Dr. Radim Havlíček
Pan Havlíček byl člověkem se kterým bych se asi nikdy seznámil, nebýt našeho členství v klubu kaktusářů.Nikdy jsem neviděl jeho sbírku, měl-li vůbec jakou a navíc jsme byli každý z jiného těsta. On byl vědec, kdežto já spíš blázen do kaktusů. Jeho články si dodnes můžeme přečíst nejen v našem časopise, ale i v mnoha zahraničních periodikách.
Byl velmi dobře jazykově vybaven. Ovládal většinu světových jazyků a ani popisy v latině pro něj nepředstavovaly problém. Mám dojem, a rád bych se mýlil, že v cizině se mu dostávalo většího uznání, než doma a to i v mateřské organizaci. Snad za to mohla i ta skutečnost, že jeho pečlivě připravené přednášky zabíhaly pro mnohé z nás až do přílišných podrobností jeho oblíbených notokaktusů, navíc přednášeném slabým, monotóním hlasem na samé hranici srozumitelnosti. Přesto byl pro náš klub nezapomenutelným členem.
Kamil Vokurka
Nejsem si jist, zda jsem se s Kamilem potkal v klubu za dob jeho členství. Možná byl členem celou dobu, ale ze schůzí a našich akcí si ho nepamatuji. Možná členem nebyl ale kaktusům se věnoval do konce života. Zato jsme se párkrát vzájemně navštívili. Vždyť z Plzence do Nezvěstic je to přes kopec. Vyměnili jsme si pár rostlin..já jeho mamilárky ve skleníku dodnes mám. Přesto, že trpěl těžkou cukrovkou, byl vždycky dobře naladěn a měl jsem rád jeho humor. Neztratil ho ani po amputaci nohy, kdy jej bylo možno vidět v Nezvěsticích na vozíku. Známým kynul berlí a častoval je pokřikem ,,na Bělehrád".
Miloslav Šuster
Kaktusář s velkým K. Snad nejznámější z Plzeškých kaktusářů. Jestli ne v republice, tak za hranicemi rozhodně. Člověk v jehož přítomnosti jste se sami stávali slušnějšími protože jeho příslovečná slušnost se z něj přenášela do okolí. V jeho sbírce jsem si připadal trošku jako v kostele. Jednou jsem na návštěvu k němu vzal svojí ženu. Myslel jsem si, že by prostě jeho sbírku měla vidět. Neměla.,,Takhle to mé vypadat.. a ne takovej bordel co máš ve skleníku ty." To mi řekla.A později mnohokrát připomněla.
Václav Mastný
Vencovy rostliny jsem viděl jen jednou. Zastavili jsme se u něj cestou na zájezd...už ani nevím v kterém roce. Spíš si ho pamatuji ze schůzí. Nezúčastňoval se jich sice pravidelně, ale poschůzové návštěvy restauračního zařízení nevynechával. To bylo v době, která byla plná vtipů strefujících se do našich čelních představitelů. Dokázal se jim od srdce zasmát, sám je rád vyprávěl a mně se líbilo, že tak činil hlasem nikoli ztišeným. Závěrem obvykle nešel daleko pro jadrné hodnocení politické situace. Moc slov k tomu nepotřeboval.
Ladislav Taišl
S Láďou Taišlem jsem se seznámil poměrně pozdě, někdy v polovině devadesátých let. A to navzdory tomu, že jsme oba žili v jednom městě. Jednou mě navštívil a při prohlídce sbírky jsme probrali, jak je obvyklé, kde co. Samozřejmě došlo i na pozvání do jeho sbírky. Měl skleník ze sklenic, tedy řádně izolovaný, a v něm ve volné půdě ponejvíce opuncie. Statné. Na úzkém parapetu bylo i pár jiných rostlin o kterých tvrdil, že na nich příliš nelpí a že by spíš chtěl rozšířit ty opuncie. Probrali jsme zase kde co..i chemickou ochranu. Mohlo mě to varovat. Rostliny, kterými mě obdaroval při jedné z jeho návštěv asi příliš ošetřeny nebyly. Moje chyba, že jsem je nedal do karantény, nebo alespoň řádně neprohlédl. Jemu to za zlé nemám, jeho úmysl byl čistý. Spíš sobě. Tu paseku co mi to ve sbírce nadělalo u mne objevil Petr Kuták.
Zdeněk Zíka
To jsme byli hodně mladí kluci, když jsem Zdeňka v Kaznějově navštívil poprvé.Já jsem tehdy začínal a jel jsem k němu z Plzně na motorce. V zahradě měl dva skleníky a v nich spoustu sukulentů. Kaktusy taky nechyběly. Oba jsme byli zanícení a čas tak utíkal, že jsme tam zůstali až do tmy.Byl jsem štědře obdarován vším možným. Kaktusy i sukulenty jsem měl kde jen to šlo. Motorka pro převoz našich miláčků není to nejlepší vozidlo. Kde je ale dneska těm kytkám konec. Nemám jedinou.
Jiří Pytlík
Jirka byl kaktusářem srdcem i duší. Své rostliny pěstoval na zahrádce domku pod Světovarem. Při návštěvách se myslím pro každého nějaká kytka našla. Pěstoval sice všechno možné ale mamilárie zabíraly nejvíc místa. Často jsme spolu probírali pěstitelskou problematiku během klubových výstav v Centrumu. Jednou jsem si mu mezi řečí postěžoval, že jsem nikdy neměl solitérní rostlinu Lophophora wiliamsii. Byl jsem hodně potěšen, když mi asi půl roku na to jednu krásnou přinesl. ,,Tu máš, mám jí dvacet let a ještě neodnožuje", řekl mi.
Petr Kryl
S Petrem mnoho společných zážitků nemám. Dokonce se mi jeho sbírku nikdy nepodařilo navštívit. Sám jsem učinil pouze jeden pokus a bohužel, nezvolil jsem vhodný termín. Od doby, kdy byl Petr v důchodu se nejenom pravidelně zúčastňoval klubových schůzí, ale chodil s námi i do hospůdky, kde jsme byli svědky vyprávění jeho nejrůznějších příhod z kaktusářského i rodinného života.Jen po jeho poslední schůzi v roce 2006 s námi v hospůdce nebyl. Řekl mi, že jde druhý den na nějaké vyšetření. Prý až příště. Bohužel, žádné příště už mu osud nedopřál.
Jan Hroník
Honzu jsem měl vždycky moc rád. Jeho slušnost a pečlivost ve všem, co dělal, pro něj byla příslovečná a nikdy žádnou legraci nezkazil. Naopak. Mnohdy byl jejím iniciátorem. Krásně nás rozesmál, když ve snaze o spisovné vyjadřování při výroční schůzi prohlásil. ,,Další informace má přítel Strýc". Nejvíc se samozřejmě řehtal právě Ríša Strejc. Pro mě byla i humorná příhoda, když jsme se jednou ve městě potkali a on mi jako svátost ukázal keramický kachel s číslem E 11. Nesl si ho z Doudlevec z lidové školy umění, kam docházel k panu Fládrovi na keramiku. ,, Jirko, to mi dalo strašně práce, to už je pátý kousek. Kroutilo se mi to při sušení, praskalo v peci, pak mi zase nevyšla glazura. Hrozný. Teď je to konečně ono. Už se těším, až si ho dám na chatu". Výrobek byl skutečně dokonalý a z Honzi pyšnost jen čišela. Pointa přišla až po delší době, kdy se mi Honza zmínil při řeči o chatě. Zeptal jsem se ho jak jí sluší to číslo. Podíval se stranou a řekl. ,,Hm...Starosta nám ty chaty přečísloval, von mě nemá rád".