Na Vašíka Korandu nemohu vzpomínat smutně, protože ani on by si to nepřál. Začnu raději v tom hezčím podání.
Musím začít od samého začátku. Seznámil jsem se s ním již na první zahajovací schůzi kaktusářů v r. 1964. To jsme se viděli poprvé a několik let se jen potkávali.
Až v roce 1969 na vojenském cvičení v Plzni na Světovaru. Když jsme nafasovali mundury a konečně po tom blbinci zalehli na ubikaci, kde nás bylo kolem třiceti, jsem vznesl dotaz, zda někdo z přítomných náhodou nepěstuje kaktusy. Tu se úplně z druhé strany ozvaly dva hlasy, že taky. Ten nesmělý hlas byl Vašíka Korandy a druhý byl Honza Vacík. Ten díky tomu, že pracoval ve Škodovce na směny, brzy odpadl.
Vašík okamžitě vyskočil a přišel ke mně. Okamžitě prohlásil, že má zájem se se mnou kamarádit a tak se taky stalo. Na první vycházku jsme již kráčeli k němu na prohlídku sbírky. Strašně jsem byl tehdy zvědavý na jeho rostlinky, a mohu říci, že jsem byl mile překvapený. Jedna krásnější druhé, krásně vytrněné a rostlé. Jedna jediná byla malinko nahnutá. Tu se mě Vašík zeptal, zda něco nesháním, a já mu odvětil, že nemohu sehnat Pel. aseliformis. Vašík bez mrknutí oka sáhl do sbírky a jednu mi okamžitě daroval. Já v ten moment byl štěstím celý bez sebe. Omlouval se, že je trochu nakloněná, ale to mě vůbec nevadilo. Konečně jsem sehnal tolik hledanou krásku. Od té doby mi několik let přátelé přezdívali „pelecyphorka“. Až po létech se mi Vašík svěřil, že by ji dal stejně pryč pro ten handicap. „Byla nahnutá“. Když jsem se u něj opět stavil, tak jsem zjistil, že u Vašíka nějaký Eriocactus leninghausii, nebo E.magnificus nemají šanci. On musí mít rostliny až nepřirozeně rovné a podřizoval tomu veškerou péči. Tzn., že rostliny neustále otáčel, aby se mu neklonily za sluncem, což je u nich absolutně přirozené.
S Vašíkem jsme od tohoto cvičení byli nerozluční přátelé, navštívili jsme několik desítek cizích sbírek. Jemu vděčím za to, že mě uvedl do doubravecké party, která se vyznačuje tím, že jsou mimořádní a nezištní. Mezi nimi se člověk cítí velice dobře. I já se snažím jim to vrátit v plné míře, aby i oni se u mě cítili rovněž tak. Ještě jednou musím prohlásit, že jsem nesmírně rád, že mezi ně patřím. Hodně jsme společně prožili o čemž svědčí řada článků ve kterých toto popisuji. Prostě je nám spolu dobře, takže když jsou prázdniny, tak se spolu scházíme v červenci u Sl. Bendy a v srpnu u mě na Pitriádě. Mimochodem, loni se konala již 31. a jsem nesmírně rád, že se jí zúčastnil i Vašík. Mimo tyto akce se scházíme ještě na Boží hod u Slávka na zahradě na tzv. snídani Páně, kde zavzpomínáme nad uplynulým rokem. Vzpomínáme rovněž na přátele, kteří na nás již dohlížejí shůry.
Díky tomuto pravému přátelství se nám daří partu obnovovat a tak ji stále udržovat životaschopnou. O to se zasloužil i Vašík největší měrou.
Mám toho na srdci ještě mnoho, ale jsem omezen délkou této vzpomínky a tak to respektuji. Václav Pittr.
S Vaškem Korandou jsem se neseznámil přes kaktusy. Přestože jsme oba v té době kaktusařili. Jen jsme to o sobě navzájem nevěděli. Já v té době byl kaktusářský elév, neorganizovaný a váhající se vstupem do spolku, až dokončím autoškolu.
A právě tam jsem Vaška poznal. Padli jsme si hned první hodinu do oka, a celou nudnou výuku i veselé jízdy, jsme absolvovali společně. Myslím, že nás spojoval společný smysl pro humor. Kdo z nás přišel na hodinu dřív, držel tomu druhému fleka a já Vaškovi trošku pomáhal při testech, neboť v té době jsem byl jako tramvaják, v této oblasti, hodně silný v kramflecích. Oba jsme úspěšně absolvovali, a s čerstvými řidičáky v kapsách jsme se podáním ruky a přáním mnoha šťastně ujetých kilometrů, rozloučili. Bylo to v úterý.
Ve čtvrtek jsem šel poprvé na schůzi kaktusářského spolku na lékařskou fakultu. Nejistě jsem se rozhlížel po aule a nevěřil jsem svým očím, když jsem v řadě viděl sedět Vaška. On se ke mně okamžitě hlásil. „No jak to žes neřekl, že pěstuješ kaktusy?“ Bylo to pro mě hodně šťastné setkání a byl jsem rád, že mám od prvního dne ve spolku spojence. Rozuměli jsme si pak ještě mnoho let a byli jsme přátelé. Spojovaly nás nejen kaktusy, ale i společné budování akvárií. Při jejich lepení a shánění ryb jsme zažili mnohé srandy.
Jen ten Tvůj poslední kousek, Vašku, žádná sranda není. Ale přesto – drž zase fleka. Jirka Vinař
Vašíku, kapitáne legendární expedice Buzonii 77
Po odchodu do kaktusářského nebe průvodce Jardy Krásného, duchovního Honzy Hroníka a nyní i Tvém, nevidím zamýšlenou cestu za objevením turbinikarpusu hele za proveditelnou. Bez vás už by to nebylo ono.
Tak čau kamarádi a nashledanou. Váš etnograf a jazykový expert Ota Blecha
Milý přátelé, při vzpomínce na Vaška Korandu se musím vrátit mnoho let nazpátek ( tak asi 30 + ), kdy jsem byl jako „ kaktusářský elév“ pozván mezi doubraveckou partu a začal s ní chodit na poschůzová „pivní sezení“ resp. na prázdninové akce a to Strejbek (dnes Bendiáda) na Doubravce a také na Pittriádu na Výsluní. Ti starší - tehdy skoro - čtyřicátníci - mě přijali moc hezky, až na tu „fuj přezdívku“, kterou vymyslel dnes už nevím kdo – ale Vašík Koranda u toho ten večer také určitě byl! Z té doby vzpomenu několik přátel, kteří měli definované jasné role, předem dané a bohužel už také nejsou mezi námi. Koukají už na nás z kaktusářského nebíčka, jak se dole, ve skleníku nebo u pařeniště pachtíme, vysejváme , roubujeme a stěhujeme sbírky futr dokola. Zmíním Jardu Krásného – experta přes všechno - zejména přes zdraví a vynálezy. Mnoho žen, mnoho domů, vlastní osobní šofér – zkrátka bonviván . Také Honzu Hroníka – tichého, skromného chlapíka, na prázdninových akcích se motal hodně kolem jídla. Také měl neustálé problémy v práci – furt ho někdo štval, ale fajn chlap. Nebyla příležitost poděkovat za strávené chvíle a tak to činím dnes – dodatečně – dík za všechno a Vaše kytičky- Melokaktusy jsou stále se mnou.
V koutku – někde tiše seděl ten třetí, na kterého dnes chci vzpomenout. Vašík Koranda – člověk mnoha zájmů – kaktusy, mince, sport – plzeňský všeho druhu a jeho hláška …“ jak Ti roste pažit “ , neskončila jen náhodou ve filmu. Byl vždy dobře naladěn a pečlivě oblečen, jak by řekl klasik. Co však nikdy nemohlo chybět byla zmínka o zdraví. Např…….. klucí už jste si vzali febichol na trávení....? Před zabijačkovou žranicí je nezapomenutelná. Druhé téma – Vašík byl výborný tanečník a to se projevovalo i na kaktusářských bálech, kde se přiznám a dodatečně se za to Vašíku, omlouvám došlo k malým srážkám, ale vždy jen s úsměvem. Někdo by jej také nazval nadsazeně – švihák lázeňský – to asi kvůli častému pobytu v sanatoriích.
Když jsme se viděli naposled na schůzi nevypadal jsi moc vesele, ale přesto jsem nečekal, že tak rychle přijde konec u dalšího přítele, kterého jsem měl moc rád.
PS: Vašíku, Ty milovníku pravidelnosti a symetrie, tam nahoře. Eriocactus magnificus co jsi mi dal k narozeninám budu dle Tvého návodu pravidelně otáčet za sluncem!! Ahoj Karel „ Škodlivec“
Vážení přátelé,
Je naší neveselou povinností se postarat o kamarádovu sbírku, která po něm zbyla. Byli jsme pověřeni paní Korandovou, abychom se o sbírku postarali a naložili s ní dle vlastního uvážení. Nejedná se o sbírku velkou, (cca 100 rostlin) ale přesto se u nikoho z nás nenajde dostatek místa pro její umístění. Prozatím jsou tyto rostliny u několika z nás, kteří jim můžeme zajistit podmínky pro zimování.
Protože se jedná, jak mnozí jistě víte, o mimořádně krásné rostliny, rozhodli jsme se, že na březnové schůzi uspořádáme dražbu těchto rostlin. Tím chceme rostlinám zajistit dobré podmínky u členů spolku a paní Korandové tak přispět dražbou získanou finanční částkou. Věříme, že pro mnohé to bude příležitost k získání kvalitních rostlin, pro jiné morální počin.
B.Benda, O.Blecha, J. Jíška, K. Kastl, V. Pitr, R. Strejc, J. Vinař