Na podzim 1989 jsem řešil problém, jak zajistit sklerokaktusům chladné zimování a zimní slunce. V paneláku u okna na sever to nebylo to pravé ořechové. Pak mě napadlo, skleníček /2 x 2,4/ budu vytápět petrolejkou. Petrolej stál tehdy volně stáčený do kanystru 2 Kčs / litr – tedy pakatel.

 Nápad jsem okamžitě zrealizoval. Do folií zatepleného skleníku jsem zavěsil pod poličku ve hřebenu petrolejky s nádržkami zvětšenými o naletovanou litrovou plechovku na maso.  Na poličku jsem narovnal sklerokaktusy a zahájil provoz. Objem nádržek i vzduchu ve skleníku postačoval, pouze bylo nutno pravidelně čistit skleněné cylindry a zastřihovat knot, aby lampa nečoudila.

 Po celou zimu fungovalo toto petrolejkové vytápění horní třetiny skleníku bez problémů. Až jednou koncem února jsem večer po návratu z kina ve svátečním oblečení  zašel na kontrolu. Abych se neumazal, vynechal jsem úpravu knotu a cídění cylindrů. Jen jsem zvětšil plamínek. Druhý den ráno jsem už u vrátek na zahrádku tušil nějakou zradu. nebylo vidět světlo petrolejky. Po otevření dveří by ve mě krve nedořezal. To nebyl skleník, to byla kovárna. Z jediné hořící petrolejky se valil gejzír sazí, které pokrývaly celý vnitřek skleníku v silné vrstvě. Z rostlin přímo pod lampami byly jen černé hroudy. Už jsem neměl „skleráky“, ale „brikeťáky“.

 Dlužno dodat, že otryskání sazí stlačeným vzduchem a koupel v jaru přežily rostliny a několik jich dokonce vykvetlo. Koupel a nový nátěr však musel podstoupit i skleník.