Povodeň
Před dvaceti léty se přihodilo to, že celý týden pršelo jako z konve. Voda byla všude a tudíž se nevyhnula ani mému skleníku. Naměřil jsem tam tehdy 40 cm a nejlepší na tom bylo to, že ventilátor, který rozháněl vzduch ve skleníku, byl nízko položen a tak místo vzduchu rozháněl vodu.
Až do doby, než jsem vypnul jistič. Tím jsem automaticky vypnul i topidla. To znamenalo: dokud běžel ventilátor, tak šel proud i do kamen, která byla rovněž pod vodou a bylo tedy nebezpečno si sáhnout i na kliku od skleníku, protože to bylo vše pod proudem.
Ventilátor jsem nechal vysoušet, ale již nikdy se nerozběhl. Kamna sice byla v pořádku, ale již nikdy neměla takovou výhřevnost. Tak jsem musel pořídit nová.
Tak ze zkušenosti všem doporučuji: Kamna i ventilátory je třeba míti aspoň 50 cm nad podlahou, kde je již trochu bezpečná výška, aby se nedostaly pod případnou vodu.
Přítel Říha
Rovněž jeden vynikající přítel, který pracoval ve Vodních stavbách, měl možnosti, které ostatní neměli. Vzpomínám na něj s vděčností, protože pro spolek a především pro kaktusářské přátele dokázal sehnat co se dalo. Tak na příklad ještě dnes mám skleníková okna Helios za 14,50 Kčs, která dnes stojí min. 10x tolik.
Stejně tak jsme sháněli keramzit. On objednal několik aut, nechal je složit u něj na zahradě a kdo potřeboval, tak si za pakatel u něj zakoupil. Prostě byl to kamarád, který se snažil druhým usnadnit život a proto jsem na něj vzpomenul a bohužel pozdě poděkoval za nás všechny dříve narozené.
Teplomilné
Vážení. Chtěl bych se s vámi podělit o fígl při přezimování teplomilných rostlin, kdy teplota ve skleníku je jen 7°C!
Přišel jsem na to náhodou, když jsem musel převážet rostliny domů, kde stejně neměly vhodné podmínky na přezimování z důvodu malého místa. Tak jsem začal dumat – a vydumal! Před kamna, které mám uprostřed skleníku, jsem naistaloval starou krabici (přepravku) a před ní jsem naskládal všechny teplomilné rostliny, jako například diskokaktusy, melokaktusy, euforbie apod... Tyto všechny mají rády teplotu kolem 20°C, ale chvilkově snesou i méně.
Jakmile kamna nastartují, teplo, které na ně fouká, je enormně vyšší a tak se stane to, že si rostliny naakumulují teplo a skutečně přežívají bez problémů naší zimu. Za tři roky, kdy to praktikuji, mi odešla jen jedna podložka Phylocactus pod Gymnocalycium mihanovichii v.rubra od holandských pěstitelů. Ani loňská zima nezapříčinila žádné ztráty. Doufám, že se i letošek povede.
Případní zájemci o zhlédnutí se mohou u mne přihlásit.
Mammillaria theresae
Záhy po objevení Mammillaria theresae se semena této krásné miniatury s obrovským květem objevila v seznamu semen u přítele Malíka z Hvězdoslavova. Neváhal jsem ani chvilku a už jsem posílal objednávku. Semínko stálo 3,- Kčs a tak jsem jich objednal 5 kusů mimo jiné druhy. Podotýkám, že malá rostlinka naroubovaná na jakékoliv podložce v té době stála 150,- Kčs. Asi tak do měsíce jsem dostal objednávku vyřízenou a semínka terezky, jak jsme ji přezdívali, tam skutečně byla – hurá! To bylo radosti, ale taky obava, zda vyklíčí. Světem šla tehdy fáma, že klíčí velmi špatně. To se časem potvrdilo, ale platilo to u rostlin vypěstovaných v kultuře. Z těchto pěti semínek mně 4 vyklíčily, ale jedno bylo od počátku neduživé a záhy také ve klíčidle zvodnatělo.
Tak jsem se modlil, aby alespoň ty tři vydržely. A vydržely. Jak jen to bylo možné, tak jsem je narouboval na trávu (rozuměj Peireskiopsis) a měl jsem štěstí. Krásně se chytily a rostly jako z vody. Asi tak po měsíci byly již schopny dalšího přeroubování na pasakány, které se ukázaly jako nejlepší právě pro ně.
Po třech letech dokázaly tyto podložky úplně vstřebat, takže jim z nich zůstaly pouze kořeny. Kytičky rostly nádherně zahuštěné jako v přírodě a vůbec neodnožovaly. V průměru měly až 3 cm a na výšku 10 – 13 cm. Prostě ideální krásné rostliny.
Nu a co se stalo s matkami? Z těch jsem vyprodukoval – nebojím se to říci – desítky, možná stovky odnoží. Zamořil jsem tím nejenom západní Čechy! Protože odnože dostal každý, kdo o ně projevil zájem.
Smutný konec nastal v roce 1998 při vloupání. Všechny nastydly a ani jedna jediná nepřežila!! A já blbec jsem si tloukl do hlavy, že jsem si jich pro sebe neudělal více. Od té doby jsem na tak krásné terezky již nenarazil !!
Semena sklerokaktusů
Jednou zjara jsem od Pepči Mikuláše dostal sáček sklerokaktusů ve směsi. Asi tak 100 a více semen s tím, abych to vysel. Protože to byl problém, který měl vyřešený Míla Hájků, tak jsem semena vzal a odvezl mu je, aby s tím něco udělal. Uběhlo léto a někdy v září nebo začátkem října jsem měl cestu do Třemošný a tak jsem se u Míly zastavil. Ptal jsem se, jak to dopadlo s těmi semeny a on mi zavedl do množárny s peireskiopsisy. Nemohl jsem tomu uvěřit. Míla měl nádherně narostlé asi tak 30 cm vysoké peireskie a na nich se na mě smály krásné semenáčky 3 a více cm velkých sklerokaktusů. A co víc, mnohé z nich již kvetly! Málem jsem šel do kolen. Něco podobného jsem dosud nezažil. Spoustu rostlin měl již odroubováno a řada matek měla již spoustu odnoží.
Zjara mi pak Míla tyto nařezal a já jsem si je narouboval. Ze semen se vyklubaly i poslední sběry – novinky, které Pepča našel. O to více radosti nám s tím udělal.
Kdybych to byl vyséval já, tak jsme z toho určitě nic neměli.
Stejňáci
Jednou večer při Pittriádě – jak je zvykem – jsme šli meditovat do skleníku a já rozsvítil všechny troje zářivky, aby bylo dobře vidět. Povídáme, meditujeme a tu najednou Slávek Benda se trochu sehnul a zakoukal se na střední parapet, kde pěstuji EFC – echinofosulokaktusy. Po chvíli povídá: „Jak že se to jmenuje tento rod?“.
Já mu jako …… odpovím a on na to, že mu připadají jako „Stejňáci“. Nu a to se vžilo natolik, že kdykoliv se sejde doubravecká parta, tak se díváme na stejňáka a nikoliv na echinofosulokaktusy.
A je nám dobře.