Autor: Filip Jelínek

Když jsem na naší cestě za ferocactusy po Baja California na jaře 2013 poprvé uviděl  Echinocereus sciurus v přírodě, udělalo mi to proklatě velkou radost.  V našich sbírkách je to kytička nepříliš běžná, což je kupodivu, když uvážím, kolik udělá parády.

    Pro ty, kdož nemají přesnou představu o tom co to je za kytičku, uvedu pár slov z literatury (Echinocereus – Dicht, Lange, Rischer, Rutow) doplněné o vlastní komentář:
Echinocereus sciurus (K. Brandegee) Britton & Rose (někde se v literatuře u jména objevuje Dams místo Britton & Rose, co je správně nedokážu posoudit) je rostlinou z okruhu rostlin E. reichenbachii, kde tvoří skupinu rostlin okolo E. sciurus. Do této skupiny lze kromě samotného E. sciurus, který se vyskytuje na samotném jižním cípu poloostrova Baja California, řadit ostrovní druhy E. grandis a E. websterianus, které najdeme na ostrovech v Kalifornském zálivu poněkud severněji a dále pak na druhé straně zálivu v Sonorské poušti E. bristolii a E. scopulorum s jejich poddruhy.
    Co mají společné je až na jednu výjimku jistá geografická odloučenost od ostatních rostlin okruhu E. reichenbachii a také to, že všechny mají na rozdíl od samotné skupiny E. reichenbachii přítomny centrální trny v celém průběhu vývoje rostliny. Jinými slovy nevypadají tak učesaně, ale působí takovým rozježeným, až rozjíveným způsobem.  
    Další věcí, která tyto rostliny spojuje, je fakt, že nejsou mrazuvzdorné a myslím, že díky tomu jsou ve sbírkách poměrně vzácné. Jinak si to nedokážu vysvětlit, protože vesměs jsou to rostliny velmi atraktivní, s překrásnými květy, pěstitelsky nijak extrémně náročné, takže těžko hledat jiné důvody jejich malého rozšíření ve sbírkách.
    K samotnému E.sciurus lze říct to, že jeho latinský název je odvozen z latinského „sciurus“ což jest veverka, jejíž ocas připomínaly zahnuté stonky E. sciurus s rozježenou „chlupatou“ šešulkou Katharine Brandegee, která první v roce 1904 tyto rostliny popsala jako Cereus sciurus. Je vidět, že ženská poetická duše má rozhled. Popsat to dneska nějaký český kaktusář, tak se to nejspíš bude jmenovat po někom z jeho kamarádů, nebo v horším případě po jeho manželce.
    E. sciurus  je v mládí drobnou solitérní rostlinou, později pak tvoří vícehlavé trsy štíhlých těl se světlým štětinovitým otrněním.  Barva se popisuje těžko, asi by se řeklo béžové, žlutavé, až bělavé otrnění s tmavšími hnědavými, či rezavými středovými trny, ale tady bude lepší fotka pro vytvoření představy.

    Květ je veliký, krásně sytě růžový do karmínova, hrdlo je světlejší, se žlutými prašníky a zelenou bliznou a klasicky otrněnou květní trubkou.

Tu si vypomůžu pro ilustraci fotkou z převzatou z Wikipedie

(zdroj:http://de.wikipedia.org/wiki/Echinocereus_sciurus , autor Peter A. Mansfeld)

    Při naší cestě po poloostrově Baja California byl E. sciurus jediný pektinátní echinocereus, na který jsme mohli potenciálně v přírodě narazit, vzhledem k faktu že na ostrovy kde roste E. websterianus a E. grandis jsme se kvůli nahuštěnému programu už nemohli dostat. Z toho důvodu jsem byl opravdu hodně natěšený na to, až ho potkáme v přírodě.
    A zklamán jsem nebyl. Když jsme dojeli na samotný jižní cíp Baja Californie do oblasti v okolí Cabo San Lucas, dostali jsme se do oblasti, kde roste spolu s dalšími ňamkovými rostlinkami, kterými jsou je Mammillaria schumannii v. globosa a Mammillaria peninsularis. Měli jsme vytipováno několik lokalit a hned na první lokalitě, kousek na západ za Cabo San Lucas, jsme byli úspěšní.
    Lokalita je v kamenitém kopečku vedle silnice.  Jsou tu opadané keře, kamenitá, písčitá půda a všude je poměrně vysoká žlutá suchá tráva. To je ostatně i charakteristika i ostatních lokalit, kde jsme se s E. sciurus setkali.
    Nahoře na kopečku roste Mammillaria armillata, velmi pěkné exempláře Ferocactus towsendianus, dále pak Pachyceus pringlei, Stenocereus thurberii a Machaerocereus  gummosus.
    Pod kopcem je pak možné najít mezi kameny a v písku hustou populaci Mammillaria schumannii var. globosa. Globosy jsou velmi drobné a člověk musí na ně přijít a pak je najednou vtom štěrkopísku začne vidět. A tu pak mezi kameny najednou uvidí i kytku, která je drobnější než výše rostoucí M. armillata, kytku nevelkou, štětinatou a krásnou  - Echinocereus sciurus. Populace je tu řídká a rostliny velmi drobné, velmi kompaktní, čemuž se díky terénu, kde rostou nelze divit.

Takhle to pro představu na lokalitě vypadá:

A takhle parádně vypadají rostliny E. sciurus z této lokality.

    Hned na další lokalitě, kde stavíme ještě severozápadněji od Cabo San Lucas, nacházíme v křoví jediný sciurus, který pro změnu ve stínu keře pěkně narostl do rozkořípaného trsu dlouhých hadicovitých hlav, to už taková krása není, leč je jistě zajímavé srovnání, jak stejná rostlina v různých podmínkách dokáže změnit svůj vzhled.

Jaká to je změna můžete posoudit sami:

    Pak přijíždíme na poslední lokalitu, kde hledáme E. sciurus, ještě dále na severozápad, která je nedaleko koryta vyschlé říčky a mostku.  A málem jsme ho tu ani nepotkali, neboť nejdříve v buši narážíme pouze na M. globosa a F. towsendianus, ale po sciurusech ani stopy. Poté co už jsme prakticky na odchodu, konečně nacházíme parádní sciurusy.
    Celá početná populace krásných Echinocereus sciurius se nachází na svahu pod keři směrem ke korytu řeky, prakticky na začátku mostku přes řeku, kam už jsem vlezl prakticky ze zoufalství, když už jsem nevěděl, kde bychom je našli.
    Rostliny jsou tu velmi bělavé a tvoří vyšší sloupky, v jistém ohledu je to něco mezi předchozími populacemi, ale jednoznačně jsou tu asi nejkrásnější rostliny, které jsme viděli.

Takhle krásně tu některé sciurusy vypadají:

Aby toho nebylo málo tak tu rostou spolu s úplně fantastickou Mammillaria peninsularis, která je tvrdá, zelená, placatá, takřka v rovině se zemí, no prostě fantastická.

Takhle vypadá skupina sciurusů a peninsularisek v prostředí na lokalitě.

A tady je jedna krásná peninsulariska.

    Přestože nás tu už tlačil čas, trvalo nám pořádnou chvíli, než jsme se dosyta vynadívali na tu krásu a pořídili fotodokumentaci tohoto setkání.
    Bohužel jsme neviděli žádné rostliny E. sciurus v květu, což by byl jistě zážitek ještě o třídu výš, nicméně i tak mě tyto rostliny naprosto okouzlily a pocítil jsem nutkavou potřebu v budoucnu tyto rostliny ve své sbírce pěstovat a těšit se z jejich krásy i u nás doma.
Vzhledem k tomu, že oblast, ve které roste E. sciurus, není nijak veliká a nachází se v poměrně hustě urbanizované krajině blízko pobřeží, které je vyhledávanou turistickou destinací, bude zde v budoucnu pravděpodobný větší tlak na populaci, nicméně lokality dále severozápadně od Cabo San Lucas snad budou tohoto ušetřeny. Doufejme, že se tak budeme moci setkávat s touto rostlinou v přírodě i v budoucnu.