Severozápadně od hlavního města La Rioja ve stejnojmenné provincii se nachází pohoří Sierra de Velasco. Jedná se o středně vysoké a nepříliš rozlehlé pohoří velikostí Šumavy, s kopci 2000–2500 m n.m, což na Argentinské poměry není nic zvláštního. Takových pohoří je v západní Argentině mnoho. Přesto je toto pohoří výjimečné. Stačí vystoupat několik kilometrů do kopců, překročit okrajové hřebeny hor a před vámi se rozprostře nádherná náhorní plošinka uzavřená kolem dokola skalnatými kopci. Kopci, které ukrývají hned několik druhů kaktusů.
Loňskou (přelom listopad/prosinec 2012) výpravu za kaktusy do Argentiny Milan záměrně naplánoval oproti zvyklostem již do pozdně jarních měsíců s úmyslem zastihnout kaktusy co možná nejvíce v květu. A musím již dopředu konstatovat, že v Sierra Velasco nám to vyšlo na 100%.
Na náhorní plošinu jsme dorazili již velice pozdě večer. S posledními paprsky zapadajícího slunce jsme ve spěchu zakempovali. Brzy nám společnost dělaly tisíce jasných hvězd, které byly neuvěřitelně blízko. Krásně se při nich večeřelo, popíjelo vínečko a povídalo. Dokonce tak dobře, že jsme nakonec vypili i láhev vína, kterou jsme předtím považovali za zcela nepitnou. Ani už nevím, jestli nám dřív začala být zima nebo dřív došlo to poslední nevalné víno, ale každopádně jsme spěchali do spacáků, aby nám ráno nic neuniklo, vždyť obloha věštila krásné ráno.
A ráno bylo opravdu nádherné. Slunce pomalinku zalévalo náhorní plošinu svými paprsky a rychle dělalo příjemné teplo. Mě navíc zahřívala nováčkovská euforie a tak nebylo divu, že jsem co nejdřív začal lítat po kopci a hlásit přítomnost kaktusů. Není nic krásnějšího, než se ocitnout uprostřed ještě téměř nedotčeného kaktusového ráje v okamžiku, kdy se rostliny dmou svou největší pýchou, co mohou a naplno kvetou. Nikde žádné kozy ani zdivočelí osli, co ožerou i ty nejvíce otrněné kaktusy a zbytek rozdupou. Jaká to úleva. Jen rozkvetlé kaktusy a krásná příroda. A my, blázni z Evropy mezi tím.
Dominantní rostlinou zde na východním svahu byla nezvykle žlutě kvetoucí hezká forma Trichocereus huasha spolu s také žlutě kvetoucí Soehrensia formosa var.velascoensis. Na skalním výběžku právě dokvétal bílými květy výrazně otrněný Trichocereus candicans. Běhal jsem od jedné rostliny ke druhé a fotil jak o závod. Zajímavé bylo, že vedle zmiňovaných druhů jsme občas nacházeli i takové jejich divné formy. Tu sohrensia s dlouhým květem, jinde s štíhlým tělem, či jemněji otrněný T. candicans. Prostě hybridy jak vyšitý. A ono není ani divu, vždyť všechny tyto kaktusy zde naplno kvetly v jeden okamžik a pravděpodobně dle stejné stavby květu si ani nevybírají různé opylovače. Milan měl informace o výskytu ještě dalšího zcela jiného kaktusu, a tak bedlivě prohledával místečka s uschlou trávou až konečně hlásil – mám je. Malá tělíčka gymnokalycií (snad G,uebelmanianum) byla v ostrém protikladu s velkými těly trichocereusů a soehrensií . Ani po bedlivém zkoumání jsme v okolí nenašli víc než několik jedinců, kteří se zrovna chystali vykvést. Nemyslím, že by jich tam víc nebylo, prostě jen dokonale splývali s terénem. O pár metrů níže na úpatí kopce kvetly oranžovou barvou naopak nepřehlédnutelné trsíky Austrocylinropuntia verschafeltii. Vedle kvetoucí Opuntia boliviensis pak vypadala jen jako doprovodný plevel. Čas rychle ubíhal a museli jsme se pomalu vydat na další cestu. Škoda, člověk by tu klidně strávil celý den. Ale ještě jsme neodjížděli úplně. Popojeli jsme zpět ke vjezdu na pampu na protější stranu. Přibylo zde více Trichocereus candicans a nově Demnosa rhodacantha, v různých velikostech. Denmozy jsou nejkrásnější dokud jsou to ještě malé rostliny, tak 10–15 cm. To jsou ještě nízko přisedlé k zemi, ale už umí kvést a působí velice dekorativně. I to malé gymno zde bylo, ale již ne schované v trávě, ale jen pod roštím na vyprahlé skále.
Plni dojmů jsme se vydali zpět do civilizace. A šlo nám to lehce i díky tomu, že na toto místo vede super krásná asfaltová silnice. Zařezává se do strmých kopců, přemosťuje příkré zářezy do skal a šplhá z nížiny přes dvou kilometrové kopce. I když je to taková divná silnice. Skoro nikdo po ní nejezdí , nikam totiž nevede. Končí na konci opuštěné Pampy zapíchnutá do protějšího kopce zatím ještě plného kaktusů. Jaké to štěstí pro kaktusy a kaktusáře, že Argentinské vládě došli peníze a že tento stále ještě kaktusový ráj zůstává téměř nedotčen. Ale jak dlouho?