Slávek Šuster
Dá se říci, že byl jeden z nejznámějších kaktusářů na Plzeňsku a že zájezdy, které sem směřovaly, chtěly především vidět jeho sbírku. Já se tomu nedivím, protože ona za to opravdu stála. Slávek dokázal z každé rostliny udělat něco jako 1a jakost, tudíž i obyčejná měla u něj šanci za několik málo let být mimořádná.
A když uvážíme, že tam byly rostliny, které svou krásou i vzácností se jenom hemžily, tak potom je jasné, že byla tato sbírka vyhledávaná jako klenot. S jakou pečlivostí navíc tato sbírka byla udržovaná, to prostě bylo jako něco, když člověk vejde do kaktusového chrámu. Všude vládl absolutní pořádek a to nejen na parapetu, ale i pod ním a i na podlaze. Podlaha byla vkusně vydlážděná, takže člověk, když bylo špatné počasí, tak se obával tam vstoupit a podlahu ušpinit. K tomu další plus byl ten, že Slávek byl vynikající společník, který sršel láskou ke kaktusům, o kterých dokázal hovořit hodiny a to se samozřejmě přenášelo i na příchozí. Další poklady člověk nacházel ve verandě, kde byla rozsáhlá sbírka sukulentních rostlin, většinou dovezených od přátel z NSR. V podstatě se dá říci, že veranda obsahovala další jednu specifickou sbírku.
Když to shrnu, tak horní skleník obsahoval kaktusy a veranda skvosty ze sukulentů. Ale každá jedna by stačila, jako samostatná sbírka. Není proto divu, že zájezdy na plzeňsko se jen hemžily, aby spatřily, jak je možno skloubit krásu s přírodou. A na to byl Slávek machr! Já jsem k němu jezdil velmi často. A protože můj otec a Slávek byli velcí přátelé, tak kdykoliv jsem k němu jel, tak otec připomínal, že by rád také. No a to se pak naše návraty domů většinou prodlužovaly až na noční čas, protože Slávek sáhl do likérky vždy pro nějakou specialitu, kterou mu někdo z kaktusářů daroval a to jsme museli spolu ochutnávat. Mně to ale nevadilo, protože jsme seděli mezi tou krásou na verandě a tak i po čase mohu klidně říci, kde co a jak bylo zajímavého a krásného. Nezapomenutelná byla Euphorbia bupleurifolia, kristátní forma, jejíž ramena měřila téměř 0,5 m! Nádherná rostlina, která již dnes není mezi živými, neboť stejně odešla, když Slávek umřel (věrnost až do hrobu). Mám ji nafocenou na barevné foto, tak možná jestli to půjde, tak ji půjčím, aby bylo vidět tu nádheru!
Sukulenty, které Slávek dostal od přátel tehdy z NSR, to byl jeden skvost jako druhý když uvážíme, že je měl nádherně naaranžované v této verandě. Člověk si přál tam být stále. A tak si tyto krásné vzpomínky chci udržet, pokud to půjde, co nejdéle. Mám jen velikou radost, že naši mladí přátelé kaktusáři v plzeňské oblasti, se snaží Slávkovo vzor napodobit a to je dobře! Vyjmenovávat je nebudu, abych jednomu či druhému nedával přednost, ale skutečně jak navštěvuji tyto sbírky, tak se tady opravdu nacházejí. Slávek si to zaslouží, aby tady bylo pokračování, co on nastínil a ukázal nám cestu, jak se to má dělat!
Trabant a odvoz železa na stavbu skleníku
Prodejna v Palovce, jak jsme jí říkali, byla za totálu vyhlášena, že má poměrně solidní sortiment taženého železného zboží. I já jsem jej navštívil, abych zde nakoupil železo na stavbu skleníku. Bylo toho poměrně dosti, ale naštěstí jsem vše, co jsem potřeboval, dostal. Byla toho docela sympatická hromádka, ale kámen úrazu zel v tom, že v Trabantu vnitřní prostor měřil 2 m. Ani o chlup více, ale toto železo bylo delší – rozuměj – 6 m – to znamenalo, že 4 m přesahovalo z auta a to byl ten problém. Začal jsem nakládat s tím, že to možná poberu. Naložil jsem asi polovinu a stala se mi taková zajímavá věc. Přední část vozidla se mi zvedla do vzduchu, jako bych chtěl pod ním dělat montáž motoru. To nebylo ani pár vteřin a přiběhl ke mě vedoucí prodejny, držel se za hlavu a rázně mi dal na vědomí, že se takto železo nevozí. Předně, že musím mít uvnitř kufru dřevěnou kozičku, která zachytí první váhu a nemůže se to stát to, co mě. Ale to jsem ještě nevěděl – totiž plechová část kufru se krásně ohnula dovnitř a dalo mi to pěknou fušku, nežli se mi to opět podařilo přimět k tomu, aby opět zámek zamykal. Ovšem to mi ani na chvilku neodradilo. Hnalo mi to, že mám nakoupené železo a že je třeba rychle odvézt.
Zhotovil jsem dřevěné kozičky, sehnal prkénko na ně a už hajdy do Palovky. Tam jsem naložil 1/3 materiálu – když jsem na konci zatlačil, tak měl motor opět tendenci, se zvedat, ale věřil jsem si, že když se sednu za volant, tak že nějaká ta váha navíc bude. První jízda se začala uskutečňovat, a té době se jezdilo Nádražní třídou, která byla vydlážděná kočičími hlavami a tak jsem jel velice opatrně. To byla chyba, protože mi začaly přední kola hrabat, jako na sněhu a já ten kopeček nemohl vyjet. Pomáhal jsem si různými fígly, jako na příklad, že jsem jel hodně u krajnice, ale zase tam bylo blátíčko a tak to klouzalo rovněž. Trvalo to hezkou chvíli, nežli se mi podařilo vyjet až ke křižovatce u nádraží. Chytře jsem jel tak, abych chytil zelenou a jakmile se mi to podařilo, tak jsem to rozjel, abych profrčel křižovatkou co nejrychleji, protože většinou byla kontrolována VB. Podařilo se a vršek od nádraží směrem na Slovany jsem vyjel jako dráha – v pořádku jsem dovezl na zahradu a opět jsem se vracel, poučen, jak mám příště jet. Opět jsem naložil skoro stejnou váhu, ale už to bylo všechno úplně jinak – bez problémů!
Vašek Vrba a Pechánek
Vašek Vrba je svým způsobem bouřlivák, ale já mu vděčím za mnohé. Za prvé mi uvedl mezi plzeňské kaktusáře, protože se se všemi znal. Za druhé na první zahajovací schůzi našeho spolku v Domě pionýrů a mládeže naproti Lékařské fakultě on již jako zkušený kaktusář prodával semínka turbiňáků a mohu říci, že mu málem utrhli ruce. A třetí věc, že mi seznámil s přítelem Pechánkem, od kterého mi pravidelně vozil nabídkové seznamy, především pro rod EFC. Semena Pechánek rovněž produkoval, ale raději je hned po uzrání sám vyséval a pak prodával draze semenáčky. Ještě mám od něj na památku schováno několik seznamů, kde 90,- Kčs za roubovanou odnož na echinopsisu nebyla žádná vzácnost. Takových tam byla řada. Ale v té době se nikde v republice jiné nesehnaly, tak byl člověk přinucen – pokud to chtěl – zaplatit. Mnohdy se stalo, že tyto rostliny nepřežily ani do konce roku a tak si člověk musel objednat nové.
Další věc byla u Vaška dobrá a sice, že se pohyboval po vlastech českých a slovenských, ale často jezdil obchodně do SSSR, kde byla ukrutná poptávka po všem, co mělo ostny. Dobře se prodávala semena, která u nás už nebyla prodejná, takže člověk měl čistý stůl. Vašek byl můj kamarád od útlého mládí, když jako Plzeňák jezdil do Merklína na prázdniny ke svým příbuzným, ale především na Velikonoce, hlavně když se chodilo“vyrachtávat“. To už nám lidé dávali vajíčka, peníze, ale nejraději jsme chodili do pivovaru, kde nám načepovali džbánky piva a lihovaru k Hlinovským. Ti zase na nás nešetřili s nějakou tou kačkou navíc. Pak to bylo velké dělení, u kterého Vašek nikdy nesměl chybět. Ale to bylo naše mládí a bylo to krásné už proto, že jsme i m i byli jeho součástí.
Trabant a kámen do základů prvního skleníku
Zedník pan Jent, který mi stavil první skleník, mi poradil, přivézt kámen do základů, abychom ušetřili cement. Tak jsem neváhal a sebral Trabanta, vyndal všechny sedadla a jel jsem na Vysokou pro kámen, kde se ho válelo vždycky plno. Zajel jsem si až dolů, abych jej nemusel daleko nosit. A když už se mi zdálo, že mám naloženou pěknou hromádku (po celém autě), tak jsem se jel odebrat k domovu. Tu jsem zjistil, že nemohu ten kopeček vyjet. Říkal jsem si, že to není možné, když je auto téměř nové. Až na potřetí se mi to podařilo, kdy jsem použil rozjezd a na plný plyn jsem to dokázal. Dojel jsem na silnici a tu jsem se zhrozil.
Celkem nevině vypadající hromádka musela asi pořádně vážit, protože třmeny, které brání přetížení, jen brnkaly, jak byly našponovány. Tu jsem si uvědomil, že jsem to trochu přehnal. Celou cestu až na chatu jsem jel téměř krokem, ale náklad jsem v pořádku dovezl.
Když jsem náklad vyložil, zedník pan Jent se chytil za hlavu a nechtěl tomu uvěřit, že se to vešlo do takového prcka. Prohlásil, že to je forka pro ještěrku a ne na osobní auto. No ale bylo jej ještě málo, a tak jsem musel s podstatně menším nákladem, cestu ještě jednou zopakovat!
Pavel Janovec a kadeřnické kukly
Odpoledne někdo zvoní jako o závod, tak letím do okna a on to Pavel Janovec. V ruce drží nějakou neidentifikovatelnou věc a že mám rychle sejít dolů. Když jsem přešel dolů, tak už mi bylo jasné, o co vlastně jde. Byla to kadeřnická kukla, skoro jako nová.
Pavlík na to, že je funkční a jestli chceš, tak okamžitě jeď k Pepíkovi Caltovi a vem si jich, kolik chceš. Složil jsem jich tam asi 30 ks. Skutečně se jednalo o mimořádnou nabídku, o kterou bych nerad přišel. Kopnul jsem do vrtule a šupito presto k Pepíkovi Caltovi. Přijel jsem akorát včas, ještě jich tam pár zbylo a tak jsem neváhal a nějaké jsem si odvezl. A že to nebyla blbá akce mohu říci to, že ještě nyní mi honí klimatizaci ve skleníku, abych neuvařil kytky a aby se tam dalo v létě normálně vegetovat. Tyto kukly likvidoval plzeňský komunál, který osazoval provozovny po Plzni novými, a tak tyto se musely zlikvidovat. Nejlevnější bylo, je odvézt na skládku za Třemošnou, kde je objevil Pavlík Janovec, protože pracoval u Technických jednotek Plzeň a tak se objevil v pravý čas na pravém místě!