Isla Angel de la Guarda je krásný a poměrně velký ostrov v Kalifornském zálivu při východním pobřeží Baja California Norte mírně severně od hranice s Baja California Sur .
Pro kaktusáře má ten půvab, že je místem jediného výskytu jednoho z nejkrásnějších Ferocactusů – druhu Ferocactus johnstonianus.
Celkem logicky tedy byl tento ostrov jedním z hlavních cílů naší výpravy při letošní únorové návštěvě Bajy Californie a jeho návštěvu jsme skutečně pečlivě naplánovali.
Výsledkem toho bylo, že vše proběhlo, jak už to tak chodí, trochu jinak.
Bylo nás sedm statečných a Isla Angel de la Guarda již v minulosti navštívil pouze vůdce naší výpravy Karel Pavlíček. Zmiňoval se o tom vždycky v tom smyslu, že to nebyla žádná legrace, ale asi nás nechtěl strašit detaily, takže nám strastiplnost cesty tam došla až tak nějak v průběhu.
A protože to byl vskutku nevšední zážitek, rád bych se o něj podělil formou doplněných výňatků z mého deníku (případné nespisovné výrazy omluvte, historii nelze předělat a deník je deník):
12.2.2013
Ostrov je vyhlášen jako přírodní rezervace a tudíž je nutné mít povolení ke vstupu. Z tohoto důvodu den před plánovaným výletem na Guardu přijíždíme do Bahia de los Angeles v naději, že si v místní oficíne národního parku vyřídíme povolení, abychom druhý den mohli vyrazit.
Bahia de Los Angeles
Jdu do oficíny s Karlem, abych pocvičil španělštinu a taky abych viděl, jak to probíhá. Navíc Karel slibuje krásnou mexickou úřednici, což je neuvěřitelný a je třeba to ověřit.
V oficíně jsou velmi vstřícní, ale nejsou si jistí, zda budeme moci vyrazit, neb jak praví, je příliš větrno a dnes se nejezdí vůbec a zítra kdoví jestli. Krásná úřednice se nekoná, přesto ale jsou tu všichni velice milí a vstřícní.
Karel má naštěstí z již dříve absolvované cesty schovaný kontakt na lodivoda Ricarda, který by nás tam měl být schopen dovézt. Snažíme se ho tedy přes oficínu dohnat, ale jaksi bez úspěchu.
Naštěstí nacházíme jeho ženu, která hájí malou kancelář ve městě, a ta nás doprovází až k Ricardovu domu, kde se s ním potkáváme. Bohužel Ricardo tvrdí, že se kvůli větrnému počasí nedá jet a že s cestou musíme počkat až na víkend, kdy už by se počasí mělo umoudřit.
Domlouváme se tedy, že přejedeme na druhou stranu Bajy do Guerrero Negro, kde rostou na blízkém ostrově Cedros Ferocactus chrysacanthus a v okolí jsou pak lokality Ferocactus fordii ssp. fordii, a že Ricardovi odtud zavoláme a domluvíme se. Trochu zklamáni odjíždíme tedy směrem Guerrero Negro, přesto ale doufáme, že vše nakonec klapne.
14. 2.2013
Po návratu z výletu za velrybami v zálivu Ojo Libre a návštěvě blízkých lokalit fantastických rostlin Ferocactus fordii ssp. fordii jedeme zpět do Guerrero Negro nakoupit a zavolat Ricardovi, jestli budeme moct zítra jet na Isla Angel de la Guarda.
Ricardovi se nám nedaří dovolat z telefonní budky, takže hledáme místní poštu, odkud bychom mohli volat. Po delším hledání ji konečně nacházíme a voláme odtud znovu Ricardovi. Chlapík z pošty říká, že tam je anglický záznamník, a tudíž jsem jako anglicky mluvící zástupce skupiny povolán k telefonu. Následně tak zjišťujeme, že to, co si Karel myslel, že je při volání omyl, je Ricardův záznamník s anglicky namluveným vzkazem, což nám je v tu chvíli k ničemu.
Takže poté co pokus o spojení nezafungoval, rozhodujeme se to risknout a jet na Guardu, protože počasí vypadá, že nám přeje.
Dojíždíme k večeru a do Bahia de Los Angeles už vjíždíme za tmy.
Hledáme po paměti Ricardův dům (nerozvážně jsme si u něj nepíchli GPSku) a kupodivu ho nacházíme a kupodivu v závěsu za námi dojíždí v terénní čtyřkolce Ricardo. Rychle se s ním domlouváme, že zítra v 7 vyrazíme na Isla Angel de la Guarda.
Je to neuvěřitelný, ale vypadá to, že máme nehoráznou kliku, což nám fakt zvedá náladu.
Hledáme spaní a kus za městem v písečných pláních ho nacházíme. Vzhledem k tomu, že je Valentýn, tak nás bary v Bahia de los Angeles zásobují hudbou až do pozdních nočních hodin. Romantika to je velká.
15. 2.2013
Konečně tu je den D.
Ráno vstáváme a rychle balíme stany. Pak už všichni razíme k Ricardovi, který nás už čeká. Auto necháme na místě a skáčeme do lodi, se kterou nás na návěsu Ricardo zaveze až do vody. Pak už vyrážíme.
Jízda na lodi uprostřed městečka
Ricardo to mastí přes vlny, což způsobuje co pět vteřin ránu do spodku lodi, tj. do lavičky, tj. do našich velectěných pozadí. A rány to jsou zlý.
Míjíme ostrovy se spoustou racků, pelikánů a kormoránů. Guarda je dál než by se zdálo, je to asi 120
km na lokality Ferocactus johnstonianus, které jsou na straně ostrova odvrácené od pevniny a tudíž je nutné ostrov objet.
Vlny se zvětšujou a tím pádem i rány do lodi. Je nám, jak kdyby nás závodně někdo kopal do zadku. Připadá nám nemožný, že tohle budem snášet tři hodiny, ale vskutku je to tak.
Ke konci se to už vleče hrozně, ale zas nás pohání natěšení na johnstonianusy, takže to tak neprožíváme.
Po tříhodinovém martyriu vítězně kotvíme na první lokalitě Ferocactus johnstonianus. Vyskakujeme na břeh a plni nadšení se vrháme do objevování johnstoňáků.
Brzy po vystoupení nacházíme kapitální asi metr vysoký kus, vedle kterého roste druhý neméně krásný žlutý „grusonový“ kousek velikosti medicinbalu. U paty velké rostliny také objevujeme malý, asi centimetrový semenáček, který vypadá přesně jako ty v našich sbírkách.
Chlapi s johnstoňákem
Fotíme společnou fotku a vydáváme se na obhlídku. Výskyt má být řídký. Ani netušíme jak. Za půl hodiny hledání všech členů výpravy nula kusů.
Zato nacházíme krásné trsy Mammillaria angelensis a jednu velmi pěknou žlutou Cylindroopuntii. Taky se tu vyskytují řídce Pachycereus pringlei a jsou tu taky velice pěkné drobné sukulentní keříky.
Když se vracím nazpátek k velkým kytkám, kde máme sraz, tak ještě nacházím nedaleko od nich jeden malý, asi deseticentimetrový, semenáč johnstonianusu a to je finito. Nasedáme do člunu a jedem na druhou lokalitu, kde má být výskyt početnější.
Mammillaria angelensis
Po příjezdu na druhou lokalitu se ale objevuje nečekaná potíž.
Ricardo na tomhle místě nemůže kvůli člunu přirazit moc blízko a tvrdí, že musíme do půl těla a do vody. Nejdřív nám to připadá nemožný a myslíme si, že si z nás dělá srandu, pak ale vyhodí kotvu a přeci jen se trochu přiblíží tak, že ten záměr vypadá alespoň proveditelně. Pořád nevěřícně kroutíme hlavama, ale co nám zbývá. Pokud chceme vidět haldy johnstoňáků, musíme jít do toho.
Kluci si hází na břeh boty, aby je nemuseli nést při brodění v ruce.
Taky já si hážu na břeh boty a to tak šikovně že jedna končí ve vodě. Naštěstí tam už kluci jsou a botu loví ven a já si nadávám jakej jsem idiot. Doufám ale, že tím jsem si smůlu vyčerpal a v pohodě dobrodím k břehu i s foťákem.
Vlny jsou tu ovšem velmi nepříjemné, loď se houpe jak o pouti a celý manévr je pěkně zrádný. V tu chvíli jsem rád za svých 192 centimetrů, které mi dávají přeci jen větší naději, že to zmáknu bez ztráty kytičky. Po chvilce čekání na vhodný okamžik tam nakonec hupnu a v pohodě doskotačím ke břehu.
Kluci mají ale větší smůlu.
Petr a Josef utopí svoje kompakty poté, co jim vlna podrazí nohy a následuje nedobrovolná koupel. Karel, Zdenda a malej Petr nechávají foťáky v lodi, takže nakonec mám foťák jen já a Honza, který taky neohroženě uplatnil svou výšku. Vylodění jak v Normandii.
Po vylodění
Po chvíli už vidíme první kytky a nastává kaktusová nirvána. Fotím jak vzteklej a obdivuju tu krásu. Johnstonianusy jsou tu všech stádií věku a rozpuku životních sil od semenáčků až po ležící vyvrácené velikány. Některé rostliny jsou klasicky žluté, ale jsou tu i rostliny, u kterých převládají červenavé barvy ostnů. Celá populace vypadá v těchto místech velmi vitálně a je početná, což je velice potěšitelné.
I zde můžeme vidět krásné trsy Mammillaria angelensis, řídkou populaci Pachycereus pringlei a již zmíněnou krásně žlutou Cylindroopuntii, o které Honza prohlašuje, že se mu líbí ze všeho nejvíc, heretik jeden.
Je to pravej kaktusovej ráj a krása některých rostlin Ferocactus johnstonianus je tu skutečně fantastická.
Ferocactus johnstonianus v nejlepší kondici
Procházíme naleziště, dokud nám nevyprší čas k návratu k lodi. Vzhledem k husté populaci, která tu je, jdeme od rostliny k rostlině a kocháme se, fotíme, obdivujeme ….
Krajina s johnstonianusy
Pak zahájíme nalodění, tentokrát již velmi obezřele a vše proběhne bez problémů. Boty za tkaničky kolem krku, foťák a oblečení nad hlavou. Já se tentokrát trochu trápím při drápání na loď, ale třeba Zdenda se do lodi dostává stylem zkušeného tuleně, což všichni uznale kvitujeme.
Jestli nám cesta na ostrov přišla svízelná, tak cesta zpět je to martyrium na druhou.
Ze začátku cesty hned vidíme, že se poněkud zvedly od rána vlny. Pak se přidává čerstvý vítr, který přináší pravidelný spršky vody.
Ze začátku to nevypadá tak zle, když ale člověk dostane chrstnuto studenou mořskou vodou do obličeje po stopadesátý první, tak už to je pěkně otravný.
Jsem mokrej nažmach, podobně jako všichni ostatní a jediná starost naše v tu chvíli je chránit si batohy a foťáky. Pořád nám ale ještě v tu chvíli zbývá humor, takže rány které pravidelně dopadají na naše pozadí a páteře jakžtakž snášíme.
Těšíme se, že až objedeme ostrov na stranu otočenou k pevnině, budou už vlny menší a už nás to nebude tak kropit.
To jsme ale na velkém omylu.
Na druhé straně nás čekají vlny, které nám berou úsměv z tváří. Sice už ustaly spršky vody, zato rány, když proletíme vysokou vlnou a propadneme se do úžlabí mezi vlnami, jsou pekelný. Člověk má pocit, že to bederní páteř nemůže vydržet. Navíc se občas loď zakymácí i do stran, a to pak člověk hledí, aby nevypadl, protože tu není žádný zábradlí, jen lávky a boky člunu. Všichni sedí na lávkách jak přikovaný, drží se lodi, jak to jen jde. To přináší další útrapu, kterou jsou rány do ruky, kterou se člověk drží. Někteří z nás sledují vlny, jiní hledí upřeně na dno lodi a všichni se už těší, až to budeme mít za sebou.
Čas se vleče a jediný moment, který nám aspoň trochu rozjasňuje mysl, je objevení hejna delfínů, kteří nás téměř na dosah chvíli provázejí. Když vidíme ladnou eleganci, jakou projíždějí vlnami a skáčou nad hladinu, říkáme si, že se nám pitomcům musí smát, co tu děláme.
Vlny jsou čím dál větší, odhadujeme to tak na tři metry a tady už končí veškerá sranda. Jedeme pomaleji, protože musíme víc klouzat po vlnách a několikrát nám pěkně zatrne, když loď dostane ránu ze strany a zakymácí se do stran. Hlavně nevypadnout ven, to je věc, která člověku leží v hlavě.
V jedné chvíli Ricardo zastaví a povídá, cosi ve smyslu, že je něco s kormidlem, což deprimovanou osádku vede k pesimistickým předpovědím typu „a sme v prdeli, my se odsud nedostanem“.
Naštěstí po chvíli jedem dál a už před sebou vidíme ostrůvky, které jsou blízko pobřeží Bahia de Los Angeles. Jakmile je míjíme, vlny se už uklidňují a my znovu nabíráme rychlost. Rány do zadku nám tu připadají už úplně srandovní a optimismus se nám vrací do tváří. Josef ke všeobecnému veselí líčí, jak v mládí chtěl být námořníkem, ale jak to vidí po dnešku, že teda už tím námořníkem být nechce.
Už víme, že se dostaneme do cíle a to přináší dobrou náladu a návrat smyslu pro humor, přesto se ale už těšíme, až vylezeme na pevnou zem.
Náš člun Estefania s Ricardem a Petrem …a pelikánem
Tenhle toužebně očekávaný okamžik za chvíli nastává a sedm rozlámaných, ale šťastných cestovatelů vystupuje z lodi.
Říkáme si, že člověk musí bejt fakt magor, aby se dobrovolně vydal na takovou cestu, ale holt my kaktusáři už takoví blázni jsme.
Po třech strastiplných hodinách konečně dorážíme všichni do Bahia Los Angeles, všichni dobití jak sviňa, ale šťastní, že to máme za sebou. Jedem zpět k Ricardovi a pak hned na hotel Las Hamacas, kde se převlíkáme a dáváme teplou sprchu, sušíme věci.
Na souši ..konečně …
Pak jdeme na výbornou večeři. Večer uléháme krutě znavení, ale plní emocí a dojmů z uplynulého dne.
Takže takhle taková cesta za Ferocactus johnstonianus vypadá. Myslím, že jsme celkem dost pochopili, proč na něj jezdí tak málo výprav. Jen na doplnění bych řekl, že druhý den jsme byli všichni rozlámaní až hrůza a kdyby nám někdo nabídl cestu opakovat, tak by se nenašel ani jeden zájemce. Možná tak za pár let….
Až budete vysévat semena johnstonianusů, anebo se budete těšit rostlinou ve sbírce, vzpomeňte si na to, jak je obtížné tyto rostliny vidět a važte si jich. Při jejich kráse to ovšem jde samo...
19.4.2013 Filip Jelínek
P.S.: Děkuji všem svým parťákům na cestě a taky všem lidem, kteří kráčeli před námi a prošlapali nám cestu. Jinak by se to nestalo.
Jako bonus ještě přidám pár fotek.
Myslím, že neuškodí se trochu pokochat.
FJ
Východ slunce nad Bahia de Los Angeles
Křovíčko
Do útoku
F. johnstonianus přezdívaný "Grusoňák" na první lokalitě
Tentýž krasavec z druhé strany
Karel fotí díru v zemi ...
... kde je schovaný krásný semenáček F. johnstonianus
S tímhle sympatickým chlápkem....
...sme se hnedka skamarádili.
jeho mladší brácha. Zvedněte ruku kdo by chtěl mít takovou rostlinu ve sbírce.
Zajímavá Cylindroopuntia se žlutými trny.
Moc se líbila Honzovi, protože ve skutečnosti vypadala fakt líp, než jak vypadá na téhle fotce...
Pachycereus pringlei tu roste poměrně řídce a rostliny jsou tu spíš drobnější než na pevnině...
takhle vypadají semenáčky P. pringlei
Mammillaria angelensis I.
M. angelensis - detail
M. angelensis II.
M. angelensis III.
I na další lokalitě jsou pěkné rostliny F. johnstonianusů a vzhledem k počtu rostlin tu je celá škála rostlin v různém věku, tvaru a kondici což uvidíte na následujících obrázcích.
kulička
stařík
detail
žluťásek
Karel si taky našel kamaráda
čest jeho památce
skoro dvoumetrový obr
Tomuhle se řiká "pamperskovej" kaktus. Pro mě nejhezčí kytka kterou jsem kdy viděl.
detail
pěknej kudrnáč
populace je tu v některých místech docela hustá..
Tohle byla taky parádní kytka bez jediné vady na kráse.
Pro zpestření růžově kvetoucí angelensiska. Ta barva květu má jistou škálu od bělavé s narůžovělým proužkem až po sytě růžovou. Ostatně i rostliny mají jistou variabilitu ve vzhledu...
některé rostliny jdou docela do červena...
detail
Moře a Pachycereusy
Všimněte si, že vlny už mají bílé čepičky, což značí potíže.
Pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis) ve večerním šeru
Západ slunce nad Bahia de Los Angeles