Echinocactus parryi byl nalezen během expedice mapování hranice, kterou vedl podplukovník W.H. Emorry. Provizorně jej popsal roku 1856 v Proc. Amer. Acad. Arts. Sci., 3 : 276, 1856 Dr. GEORGE ENGELMANN. Platný popis pak následoval v r. 1859.
Do rodu Echinocactus Link et Otto /1827/ patří tzv. "velké" echinokaktusy, zastoupené E. grusonii a E. platyacanthus /včetně syn. E. visnaga, E. ingens, E. grandis/. Dále pak "malé " echinokaktusy, zastoupené E. polycephalus, E. xeranthemoides, E. texensis /Homalocephala/, E. parryi a E. horizonthalonius.. Pro tyto malé echinokaktusy vytvořil v roce 1992 v rámci své revize rodu D.J. FERGUSON podrod Homalocephala /Cactus And Succulent Journal., 1992/4/. Důvodem byla velikost těla, květů a vnější stavba semen.
Jako typová lokalita je uvedeno okolí Laguny de Guzman, jihozápadně od Cd. Juarez. Pravděpodobně jde o nejzápadnější populaci v oblasti celkového výskytu.
Na severu u Cd. Juarez je pahorkatina Sierra de Juarez z tvrdého vápence podobně jako podél Rio Grande. Jižněji se prostírá asi 15 km dlouhé relativně nízké pohoří Sierra Samalayuca. Nejvyšší kopce z černé břidlice a křemenných pískovců dosahují výšky okolo 1300 m n. m. a jeho max. převýšení je cca 500 m. Za městem Samalayuca byl E. parryi nalezen na písčitém úpatí a horských úbočích až do výše kolem 100 m. Většina rostlin roste na východních a jižních svazích spolu s Echinocereus stramineus, Escobaria aff. dasyacantha, E. aff. tuberculosa, Coryphantha macromeris a ojediněle s Ferocactus wislizeni a Mammillaria microcarpa.
Jižně od Samalayuca se táhne od východu na západ až severozápad asi 15 km široké pásmo nízkých písečných přesypů, porostlých travinami, křovisky a Yucca aff. elata. Pak se objevují nízké vulkanické pahorky prostírající se k západu do vzdálenosti asi 10 km. Terén je skalnatý, otevřený, substrát je propustný a kamenitý s obsahem jílu. Nejvyšší pahorek asi 2 km dlouhý se nazývá El Vergel.
Za El Vergel se několik km na východ a na jih rozprostírá široké ploché území úpatních sedimentů až k rancheterii Candelaria. Všude je zde nedostatek vápníku. PH půdy je 6.
Dále na západ pak leží vysychavá jezera Laguna El Barreal, Laguna de Santa Maria a Laguna de Guzman. Poblíž Guzman roste E. parryi na svazích mezi kameny lávy.
E. parryi tedy roste na poměrně velkém území mezi Dd. Juarez, Villa Ahumada a Guzman. Kromě již uvedených lokalit : Samalayuca, El Vergel, Candalaria a Guzman, se vyskytuje i vých. od Parabien. V literatuře je dále uváděna Laguna Parales, Laguna Santa Maria, Villa Ahumada a La Noria. Zmínky o výskytu v okolí El Paso nejsou však prokazatelně doloženy nálezy. Pravděpodobně roste i jinde na tomto území. Nejčastěji je však nacházen podél snadno dostupné silnice Mex 45 z Cd. Juarez na jih k Villa Ahumada. Ve sbírkách se nejčastěji setkáváme s rostlinami ze sběrů Laua L -1372 a Bracka SB-59 již. Cd. Juarez.
Tato část Chihuahui je velice vyprahlá. Průměrné roční srážky činí 150-200 mm a většina jich spadne v létě. Teploty vystupují až na 45°C a terén se rozpálí až na 60 °C. Naopak zimní severáky ochlazují vzduch až k nule /minima -10°C/. Rozdíly teplot v zimě způsobují tvorbu mlhy, jež pomáhá rostlinám spolu s dřevnatěním stonku přežít. Rostliny se vyskytují roztroušeně v otevřeném terénu mezi travinami a křovisky, jež nejsou vzájemně propojeny. Často se nachází bez jakéhokoliv krytu na plném výsluní. Jen místy se nachází 40 až 50 rostlin / ha. Zem je písčito-jílovitá s kusy skály a štěrku, bez humusu.
Na rozdíl od příbuzných trsovitě rostoucích E. polycephalus a E. xeranthemoides, roste E. parryi solitérně. Pouze po poškození vrcholu vytváří výjimečně více hlav. Roste kulovitě, později krátce sloupovitě. Je až 350 /650/ mm vysoký a 200 /400/ mm v průměru. Má 13, později i více ostrých lehce zvlněných žeber. Okrajových ostnů je 8-14 až 60 mm dlouhých, kroužkovaně vroubkovaných se světlejší špičkou. Horní okrajové jsou často slámově žlutavé až bělavé, spodní okrajové pak růžové až červené. Středové trny obvykle 4. Na bázi až 4 mm široké a 100 mm dlouhé, na konci zahnuté, kroužkovaně vroubkované, žlutavé, bělavé až červené. Jejich barva a délka varíruje i v rámci jednoho stanoviště. Květ je žlutý až žlutooranžový s červeným středem. Plod je žlutý a vysychající. Praská po obvodu zhruba na dvě stejné poloviny a horní část se najednou uvolní a se semeny odpadne na zem. Dolní část plodu i se semeny ovšem na rostlině zůstává po delší čas. Semena asi 2,5 x 1,3 mm velká, černá, v počtu až 200 v jednom plodu.
Hlavní období kvetení v přírodě je od května do července, výjimečně i později. Semena zrají rychle a již na počátku června /dle doby květu/ jsou uvolňována ze zralých plodů. Období srážek je mezi červnem a zářím. Jen v této době mají semena šanci vyklíčit. Často je však část semen v plodech na rostlině vystavena působení drsných klimatických podmínek až po další sezony /tzv.“strategie druhého pokusu“/. Vlastní klíčivost je tak velice nízká a v kultuře je třeba napodobit přírodní podmínky /přehřátí, působení chladu/ a následně skarifikovat mikropyle. Viz.Meixnerova metoda – Jubilejní sborník Chrudim 1971 – 1981, str. 98-100. Pak lze dosáhnout až 80% klíčivosti. Semenáče rychle vytváří dlouhé kořínky bez geotropické orientace. Rostlinky pak leží jako zporážené kuželky. Brzy je ale lze pikýrovat či roubovat na Selenicereus nebo Myrtilocactus s následným přeroubováním na E jusbertii.
Pravokořenné rostliny jsou velmi citlivé na zvýšenou vlhkost při chladném počasí a to i během léta. Při suchém zimování snáší pokles teploty i k nule. V případě ztráty kořenů se nezdaří záchranné přeroubování, je s rostlinnou obvykle konec.
S E. parryi jsem se setkal v r. 2009 u Villa Ahumada. Po přejezdu od El Hundido kempujeme hned kousek od cesty. Je již pozdě a nechce se nám již popojíždět někam dál. Druhý den mám narozeniny. Dáváme jen malý hltánek slivovice a pak vyrážíme propátrat okolní planinu. Po půl hodině nacházíme kromě Yucca aff. elata pouze jeden E. parryi. Je to kus o velikosti fotbalového míče. Sedí si tu v úplné rovině jako pecka. V okolí je jen několik keřů.
Je asi 250 mm vysoký a 200 mm v průměru. Má poněkud kratší silnější ostny. Okrajových je 11 a 4 středové. Nejhořejší okrajové trny jsou slabší než ostatní. Horní okrajové trny jsou světle slámově žluté až bělavé, spodní okrajové jsou růžové až červené se světlejší špičkou. Je to malý dárek k narozeninám. Na další průzkum nemáme čas.
Stavíme ještě krátce u El Vergel. Nacházíme zde až 600 mm velké trsy Echinocereus aff. engelmanni fasciculatus s články o průměru až 120 mm. Tu a tam rostou až 400 mm velké trsy Cor. macromeris s tmavším středovým trnem, trsy Yucca aff. elata a u cesty nacházím jeden zapomenutý E. parryi. Má 200 mm výšku i průměr. Okrajových ostnů je jen 8 a 4 středové. Jsou štíhlejší než u rostliny u Villa Ahumada. Rostlina má čtyři nezralé semeníky. Kvetla asi velice pozdě. Pátrám rychle v okolí po další, ale marně. Opodál jsou již písečné duny. Čas nás neúprosně tlačí a my musíme jet dál. Tak snad někdy příště.
Po zadání hesla E. parryi do vyhledávače na internetu, je na Cactus rastislav.net. možno shlédnout několik obrázků nádherných E. parryi s poupaty a novými trny od Rancherie v sev. Chihuahua.
Literatura:
Morrical D.B., Echinocactus parryi Engelmann, Aztekia 1: 7-10, 1978.
Zachar M., Echinocactus parryi Enhelmann, Cactaceae etc., 1: 4-5, 1991.
Under G., Die grossen Kugelkakteen Nordamerikas, 68-71, 1992.
Kunte L., Šnicer J., Mexické echinokaktusy – E. Parryi Engelmann, Kaktusy, 2: 35-36, 1994.
Kunte L., Šnicer J., Atlas kaktusů X, 3, 1995