Topení el. proudem a i co se může stát
Jak mnozí přátelé ví, já musím topit el. proudem, protože zatím neznám žádné lepší medium, které tak snadno ovládat na požadovaný stupeň tepla, které já potřebuji dosáhnout, aby moje rostlinky zdárně přežili zimu a z jara mohly opět normálně vegetovat.
I když dělám všechno proto, abych ušetřil na energiích, tak stát každý rok činí právě opak. Čím více nám zdražuje, tím nám každým rokem připravuje o více a více peněz. Já např. obkládám celý skleník polyesterovými deskami zvenku i zevnitř, dále pak bublinkovou folií na strop, a aby to nebylo všechno, tak ještě celý skleník přikrývám silnou modrou folií, takže celý skleník je zahalen jako pod dekou. To všechno je málo platný, spotřeba sice klesla, ale peníze za el. energii stále narůstají, takže jste stále tam, kde jste nechtěli být. Půjde-li to takhle dál, tak za chvíli na to penzisti mít nebudou a budou se muset své celoživotní lásky vzdát. Snažím se dělat semínka, prodávat semenáčky, ale to všechno nestačí na udržení provozu. Mám za to, že tomuto trendu stačit nemůžeme.
Musím Vám ale sdělit příhodu, která se mi stala ve skleníku a je jako ze scifi scénáře. Jednou v zimě jsem přišel kontrolovat topení ve skleníku a zjistil jsem, že jedny kamna ze tří nefungují. Hledal jsem příčinu a zjistil jsem, že na baráku je vypadlá pojistka. Okamžitě jsem ji vyměnil a ani jsem ji nestačil pořádně našroubovat a už shořela podruhé. Pozorně jsem hledal příčinu a našel ji tam, kde bych ji jinak nikdy nehledal. Jak jsem měl přívod třífázového proudu do skleníku, tak zezadu do zásuvky si vlezla ropucha, kterou okamžitě zabil el. proud a tím i vyhodil pojistku na baráku. Ropuchu jsem vyhodil a kamínka opět normálně fungovala. Vše bylo v pořádku až do té doby, kdy se do skleníku dostala myška, která zřejmě cítila škvařené masíčko z ropuchy a rovněž mi způsobila stejnou poruchu. To už jsem ale byl pořádnější a celou zásuvku zezadu omotal izolepou a od té doby je teprve pokoj.
Teď nám ČEZ vyměnili na baráku kulaté pojistky za hranaté, které jsou podstatně silnější, a tudíž místo nich vypadne jistič a tím jsem nahraný. Dříve vypadla pojistka a další dvoje kamna topila. Teď vypadne celý jistič, protože je slabší a všechna kamna zhasnou a tudíž může celá sbírka snadno zmrznout, protože já na to přijdu až druhý den a to už je pozdě. Pokaždé když jdu zkontrolovat skleník, tak tam jdu se strachem, jestli se tam topí.
Prosím o radu ty, co o elektrice něco vědí jak to udělat, aby byla jistota.
Jak jsem začal pěstovat Echinofossulocactusy - Hamatocactus setispinus
Jako většinou, tak i zde přispěla náhoda, ale především kaktusářská nezralost a tak došlo k záměně rodů. Když jste přišli k Otíkovi Blechovi do zahrady u Vobořilů. Tak po levé straně Vám okamžitě padlo do oka 20 – 30 (možná i více) rostlin Hamatocactus setispinus zasazených přímo do země. V té době já, jako začátečník jsem tento fakt tak nějak nepostřehl a zaměnil jsem je za EFC. Nebylo divu, že se mi hned líbily, protože jakmile začali kvést, tak to bylo něco pro zkušeného kaktusáře, natož pak pro začátečníka. Krásný žlutý květ s rudým středem v průměru 4 – 5 cm to byla paráda. Dnes bych řekl, že květ je podobný Astr. senile nebo astrerias, prostě nádherný a není divu, že i já si je okamžitě zamiloval. Časem jsem si uvědomil chybu, která nastala, ale i přesto jsem byl parádně „chycen“ a jsem dosud. Vůbec mi nevadí, že došlo k omylu, protože EFC sice mají menší květy, za to mají krásnější stavbu těla (žebrování) a nádherné ostny, Takže lze říci, že každá rostlinka má něco do sebe. Za našich mladých let platilo ještě to, že Hamatocactus setispinus má tu dobrou vlastnost, že je universální opylovač.
Do dnešních dnů to nemám H. setispinosu za zlé, že díky jemu jsem se dostal k rodu EFC se kterým jsem spojen pupeční šňůrou přes 35 let.
Bílý „ GRUSON “ k 50 tinám od Petra Kryla
V r. 1991 jsem slavil 50. narozeniny a protože jsem věděl, že budou velkolepé, tak téměř rok jsem šetřil, abych měl na to, aby bylo všeho dostatek. Měl jsem pravdu, sešlo se mi přes 90 lidí, kteří mi přišli blahopřát. Každý kdo přišel, dostal mnou vyrobený guláš. Velký hrnec na 50 litrů, aby bylo dost, jsem si vypůjčil z centrální vývařovny pro Škodovku a ten byl plný. Jinak stoly byly uspořádány a upraveny ve stylu švédských stolů. Mísy s jídlem, chlebíčky, cukroví ke kávě apod. Všeho bylo dosti. První gratulant přišel už v 9 hod. a závěrečná byla ve 2 hod. v noci. Mohu zodpovědně říci, že pivo, víno i tvrdý alkohol ještě zbyl na dodatečné opozdilce. To jen na úvod, abyste si udělali obrázek, že skutečně tam bylo lidí hojně. Já si nejvíce vážím tří dárků, které jsem v průběhu dne dostal. První milý dárek jsem dostal od spoluzaměstnanců, a sice foťák a tak jsem se musel naučit fotit. Do té doby mi to nic neříkalo, ale pak jsem tomu propadl a dnes mám nafoceného materiálu, že se mi to nechce vejít do skříně. Druhý nejmilejší dárek přišel v 16 hod. a přinesl mi jej Péťa Kryl. Byl to právě v nadpisu zmíněný „bílý Gruson“, který mi udělal obrovskou radost a okamžitě jsem ho postavil na nejčestnější místo mezi dárky. Byl pro mě o to cennější, že jsem do té doby ještě žádný nevlastnil. Až když přijel na návštěvu Pepča Mikuláš, tak mi u Uhlika koupil již v pořadí druhou rostlinu. A třetí nejmilejší dárek mi přivezl Oldík Mudra, a sice kameninový džbánek na 12 litrů piva s vyrytým věnováním k 50 tinám. To byly nejkrásnější a nejmilejší dárky. Dnes je mám jako relikvie vystaveny na čestném místě. Džbánek na skříni v chatě a bílého grusona vpředu mezi jeho kamarády, takže jej nemohu přehlédnout.
Závody v květenství „ J u s b e r t ů “ mezi mnou a Mírou Slavíkem
Před více než 30 ti léty jsem se stavil u Míry a on mi hned zvěstoval, že mu pokvete Eriocereus jusbertii kdovíjak vysoký. A měl pravdu. Za prvé jsem do té doby jusberta kvést neviděl a za druhé tento měřil 27 cm a to byla bomba !. O nikom jiném jsem neslyšel, že by tak malý někomu vykvetl. Dnes je to třeba u Míry Naxery běžné , že mu kvetou jusberty na kterých jsou naroubované rostliny, ale tehdy tomu bylo jinak. Samozřejmě ho Mirek fotil a i já se pyšnil tím, že jsem něco podobného viděl. Ale až do té doby, kdy se to stalo. Měl jsem pěkně narostlého jusberta , který měřil 22 cm a najednou z boku mu začala vyrůstat koulička. Zprvu jsem tomu nevěnoval moc velkou pozornost, ale když se stále zvětšovala, tak jsem poznal, že se nejedná o žádnou odnož. Zbystřil jsem zrak a začal jsem tuto vzácnost patřičně sledovat. Brzy se ukázalo, že se skutečně jedná o květ. Když vykvetl, tak ještě o 2 cm poporostl. Tím chci říci, že měřil 24 cm, což je zdokladováno na dia snímku, který mi pořídil můj bráška. Rostlinku jsem musel opírat o jinou nebo o zeď, protože váha toho květu i porážela květník s jusbertem. A to byla bomba, že jsem se jel samozřejmě hned k Mirkovi pochlubit a v té chvíli jsem mohl pýchou prasknout. Naštěstí to netrvalo dlouho, květ upadl a bylo po „žížalkách“. Pak mě trochu mrzelo, že jsem svého kamaráda takto pokořil. Je to fakt, který se skutečně stal!
25 let Klubu kaktusářů Plzeň a př. Jíška s prasetem
Když jsme měli slavit 25. výročí založení spolku, tak jsme dlouho přemýšleli jak toto výročí mimo oficiální oslavu důstojně oslavit. A tak na předsednictvu přišel návrh, že bychom si mohli třeba u Pittrů udělat prasátko. Jenda Jíška prohlásil, že by to zas tak velký problém neměl být. Protože jsme v předsednictvu měli pět členů z „Pittriády“, tak se rozhodlo, že bychom to mohli s touto akcí spojit a pořádně to oslavit. Tak se i stalo. Jenda sehnal prasátko a v pytli jej dopravil k nám na chatu, kde už se o něj můj otec postaral. Zdělalo se kromě kopýtek, kostí a zubů úplně všechno a tak dlabance bylo opravdu dost. Gulášek – smažáček, ovar, jaternice, jelítka, tlačenka i uzené se konzumovalo až do posledního sousta. Hladem tedy opravdu nikdo netrpěl a věřím, že mnozí členové na to vzpomínají ještě dnes. Takovéto akce stmelují lidi dohromady, kteří potom jeden pro druhého dokážou udělat cokoliv. A vo tom to je, přátelé !!!
Příběh z „ P i t t r i á d y “
Byla to „pittriáda“ jako mnoho jiných. Slavilo se, bylo veselo a tak nám to rychle utíkalo. Kájovi Kastlů tehdy chutnalo, nám se zdálo, že trochu více nežli jindy a když se to pomalu blížilo ke konci, tak nám bylo jasný, že tentokrát přesun ze zahrady na konečnou tramvajovou zastávku asi nebude jednoduchý. Samozřejmě, že i další toho měli „plný brejle“. Tak vyvstala otázka, kdo se Káji ujme, aby si někdo z nás taky nenamlátil. A protože se k tomu nikdo moc neměl, přišel s iniciativou můj , tehdy 14 ti letý, syn Pavel a že Káju doprovodí na konečnou. Každému tak trochu spadl kámen ze srdce, že to není právě on, kdo bude Kájovi dělat podporu. A tak se i stalo, že tito dva jako jeden muž kráčeli na zastávku. Pochopitelně, že se to neobešlo bez zajímavých příhod jako např. když jsme šli směrem k Borskému parku, tak se najednou z lesa vynořila postava muže s černým německým ovčákem, který v našich opilých očích byl ještě tak dvakrát velký. Ti, kteří s ním přišli jako první do kontaktu, tak málem měli plný kalhoty. Uvážíte-li, že z absolutní tmy se najednou vyřítí takovýto tele, tak je to jasný. Ale naštěstí byl dobře vychovaný, takže si nás ani nevšiml. Bylo štěstí, že nezaštěkal. Druhá příhoda se udála za chvíli na to, co jsme se stočili na hlavní silnici kolem Borské věznice. V tu chvíli nás začal poučovat Sláva Bendů, že po silnici se chodí vlevo. Ostatní to nebrali na zřetel, protože byli rádi, že jdou nejkratší cestou k zastávce. Dopravní předpisy se staly Slávovi osudným, protože si, jak byl v ráži, nevšiml dvou obrovských hald uhlí, které byly složené na chodníku a ve tmě, jež tam panovala je přešel jako Nízké Tatry. Dovedete si představit, že vypadal téměř jako zaměstnanec Uhelných skladů.
A právě kousek odtud padla ta památečná slova, co pronesl můj synáček. Kája si stěžoval na nevolnost a bolest hlavy, když mu na to odpověděl: „Nic si z toho nedělej, já už byl taky opilý, tak vím, co to je !“ Tuto větu 14 ti letého syna si připomínáme vždy, když se na „pittriádě“ Pavel objeví. Dnes je mu 39 let, takže to je opravdu včera.
Spanilá jízda ale skončila až jízdou v tramvaji, protože jak jsme byli rozjaření zanotovali jsme ty naše. V té době nový country hit „Rosa na kolejích“ a také nádražácká hymna byla natolik příjemná uchu, že ji pobrukovala celá tramvaj.
Dnes už je romantika pryč, přátelé se nechávají vozit paní Bendovou až domů a tak je po „žížalkách“ už kolem 23. hod, kdy dříve jsme byli v nejlepším. Pokrok nám kazí zábavu, ale výhoda je v tom, že nikdo nemusí prát punčochy od uhlí.