tedy ne!!! 1,2,3  až  200). Podtržítka mezi jednotlivými částmi názvu není až tak nutné používat, já to však činím. Nepoužívám také českou diakritiku. Název souboru s fotografií může být libovolně dlouhý či krátký. Lze samozřejmě uložit pouze číselný název. Tak uložíme celou přednášku do jednoho adresáře a vypálíme na CD. Poté již víme, že jsme pro zdar přednášky vykonali maximum. Takto připravený materiál lze pak promítnout v libovolném programu.

Dobré a vítané je také vytvořit průvodní popis k přednášce v nějakém textovém editoru (například Wordu). Zde lze jakkoli jednoduše či složitě přiřadit k číslům fotografií v přednášce popis. Ocení to zejména lidé, kteří si budou prohlížet vaši přednášku bez vaší přítomnosti a po určité době to možná oceníte i vy jako tvůrce. Naše paměť totiž bohužel nefunguje tak, jak bychom si přáli. Často žasnu, když po letech čtu některé své práce, co jsem to tehdy páchal za vědu. Na tomto místě bych rád poděkoval všem přednášejícím, kteří po své přednášce v klubu zanechali pro klubové účely svůj materiál na CD či pevném disku mého notebooku.

Pokud si přednášející přinese na přednášku vlastní počítač, nechť zapomene na jakékoli předchozí doporučení. Nebudu mu do toho přece krafat, odpovědnost padá pouze na jeho bedra. Pouze bych doporučil, aby si v případě, že použije notebook vyzkoušel, kterou funkční klávesou se přepíná výstup obrazu notebooku na externí zobrazovací zařízení. Pokud nemá doma k dispozici dataprojektor, lze to vyzkoušet na externím monitoru nějakého stolního počítače.

Zajímavým zpestřením přípravy digitálních přednášek našeho klubu bývá občas zábavné číslo na štaflích. Erární dataprojektor v Šeříkovce je totiž umístěn na konzoli pod stropem sálu, přístupné pouze pomocí žebříku. Městský úřad tento přístroj využívá i na jiných místech a pro jiné účely a tak se dá říci, že je putovní. Personál kulturního domu jej vždy do konzole (klece) před naší přednáškou umístí, avšak neřeší již, zda je nasměrován na plátno či zaostřen atd. Do hry tak vstupují 5-metrové štafle. Jirka Musil s Petrem Kutákem se vždy navzájem ujišťují o tom, kdo má větší závratě. Přesto však vždy jeden z nich nakonec na štafle vyleze a nasměruje dataprojektor na plátno, zaostří a přepne výstup. Já tam nelezu nikdy, neboť závratěmi netrpím a tato funkce by mi pak mohla zůstat jako černý Petr. Takto mohu vždy říci: vždyť to už máte hoši pěkně nacvičený, já bych to tak nesvedl. Poslední dobou řešíme tento problém tím způsobem, že dataprojektor umístíme na dva na sebe postavené stoly.

Co dodat? Pro digitální přednášku lze použít o něco více fotografií než pro klasickou (sestavenou z diapozitivů). Neměl by to však být řádový rozdíl. Obvyklý počet fotografií pro klasickou přednášku se pohybuje kolem 150 až 200. Vycházejme také z toho, co je reálné promítnout během přednášky, která  obvykle trvá 60 až 90 minut. Stále platí, že zajímavá přednáška je o pěkných fotografiích s poutavým slovním doprovodem a pokud má přednášející smysl pro humor, tím lépe. Digitálními fotoaparáty lze levně nafotit množství fotografií a o to větší pozornost bychom měli věnovat jejich výběru, výřezům, úpravám a retuším. Nikdy by se nemělo stát, že přednášející vidí své digitální fotografie poprvé až při vlastní přednášce.

Tímto článkem bych se chtěl přimluvit za  pečlivou přípravu digitálních přednášek, výběr kvalitních fotek, včasnou a věcnou domluvu s pořadateli. Loučím se s přáním, aby nám ta digitální technika již nekolabovala. Musíme ji zkrátka používat správným způsobem.