Každý člen skautského oddílu musí mít nějakou přezdívku. Buď si jí nějak vyslouží, nebo vznikne a nikdo pak ani pořádně neví jak. Jako malýmu klukovi mně říkali Šmudla. Hádejte proč?
Po roce 1989 jsem se sám ujal vedení oddílu a uznejte sami, aby hlavnímu náčelníkovi takhle říkali, to zrovna není před rodiči svěřených dětí moc šťastné, a tak jsem byl rád, že se ujalo moje nové skautské přízvisko “Kaktus”. Lze si lehce domyslet proč.
Někdy dostávám dotazy, jak mi vlastně mají oslovovat (i v písemné podobě): “Kaktusi, Kaktusy, Kaktuse, Kaktus ?” Sám nevím, a tak to nechávám na libovůli oslovujícího, mně je to jedno, jsem hrdý na svojí přezdívku. Trošku jinak to bere můj otec. Jednou u nás doma na dvoře zaslechl nechtěně rozhovor mezi mými skautíky a dozvěděl se při tom, že ho titulují “Starej Kaktus”. To se mu moc nelíbilo. Mé manželce naštěstí říkají Jitko, takže to je v pohodě. Do oddílu začal již chodit i můj syn a ten dostal přezdívku Bodlák. Také to naznačuje jistou souvislost. Co si vyslouží za skautské jméno dcera, to se uvidí.
Na základě své přezdívky dostávám při různých příležitostech (mikulášská nadílka, narozeniny …) od členů oddílu různé dárečky. Tak jsem třeba získal krásnou připichovací figurku zeleného nebo spíše šedivého chlupáče, kterou nosím v klopě svého svátečního kvádra (Možno vidět na našem kaktusářském bále.) nebo malinkou knížečku na řemínku na krk s obrázkem malinkýho kaktusu. Obrázků s bodlinatým motivem je v našich kronikách plno, lepili jsme bodlinatýho sněhuláka, stavěli bodlinaté bábovky na písku a z cihlářské hlíny plácali bodlinaté figurky. Oddílové spisy označuji vedle podpisu razítkem s opuncií. Se symbolem kaktusu se můžete u nás v oddíle setkat i jinde, tak třeba vrchol totemu v klubovně je zakončen vyřezávanou “biskupskou čepičkou” ve tvaru Astrophyta asterias, jedna z kamenných sedaček u našeho starého táborového kruhu má vytesaný do opěradla symbol kaktusu, na podzim létal ve vzduchu kaktus namalovaný na papírovém draku a já nevím kde všude můžete u nás ještě ostnitý motiv vidět.
Sám občas děti obdarovávám opravdovými pichlavými rostlinkami. Přijímám zvědavé návštěvníky ve svém skleníku. Možná tím trošku přispívám k rozšiřování kaktusářství v Plzni a v Čechách.
Loni v létě jsme měli dokonce jeden velký opravdický kaktus (Echinocactus grusonii) na táboře. Stál na kamenné stoličce uprostřed táborového kruhu pod širým nebem a večer jsme mu vzdávali hold. Byl nazýván “Obětní kaktus” a vždy jsme při západu slunce na jeho ostny napichovali cedulku se jménem nové oběti. Vybraný nešťastník (buď oslavenec nebo provinilec) pak byl obětován bohům vhozením do potoka.
Skauti o mě ví, že kaktusařím a těď už i kaktusáři ví, že také skautuji. Petr Kuták “Kaktus".
