Výbor našeho klubu nás členy vyzývá, abychom přispěli články do Zpravodaje, a tak navrhuji rubriku MALÉRY KAKTUSÁŘE. Myslím, že každý z nás za léta kaktusaření jich nasbíral hojně, a ty, jak to bývá již přebolely. 

Začal bych slovy naší literární klasičky: „Dávno, dávno již tomu“ konkrétně v roce 1963. Dělal jsem údržbu ve skleníku, kde jsem vytvořil matečnici kaktusů obehnanou cihlovou zídkou. Pro upřesnění uvádím časové údaje:

06.00 jsem přítomen rozdělení práce všem zaměstnancům v kotelně provozu

06.05 odcházím do skleníku a připravuji si barvu

06.08 přistupuji k pracovnímu procesu

06.10 přihopkávám do kotelny o jedné noze, zatímco chodidlo druhé zdobí prkénko přichycené k patě rezavou „stodvacítkou“, levou dlaň krášlí placka opuncie a téměř celou postavu pak omývá kvalitní suříková barva (základní). 

Osazenstvo provozovny ještě ne zcela rozešlé jsem samozřejmě šokoval. Zvláště příslušnice ženského pohlaví se bavilo na můj vkus nepřiměřeně. Ptáte se jak jsem to tak rychle dokázal? 

S barvou v levé ruce jsem chtěl vystoupat na zídku a tak jsem se chytil vodorovné vzpěry v hřebenu. V kritickém bodu přitahování se vzpěra utrhla. Zatím co vzpěru jsem pořád držel, pustil jsem plechovku barvy a instinktivně hledal zachycení, které jsem našel v opunciovém houští. Pád na záda do uličky jsem jistil pravou nohou dopadem na prkénko s již zmíněnou „stodvacítkou“. Dílo dokonala plechovka s barvou. 

No a to jsou mezi námi lidi, kteří deset minut jen tak proflákají.