Návštěva u J. Součka a Bobík
Již léta chodíme vždy v následující neděli po schůzi na návštěvy přátel v plzeňské oblasti. Nejinak tomu bylo v září roku 2003. Návštěva se konala u Jarky Součka a hned první překvapení nás čekalo u plotu. Ve vnitřním teritoriu se pohybovala zajímavým způsobem fenka malého bílého knírače jménem Sára, ze které vyřazovala úžasná radost, že přišla návštěva.
S každým byla hned kamarádka. Chvílemi vyskakovala jako by měla pod sebou trampolínu. Takovou radost psa z návštěvy jsem dosud nezažil. Jarka prohlásil, že je to uvítací pes a že takto se chová ke každému. Další překvapení nás čekalo o pár metrů dál v malé prkenné zahrádce. Zde se batolilo asi 5 nebo 6 bílých kuliček, úžasně hravých, jako by čekaly až někdo přijde a bude se jim věnovat. Taky se jim to povedlo, protože většina návštěvy se jim skutečně věnovala.. Bylo to až dojemné jak se s každým mazlila a projevovala úžasnou lásku.
Jarouš se nám pochlubil jednak novými zajímavými výtvory z keramiky, ale i pěkně uspořádanou sbírkou a také manželkou udržovanou skalkou. Prostě bylo nám tam krásně. Tu jsem si vzpomněl, že bráškovi se zaběhl pes a už 3 týdny je nezvěstný. Tak jsem se Jardy zeptal, zda nemá nějakého z těchto tvorečků volného. No a bylo to jasné. Já už u Jarky neměl stání, abych tuto novinu sdělil bráškovi. Ještě jsem zvěděl za kolik bude a už jsem pádil k domovu, abych to oznámil doma. Na zahradě právě probíhala polední siesta , když jsem dorazil s novinkami. Barvitě jsem jim popsal co jsem právě před pár chvilkami uzřel. Okamžitě jsem musel dát bráškovi telefon, kterým se spojil s Jarkou, domluvil s ním schůzku na odpoledne; aby je ihned viděl. Pomalu mě nenechal ani pořádně najíst a už jsme vyráželi. Když uviděl ta roztomilá zvířátka, tak by si je byl nejraději okamžitě odvezl, jenomže Jarouš prohlásil, že ještě 14 dní musí být u matky. Nedovedete si představit, jak bylo těchto čtrnáct dní dlouhých. Konečně nastal den „ D “a my jsme jeli do Šťáhlav pro nového člena rodiny. Všechno proběhlo jak má být a vraceli jsme se domů s krásným přítulným mrnětem na zahradu. Švagrová jak ho uviděla, a on jako by věděl co se sluší a patří, se oba do sebe bezmezně zamilovali. Postupně si ho zamilovala celá rodina. On má tak skvělou povahu, že by nás láskou sežral. A tak se chová opravdu ke každému, takže nikdo na něj nemůže zanevřít. Bráška chodí s partou každý čtvrtek na tzv. výšlapy, vždy tak kolem 50 ti kilometrů a samozřejmě si jej bere s sebou. Chraň pánbůh, aby Bobíček nešel, to by bylo smutku mezi partou.
Tak vidíte, jak z kaktusářské návštěvy se stalo tolik radosti a štěstí. Proč bychom tomu nepřáli, když je ho tak zapotřebí.