Kaktusy jsou rostliny dlouhověké. U některých druhů se dá říci, že se žijí déle než člověk. S věkem se zvyšuje jejich krása a hodnota. Někdy to sice nemusí být úplně pravda, vyčouhlé letité Mamillárky nebo staré nudlovité Mediolobivie po Fričovi moc hezky nevypadají, ale je v nich legenda a určitě budí přinejmenším obdiv, že tu zůstaly tak dlouho.

U většiny druhů to pravidlo času platí. Padesátileté nebo stoleté ornátum nebo sagliona to hned tak nikdo nemá a kdo ho má, tak je rád. Vyhradí mu čestné místo ve své sbírce a chlubí se jím. 

Během života je kaktus v kultuře odkázán na péči pěstitele. Kaktusí život je tak dlouhý, že se během něj může přihodit ledaco. Nejhorší je asi problém s přečkáním zimy. Vypadne topení, někdo rozbije v tom nejkrutějším mrazu tabulku skla a to je konec. Opakem zimy je přemíra horka a slunce. Především na jaře, kdy se rostliny stěhují do svých příbytků a nejsou zvyklé na sluneční paprsky, dochází k popálení pokožky a někdy k úhynu. Dalších událostí, které negativně ovlivní život kaktusu je mnoho, ať už je to přemíra vody, nedostatek vody (to není tolik na závadu jako opak), špatná zem, špatné květníky, nedostatek světla, škůdci, choroby, živelné pohromy rozmary a já neví ještě co. Většina těchto limitujících faktorů je spojená s osobou pěstitele. Prostě, jak dlouho, a jestli vůbec kaktus poroste, závisí na tom, kdo, a jak je o něj postaráno. Nedostatek péče je stejně škodlivý jako přemíra pozornosti. 

Kolik kaktusů mělo to štěstí, že se změnou životního stylu nebo s odchodem svého pěstitele neuhynuly, dostaly se do jiných pečlivých rukou a mohly se rozvíjet do své letité krásy a důstojnosti dál. Osudy rozsáhlých a věhlasných sbírek  jsou většinou smutné. Co nezlikvidovala první zima to dokonaly neodborné zásahy nových správců společně se škůdci a chorobami. Naději na přežití mají spíše jednotlivé rostliny, které včas a za rozumnou cenu pustí původní majitel. V každé sbírce najdeme několik klenotů, které mnohdy výrazně převyšují věk okolních rostlin. I já mám pár památečných rostlin ze staré dnes již asi neexistující sbírky kaktusů v Lednici nebo od legendárních kaktusářů. 

Málokterá sbírka přejde do rukou nového majitele. Někdy je to cestou odkazu nebo prodeje do botanické zahrady. Potom je otázka, jestli se stav této  kolekce zlepšuje nebo zhoršuje. 

Ještě méně častý případ je ten, kdy sbírku zdědí a převezme někdo mladší v rodině, zpravidla to bývá potomek. V ideálním případě otec a syn (méně často otec a dcera a ještě méně často matka a dcera nebo syn) spolu kaktusaří   nějakou dobu, během které ten starší předává zkušenosti tomu mladšímu. Je to moc pěkné, když někdo ve sbírce může říci: “ Tahle kytka je po tátovy a je jí víc než mně”. 

Takže hledejme a starejme se o kytky, které již něco pamatují a zaslouží si to.

 

kaktusy

   
Copyright © 2024 Klub kaktusářů Plzeň. Všechna práva vyhrazena.
Joomla! je svobodný software vydaný pod licencí GNU General Public License.