Začal se psát rok 1966 a u nás se konečně začaly vyrábět květináče z umělé hmoty. Byl to pokrok a my se mohli konečně zbavit všech keramických květináčů a plechovek. Pro zajímavost: průměr 6 cm plechovka od paštiky Májky, 8 cm od kondenzovaného mléka a od vepřového masa to byly třináctky. V NDR byly ale zase o krok před námi, byly tam k dostání květináčky čtvercového tvaru, které lépe využívají omezený prostor našich sbírek. 

Také naše přítelkyně Saša K. si pořídila hranaté květináče. Celou sbírku přesadila, pro efekt krčky rostlin obložila zrny keramzitu a vše uložila do plechové vany. Nikdy (pokud vím) mě ani nikomu jinému členu našeho plzeňského klubu neprozradila jméno elektrikáře – novátora, kterému svěřila vytápění předokenního skleníčku. Originalita spočívala v tom, že topení zapojit přímo do plechové vany. 

Dva dny po zapojení mě zavolala a chtěla se tak trochu pochlubit a znát můj názor. Když Saša odkryla záclonu, viděl jsem pěkné kaktusy vysázené v plechové vaně, volně, v keramzitu. Jak jsem si všiml tento fakt překvapil i Sašu. Květináčky z NDR a třídenní práce nikde. Šťourali jsme štětečkama i prsty v keramzitu, ale květináčky nikde. Pojal jsem podezření a pro jistotu jsme pokračovali v pátrání až když jsem vypnul topné zařízení ze sítě. Pod každým kaktusem na dně plechové vany byl přilepený jakýs škvarek velikosti Aspirinu. Náš smích byl i oslavou života.