Na dovolené v Argentině v únoru 2007 jsme se s Jirkou Konstantinovičem a Oldou Mudrou rozhodli, že v severním Tucumánu zkusíme najít Gymnocalycium bayrianum, Parodia microsperma, možná i legendární Rebutia minuscula a pokud se mimořádně zadaří i Chamaecerus silvestrii.

Vyjíždíme proto ráno z Rosario de la Frontera po historické silnici č. 9 na jih do severního Tucumánu. Zatímco nová Devítka, po které jsme do Rosario večer přijeli, je moderní dálnice s hustým provozem, historická Devítka je asfaltová silnice šířky naší okresky, která vede mezi poli v aleji eukalyptů, s kamennými mostky přes strouhy a potoky. Používají ji jen místní, s údržbou se to moc nepřehání a tak je vidět, že příroda už začíná asfalt dobývat zpět. Teď ráno je silnička opuštěná, svítí sluníčko, zpívají ptáci a jen zleva k nám doléhá hluk aut, které si to sviští po dálnici. Jedeme pomalu a vyhlížíme odbočku na Las Tacanas, která nás má přivést do zalesněných kopců, které tušíme vpravo. Na kraji silnice leží černá igelitová taška, kterou objíždím. Následuje prudké zastavení, protože ve zpětném zrcátku vidím, že taška se za námi ohlédla, vztyčila a není to žádná taška ale velký ještěr. Bereme fotoaparáty, Olda kameru a jdeme se na plaza podívat. Přiblizujeme se s respektem, Ještěr je hodně přes metr dlouhý s velkým zubatým hřebenem na hřbetě. Respekt je vzájemný, ještěr si udržuje odstup asi deset metrů, když popojdeme, popoleze. Olda to první nevydržel a ve snaze o lepší záběr se jal ještěra stíhat během. Ještěr správně vyhodnotil, že od Oldy mu dostižení nehrozí a bere to jako zdravotní jogging po silnici. Když jsme se ke běhu přidali s Jirkou, vybavil si nejspíš argentinskou obdobu přísloví Mnoho psů-zajícova smrt a zahnul do křoví u silnice. K autu se vracíme se smíchem, leč bez fotek. Záhy přejíždíme řeku a odbočujeme na prašnou cestu proti proudu. Kolem se zvedají kopečky porostlé bujnou subtropickou vegetací až pralesem. Všechno je ale oplocené a všude v lese žijí lidé. Vyrážíme na průzkum jednoho kopečku u řeky, interiér lesa se spoustou neznámých rostlin a epifytů je fascinující ale místo pro terestrické kaktusy v něm není. Až u misijní školy v Las Tacanas vidíme první pískovcové skalky na protější straně malé říčky. Natěšení na kaktusy s Jirkou vyrážíme k říčce najít přechod zatímco Olda moudře zvolil průzkum epifytní vegetace asi čtyřicetimetrového stromu, pod kterým parkujeme, a svačinu. Říčka byla malá jen ze silnice, zblízka je to spíše trať pro sportovně hodnotný sjezd na divoké vodě. Jirka našel dlouhý silný klacek a navrhuje překonat vodu elegantně skokem o tyči. S poukazem na obezitu návrh zamítám a konečně nacházíme široké místo s pomalejším proudem, svlékáme se, brodím, Jirka přehazuje šatstvo a boty a podává mi na bidle fotobrašny. Na druhém břehu se oblékáme a prodíráme se houštím ke skalkám Nacházíme na nich dvě silně zdevastované velké Echinopsis ancistrophora a několik semenáčků. Výše přecházejí skalky v balvanitý svah porostlý řídkým lesem a zde po rozhrnutí hustého keřového podrostu nacházíme první parodie. Rostou úplně zastíněné, ale jsou ploše kulovité a nesou zbytky květů, tedy netrpí nedostatkem světla. Vracíme se k autu a pokračujeme na Hualinchay, kde Par. microsperma znovu nalezl A.V. Frič. Cestou stavíme u skalek nad silnicí, ale kromě Echinopsis ancistrophora a Trichocereus terscheckii žádné kaktusy nevidíme. Hualinchay je poměrně dlouhá vesnice v pralese podél silnice. Domy jsou ukryté v husté zeleni a ve většině něco nabízejí, ať už domácí chléb, med nebo sýr. Z toho soudíme, že místo bude populárním cílem výletů obyvatel Tucumánu. Dojíždíme na konec silnice, kde se dáváme do řeči s místními, ptají se nás zda zůstaneme přes noc a ukazují kemp. Jdeme se podívat podél elektrického vedení a nacházíme skalnatý hřbítek, na kterém je několik kompaktních trsů Trichocereus schickendantzii. Teprve doma jsem si uvědomil, jakou jsme to tam viděli vzácnost a litoval, že všechny odnože zůstaly na místě. Nikde v blízkosti žádná další skalnatá místa v lese nevidíme a tak se vracíme k odbočce na Rearte. Přejíždíme hřeben a vjíždíme do sušší oblasti. Prales na kopcích vystřídal uměle vysazený les severoamerických borovic, ze kterého místy vykukují vysoké Trichocereus terscheckii. V zatáčce strmého stoupání, kde je silnice zaříznuta možná 20 m hluboko do svahu, vidíme něco zvláštního ve stěně zářezu. Celá stěna je hustě porostlá parodiemi, největší kolem 8-10 cm v průměru jsou poměrně daleko od sebe, ale mezi nimi je spousta rostlinek menších. Všechny jsou do stěny zatažené takže temena jsou zároveň s povrchem stěny. Barva trnů varíruje od skoro bílé po hnědou, takže zdálky stěna vypadá jako pokrytá mozaikou. Na spodních 3 metrech stěny parodie chybí, nejsme patrně sami, kdo se o kaktusy zajímá. Sjíždíme do údolí, u potoka je fotbalové hřiště a upravená vesnice Rearte. Na silně drolivém pískovci nad potokem plným rybiček nacházíme několik skupinek parodií. Sbíráme semínka a fotíme epifytní orchideje, tilandsie a Lepismium na pokroucených vrbách u potoka. Pokračujeme dále na Gonzalo, parodie jsou čím dál častější a nacházíme je prakticky při každé zastávce hned u silnice. Kromě toho i další sukulenty jako hlízkovité Oxalis, Portulaca a Talinum. Silnice vede po břehu Rio Rearte, údolí se zvolna rozšiřuje. Název posledního města před připojením zpět na Devítku Choromoro (čti Čoromoro) povzbudil naši zvědavost i asociace s domovinou. Je to ale normální velká vesnice v nížině pod horami, obklopená poli a plantážemi cukrové třtiny, ani obyvatelé se od ostatních Tucumánců nijak neliší.

Vracíme se s poznatkem, že centrum výskytu Parodia microsperma je v okolí Gonzalo. Hualincay je místo, které stojí za další podrobný průzkum. Leží pod vysokými horami blízko horní hranice lesa a proto nabízí pestrou paletu zajímavých biotopů, jenom k nim dojít.

Doma jsem nasbíraná semena parodií vysel, klíčivost byla mimořádně špatná. Od Las Tacanas a z Rearte nevyklíčilo nic, kvetení se dožily jen dva semenáčky od Gonzalo. Odpovídají dobře popisu Par. microsperma včetně ohnivě oranžové barvy květu. Jejich semena doma sklizená už klíčí skvěle. Na obrázku jsou semenáčky ze semen F1 vysetých 23.12.2011, focené v červenci 2013 s prvními květy. Zatím kvetoucí semenáčky drží barvu květu rodičů. Výsev má přece jen jistá specifika. Vysévám do směsi stavebního perlitu a jílu, kterou plním květináčky 4x4 cm, ty dám do misky s vodou nasáknout, nechám odkapat na novinách a naskládám na talíř mikrovlnky, kterou zapnu na 5 minut. Tento ohřev zabije řasy v povrchové vrstvě substrátu a dá semenáčkům náskok potřebný pro stabilizaci kořínků v substrátu. Po vychladnutí květináčky oseju a zavřu do plastových průhledných krabiček s víkem, do jakých mi v Globusu balí vážené kyselé ryby. Nikde nezmiňuji zálivku, protože se to zalít nesmí, podmínkou klíčení je, aby výsev byl ve srovnání s výsevy jiných kaktusů suchý. Růst semenáčků je překvapivě rychlý. Do pikýrovatelné velikosti dorostou během dvou měsíců. Výhodou je řídký výsev, kdy semenáčky jsou jen v jedné vrstvě a neztrácejí čas a energii vzájemným bojem o světlo a prostor. Pak mohou dorůst květuschopné velikosti kolem 3 cm během necelých dvou sezón. Výsev roste jen ve stínu, ani dospělé rostliny o příliš slunce nestojí, což je očekávatelné vzhledem k podmínkám v domovině. Semenáčky jsou vděčné za rovnoměrnou mírnou vlhkost po celou sezonu. P. microsperma tvoří jen krátké kořínky, proto lépe roste v malé nádobě. Dospělé rostliny všech drobnosemenných parodií rostou nejvíce na podzim po dozrání semen a chtějí zalévat alespoň do poloviny října.