Něco o zlodějíčkách 1
Schválně jsem použil ten shovívavější termín, protože i Karel Čapek se přiznal, že za svého života kradl sedmkrát a vždy to byly kytky.
Co si budeme namlouvat, když řeknu, že snad každý jsme někdy odloupli nějakou odnož, ulomili řízek či semeník. Dnes vím, jak pošetilé to bylo uvažování, když jsme si mysleli, že to majitel či správce nepozná.
Do zahradnictví, kde jsem vedl oddělení kaktusu a sukulentů vodily učitelky z plzeňských škol místo předmětu Pozemky celé třídy na exkurze. Měl jsem z těchto setkání vždy smíšené pocity. Předně radost, že se mohu podělit o zkušenosti a zajímavosti ze své práce a zároveň i obavy z krádeží vzácnějších kaktusů. Téměř pokaždé se něco ztratilo, ale protože se jednalo o běžné „tuctovky“, nic jsem z toho nedělat. Až jednou.
Zřejmě se rozneslo, že u kaktusů v Zahradnických závodech je nadšenej blbec, ale hlavně úplně slepej. Když hodina skončila, rozloučil jsem se a třída odcházela, zjistil sem, že tentokrát děti zašly příliš daleko. Chyběly rostliny nedávno přepíchané, ale i z květináčků připravených pro expedici do květinových síní. Nukleárně jsem se naštval a tak jsem se rozběhl zabránit skupině v odjezdu trolejbusem. Třídní se dušovala za sebe i děti, ale po chvilce alibistických výlevů jsem zpozoroval mezi nohama dětí odhozené kaktusy. Nasbírali jsme jich dobré dvě hrstě. Omluvy „soušky“ nebraly konce. Já je sice přijal, ale faktem se stalo, že z té školy děti už nikdy nepřišly. Škoda a to myslím zcela upřímně.
Zájem dětí o kaktusy jsem zúročil při aktivní spolupráci se školou pod Špitálským lesem. Děti pod vedením školníka vyráběly pro nás z pozinkovaného plechu truhlíky (unifikovaných rozměrů) na kaktusy. Při předmětu Pozemky v zahradě pak třídily, rozesazovaly a množily kaktusy. Při odchodu každý dostal kaktusový semenáček a ti nejlepší si mohly vybrat ještě další. Dvě žákyně když končily „základku“ se rozhodly pro učební obor zahradnice.
Vzpomínám si na přátele z kaktusářského klubu v Rokycanech, měli nějaký čas problém se zloději kaktusů. První ztráty zaznamenali na své výstavě a pak i ve sbírkách. Až padla klec. Byli to tentokrát tři dvanáctiletí kluci. Výbor organizace tenkrát rozhodl přímo „makarenkovsky“. Případ nikam nehlásili, pozvali je na členskou schůzi, popovídali s nimi a na závěr jim nabídli členství v klubu. Následně je pak ti odvážnější zvali do sbírek, kde kluci poznali, co je práce vybudovat slušnou sbírku co prezentuje starost o zdravotní stav, vyzkoušeli si výsevy, množení atd. Brzo se zapomnělo na jejich klopýtnutí a stali se žádanými a řádnými členy organizace.
V rámci tzv. prázdninové studentské aktivity u nás pracovalo několik děvčat. Práce vykonávaly různé a také se dostaly ke mně, ke kaktusům. Tuhle epizodu už jsem posunul do sféry zapomnění, když těsně před Vánocemi jsem za nějakým účelem přišel do kanceláře podniku a přitom jsem si tak všiml dvou kaktusů, které jsem běžně expedoval do prodejen. Podivil jsem se, co tam moje kaktusy dělají. Dostalo se mi vysvětlení v dnešní době z oblasti tak říkajíc sci-fi. „Děvče, které u Vás pracovalo si tyhle kaktusy bez dovolení vzalo. Ve zbytku prázdnin vstoupila do nějaké víry a tam se krádež hodnotí jako velký hřích. Neměla ale odvahu vrátit Vám je osobně. “Někdo potřebuje vstoupit do víry, jinému stačí dospět, někomu nepomůže nic.
Měli jsme v klubu člena, který patřil do kategorie nenapravitelných kaktusových kleptomanů. Ani šest křížků na zádech mu nepomohlo, a tak si nemohl pomoci, aby si občas (skoro vždy) nelegálně nepomohl ke kaktusu bez něj zřejmě v tom okamžiku nemohl žít.
Naše sbírky moc nenavštěvoval, tak byl klid, ale malér nastal, když jsme vyjížděli na zájezdy. To jsme se pak střídali v hlídání, aby nikdy nebyl sám a cítil, že je sledován. Konspirativně jsme si to předávali, aby neměl šanci udělat klubu ostudu. Jeho nervozita rostla úměrně, jak se zkracoval čas určený na prohlídku sbírky. Pak zoufalý sáhl do kapsy a s pár semenáčky v ušmudlaných novinách šel tyto nabízet majiteli sbírky výměnou za vyhlídnutý kaktus. O semenáčcích tvrdil, že jsou po Fričovi. Byly to hybridy tak zoufalého kalibru, že kdyby bylo možné z genetického hlediska mezirodové křížení určitě by mohl nabízet třeba Echinomamilárii lobiparodispermu (nebo třeba jinou). Nikdo si z kluků co spolu kamarádíme nepamatujeme, že by použil na sprašování byť jen dva štětečky. Nezapomenutelný je jeho výrok, když v pravé poledne prošťoural všechny květy ve skleníku (kde skutečně kvetly i kaktusy do Friče) řka. :“Tak a teď se třeba p ……“. Následoval sarkastický chechot, jak do dovedl jen on.
Díky, ale asi spíše vinou tak vzdálené hybridizaci klíčivost měl impozantní. Zeminu používal po tatínkovi (kterou on namíchal ve čtyřicátých letech minulého století) a hustě vysel bez jediné jmenovky všechna sklizená semena. Ve výsevních miskách docházelo k úplné explozi. Jednotlivé rostlinky desítek rodů,druhů a variet se od prvního dne dotýkaly a tak byly nuceny bojovat mnohdy i dva roky . Nesmí Vás ani napadnout, že přesázení bylo vedeno nějakým řádem. Ani v té době nebylo možné určit jednotlivé rody, tak je přepíchal v pestré směsici zase samozřejmě bez jmenovek. Až po roce došlo k rodovému rozlišení, ale druhy a variety nebylo možné určit nikdy. A tak se stávalo, že na dotaz, co je tohle, dostalo se nám odpovědi:“ To je gymnokalicium huliunňavalium“ Co? „Říkám gymnokalicum hakamoukusarykum“ Aha. Zkusili jsme to ještě jednou či dvakrát, ale pak jsme to vzdali, když nám došlo, že on to nemůže prostě vědět, ale nemůže to přiznat.
Vzpomínám na zájezd našeho klubu v roce 1969 do severovýchodních Čech. V Pardubicích jsme osobně poznali legendu českého kaktusářství pana Vojtu. Tam jsme se chovali celkem slušně a nakoupili jsme za lidovou cenu – pět korun za jakýkoliv kus. Pak jsme přijeli do Liberce a tam jsme (dá se říct) přepadli komunální zahradnictví. Oddělení kaktusů nesneslo ani v nejmenším srovnání s velkolepým dojmem z Pardubic. Všude byl nevýslovný nepořádek a kaktusy jakoby vyzývaly. „Zachraňte nás tady o nás nestojí._ Vzal jsem si tenkrát tři odlomené odnože lobívie. Málokdo měl tenkrát čisté svědomí. Po skončení exkurse, když už se autobus rozjížděl, boucháním na dveře autobusu si vynutil zastavení vedoucí provozovny. Sinalý zlostí vychrlil na nás vodopád výčitek, že ho plzeňáci zklamali – že kradou. V autobuse bylo ticho jak v hrobě a napětí vyvrcholilo, když se začalo s osobními prohlídkami. Těch pár odnoží jsem se snažil uschovat v pyžamu a podobně se činilo mé okolí. Naštěstí exkurse skončila u druhé řady. Správce komunálu se dohodl s naším předsedou, že ty dvě mamilárie marksiány co se ztratily z jeho osobní sbírky bude mít zloděj šanci anonymně poslat poštou a tak očistit pošramocenou pověst plzeňských kaktusářů. Věřím, že devadesát procent nás jsme neměli ani tušení, že nějaká mamilárka toho zvláštního jména vůbec existuje. Reputace naší organizace byla skutečně zachráněna. Tušili jsme, kdo to tenkrát byl, ale důkaz chyběl. Své tajemství si vzal doslova do hrobu.
Hořkou zkušenost zažil také náš společný přítel Vašík P., kdy zloději při několikerých vloupání do jeho skleníku (na Výsluní) si svůj lup schovávali v zadním traktu katolické prodejny Charita v Pražské ulici. Dělo se tak se souhlasem prodavačky – matky jednoho z pachatelů.
Naopak úsměv vyloudil telefonát tehdejšího ředitele Zoologické a botanické zahrady pana Vaňouska, tohoto znění:“ Kdyby Vám pane Blecha někdo nabízel třicetiletý exemplář Agave americana varieta marginata (se žlutým panašováním) tak ta je naše. Dnes v noci nám byla ukradena.“ a pokračoval. „Před týdnem jsme jí vykoupili od soukromníka. Do skleníku jsme jí vláčeli tři dveřmi, teď se ztratila ventilací“.
Jednou – někdy kolem roku 1970 jsme navštívili dvěma auty komunální zahradnictví ve Zbirohu, kterému velel pan Drvota. Byl to zahradník tzv. vodomil. Téměř nic nebylo původem jeho, naopak nakupoval „polotovary“ za „babku“ a během velmi krátké doby rostliny dopěstoval a honem více než stoprocentním rabatem prodal. Koňských dávek hnojiva, ale hlavně vody nebyly ušetřeny ani kaktusy.
Byl tenkrát hnusnej listopadovej den, kdy mezi kapkami poletoval první sníh. Skleníky chatrné zjevně bez řádné údržby praskaly ve švech. V pěšinkách všude stála voda. Na kaktusy zbylo místo jen na policích. Ty byly zřejmě těsně po zalití a chrčela z nich voda. Mezi vysloveně špeky byly ke spatření exempláře všech rodů v různých stádiích hniloby až po mumie. Pan vedoucí zřejmě vydatnou zálivkou bojoval boj nerovný s vlnatkou- Slávek B. tenkrát pronesl památnou větu:“Klucí nestyďte se, dyť my ty kytky vlastně zachraňujeme“. Tak jsme se nestyděli, ale stejně se nejvíc nestyděl pan Drvota svýma cenami. Musel nějak kompenzovat ztráty těch kaktusů, které se jara „díky“ jeho hydropéči nedočkají. Po této výpravě jsme pana vedoucího přejmenovali na Drbotu.
Můj šéf pan Š. se v metodách pěstění kaktusů pana Drvoty vzhlédl a vyčítal mě, že když v zimě kaktusy nezalévám, že okrádám Zahradnické závody o přírůstky a v mé nepřítomnosti mě několikrát kaktusy zalil. No nezabili by ste ho? Já to tenkrát neudělal, měl jsem už rodinu.