Laická veřejnost má kaktusářské povědomí omezené zejména na druh Echinocactus grusonii. Jedná se o velmi oblíbený a rozšířený kaktus, který je ideální pro pěstování ve velkém. Kaktusy v zahradách v mediteránu tvoří velmi dekorativní skupiny, hojně a pravidelně kvetou a snadno poskytují velké množství klíčivých semen.

Naše plzeňské potřeby generativního materiálu hravě pokrývá Olda Mudra z Kožlan, kterému několik rostlin kvete a plodí. Faktem je, že na kvetoucí exemplář si pěstitel ve středoevropských sklenících musí trochu počkat (tak 30 let), vyhradit mu nějaké to místo ve skleníku (kvetou tak 40 cm exempláře). Nicméně existují zde pěstitelé, kteří tyto rostliny s úspěchem letní.

Taktéž s odbytem rostlin nemají holandští obchodníci takové problémy, jako s jinými kaktusy. E. grusonii je totiž velmi dekorativní jako malý semenáček i velká rostlina. Semena jsou skvěle klíčivá a na polích Kanárských ostrovů kaktusy narostlou do velikosti půl metru během několika málo sezon. Také snášejí pak dobře přesazení do hrnků, respektive velkých květináčů.

Samozřejmě převedení kaktusů z Kanárských ostrovů na naše podmínky bývá jak známo při fatální změně podmínek velmi problematické. Leč změny se projeví až po letech, mimo záruční lhůtu obchodníka. Není problém si pak zakoupit rostlinu novou, skvěle zapěstovanou. Tak jak to chodí v dnešním spotřebním světě.

Malé i velké rostliny E. grusonii na nás hledí z výkladů květinářství a nacházejí se i v nabídkách velkých řetězců. Že jsou mnohdy etiolizované, nebo nakažené laik nezjistí.

Nicméně v minulém roce, kdy jsem nabízel přebytky kaktusů na pouti v Sušici, jsem zaznamenal dotaz, zda jsou kaktusy vypěstované zde, nebo prošly Holandskem. Zdá se, že lidem začíná spotřební dokonalý systém vadit i v oblasti kaktusů.

Kaktusy druhu E. grusonii se tak zabydlely v pěstírnách, že od lidí dostaly i domácí názvy: Žluťák, Žlutá koule, Křeslo pro tchýni (Schwiegermutterstuhl), ...
Ostatní druhy rodu Echinocactus se však takovému masivnímu rozšíření netěší. Okruh Echinocactus polycephalus, E. parryi, E. xeranthemoides, ale i Echinocactus texensis a Echinocactus horizonthalonius jsou kaktusy sbírkové a mezi specialisty dnes extrémně ceněné. Pro celkovou choulostivost a pomalý nárůst jsou mnohdy pěstované roubované.
    
Nejpodobnější druh je Echinocactus platyacanthus (E. grandis, E. palmeri, E. ingens, E. visnaga jsou dnes považovány za stanovištní formy a tedy jsou zařazeny mezi synonyma). Semen tohoto druhu je také dostatek, ale semenáče i rostliny jsou ve srovnání s E. grusonii choulostivější  a rostou značně pomaleji.   Třicetileté semenáče E. platyacanthus mají u  mě  12 cm v průměru, zatímco E. grusonii 40 cm. Měřeno samozřejmě bez trnů. Taktéž v estetice zaostávají a nejsou tak atraktivní.

Lokalita E. grusonii na hranici mexických států Hidalgo a Queretaro byla téměř zcela zničena po napuštění přehrady Pressa de Zimapán. Tato přehrada je úchvatná a zcela ojedinělá v pouštní oblasti. Vznikla v hlubokém údolí Rio Estorax. Místním obyvatelům se nelze divit, že ji vybudovali. Voda je v severním Mexiku vzácná.

O ojedinělém výskytu zbytku populace E. grusonii v této se vědělo. Hráz Pressa de Zimapán je mezi dvěma dlouhými tunely. Celé tohle dílo (hráz) je chráněno ozbrojenou armádní ostrahou. Nelze si nepovšimnout příkazu, že na hrázi se stát nesmí. Mrzutě vyhlížející vojáci s metrovým kvérem dodávají tomuto upozornění na vážnosti. Vždy jsme tudy jezdili pomalu a sledovali vysoko na skále exemplář s porušeným temenem. Tuto rostlinu jsme vloni již bohužel nespatřili, ale je zde něco málo menších nových rostlin.

Na kaktusovém tripu v listopadu 2014 nám nepřálo počasí. Z Coahuily nás vyhnalo špatné počasí na jih. Měli jsme čas se tedy věnovat u Zimapánu Astrophytum ornatum. V roce 1997 jsem před tunelem na straně Quretaro fotil krásné A. ornatum, zcela bílé a kvetoucí. V mezičase jsem zaslechl, že kdesi výše nad tímto místem kdosi spatřil několikahlavý E. grusonii.

Dne 14. listopadu 2014 jsme na tomto místě zastavili a měli trochu času si prohlédnout lokalitu. Nástup do terénu po skále vysoké 20 m byl bez horolezeckého vybavení značně obtížný, ale dá se. Právě v této oblasti - kamenité vápencové pole nad skálou je naleziště A. ornatum, Pressa de Zimapán. Kaktusů jsem moc neviděl a tak jsem se rozhodl pokračovat do vyšších partií. Po čase vegetace zhoustla. V této oblasti je terén příkrý a hlavně značně neprostupný díky trnité vegetaci, biotop Matorral espinozo značně znesnadňuje postup. Po čase jsem narazil na příčný kaňon a vzhledem k pozdní hodině (v listopadu se v této oblasti stmívá rychle v 19 h) jsem nemohl postupovat dál. Nicméně na protější hraně kaňonu jsem zahlédl malou žlutou kouli. Co teď, rychle se stmívalo a člověk si grusona může snadnou poplést ve špatném světle s Echinocactus platyacanthus, který je v této oblasti hojný. Popošel jsem po hraně kaňonu a v cestě mi stál fešák, kterého fotografie je na obálce tohoto Zpravodaje.

Strávil jsem v Mexiku již nějaký čas a leccos viděl, ale tohle setkání mě velmi potěšilo. Jednalo se o soliterní exemplář průměru 1 m a výšky ca 1,5 m (výška se špatně měří, protože rostlina je na svahu). Bohužel času bylo málo, udělal jsem asi dvacet snímků ze všech stran a detailů (včetně zralých plodů) a bylo nutno nastoupit nelehkou cestu zpět. Ale našel jsem starou kozí stezku a tak sestup již nebyl tak náročný. Jen bylo nutno se vyhnout přítomným Mala Mucher (Jatropha urens), které byly právě ve fázi rozvíjejících se listů.

Zdá se, že příroda si tentokrát se záchranou druhu poradila a kaktus je zachráněn. Což je úžasné a obdivuhodné.

Pro doplnění uvádím, že v nedávné době bylo nalezeno druhé stanoviště Echinocactus grusonii u San Juan Capistrano ve státě Zacatecaz, které je od Zimapánu vzdáleno asi 500 km. Je zde názor, že se jedná o sekundární antropomorfní rozšíření. Naproti tomu stojí skutečnost, že se jedná o jev vzácný, ale u kaktusů ne ojedinělý. Je třeba vzpomenout na dvě naleziště Ferocactus macrodiscus, která jsou srovnatelně vzdálená.