Jak jsem se dostal do doubravecké společnosti
Od vojenského cvičení jsem se s Vaškem Korandou spřátelil tak, že jsme spolu navštěvovali každou dostupnou akci, která se právě nachomejtla. No a bylo samozřejmé, že jsme spolu chodili i na schůze kaktusářů a tak mi Vašek Navrhl, že po schůzi si parta z Doubravky chodí sednout někam na jídlo a že zde schůze dále pokračuje a že je to moc fajn. Já byl pro každou srandu a tak jsem se objevil mezi senza partou, která je téměř nedotčena až do dnešních dnů jen s tím, že se tak trochu rozšířila až do dnešní podoby. Základní podobu tvořili tito přátelé: J.Krásný, O.Blecha, H.Hroník, V.Koranda, B.Bervida a já. Později se tato skupina rozšířila o další přátele až do dnešní podoby: S.Benda, O.Mudra, R.Strejc, J.Mikuláš, K.Kastl, V.Mastný, S.Šustr, J.Šklebený, J.Vinař, P.Kryl a V.Steiner. Musím v krátkosti vzpomenout Pepka Mikuláše, který až do odchodu do N.Mexika poctivě navštěvoval naše akce, ale láska ke kytičkám byla silnější.
Stavby skleníků
První můj předokenní skleníček přišel na svět zjara r.1964, kdy podle odborné literatury jsem zjistil, že když chci s úspěchem pěstovat kaktusy, tak nutně potřebuji zařízení, kde jim bude dobře a to byl třeba i předokenní skleníček! Výroba nedala velkou práci, ale horší bylo umístění. Bydlel jsem ve starých Skvrňanech na Jíkalce a to se vyznačovalo tím, že ze Škodovky padaly tuny popílku a prachu ne celé toto území. Dále pak fakt, že jsem bydlel ve 2. patře. Problém byl, jak tento zakotvit, aby na někoho nespadl a aby se mi nezničily kytičky.
Sehnal jsem 2 dlouhá železa, nechal je zakalit, aby mi udržely předpokládanou váhu. Pak bylo nutné tyto železa přimět k tomu, aby poslušně vlezly do „Klecovek“ (to byly cihly, které nebylo možné sekat majzlíkem, protože byly nesmírně tvrdé). Všechno jsem to přestál, Manželka mi musela držet nohy, abych nevypadl z okna 2. patra a já se pomocí palice jal železa zatlouci do zdi!
Po delší době se mi to podařilo, ale to nestačilo, protože v tomto prostoru se proháněl vítr jako zběsilý. A tak jsem jej musel nějak zajistit, aby to nesfoukl! Pomocí lanka jsem do nového okna zašrouboval vruty s háčkem ne zakotvení a bylo konečně hotovo. Když jsem tam nandal již předem zakoupené kaktusy, většinou původem ze zahradnických závodů, které produkoval pozdější přítel O.Blecha, kterého jsem dosud neznal, tak jsem zjistil, že bude téměř plný. To jsem ještě neměl všechny kaktusy, co dosud vlastnila manželka doma ve svém rodišti. Měl jsem žulíka v rukávě a sice zahradu na Výsluní. Na jaře jsem obhlížel terén a zjistil jsem, že nejideálnější místo by bylo v prostředku zahrady. Po velice jednoduchém přeměření jsem začal upravovat terén pro stavbu pařeniště na 4 okna. V létě jsem již všechny přestěhoval na nové staveniště a protože jsem najednou oplýval místem, tak jsem měl možnost dalšího nákupu, abych náhodou neměl moc volného místa. Do konce roku se naplnilo rovněž a bylo tu opět diléma – kam s nima.
Protože v té době jsem již navštívil několik sbírek a zjistil jsem, že skoro každý má nějaký skleníček, tak jsem velice vážně i já o něm začal uvažovat! Nechal jsem si svařit v Komunále konstrukci, kterou mi na náklaďáku dovezli a pod ní jsem pomocí zedníka vybetonoval „protitankový kryt“, na který se tato konstrukce položila a dobetonovala. Teď už jsem se začal považovat za kaktusáře – první rok byla plná jedna strana a na druhé se v lodnách pěstovaly okurky. Ale ono se jim tam vůbec n e d a ř i l o. Proto jsem je tam již druhý rok nedával a raději pro ně vybudoval „Japan“, který se později předělal na klasický skleník, ve kterém se okurkám, rajčatům a občas i paprikám docela daří. Tento rozuměj skleník na kaktusy mi sloužil přesně 3 roky k plné radosti a už bylo jasné, že nemůže stačit intenzivnímu přísunu kaktusů. Teď ovšem nastal problém, prosadit si další část pozemku, kde již plodily jabloně a měly docela chutná jablka. Nu ale nedalo se nic dělat, potřeba místa nastala, o čemž jsem přesvědčil i manželku a tak následujícího roku jsem nejprve vykopal 3 stromy a přesadil jsem je k rodičům do Jižních Čech a začal kopat a vozit kolečka zeminy k vratům. Tato zem se pěkně načechrala a když ji odvážela Praga V3S, tak jich bylo 18 plně naložených aut! Do této akce mi přišli pomoci přátelé z Doubravky a jako první byl Ríša Strejců, který mi pomáhal od výkopu až po finále. Několikráte mi pomohli i další přátelé z doubravecké party jako např. O.Blecha, K.Kastl, S.Benda a další. Takže i tento skleník se podařilo úspěšně dokončit, aby sloužil svému účelu. Zažil i několik úrazů. Já jsem při kopání přehlédl nataženou šňůru na prádlo a nedovedete si představit, jaká je to pecka od krumpáče do hlavy. Další případ byl ten, že si př. Strejc skočil z chodníčku, který se tam zachoval do dveří (kovových) a už jsme jeli na šití do špitálu! Poslední úraz byl ten, když jsem chtěl ze skleníku natřít štít chaty a zhupla se mi fošna. Já upadl a dlaní jsem rozbil sklo, které mi uřízlo malíček pravé ruky. Zaplaťpánbůh toto bylo vše a od té doby slouží k plné spokojenosti již druhé desetiletí.
Takže z celého výčtu zbyly tyto dva poslední, které mi musí vydržet se mnou až do konce!
Jak jsem se seznámil s O.Blechou
Otíka jsem znal od první schůze, kdy se ustavoval KK Plzeň, ale nedovolil jsem si k takové kapacitě ani přiblížit. Až jsem se dověděl , že na výstavišti nějaký zahradník roubuje kaktusy. Okamžitě jsem se tam vypravil, protože do té doby jsem něco podobného nikde neviděl. Byl to pro mě zážitek, který mi pomohl zbavit se strachu, abych neudělal nějakou blbost. A mohu říci, že od té doby jsem se odvážil to zkusit a že většinou poprvé se práce daří. Rovněž něco podobného bylo s výsevy a zrovna ty se podařily a už mi bylo jasné.
Až později, když jsem se dostal do doubravecké party, tak jsem zjistil, jaký je Otík vynikající kamarád a mohu říci, že jsme nerozluční přátelé.
Založení spolku v r.1965 v Plzni
V létě r.1965 našla moje žena inzerát, že se zakládá v domě Pionýrů a mládeže na Lochotíně přímo proti lékařské fakultě Klub kaktusářů v Plzni. Neváhal jsem ani minutku a šel jsem se tam podívat. Sešlo se nás tam nad očekávání hodně lidí, odhaduji min. 50 – 60. V celé společnosti jsem znal jediného muže, který byl shodou okolností rodák z Merklína jako já V.Vrba. Ten se tam pohyboval jako ryba ve vodě. Řadu lidí znal a to bylo příjemné i pro mě. Prodával tam i tenkráte velmi vzácné turbiňáky v semínkách, což jsem se vůbec neodvážil si je koupit. Všichni jsme se představovali a řekli pár slov, co pěstujeme a kolik toho máme. Dodnes si vzpomínám na jednoho pěstitele, jak prohlásil, že již 10 let pěstuje rostliny a že jich má stále míň! Že je stále začátečník! Když přišla řada na mě, tak jsem se zastyděl, protože jsem toho měl trochu. Ale nebyl jsem naštěstí sám, jak jsem záhy zjistil. Pak jsme zvolili první výbor ve složení: předseda Dr.Mikš, pokladník V.Čechura, jednatel pan Vaňousek. Okamžitě po zvolení se začal předseda s jednatelem hádat takovým způsobem, že jsem něco podobného dosud nezažil. Nu ale všechno se překonalo a jak je vidět, spolek měl tolik sil, že vydržel až do dnešních dob.
Je to moc fajn, že existujeme, protože já mezi kaktusáři našel ty nejlepší kamarády, kteří vám neváhají pomoci, když už nevíte kam dál. To je to nejlepší, co člověka může potkat!!