Echinocactus grusonii
Kdykoliv vcházím do skleníku, nemohu si nevšimnout jak tři zlaté koule se na mě usmívají a okamžitě mi naladí dobrou náladu. Zároveň si vzpomenu na to jak jsem prvního získal. Bylo to v březnu r. 1970. Oslovili mě přátelé z Brna (naší pobočky), zda nechci se jet rekreovat na jejich rekreačním středisku v Beskydech a to na 14 dní.
Věděli totiž, že před půl rokem se mi vrátil po 20 ti měsících syn Pavel z Fakultní nemocnice v Plzni, kde byl hospitalizován po infekčním zápalu plic s diagnózou Bronchitida a Atelektasa plic, kdy muselo být přikročeno k tracheotomii. Vzhledem k tomu, že mu bylo v té době 18 dní a tudíž i váhu měl malou, ale především proto, že tak malému dítěti se v předchozích případech tento zákrok dosud nepovedl, bylo ti značné riziko. Pavel byl první u kterého se to povedlo. Další problém byl ten, že nemocnou měl levou část plíce, zatímco druhá byla ještě svinutá. Lékaři se snažili ji pomocí přetlakových stanů rozvinout, ale moc se jim to nedařilo. Jak jsem již uvedl že byl malý, musely být dávky antibiotik dle váhy sníženy na minimum a tak se stalo, že uzdravení se protáhlo až na 4 měsíce. Další problém byl ten, jak odstranit kanylu, aby Pavel začal dýchat normálně. Ta byla kovová a tlačila mu na dýchací trubici a tudíž mu neustále zapříčiňovala otok, který jakmile tuto odstranili, tak se trubice stáhla a on se začal během několika málo minut dusit. Tím mu ji museli okamžitě vrátit a tak to trvalo 18 měsíců! Pak se dostal do ruky primáři Čechovi, kterému za vše vděčím, propagační letáček fy Portex z Anglie, kde se začal projekt s umělohmotným provedením. Protože to bylo v začátcích, tak ani tam s tím neměli velké zkušenosti. Já dostal za úkol se s nimi zkontaktovat , ale hlavně je sehnat. To byl v té době nadlidský úkol. Venku jsem žádné příbuzné ani známé neměl, kteří by byli ochotni za mě zaplatit značný obnos. Byl jsem bezradný, nikoho jsem nesehnal a tak mi napadla taková drzost a napsal jsem přímo na adresu co byla na letáčku, protože jsem nechtěl prodlužovat dobu odeslání. Přiložil jsem Pavlovo fotku jak sedí v kočárku a poprosil je o pomoc. Vše jsem jim vypsal a okamžitě odeslal. Moc jsem si od toho nesliboval a ani moc nedoufal, ale jaké bylo moje překvapení, když za týden přišel balíček vyplaceně se 4 ks kanyl bez jakékoliv zprávy. Dopis přišel opožděně asi o pět dnů, česky psaný, kde mi oni žádali o spolupráci. Okamžitě jsem tento dopis předal primáři Čechovi a on mi slíbil, že se s nimi zkontaktuje. Mezitím již Pavel měl menší průměr nainstalován a bylo až neskutečné jak rychle se trubice začala hojit, protože umělohmotná kanyla se přizpůsobila krku a tak již za měsíc mohl primář Čech přikročit k určitému vylepšení a Pavel začal dýchat normálně. Tudíž mu mohli odstranit kanylu. Ještě jeden měsíc zůstal Pavel na pozorování a když bylo vše v pořádku mohl býti po 20 ti měsících propuštěn do domácí péče. To věděli přátelé z Brna a tak mi chtěli pomoci s rehabilitací syna, za což jsem byl velice rád a vděčen.
V březnu 1970 jsme se konečně vypravili na dalekou cestu. Trabantíka jsme vytížili do posledního místečka. Na střechu jsme dali to co se už nikam nevešlo a v pondělí ráno jsme vyrazili já, manželka a obě děti do Beskyd. Cesta nám docela pěkně utíkala i když v té době ještě žádná dálnice nebyla. Jeli jsme směrem na Prahu, dále Kolín, Čáslav, Chrudim až do Svitav. Tam jsme usoudili, že bychom měli doplnit především proviant. Zastavil jsem na náměstí a manželka se jala úkolu. Jak tak sedím a dívám se po náměstí, tu mi padla do oka krásná „Květinka“ na rohu náměstí. V tu ránu jsem se nemohl udržet, abych nevypátral co se tam nachází. Děti spaly a tak jsem vyrazil na lov. Už pěkný kousek od prodejny se na mne něco ve výloze usmívalo. Když jsem se přiblížil, tak se mi rozbušilo srdce. Dosud jsem takovýto kaktus znal pouze z knih, ale nikde jsem živý neviděl. Vešel jsem dovnitř a tam teprve jak na něj dopadaly sluneční paprsky jsem mohl vychutnávat krásu zlatých ostnů. Neváhal jsem ani minutu, ani cena mi nevadila a už se tato rostlinka jménem Echinocactus grusonii balila pro mě, abych ji jako moji, v té době první, mohl odvést domů. Když jsem se vrátil do auta, tak děti ještě spokojeně spaly a tak jsem grusoňáčka uložil k zadnímu oknu a obložil jej různými oblečeními. Když se vrátila manželka s nákupem, tak jsem se jí pochlubil s nádherným přírůstkem. I jí se líbil a tak po rychlém občerstvení jsme pospíchali přes Moravskou Třebovou na Šumperk. Ze Šumperka jsme pokračovali směr Beskydy do naší cílové stanice v Klepáčově. Tam už na nás čekali. Byli jsme velice pěkně přijati a tak jsme se začali rekreovat. Počasí nám přálo a tak jsme měli za to, že se nám již nic přihodit nemůže. Opak byl ale pravdou. Ze čtvrtka na pátek Pavel začal modrat a to bylo neklamné znamení, že se začíná dusit. Zřejmě chytil nějaký bacil. Do rána už jsme se moc nevyspali a brzičko ráno jsme nakopli Trabantíka, sebrali Šárku a honem do nejbližší nemocnice v Šumperku. Manželka vyzbrojená propouštěcími listinami „kdyby náhodou“ se teď velice hodily. Lékaři okamžitě věděli čím byl Pavel léčen a tak okamžitě mu stejné naordinovali. Samozřejmě že byl pro něj konec rekreace, ale nejenom pro něj, ale zároveň pro manželku. Tu požádali, zda by si jej nemohla ošetřovat, co bylo pro ni samozřejmost. Já a Šárka jsme se vrátili zpět na Klepáčov, kde jsme pokračovali v rekreování. Denně jsme si telefonovali jak se vyvíjí léčení. Téměř celý týden jsme si užívali s dcerou krásného počasí a nádherného sněhu. Ve středu mi manželka oznámila, že velká revize (vizita) rozhodla ukončit Pavlovi pobyt v nemocnici a nám doporučili okamžitý návrat do Plzně a tak jsme i učinili. Já se Šárkou všechno sbalil a ráno ve čtvrtek jsme uháněli do Šumperka vyzvednout zbytek rodiny. To bylo poměrně brzo hotovo a tak jsme vyrazili na cestu. Protože jsme byli na Moravě a já měl sjednáno, že až budeme končit dovolenou, tak se na chviličku zastavím u přátel. A tak jsme i učinili. V Bystřici nad Perštejnem mám kamaráda ing. Jiřího Zaciose, který právě dokončil nový barák a na jeho přední stranu postavil nádherný skleník. Já měl v té době jen ten malý. Jiří byl náhodou doma a tak jsme jej nemuseli nikde shánět. Jen jeho manželka byla ještě v ten čas v práci, ale nežli jsme odjížděli, tak i ona přišla a měli jsme tu čest se s ní seznámit. Jiří v té době byl jeden z největších specialistů na Lobivie, Mediolobivie, Aylostery Rebutie aj. Takže odtud jsem si vezl krabici aplégrů (odnoží), které mnohé již mělo nasazeno na květenství. Ve skleníku o tom ani nehovořím. Všechny jen čekaly na vhodnou dobu a muselo to tam být jako na louce. Krásně jsem se odreagoval od našich problémů a brzy na to jsme se s Jiřím a jeho šaramantní manželkou rozloučili a pokračovali rovnou do Plzně spodní trasou přes jižní Čechy. Zastavili jsme se rovnou ve Fakultní nemocnici a manželka jim předala propouštěcí papíry a po řádné prohlídce jsme byli ubezpečeni, že je vše v pořádku a že můžeme pokračovat domů.
Tak to byla story spojená s příjemnými zážitky a i když nebylo všechno akorát, rád si na to i po létech vzpomenu a jsem rád, že jsem si jej (Echinocactus grusonii) přivezl a že mi dělá parádu až do dnešních dnů
Epithelantha na sněhu
Jsou rostliny, kterých si člověk váží víc z nějakého důvodu, naproti tomu jsou rostliny, kterých si váží od samého začátku, kdy je spatří. Jsou ale i takové, kterých si člověk začne vážit proto, že si to tyto rostliny prostě vynutí a zaslouží si to abychom si jich více všimli a patřičně je vzali na vědomí. Jedny z nich jsou Epitelanty. Jsou to vesměs malé nenáročné rostlinky, které mnohdy nevybočují z řady. Květy mají většinou světle růžové a poměrně malé. I já se k nim tak choval až do roku 1980, kdy mě postihla katastrofa, kterou nikomu nepřeji A sice v té době, v zimě v únoru, kdy panovaly v té době největší mrazy mínus 18 až 20°C mě navštívili taky „rádobykaktusáři“ a protože se jim nechtělo platit, tak si rostliny přišli ukrást. Zjistil jsem, že tam již byli několikrát, protože se ani nesnažili zavírat za sebou okna, nebo ani z důvodu rozbitých skel je zavřít nemohli. Tak jsem denně po směně jezdil kontrolovat a opravovat to co oni zničili. Jednou jsem tak přijel po 18. hodině a tu jsem pomocí baterky zjistil, že jsou na sněhu vyházeny nějaké krabice plné rostlin. Protože i ony byly bílé jako sníh co je pokrýval, tak splývaly s terénem. Když jsem konečně zjistil jaké poklady se válí kolem skleníku, bylo mi do pláče. Ležely tam všechny tři krabice zkřehlých rostlinek a snad díky tomu, že byly v krabicích a asi to pro ně bylo těžké, tak je pohodili kolem skleníku v okruhu 10 metrů. Vzal jsem je jak byly se sněhem a dal do skleníku pod parapet. Přemýšlel jsem proč to udělali tak rozkošným rostlinkám, ale na nic kloudného jsem nepřišel.
Teď se konečně vracím k tomu, proč si jich tak vážím. Z těchto tří krabic, které kdo ví jak dlouho ležely ve sněhu, ani jedna rostlinka nepřišla k úhonu a to je ten důvod, proč si jich vážím a chovám k nim nesmírnou úctu.