Články - Klub kaktusářů Plzeň z.s.

Každoročně pro mě výstava začíná již v květnu. Připravit formuláře na výstavu, sepsat vystavovatele a hlavně na květnové a červnové schůzi před výstavou naplnit služby. Je to vždycky boj. Je fakt nutné plně obsadit všechny služby. Pokud tomu tak není, stačí nějaká komplikace a už je problém. Obvykle se rychle zaplní denní služby, ale noční, na ty se nikdo moc nehrne. Letos jsme se kupodivu zadrhli na víkendu a ne a ne to naplnit. No říkám si, alespoň že ty noční vypadají tak dobře a jsou plně obsazené. Tam totiž může vniknou největší problém. Na druhou stranu taková noční služba je docela prima zážitek. Nemusíte obsluhovat návštěvníky, nepotíte se horkem, popíjíte vínečko a v klidu si povídáte s kamarády nad kytičkami a obdivujete, komu se co pěkného podařilo vystavit. No prostě je vám fajn, i když víte, že toho moc nenaspíte. Letos jsem v době výstavy nikam nemusel služebně odjet, a tak jsem si dal noční služby rovnou dvě. V sobotu to byla ta správná pohodová klasika. Vše na svém místě, vše zaběhnuté a navíc dorazili i další kamarádi užít si trochu té poklidné večerní atmosféry. Dokonce ani letos nechyběl tradiční půlnoční ohňostroj. Je hezké, že na nás město takto myslí ;-) V pondělí se nám obměnilo osazenstvo a tak bylo zase o čem povídat. Idylka ale skončila v okamžiku, když se rozhrnuly dveře stanu a jakási vousatá hlava nám suše sdělila: “Nechci vás tu nějak rušit, ale po Americké vám pochoduje kaktus“. „A sakra, Carnegie !!“. Pro ty, kdo neví, jedná se o 1,5m velké dřevěné poutače ve tvaru Carnegie, které rozmisťujeme v okolí výstavy k pouličním sloupům. Myslím, že jsme trhli světový rekord ve vystřízlivění. Okamžitě jsme zformovali tříčlenné trestné komando (já, Filip Jelínek a Jirka Hurt, Laabus zůstal hlídat foliák) a vyrazili směrem po Americké. Bylo kolem půlnoci a na ulici se pohybovalo jen pár opozdilců, co vyhodili z okolních hospod. Jen na zastávce nočního autobusu bylo živo, ale nikde žádný pochodující kaktus. Ale přece jen. V horní části Americké se mihla silueta naší karnegie. To nám dodalo síly a vyrazili jsme tryskem za ní. V duchu jsem si říkal, zda budou dělat problémy a budeme muset s Filipem oprášit něco z našich znalostí karate nebo nám ji bez remcání vrátí. Čím více jsme se blížili, tím víc bylo jasné, že jsou to jen dva vychechtaní mladíci a že to snad půjde po dobrém. Navíc nás jistilo občas popojíždějící policejní auto. Chvílemi mi sice přišlo, že jsme policajtům byli víc podezřelí my stíhající zloděje než dredař pochodující o půlnoci po městě s karnegii přes rameno, ale kdyby došlo k nějaké akci, tak by snad pochopili. Trochu jsme zvolnili. Přeci jenom půl kilometrový běh do kopce dá zabrat i trénovaným a to mi rozhodně už dávno nejsme. Bylo třeba trochu popadnout dech. Ono přesvědčovat zloděje, aby vrátil svůj úlovek a lapat při tom po dechu nepůsobí zrovna přesvědčivě. Zloději šli naštěstí spořádaně po přechodu, a tak jsme si to zkrátili kolem památníku. Dostihli jsme je právě ve chvíli, když se vítězně zastavili na zastávce tramvaje U Práce a policajti odjeli pryč. „Vidíš ty v..e, já ti říkal že ti policajti po nás nejdou!“prohodil dredařův kolega. „Ale my jo, tohle vám asi nepatří, ne?“odvětil jsem a jal se odebírat karnegii zpět. Mysleli si, že už mají vyhráno a že si užijí oslavnou cestu tramvají s karnegií a teď tohle. No nijak neprotestovali a dokázali se nakonec i omluvit. Převzali jsme uloupenou trofej a pochodovali vítězoslavně s kaktusem přes rameno po Americké pro změnu zase my. Jen jsem si tak říkal, aby se tak ti policajti vrátili. To by totiž viděli chodící kaktus o půlnoci po městě po druhé a to už by jim fakt mohlo připadat podezřelé ...