Maléry kaktusáře fotografujícího by se dala nazvat tahle snůška příběhů, které mají (ač se to bude zdát nemožné) společného protagonistu přítele Vašíka K.
V roce 1969 potřeboval vyfotografovat prvorozeného syna Pavlíka u příležitosti dvouletých narozenin. Rodina (rozuměj manželka) rozhodla, že se pozve profesionální fotograf do bytu, aby chlapec nebyl stresován. Paní vyrobila krásný dort, bohatě zdobený jahodami, šlehačkou a nechyběly ani svíčičky. Chlapečka oblékly do nejlepšího a usadili do křesla za konferenční stolek. Fotograf zapojil dvě lampy s „pětistovkama“ čímž z červené úsečky v elektrohodinách udělal souvislou červenou čáru. Zbývalo jen snést dort ze skříně na stolek, zapálit svíčky a fotit.
Vašík vzal dort a šoupnul synovi dort do klína. Nastala vřava. Kluk se rozvřískal, paní spustila lavinu výčitek a zkoprnělý Vašík začal těšit střídavě syna a manželku, zároveň vracel na scénu fotografa, který si začínal balit fidlátka.
Co bylo příčinou tohoto karambolu? Vašíkova žena upekla základní korpus dortu v rozebíratelné formě, nechala pod dortem plechové dno formy a to dala na zdobný talíř, což Vašík netušil. Když chlapeček přestal plakat, byl vysvlečen, umyt, převlečen možná i olízán a adrenalin přítomných klesl na přijatelné hodnoty byl fotograf vtažen zpět do bytu a dort přezdoben. Ten den se přece jen fotilo.
Po této zkušenosti Vašík uznal, že není nutné při každém výročí riskovat a tak si pořídil vlastní fotoaparát už také proto, že kaktusům se na lodžii dařilo a jejich květenství by bylo dobré zvěčnit.
Přiblížila se dovolená, kterou Vašíkova rodina hodlala strávit s rodinou souseda Kličky. „Foťák si neberte, mám novou flexaretu“ a o snímky se podělíme“ ujistil Vašík přátele. Již od příjezdu do letoviska stíhal záběr záběr. Fotili se scenérie klidného i vzdutého moře, východy i západy slunce, my v příboji, Kličkovi v příboji, my u útesu, Kličkovi u útesu, my a Kličkovi pod palmou i bez atd.
Není divu, že se třemi filmy Vašík spěchal ještě tentýž den po příjezdu do laboratoře. Termín čtrnácti dnů si vyčítal a litoval, že zásilku nenechal udělat pilně. Kdyby tenkrát nefotil s krytkou na objektivu musely by to být nádherné snímky. A Kličkovi? Fotek z první dovolené u moře se nedočkali a pravdy už vůbec ne.
Při rodinné oslavě se mělo fotit a bylo potřeba osvítit obývák a tak Vašík vyrobil přenosné osvětlovadlo. Na čtyřmetrovou dvoulinku přidělal bakelitovou objímku, našrouboval dvoustovku a na ní nasadil kornout z kreslící čtvrtky, který vyložil pomuchlaným alobalem. Tchán zodpovědně nasvětloval až do chvíle, kdy ho objímka začala pálit v ruce. Několikrát Vašíkův udělátor přendal z ruky do ruky, ale po vzplanutí kornoutu svítidlo hodil na zem.
Oheň se lokalizoval ještě než začal hořet koberec. Detonace žárovky jen završila úspěšný hasební zásah půltuctem papučí. Poučen, ale zároveň nepoučen navštívil v následujících dnech Vašík několik specializovaných prodejen FOTO a průmyslově si zašpionážničil. Originální osvětlovadlo nikdo nemusí držet a přece spolehlivě slouží. Z několika typů Vašíka zaujal ten, kde stojánek zároveň zajišťoval stabilitu důmyslně zprohýbaný silný drát. Pro našeho Vašíka výroba k nepoznání dokonalé kopie byla hračkou. Troufalostí není tvrzení, že duplikát vzhledem ke zlomkové ceně za materiál a celkový dojem předčil mustr. Nadšení sousedky z Vašíkova díla bylo tak veliké, že jej přiměla k vyfotografování přestárlého dědečka u ní doma.
Vašík se cítil poctěn a kul železo dokud bylo žhavé. Téhož večera naběhl a svou chloubu postavil na spodní patro obývákové stěny tak, aby byl kmet stínůprost. Dědeček nezlobil, jen mu vadila intenzita světla, ale byl mu dán čas, aby si zvykl. Po třech záběrech bylo zvěčnění učiněno za dost a Vašík balil. Mohl být spokojen, ale nemohl být. Drát ze kterého zhotovil osvětlovadlo nemělo ty parametry které byly třeba. Teplo žárovky způsobilo změknutí drátu, žárovka klesla a vypálila pod sebou v nábytku z finského javoru FLEK. Není divu, že sousedka chválou zrovna neplýtvala.
Snad z obavy, aby v domě zase nehořelo, nevzal Vašík „Flexaretku“ skoro dva roky do rukou.
Byl pěkný letní den, staršímu synovi bylo zrovna pět let a Vašík se měl zhostit pokud možno bez katastrofy opět role fotografa. Pro jistotu stolek před synem upravila manželka již napřed. Vašík v teple obýváku měl na sobě jen trenýrky a na krku fotoaparát. Jelikož se jedná o zrcadlovku, na objekt se hledí shora a obraz je vzhůru nohama, dá někdy práci dobře zaměřit. Vašík tak činil usilovně a když chtěl kousek couvnout, přišlápl mladšímu z dětí nožičku. Půldruhaletý syn se v pádu snažil něčeho zachytit a učinil tak za nohavičku tátových trenýrek.
Když dopadl byly tyto pod koleny. Vašík šel do dřepu a své mužství (z pohledu synů otcovství) kryl „flexaretkou“. Tchýně prchla do předsíně a žena jak to už bývá v podobných situacích, nebyla ani v nejmenším nápomocná, jelikož usedavý smích bere sílu ke všemu konání.
Nevím, ale nikdy jsme pak už od Vašíka žádné fotografie, ale ani historky neslyšeli. Vysvětlení je jediné – zbavil se toho objektu ponížení, deklasace a maléry přitahujícího jen proto, aby to o něm někdo nevykecal.