Jeden z kaktusů, které jsme určitě chtěli vidět na dovolené v roce 2012, byla Parodia chrysacanthion. Marně jsme po ní koukali u Volcán v Jujuy a proto jsme za ní vyrazili do Thermas de Reyes ve stejné provincii, kde jsme ji už viděli už v r. 2003 s Petrem Česalem a Lubošem Loose. Z první návštěvy jsem si pamatoval hlavně dno údolí hustě zarostlé vysokou bylinnou vegetací,po dešti mokrou, a docela zimu.

Tentokrát přijíždíme za slunečného dopoledne a po časném obědě v lidové jídelně u Indiánky vyrážíme proti proudu Rio Reyes. Velká voda v roce 2011 dno údolí zcela přemodelovala, po zarostlé říční nivě není ani památky a říčka se klikatí mezi čerstvě naplavenými valouny a balvany. Indiánští obyvatelé údolí již upravili v kamenech úzkou stezku a tak se dá jít docela dobře. Rio Reyes stéká z masivu Nevado de Chani a teče zhruba ze západu na východ. Proto také každá strana údolí má jinou vegetaci: méně osluněný jižní svah je porostlý horským mlžným lesem, výslunný severní svah je travnatý jen řídce osídlený keři a nevelkými stromy. Stezka postupuje napřed při úpatí severního svahu a po pár stech metrech přicházíme k prvnímu skalnatému místu. Šplháme po skalách a snadno nacházíme právě kvetoucí Aylostera s velkými červenými květy. Jedná se o zpravidla jednotlivé rostlinky velké do 5-6 cm s tenkými bílými okrajovými a silnějšími středovými trny medové barvy. Při sestupu nacházíme ještě ploché Echinopsis ancistrophora. Jsou větší než aylostery ale bez květů splývají barvou s mechy, ve kterých rostou. Kromě kaktusů nás zaujaly také právě kvetoucí hlíznaté begonie a šťavely Dále proti proudu je další opět rulová skalka a na ní vidíme Echinopsis ancistrophora s velkými poupaty. Lezeme si ji vyfotit a při tom si všímáme několika dalších Echinopsis i nezbytných ayloster, jen parodie stále chybí.Říčka tentokrát teče těsně u jižního svahu údolí a tak ji stezka překonává lávkou ze dvou kmenů navrch pokrytých velkými plochými kameny. Jdeme asi kilometr, než na jižním svahu údolí vidím skálu z hnědé vrstevnaté horniny – snad vápence. Jdu se na ní podívat a říčku přecházím snadno po vyčnívajících kamenech. Jsou tam, Na dosah ruky jsou malé parodie do 5-6 cm a semenáčky. Větší rostliny připomínající zlatá sluníčka rostou na nedostupných svislých částech skály Parodie nekvetou, ale na mnohých jsou zralá semínka. Zato aylostery se v kvetení přímo předhánějí. Ayloster se zdají být dva typy, jeden se středovými trny medové barvy, silnějšími než bílé jemné trny okrajové a menšími květy. Druhý typ má všechny trny bílé vlasovité a květy velké, až kolem 5 cm dlouhé. Jemně otrněný typ se zdál vyhledávat zastíněná místa. Kromě parodií a ayloster vidím na zcela nedostupných místech skály několik malých štíhlých zlatě otrněných trichocereusů, které zdálky připomínají Trichocereus spachianus jak ho známe z kultury. Jak to často bývá u běžných kaktusů, naleziště T. spachianus je už přes sto let ztracené. Získat tak vzorek a potvrdit totožnost nálezu s kulturními T. spachianus ..... Po čtvrthodině přichází Jirka a parodie fotí teleobjektivem, protože suché kameny, po kterých jsem tak snadno přešel, nemůže najít. Nenacházím je ani já při návratu na stezku, protože voda za tu chvilku o nějakých 15 cm stoupla. K další podobné skále musíme ještě kilometr proti proudu. Stezka schází k řece a pokračuje na druhém břehu. V prudkém proudu jsou znatelné kameny, po kterých se obvykle přechází, teď zrovna přes ně teče 10 cm vody. Skála je daleko větší než ta první a parodie i kvetoucí aylostery jsou vidět už od řeky. Přehazujeme boty na druhý břeh a opatrně brodíme, držíce se rukama kamenů, po kterých se obvykle chodí. Lucka jednou botou netrefila břeh, okamžitě ji odnáší proud, kterému člověk pěšky sotva stačí. Naštěstí nezaváhala a odvážným skokem do peřejí botu dostihla a vylovila. Když jsme se na druhém břehu obouvali, vidíme přicházet indiánskou maminku se svátečně oblečenou holčičkou, kterou vyzvedla ze školy ve vesnici. Pohlédla na řeku a pokračuje neznatelnou odbočkou asi 100 m proti proudu, kde je lávka ze dvou kmenů, podobná té, po níž jsme přešli níže. Skála je dosti zvětralá a málo soudržná, ve spárách je hlína s bohatou vegetací. Kromě kaktusů jsou tu nejméně dva druhy hlízkovitých šťavelů, hlíznaté begonie, bromelie, tilandsie a cibuloviny, snad Hypeastrum, s velkými bílými květy Při ukájení fotografických choutek a sběru semínek začíná být nějaká tma. Mraky nad námi jsou hrozivě černé a tak spěcháme k autu, tentokrát po lávce, kterou nám ukázala Indiánka. Spěcháme však moc pomalu, sotva pár set metrů pod skálou nás trefují první obrovské kapky. Spouští se pořádná průtrž, během dvou minut nám Lucka nemusí závidět suché boty. protože všem natekly plné po zádech skrz trenýrky. V předklonu se snažíme udržet fotoaparáty suché. Za dvacet minut je po dešti a za tři čtvrti hodiny dočvachtáme k autu, celí mokří a zablácení.

Poučením budiž, že namočení bot je daleko menší neštěstí než jejich ztráta, zejména v kamenitém terénu Proto při brodění bystřiny je lépe nechat tyto na nohou. Do zavazadla na pěší výlet za tropickými kaktusy je pak vhodné přibalit silnější pláštěnku, která v případě deště pomůže udržet suché doklady a fotovýbavu.