Břeclav přednáška před 15 ti léty, Dr. S. Maixner a St. Motl
V roce 1990 mi požádali přátelé z Břeclavi, zda bych u nich mohl udělat přednášku na téma Nové Mexiko. To pro mě nebyl problém, protože většinu diapozitivů co přivezl Pepča Mikuláš na jeho první návštěvu zde, mi tu zanechal i s komentářem.
A tak jsem se vydal na cestu. Na nádraží jsem zjistil, že přímý vlak mi právě ujel, ale že tam jede ještě jeden, ale musím přesedat tuším v Budějovicích. Jinak tam budu asi o 20 min. později, ale přece. Další přímý vlak jel asi až za 2 hod. a to bylo dosti pozdě, abych stihl přednášku. Tudíž jsem využil druhou možnost. Vlak byl poloprázdný a tak jsem byl v kupíčku sám. Vezl jsem s sebou automatickou prohlížečku a tašku diapozitivů. Měl jsem samozřejmě obavu si zdřímnout, aby mi toto bohatství někdo neukradl a tak jsem chvíli postával, procházel se a prostě dělal vše, abych neusnul. Tuším v Budějovicích nebo ještě dál jsem musel přestoupit a jaké bylo moje překvapení (spíše šok), když jsem se podíval z okna, tak jsem jel v protisměru. Rychle jsem vyhledal průvodčího, abych se informoval, zda jsem nevlezl do jiného vlaku. Až když mě ujistil, že je vše v pořádku, tak jsem si konečně sednul a uklidnil se. Měl pravdu, skutečně jsem se asi s hodinovým zpožděním dostal do Břeclavi. Teď nastalo další dilema, zda poznám přátele, kteří si mi tu mají vyzvednout. A tu najednou v nádražním rozhlase hlásí, že pana Pittra z Plzně čeká u informací Dr. Meixner a že se tam mám dostavit. Konečně to ze mne spadlo a hned jsem následoval radu z rozhlasu a už z dáli jsem viděl Sašu, kterého jsem až teď poznal z dřívějších setkání. Okamžitě jsme se přivítali a já se omluvil za to zpoždění. Je fantastické, že kaktusáři jsou zodpovědní lidé. I když jsem nepřijel od Prahy, tak stejně čekal dál, protože věděl, že vlak od Budějovic rovněž může přivést cestující z Plzně. Také věděl, že je nenechám ve štychu a že se k nim nějak dostanu. Na nic jsme nečekali, nasedli do Trabantíka a upalovali do Valtic, kde Saša bydlí s manželkou. Tam bylo velkolepé uvítání a ihned jsme se odebrali do jídelny, kde nás čekala úžasná tabule, za kterou by se nemusela stydět nejlepší restaurace v republice. Nežli jsme začali jíst, tak Saša nalil skleničky speciálním mešním vínem, aby nám lépe chutnalo, ale to nebylo vůbec zapotřebí, protože jak jsem již řekl, bylo vše vynikající. Po obědě jsme ještě vypili několik skleniček výborného vlastního vína a pak jsme se šli podívat do skleníku na kytičky. Jednalo se o starou sbírku, dá se říci velmi cennou, kde bylo velké množství rostlin rodu Sclerocactus a jiné cennosti. Ze skleníku jsme se vrátili opět do jídelny, a protože jsme měli asi tak hodinu času tak jsme si hezky popovídali. Pak pronesla Sašovo paní památeční větu: „je to dost, že jsi taky jednou přivezl domů někoho mladšího a to se musí zapít něčím lepším“. Okamžitě odběhla a přinesla, jak sama řekla „to co má ona ráda“ a samozřejmě mě rovněž nalila. I když nejsem odborník na víno, tak musím přiznat, že rozdíl tam skutečně byl. Nežli jsme odjeli do Břeclavi, tak já už byl parádně vláčný a krásně uvolněný, že žádná tréma mi nemohla absolutně ohrozit.
Přednáška se konala od 20 hodin v nějaké sokolovně nebo v kině. Takový to na mě dělalo dojem. Přišlo poměrně hodně lidí a atmosféra byla vynikající. Po přednášce jsem se rozloučil se Sašou, který mě tímto předal do rukou předsedy spolku (velice se omlouvám, že se nepamatuji na jeho jméno) a Stáňovi Motlovi. Všechno jsme sbalili, nasedli do tří aut a vyrazili mimo město Břeclav. První zastávka byla asi tak po 10 km v prvním sklípku, který patřil některému příteli, co s námi odcestoval. Zde jsme mohli okoštovat jeho produkt, a ač nejsem na takovéto „tahiti“ zvyklý, byl jsem překvapen, že mohu opět pokračovat v konzumaci. Nu a tak jsme okoštovali a pokračovali opět o nějaký ten kilometr dále, kde se toto opět opakovalo. Odtud jsme pokračovali do konečné stanice Hrušky. To prostě nelze zapomenout, kde má sklípek Stáňa Motl a kde jsme měli připravenou bohatou hostinu. Mezi pitím burčáku jsme pojídali domácí klobásky znamenité chuti, špek, sýr, zeleninu a další speciality. Zde jsme se zdrželi až do ranního kuropění, absolutně uvolnění, vyzpívaní (spíše vyřvaní) a celý svět nám byl u nohou. Když už se rozbřesklo, tak jsme se snažili aspoň o chvilku spánku. Pamatuji si, že jsem spal u předsedy, bylo to blízko nádraží. Když jsem byl probuzen, že už je čas, tak jsem byl náramně lehoučký, ani hlava nebolela, což znamená, že jsme pili samé kvalitní „tovary“. Já se rychle opláchl, pojedl a šupajdili jsme na vlak. Ve vlaku jsem se usadil k okénku, nad sebe jsem si dal promítačku a tašku, zasedl a to byl můj konec. Ani nevím, zdali mi průvodčí kontroloval (ale spíše ne). Probudil jsem se až na hlavním nádraží v Praze. Klidný, bezstarostný, zda mi někdo něco ukradne, prostě fajn.
Na tento příběh jsem si vzpomněl letos v létě, když jsem našel delegátku a nestačil jsem se divit, že už je to přes 15 let. V květnu 2005 jsme byli s kaktusáři z Plzně na zájezdu právě v Hruškách a tak jsem hledal a konečně našel Stáňu Motla. Bylo to po létech opět fantastické shledání a přivítání a jen škoda, že bylo tak málo času na pořádné popovídání. Já mu vyčítal, proč se nezajede podívat na západ a on mi vyrazil dech, když mi povídal, že byli v Plzni v loňském roce a že se po mně ptal v jedné sbírce a ten majitel mu řekl, že mi nezná. „Podívej, tamhle zrovna jde, toho nemůže nikdo přehlédnout ani zapomenout“. Shodou okolností to byl jeden z mých dlouholetých přátel (aspoň jsem si to myslel). Měl jsem za to, že se o něj mohu kdykoliv v nouzi opřít. Jak vidno i tyto věci se asi časem taky mění. Bylo mi to moc líto!
PS. Když jsem to tomuto „kamarádovi“ řekl do očí, chladnokrevně mi to zapřel, že si to Standa vymyslel. On ale přímo prstem na něj ukázal, když jsme stáli ve vrátkách a já jsem se se Standou Motlem loučil.
Kája Kastl alias „Š k o d l i v e c“
Tento titul si Kája vysloužil již před dávnými léty, když jsme slavili u Slávka Bendů Strejbekiádu, který měl pozemek ve spodní části zahrady. Tak naštěstí naše hlasitější projevy ani tak moc nikomu nevadily a v poklidu jsme konzumovali menu.
V prvním dějství nás Kája překvapil, když si sedal s vervou jemu vlastní do látkového lehátka a k našemu údivu se ocitnul na zemi. To vyvolalo explozi smíchu, což našemu šoumenovi nevadilo naopak ho to posílilo k dalším akcím.
Dějství druhé: Po větší konzumaci žlutavého moku vychlazeného ze zdejší studánky, čím dál častěji přišla na nás potřeba se uvolnit. Tu se Kája přiznal, že chodí na stálé stejné místo, kde přihnojuje angrešt. A tu Slávek vyskočil s rukama nad hlavou a vykřikl památečnou větu: „Na fík nééééééé !!! ( Jednalo se o velice kvalitní odrůdu angreštu Zlatý fík, o kterém měl Slávek obavu, že po takové zálivce stromek nepřežije).
Dějství třetí: Protože na tomto pozemku nebyla nikde zavedena elektřina, přišla po setmění na pořad věci plynová lampa na PB, která tento prostor nádherně ozářila, a my opět mohli pokračovat v bujaré zábavě. Protože Kája je hyperaktivní, snaží se ochotně pomoci přátelům, což dělá s láskou jemu vlastní. Při této činnosti zavadil o náš zdroj světla, který padl, naštěstí se nerozbil, ale odnesla to punčoška jako hlavní součástka lampy. A bylo po žížalkách.
Po tomto extemporé jsme raději ukončili jinak tak pěknou akci s prohlášením:“ Jdeme domů nebo se tu ještě umlátíme!“ Kája sice koupil okamžitě punčošku novou, ale přezdívka „Škodlivec“ mu zůstala dodnes. Své přezdívce je věrný a téměř při každé akci něco vyvede.
A c t e l i c - mravenci pryč - semena zachráněna
Každý rok jsem se snažil opylit vzácné rostlinky rodu Pelecyphora valdeziana, albiflora, pseudopectinata, ale ani jeden rok se mi nepodařilo tyto semena sebrat. Jakmile praskly semeníky, tak mravenci vždy byly rychlejší a semena byla pryč. Podtrhnout jsem je nechtěl a tak jsem léta trpěl. Náhodou jsem zjistil vlnatku na některé rostlince, a protože jsem byl líný rozdělávat Anthio, tak jsem se rozhodl použít Actelic ve spreji. Nu a představte si, že jsem nejen sklidil ten rok semena z těchto rostlin, ale i cca v 1 m2 se neobjevil minimálně dva měsíce jeden jediný mravenec, kterých u mě ve skleníku bylo vždycky hojně. No a tak následující rok jsem to vylepšil. Opět jsem použil Actelic ve spreji a obešel jsem skleník zvenku i zevnitř abych měl jistotu, že podobu 2 až 3 měsíců nebudu mít ve skleníku téměř žádného mravence. Povedlo se. Mravenci to prostě nemají rádi a mně se od té doby semena neztrácejí. Stojí to za to. Více jak jedno balení nevystříkáte a máte pokoj. Někdy náhoda pomůže člověku v takto prekérních situacích.
Herbert Glaser z Heřmanovo Huti
Herbert byl můj první kaktusářský kamarád. Od první schůze v bývalém Domě pionýrů a mládeže na Lochotíně jsme si padli do oka a sedávali jsme vedle sebe. Nikdo z nás toho moc neměl, oba jsme začínali, i když Herbert o nějaký ten měsíc dříve. Když jsem jej poprvé navštívil, tak už měl skleníček sice malý, ale měl. V té době měl už zkušenosti i s výsevy, protože příbuzní z venku mu ochotně poslali, co si přál, takže měl určitou výhodu. Byl kamarádský, a když měl něco navíc bez problémů to daroval. Jsem moc rád, že jsem se s ním skamarádil, protože na schůzi jsem mimo Vaška Vrby nikoho neznal. Daleko později mě pozval na návštěvu Mirek Slavík a tím se potom další začali nabalovat, protože k Mirkovi se scházelo velké množství kaktusářů jak z Plzně, tak i z okolí. Herbert potom pozvolna z časových důvodů vynechával schůzky a já se s ním potkal až když jsme jeli ze Škodovky na exkurzi do sklárny v Heřmanovo Huti. Kde on nás prováděl jako hlavní mistr. Po čase jsem se s ním opět sešel na oslavě MDŽ v Alce. Hrál tam se svoji kapelou našemu generálnímu ředitelství. To už jsem byl zaměstnán v „Halířáku“. Po třetí jsem se s ním sešel v roce1999 a to opět v Heřmance. Když jsem po něm pátral, tak jeden zaměstnanec mne k němu dovedl a to už dělal generálního ředitele rakouské společnosti, která to tu za pakatel koupila a zdegradovala český um na automatickou výrobu lékovek.
Rád na něj vzpomínám, protože to byl můj první kaktusářský kamarád, který mi v začátcích podal pomocnou ruku.
První „ M u d r i á d a “ 23. září 2005
Tato první Mudriáda se konala v tom nejnešikovnějším termínu, a sice se překrývala se zavíráním sezóny v Chrudimi. Ale vzhledem k tomu, že jsem dal Oldovi slovo, že se oficiálně první Mudriády zúčastním, tak jsem již nemohl couvnout. Musel jsem jet také proto, že bychom se do jednoho auta nevešli. Uvolil se také Vašík Korandů a to už bylo dobré. V sedmi lidech jsme se bezproblémově přesunuli do Kožlan, kde nás čekalo hned první překvapení. Měli jsme za to, že budeme slavit blízko kaktusů, ale Olda velkoryse pro tento účel zrenovoval v suterénu svého domu nádhernou klenutou pivnici vybavenou tak, že by se za to nemusel stydět žádný špičkový podnik. Sudové pivo přes chladící zařízení teklo z nových píp a bylo jako křen. Všechno zmechanizováno jako v restauraci. Sotva jsme si sedli a upili piva Olda hvízdnul a začalo se nosit na stůl. Jeho manželka spolu se snachou se o nás postaraly jako o vlastní. Vynikající „smažák“ (pro neznalce zabijačkový gulášek) voněl po celém domě a byl vynikající. Olda se snažil napojit nás do sytosti výtečným pivíčkem (i řezaným). I když nejsem pivař, tak jsem tam za chvíli tři srovnal a pak ještě jedno nealko. Ale protože jsme odjížděli až ráno po 3.hod., tak už dávno žádný alkohol nezlobil. Další chod byly studené mísy se světlou i tmavou tlačenkou, sýrem různými salámy a pod. Jestli jsem na něco zapomněl, tak ať mi to Oldík odpustí.
Prostě bylo nám tam moc fajn a Oldík oficiálně prohlásil, že tato Mudriáda má pořadové číslo 1 a další se budou každoročně opakovat. Nebude to krásná tradice? Oldřichu ať se Ti daří!
Návštěva u př. Košata - Astrophytum asterias
Opět se nám zachtělo navštívit přítele s rudýma ušima, jak jsme přítele Jaromíra Košata přezdívali. U něj se vždy odehrával zpočátku návštěvy takový ceremoniál, který mi připomínal myš a kočku. Nejprve jsme prohlíželi sbírku, kde bylo opravdu na co koukat a teprve na konci návštěvy jsme mohli vybírat a ptát se, co by eventuelně bylo k mání z toho, co momentálně není vystavené, jako např. různé špeky. Protože parapety u něj byly vyšší, tak celkem dobře bylo vidět i pod ně. Na to ale byl Jaromír háklivý a dlouhou dobu, pokud člověk něco zajímavého pod tímto parapetem našel, se nechal přemlouvat, nežli se podvolil takovouto rostlinu prodat. Většinou se jednalo o vzácné rostliny, ale s nějakou kosmetickou vadou. No a já tam objevil hned dvě rostliny, které za to stály, ale byly na indexu. První bylo Astrophytum asterias překrásná rostlina s vypouklými hranami, ale měla jenom jednu vadu na kráse, že byla bez kořenů. A Jaromír ji nechtěl prodat, protože si byl vědom, že musí jít hodně pod cenu. Když jsem do něj hučel až do odjezdu, tak konečně svolil. Druhá rostlina rovněž podparatová a rovněž bez kořenů bylo Astrophytum senile spoře vločkované údajně rostlina přímo od Friče. To byl problém jako blázen až opět povolil a já obě rostlinky vítězoslavně přivezl domů. Léta mi dělali radost.
Míra Košat to prostě potřeboval, aby mohl dělat drahoty, ale pokud jste ho znali, tak se v podstatě dalo nakoupit cokoliv (viz předchozí články). Ale zaplať pánbůch že byl, protože se tímto do Plzně přivezla řada krásných rostlin.
Milan Maur
S Milanem maurů jsem se poprvé setkal rovněž u Mirka Slavíka. Oba dva byli vášnivě zainteresováni na rod Gymnocalycium. Je fakt, že když mi Mirek k němu poprvé vzal, tak jsem byl dost překvapený. Na to jak byl mladý, byl již velice zkušený pěstitel, zatím co já byl ještě začátečník. Měl sice jen pařeniště, ale v nich se nacházely klenoty mezi Gymnocalyciemi. Musím říci, že opravdu tam bylo na co koukat. Nádherně vytrněné rostliny byly v mnoha případech hezčí nežli u Mirka, protože je pěstoval jako v přírodě a to přeci jenom v našich podmínkách je to třeba pěstovat trochu jinak. To byl hlavní rozdíl mezi Milanem a Mirkem. Škoda, že se na dlouhou dobu odmlčel, sbírku údajně prodal a teď snad začíná pozvolna znovu s rostlinkami. Bylo by to dobře, protože Milan byl fajn kluk, absolutně bezproblémový. Potkal jsem se s ním na naší výstavě a pak ještě na výstavě v „Domě hrůzy“ na šutrách i kaktusech. Tak bylo vidět, že přeci jenom na kytičky nezanevřel a stále po nich pokukuje.
Emil Krejčík
Setkával jsem se sním poměrně často, ale moje zdrženlivost mi nedovolovala se vetřít do jeho přízně a tím nějakým způsobem ho požádat o svolení k návštěvě. Přitom to nebyl žádný problém, protože můj bratr byl jeho bezprostřední soused ve Strnadovo ulici na Slovanech. Když jsem navštívil brášku a díval jsem se z okna na zahradu, tak jsem pozoroval pana Krejčíka co právě dělá ve skleníku. Jenomže já si prostě netroufal požádat o prohlídku. Až jednou jsem přijal nabídku od Míry Slavíka, zda nechci jet s ním ke Krejčíkům. Protože jsem u něj nikdy nebyl, tak jsem tuto nabídku okamžitě přijal. Znal jsem jeho starý původní skleník, co ještě stavěl jeho otec na konci zahrady, který byl dřevěný a ke konci byl již v žalostném stavu. A tak se př. Krejčík rozhodl postavit skleník nový, který byl přilepen přední částí k domu a tím i napojen na topení z domu. Míra mě upozorňoval, že pokud bych měl o něco zájem, tak jedině odnože ze starých rostlin, kde je záruka druhu, protože tyto zcela jistě pocházely od jeho otce (údajně ještě od Friče) a ten neměl zájem je komerčně množit. U semenáčků tato šance nebyla. Téměř každý kaktusář věděl, že se jedná o tzv. „krejčikiány“ získané opylením rostlin jedním štětečkem, kde ani předci v žádném případě nebyli jistí. Když jste se zeptali na jméno, zamumlal vám tak, že v žádném případě jste z toho nebyl chytrý a žádné pořádné jméno jste z něj nedostali. No a tak první návštěva nedopadla nic moc slavně, protože o semenáčky jsem neměl zájem já a o odnože bylo již spousta zájemců, kteří je měli zamluveny. To ale nevadilo, protože v té době jsem již měl skleník dá se říci nabitý a v podstatě další rostlinky by byly pouze navíc.