Než jsme pře dvaceti lety začali ve velkém jezdit za kaktusy do Mexika, znali jsme pouze jeden Strombocactus disciformis. Jak byl svět kaktusáře jednoduchý (ale nudný). 

A pak začal příliv novinek. Nelze se divit, Mexiko je veliké, hory vysoké, údolí strmá. V podstatě je prozkoumaný terén jen ca 100 m od silnice, kam je kaktusář schopen dojít od klimatizovaného auta s vychlazeným lahváčem Corona Extra - nejlépe rodinné balení.

Byla známa jedna bohatá lokalita mezi Vizarónem a Peňa Miller ve státě Quéretaro. Rostliny poměrně velké (10 cm), šedé.

Potom před 20 lety byla na dvakrát popsaná tatáž rostlina Strombocactus disciformis var. minimus a Strombocactus jarmilae. První název má prioritu a druhý je lepší z komerčního hlediska. Původně jsme k popisu přistupovali zdrženlivě, protože nám nebyly jasné rozdíly, kromě velikosti stonku. A to přeci nemůže být určující znak. Omlouvám se autorům popisu, protože po letech, kdy byly napěstovány další pravokořenné generace z obou původních lokalit, jsou rozdíly opravdu patrné. Toto svědčí o dobrém pozorovacím talentu autorů. Rostliny strombokaktusů z typové lokality jsou šedé, kdežto minimusy žluto - hnědé.

Ve stejném roce (1996) byl popsán třetí Strombocactus - červeně kvetoucí. Strombocactus disciformis var. esperanzae / Strombocactus pulcherimus. Opět první název má prioritu, druhý Haldovo je komerčnější. Bůhví proč se objevily druhé názvy od Haldy. Botanický důvod neexistuje. O platnosti nové variety nikdo nepochybuje. Naleziště je značně izolované (Xichu) a pak ta barva květu … Nicméně je zajímavé, že tato rostlina byla objevena vzápětí, co do Xichú byla vybudována nová asfaltka. To potvrzuje výše uvedenou teorii. Prostě, když kaktusář objeví novou asfaltku, je dobré se po ní ihned vydat.

A najednou další nový strombáč. Během dvaceti let už čtvrtý z původně monotypického druhu. Strombocactus corregidorae od Maconi.  Byl nalezen v bezprostřední blízkosti přečerpávací elektrárny u Maconi, v povodí Rio Estorax. A zase … k elektrárně bylo nutno vybudovat příjezdovou cestu, po které se vydal kaktusář objevitel. Nicméně zásluhy zde jsou. Jedná se o terén tvořený hlinitými, téměř kolmými stráněmi, rostliny se špatně hledají i když člověk ví přesně, kde má hledat.

Rostliny jsou naprosto odlišné, tmavé, divoce vytrněné. Nikdo nebude pochybovat o platnosti druhu. V roce 2013 jsem měl od kaktusáře údaje nepřesné, byl jsem rád, že jsem našel správný směr. I s podrobným popisem nebylo jednoduché naleziště objevit. Fotky na Google jsou z doby, kdy se elektrárna stavěla. Potrubí měly kolem sebe vysekané pásy a ty se z výšky jeví jako cesty. Mezitím tyto pásy zarostly a to znesnadňuje orientaci. A je jasné, že terén je značně svažitý - proč by taky zde byla jinak přečerpávací elektrárna. Krátce jsme pohovořili se správcem horní části elektrárny, kterého samozřejmě extrémně zajímalo, co že to tam děláme. Dostal pivo, a byl klid. Elektrárna je opravdu monumentální dílo, trubky mizí kdesi v nitru skály. Chtěl bych vidět to jezero…

Na internetu se už nabízejí roubované semenáčky Strombocactus corregidorae. Krásně vytrněné - stěží poznat Strombocactus.

Všechny druhy rodu Strombocactus dávají po cizím sprášení extrémně mnoho semen, která klíčí čerstvá velmi dobře. Ale k tomuto zjištění je třeba optiky, protože semenáčky jsou malé. Tvorba velkého množství malých semen svědčí o velké evoluční výhodnosti a konkurenční schopnosti rodu. Kaktusy mají tak velkou výhodu při osidlování nových stanovišť a jsou tak velmi adaptabilní. Tím je dán velký předpoklad, že počet druhů rodu není konečný.

Ještě poznámky ke kultuře. Je třeba si své první rostliny naroubovat, nejlépe na Eriocereus jusbertii. Pak pěstitel pravidelně obdrží velké množství materiálu k experimentům. Jestliže výsev klasických strombokaktusů je obtížný, pak výsev Strombocactus pulcherimus je ještě mnohonásobně obtížnější. Zajímavé je, že už malé semenáčky červeně kvetoucích strombokaktusů jsou snadno odlišitelné pro svoji tmavou barvu epidermis.

Když se po 1 - 2 měsících na semenáčcích objeví první areoly a je tak možno odlišit, kde mají rostlinky vršek a spodek, doporučuji přepikýrování. Uznávám, že úkol to není snadný, vezmeme-li v patrnost velikost semenáčků. A je nutné to provést jednotlivě a ne v "hnízdech". To by pak ztrácelo význam. Následně doporučuji ponechat v laboratorních podmínkách pod zářivkami jeden rok. A následně pikýrovat do trvalého substrátu.  Přeji mnoho úspěchů.