Toto povídání, k jehož sepsání mě donutil Jarda Souček by mělo být ohlédnutím na dobu (minimálně půl života, pokud si budu fandit), kterou jsem se věnoval pěstování kaktusů. Když jsem napsal 35 let.uvědomuji si jak je to dlouhá doba a bude li kdykoli číst mé řádky někdo ze začínajících kaktusářů, budou mu mé začátky připadat jako mně vzpomínky pamětníků A.V.Friče.
Od dětství jsem bydlel na venkově a květiny na zahrádkách a za okny byly tak běžné, že nebudily zvlášť u dětí žádnou pozornost. Přesto si vzpomínám, že jsem se zastavoval před okny, kde byl nějaký kaktus. Sortiment byl slabý, nějaký echinopsis, vánoční kaktus, aloe, přesto tyto rostliny upoutávaly mou pozornost. Také jsem občas nějaké odnože přinesl domů, za krátký čas však na přemíru mé péče, hlavně vydatné a pravidelné zálivky zašly. Mým koníčkem byla od dětství elektronika, která se později stala i mým povoláním. Po vystudování průmyslové školy jsem nastoupil k ČSD (pro mladší – tato zkratka znamenala Československé státní dráhy). Tady jsem se seznámil s Kamilem Vokurkou, který mě v létě r. 1963 poprosil, abych mu přijel opravit domů rádio. Vzal jsem potřebná fidlátka do ruksaku, sedl na motorku a jel do Nezvěstic. Po zdárném dokončení opravy mě Kamil pozval, abych se šel podívat na jeho kaktusy, které měl u matky na zahrádce. Zde jsem vlastně poprvé viděl sbírku kaktusů v sortimentu a množství pro mne nevídaném. Bylo to malé pařeniště o ploše asi 1m čtvereční v němž bylo kolem 30 kaktusů a sukulentů. Ještě dnes po tak dlouhé době si tyto rostliny jasně dovedu vybavit a dodatečně si uvědomuji, jak hluboce na mě tehdy musel tento pohled zapůsobit. Moje první reakce na Kamilovu nabídku, že mi nějaké rostliny dá, byla totiž negativní, řekl jsem že se mi sice kaktusy líbí, ale že k nim nemám tak blízký vztah, abych se o ně dokázal starat. Přesto jsem ale svolil vzít misku osázenou pěti rostlinami pro manželku. Tak jsem se stal poprvé svědkem přímo alchymistického obřadu míchání země pro kaktusy, který před mýma užaslýma očima předvedl Kamil Vokurka. Do starého hrnce nasypal trochu země ze zahrady, přidal písek z řeky, kladivem rozklepal kousek cihly, nožem seškrábal vápno ze zdi babiččina kozího chlívku a dlaněmi rozemnul plástev vyschlého kravského lejna, které nasbíral na louce. Po důkladném rozmíchání tuto směs nasypal do keramické misky a do ní zasadil odnož opuncie ursiny, mamillarie prolifery a gracilis, echinopsis a nějakou haworcii. Misku jsem v ruksaku šťastně dovezl domů a postavil manželce na okno mezi ostatní kytky.
Občas jsem se na kaktusy podíval a zdálo se mi, že se jim tak dobře nedaří, jako u bývalého majitele. Abych napodobil jeho podmínky, vyrobil jsem z šesti cihel na zahradě malé ”pařeniště”, kaktusy tam přenesl a přikryl kouskem skla. Zbývalo však ještě kousek místa a tak časem k misce přibyly keramické květináčky s kaktousky, které donesla manželka z práce. Tímto činem jsem se vlastně stal kaktusářem, neboť již příští rok na jaře jsem dělal pařeniště větší. Bylo rovněž zapuštěné v zemi , ale již dřevěné a přikryté křídlem starého okna o rozměrech asi 100x50 cm. Tehdy se i u mě projevila jedna z posedlostí začínajícího kaktusáře – mít zcela zaplněný skleník, nebo pařeniště a tak jsem se začal pídit po dalších zdrojích kaktusů.
Jedním ze zdrojů, na mé tehdejší finanční poměry velmi náročným, byla pražská prodejna kaktusů v pasáži Laterna magica na Národní třídě. Kdykoliv se mi podařilo ušetřit trochu peněz což při mém platu 1.100 Kč nebylo právě snadné – manželka již byla na mateřské dovolené. Ještě že jsem měl jako železničář jízdenku za 3,- Kčs a tak jsem si z Prahy postupně přivezl své vzácné kaktusy – Hamatocactus setispinus, Gymn. baldianum a denudatum a jednou dokonce roubovanou Lobivii densispinu za 35 Kč. Jednou se Kamil Vokurka od někoho dověděl, že mají v Praze Astr.myriostigma a tak jsme si oba vzali dovolenou a okamžitě vyrazili. Šťastně jsme pořídili a vezli si domů každý jednu biskupskou čepičku velikosti asi 3 cm za 16 korun.
Počátkem roku 1965 jsme se s Kamilem stali členy pražského Kroužku kaktusářů, začali dostávat pravidelný časopis – tenkrát ještě cyklostylovaný na zažloutlém papíru, z něhož čouhaly kousky dřeva a v prosinci se zúčastnili jejich pravidelné Mikulášské schůze. Zde jsme měli možnost na vlastní oči spatřit velikány tehdejšího českého kaktusářství pány.Pažouta, Valníčka a začínající hvězdu ing. Voldána. Na této schůzi byla již tradiční bezplatná tombola každý los vyhrával a já vyhrál nějakou haworcii a byl jsem dost zklamaný. Na schůzi nabízel p.Pach – jeden z PAPABOLISu semena a já si objednal od každého druhu po jedné porci. P. Pach pěstoval pouze gymnokalycia a tak můj první výsev v roce 1965 byl samá gymna. Možná proto, že mezi nimi nebyly žádné vzácnosti, byl poměrně úspěšný a tak jen povzbudil mou chuť do dalšího kaktusaření.
V roce 1965 jsem se seznámil s již zesnulým Honzou Tolarem, který bydlel ve Zruči a na zahrádce měl trochu víc kaktusů než já, také v pařeništi – později si postavil i malý skleníček. Od něho jsem získával další rostliny a zkušenosti a byl to on, kdo mě zavedl do tehdejšího ráje všech začínajících plzeňských kaktusářů – k panu Emilovi Krejčíkovi. Tady jsem poprvé uviděl opravdový kaktusový skleník se sbírkou starých krásných rostlin, některé z nich údajně získal otec pana Krejčíka od samotného A.V.Friče. Mne však zaujalo hlavně nevídané obrovské množství čile se k světu majících semenáčků. Přímo trhaly dřevěné bedýnky v nichž byly umístěné – pan Krejčík příliš často nepřesazoval – a co hlavní, byly k mání za cenu nevídaně nízkou 3 Kč za kus. Tak se stalo, že po několika návštěvách této sbírky bylo moje”veliké” pařeniště zcela zaplněné a já začal pomýšlet na stavbu opravdového skleníku. Ten jsem s pomocí mého hodného tchána postavil v roce 1965. Byl vybudován ze tří starších pařeništních oken a částečně zapuštěný v zemi. S Honzou Tolarem jsme na jaře 1965 podnikli na motorkách objížďku Plzně, abychom se seznámili s nějakými dalšími kaktusáři. Jezdili jsme podle starého adresáře, který Honza někde sehnal. Po objetí několika prvních adres jsme to však vzdali, neboť nikdo z uvedených už kaktusy dávno nepěstoval. V této době jsem se domluvil s p.Pachem z Prahy na návštěvě jeho sbírky, kterou měl umístěnou v skleníku pronajatém od zahradnických závodů naproti Olšanským hřbitovům. Tento skleník byl známý pod názvem PAPABOLIS podle začátečních písmen pěti kaktusářů, kteří ho společně obhospodařovali. Tato návštěva na mě udělala ještě větší dojem, než u pana Krejčíka, několik dní a nocí jsem skleník stále viděl před očima. Je to tak ostatně i dnes – že by už stařecká paměť? Gymnokalycia pana Pacha, obrovská stará astrofyta pana Pažouta, koryfanty myslím pana Lichtnekera. Škoda , že tento skleník za krátkou dobu zanikl při likvidaci zahradnictví a tak jsem asi jeden z mála žijících pamětníků jeho největší slávy.
Rok 1965 byl mimo jiné pro mne významný i tím, že konečně začal vycházet první poválečný tištěný časopis Kaktusy sice jen s černobílými obrázky, podobný Kaktusářským listům, které jsem si půjčoval od pana Čermáka z Klatov, bývalého kaktusáře a v té době rovněž zaměstnance ČSD. Od něho jsem měl také půjčenou Smržovu Knihu o kaktusech a tato literatura se stala slabikářem mých kaktusářských začátků. Největší událostí tohoto roku však bylo založení Kroužku kaktusářů při botanické zahradě v Plzni. Historii jeho vzniku popsal zasvěceně jeden z iniciátorů jeho založení ing.Virt v naší kronice a já jen podotýkám, že to byl čin opravdu záslužný.
V kroužku jsem se seznámil s mnoha kaktusáři, zvláště s jeho pozdějším předsedou a mým předchůdcem v této funkci. Jako jeho místopředseda jsem s ním velmi úzce spolupracoval až do doby, kdy přestal chodit na schůze.
Já jsem v té době v Třemošné nakazil a za členy kroužku získal př. Dobiáše, Pelikána, Voráčka a Hájka. Až na posledně jmenovaného již nikdo z nich nekaktusaří. Považuji si za velkou čest, že mám zásluhu za vznik jedné z nejkrásnějších sbírek na plzeňské historie tím, že jsem získal pro kaktusaření Slávu Šustera.
Se zrodem kaktusářského kroužku v Plzni se otevřely nebývalé možnosti výměny a nákupu rostlin a semen a tak se zákonitě můj skleník stával menším a menším, nastaly potíže se zimováním. Dokud jsem měl rostlin málo, zimoval jsem je ložnici v regále, který jsem pro tento účel zhotovil. Kvůli pichlavým miláčkům se v ložnici nesmělo topit a když uhodily velké mrazy, nebyla teplota v místnosti daleko od bodu mrazu. Proto i manželka přijala s povděkem můj záměr postavit nový skleník s celoročním provozem. Tento sen každého kaktusáře jsem začal stavět v létě 1968 a dokončil na jaře 1969, od té doby mají mé kaktusy stálé sídlo, které většina plzeňských kaktusářů zná. Samozřejmě, že po přestěhování sbírky do nového skleníku zůstala větší část plochy volná a tak abych ji zaplnil a využil i vytápění, poskytoval jsem místo pro zimování některým méně šťastným přátelům. To trvalo pouze dva roky, neboť za tu dobu již byl skleník zase plný mých rostlin, navíc byl plný i starý skleník, jehož obyvatelé zimovali v novém regále pod parapetem.
V roce 1971 jsem začal přestavovat dům a tak na kaktusy nebylo tolik času, omezil jsem i výsevy a ani v dalších letech již tolik sbírku nerozšiřoval. Pominulo to první vzplanutí, které bývá přirovnáváno k zamilovanosti mezi lidmi a nastalo to, čím je vydařené manželství – vyrovnaný, trvalý harmonický vztah s mnoha radostmi i starostmi. Radost jsem měl z toho, jak rostliny prospívají, starosti byly snad jen občas s vedením plzeňské kaktusářské organizace jejímž předsedou jsem se stal po rezignaci př. Davídka a byl až do roku 1997. Úmyslně jsem použil výraz organizace, neboť za dobu mého předsedování několikrát změnila oficiální název. To je ale jiná historie a do tohoto povídání nepatří. Kaktusy se staly neodmyslitelnou součástí mého života a těžko si dovedu představit život bez nich bez přátel kaktusářů.
Závěrem tohoto mého vzpomínání bych chtěl připomenout mladým začínajícím kaktusářům, že začátky katusaření mé a mých prvních přátel byly úplně odlišné od dnešních. Tehdy jsme rostliny od větších pěstitelů doslova vyžebrávali, obchodníci s kaktusy v dnešní podobě neexistovali, to málo co bylo k prodeji na výstavách bylo okamžitě rozebráno, nebyly ani nabídkové katalogy semen a rostlin jimiž jsme dnes zasypáváni. Nechci zvedat káravě prst, na to se necítím ani dost starý, ani dost moudrý, ale myslím, že právě pro tyto nesnadné začátky velká část nás starších u své záliby vytrvala a ještě dnes si dovede vážit i zdánlivě obyčejných kytek. Na rozdíl od některých dnešních začátečníků, kteří po počáteční honbě za drahými raritami zapomínají na získávání zkušeností s méně náročnými rostlinami a po prvních neúspěších kaktusaření nechají.
A ještě to nejlepší nakonec. Mimo mnoha krásných zážitků s rostlinami jsem za ta léta poznal mnoho lidí dobrých i horších a hlavně získal spoustu přátel a vynikajících kamarádů doufám na celý život. A to myslím za to stojí.
Sepsal Jaroslav Šklebený LP 1998