Na obálce tohoto čísla Zpravodaje je fotografie Petra Kutáka pořízená jižně od San Pedro Norte v provincii Cordoba. Je na ní druhý nejdéle známý druh rodu Gymnocalycium.
Popsal je Charles Lemaire roku 1838 jako Echinocactus monvilei podle rostliny ve sbírce p. Monvile v Le Havre. Popis byl doplněn názorným vyobrazením, původ rostliny byl rovněž uveden: Paraguay, Cordilery. Stejný druh byl pak v roce 1848 popsán Hookerem pod názvem Echinocactus multiflorus, tentokrát bez udání původu. Tak se stalo, že název Etus. multiflorus se užíval až donedávna hlavně na Britských ostrovech, zatímco na evropském kontinentu užívali druhové jméno E. monvilei a Etus. multiflorus byl považován za totožný s Etus. monvilei. Dnes se ještě tu a tam objevují tendence přiřadit název G. multiflorum pro rostliny z okruhu G. megalothelos, ale to je poněkud násilné. Již staří kaktusáři si všimli mimořádné krásy G. monvilei, takže již v roce 1846 Carl Friedrich Foerster ve své Handbuch der Kakteenkunde je označuje za „nejkrásnější ze všech echinokaktusů“. Od té doby bylo objeveno mnoho kaktusů, ale jen málo tak hezkých, takže i Albert Buining je nazýval „Jihoamerický gruson“. Při vší úctě, kombinace svěže zeleného těla a silného otrnění teplé žluté barvy je velice hezká u obou, ale když G. monvilei otevře své veliké bílé až růžové květy, kam se na ně gruson hrabe.
Příbuzenský okruh G. monvilei obývá hory a vrchoviny v provinciích Cordoba a San Luis, které se souhrnně nazývají Sierra de Cordoba. Do příbuzenského okruhu patří G. monvilei, G. achirasense, G. horridispinum a G. schuetzianum. Tyto druhy jsou někdy uváděny jako poddruhy G. monvilei.
Vlastní G. monvilei obývá rozsáhlý areál od Sierra de Ambargasta na severu provincie Cordoba až po jižní konec Sierra de San Luis v blízkosti hlavního města stejnojmenné provincie. Obývá otevřené terény, kamenitá místa a travnaté louky a jen výjimečně je najdeme pod keři. Proto neobývá souvisle celý areál, ale tvoří kolonie na příhodných místech. Plody G. monvilei jsou dužnaté a sladké a jsou potravou pro ptáky, např. papoušky. Ti šíří semena trusem i na větší vzdálenosti a tak mohlo osídlit vhodná místa i v jinak nevhodné krajině. Centrem vývoje G. monvilei je pravděpodobně Sierra Grande, kde jsou rostliny velice variabilní. Okrajové populace, např. ze Sierra San Luis, Sierra Dean Funes či Sierra Chica, jsou jednotnější.
Od vlastního G. monvilei bylo popsáno několik variet a poddruhů. Současné vedení rakouské Arbaitsgruppe Gymnocalycium uznává následující :
G. monvilei ssp.brachyanthum (Gürke) Neuhuber ze západního okraje Sierra de San Luis,
G. monvilei ssp.brachyanthum v.gertrudae Neuhuber z tamtéž, ale z vyšších poloh
G. monvilei var.coloratum Neuhuber od Icho Cruz
G. monvilei var.grandiflorum (Bckb.) H. Till od Copina
G. monvilei var.steinerii H.Till emend. V.Gapon ze západních svahů Sierra Grande
G. monvilei var.safronovii V.Gapon ze západních svahů Sierra Grande
Zajímavé je, že 4 z 6 uznaných variet pochází z okolí dvou hlavních silnic přes Sierra Grande, jmenovitě silnice č. 28 z Tanti do Taninga a silnice č. 20 z Villa Carlos Paz do Mina Clavero, zatímco jiné typy, často dobře odlišitelné, popsány nebyly, respektive jejich popisy nebyly uznány.
Plzeňští kaktusáři měli možnost pozorovat G. monvilei na areálu od Suyuque Nuovo na JZ konci Sierra de San Luis přes Sierra de Comechingones, Sierra Grande, Sierra Chica až po Sierra de Ambargasta na severu provincie Cordoba. Naleziště jsou v nadmořských výškách údajně od 400m po více než 2000m, my jsme je nejníže viděli v okolí Ongamira v Sierra Chica a to těsně pod 700 m nad mořem. Naopak na náhorní plošině Sierra grande v nadmořských výškách 2000 – 2200m je výskyt G. monvilei ještě hojný. Podle nadmořské výšky se mění i ráz vegetačního společenstva, kde G. monvilei roste, od světlin v keřových porostech s travou až po alpínské pásmo ve vyšších polohách. Všude, kde G. monvilei roste, roste i hojná tráva, což svědčí o alespoň sezonním dostatku vody. O náročnosti na dostatek vody svědčí i to, že na sušších místech, jako je třeba západní strana Sierra Grande, osidluje přednostně ta nejvlhčí místa, jako prameniště nebo spodní strany plochých kamenů, kam při dešti stéká voda, která napršela na celý plochý kámen. Vedle vody vyhledává i dostatek světla, proto v keřových porostech roste na světlinách, kamenitých místech a podobně. Velice výjimečně se najdou rostliny G. monvilei pod keři, ve vysokých polohách rostou skoro vždy na plném slunci. Geologický podklad, na kterém rostou, je různorodý. Nejčastěji krystalické břidlice a žula , mramor v severovýchodní části Sierra Grande, pískovce a slepence v Sierra Chica. Zem, v níž G. monvilei roste, bývá humozní , dokonce spolu s G. andreae je G. monvilei jedním z velice mála kaktusů, které se v přírodě mohou setkat s rašelinou. Na náhorní plošině Sierra Grande se vegetace omezuje na skalní štěrbiny a ostrůvky mechů a trav na holé skále, které neustále recyklují vlastní organickou hmotu a v nichž se tam oba druhy gymnokalycií vyskytují nejčastěji.
Již jsem zmínil, že ve vysokých polohách Sierra Grande spolu s G. monvilei roste G. andreae. Skoro všude spolu s G. monvilei roste jeden i dva druhy podrodu Gymnocalycium, G. bruchii, G. capillaense, G. erinaceum, G. parvulum , G, calochlorum, G, fischerii a G. neuhuberii. Z jiných podrodů G. mostii, G. stellatum, dále Notocactus submammulosus, případně Acanthocalycium violaceum či Echinopsis aurea.
Podnebí lokalit G. monvilei je relativně vlhké, roční srážky se pohybují od cca 500 mm v nížinách až po 2000 mm na Sierra Grande. V létě bývá půda nalezišť v nižších polohách vlhká, ve vyšších polohách mokrá. Na Sierra Grande v létě prší prakticky každé odpoledne, kdy přichází bouřky, často s krupobitím. Ani zima není zcela suchá, ve městě Cordoba naprší v nejsušším měsíci červenci průměrně přes 10 mm vody, to je více než mají mnohé jiné kaktusy za celý rok. Na Sierrách v zimě kromě deště sněží a na Sierra Grande sníh vydrží někdy i déle než týden. Teploty pod nulou se v zimním období vyskytují i v nížinách, horské populace G. monvilei jsou čas od času vystaveny i několikadenním mrazivým periodám. Mrazuvzdornost semenáčků G. monvilei je poměrně značná i u nás, moje nejlepší semenáče G. monvilei z populace Dos Rios v Sierra Grande jsem sebral v březnu 2006 na kompostu u Petra Česala na Výsluní, kam je Petr vyhodil jako nadbytečné na podzim předchozího roku. Tedy semenáče o průměru cca 3 cm tam přežily bez úhony celou, byť toho roku relativně mírnou zimu.
Všechna G. monvilei jsou v mládí plochá, s věkem nabývají kulovitý tvar a ve stáří jsou až krátce sloupkovitá. Populace z vysokých poloh zpravidla obsahují pouze ploché jedince a tyto populace byly popsány jako samostatné variety, jejichž hlavní odlišností byl právě plochý vzrůst. Záminku k těmto popisům ale dala spíše neznalost populační dynamiky G. monvilei ve vysokých polohách, kde velké rostliny jsou čas od času zahubeny mrazem a zůstanou jen menší semenáče případně menší odnože v trsech. Tento jev se dá asi nejlépe pozorovat na populacích ve středních polohách, kde tuhé mrazy jsou vzácnější a rostliny mají v mezidobí čas dorůst do značných velikostí. My jsme v roce 2003 pozorovali u Dos Rios v Sierra Grande cca 1600 m nad mořem skutečně obrovské rostliny G. monvilei, běžně o průměru 25 cm x 30 cm vysoké, ale některé rostliny mi byly skoro po kolena. O 4 roky později v r. 2007 jsme tam místo obrovských rostlin, na které jsme se těšili, našli jen hromady trnů a populace byla tvořena převážně semenáči. Největší rostlina, kterou jsme u Dos Rios našli v r. 2007, měla průměr 22 cm, ale byla ještě plochá, cca 10 cm vysoká. Že malé kaktusy odolávají mrazu lépe než velké jsme ověřili v kultuře již před časem, a tento jev patrně způsobuje, že ve vysokohorských populacích miniaturních typů G. monvilei jsou zastoupena všechna věková stadia včetně starých sloupkovitých rostlin. Takovou populaci drobného ekotypu G. monvilei jsme v r. 2005 pozorovali na hřebeni Sierra de Comechingones nad městem Merlo v provincii San Luis. G. monvilei zde dosahovala průměru do 8 cm, plody ale byly již na rostlinkách o průměru 3 cm. Staré rostliny byly sloupkovité až 12 cm vysoké. Přitom otrnění bylo jako u normálně velkých G. monvilei, tedy pro takto malé rostlinky neobyčejně mohutné.
V kultuře roste G. monvilei velice dobře a rychle. Květuschopnosti semenáče dosahují zpravidla v 8 cm květináčích, některé i menší, jiné větší. Od výsevu k prvním květům to trvá kolem 5-6 let. Moje desetileté semenáče akorát zaplňují 20 cm misky. Samozřejmě, pro dobrý růst potřebují dostatek prostoru, velké nádoby, bohatou zálivku i výživu a hlavně nepřehřívat. Rostou dobře v pařeništi i jen tak pod stříškou na luftě, jenom ve skleníku se jim musí najít vhodné místo. Habitus rostlin se dá ovlivnit kulturou, pěstované jen pod stříškou jsou zelenější a rostou rychleji, na teplejším stanovišti tvoří silnější trny. Z jednoho výsevu dostaneme zpravidla rostliny hustěji i méně otrněné, s areolami blíže nebo dále od sebe. Mnohdy ani dvě rostliny z výsevu nejsou stejné. Barva květů se kulturou neovlivní, ta je daná dědičně, ale populace z vysokých poloh mívají v květech více růžové, zatímco květy populací z nížin a podhůří bývají i čistě bílé. Květy jsou buď obojpohlavní nebo samičí. Samičí květy jsou menší a mají zakrnělé nefunkční prašníky. Oboupohlavní květy bývají velké, až 12 cm v průměru a vydrží se otvírat i pět dnů, každý den trochu větší. Když je horko, odkvetou dříve a nedosáhnou plné velikosti. Na rozdíl od mnoha jiných gymnokalycií, G. monvilei není vícegenerační. Roste rychle, zhruba po 30 letech začnou být rostliny sloupkovité a zdola korkovatí. Nevzhledná spodní část těla se dá zakrýt odnožemi které zhruba od 15. roku rostliny přestaneme odstraňovat . Trsovitá G. monvilei tvoří krásné sbírkové rostliny, 30cm miska je pro ně zhruba optimální. Ani to ale není na věky, stará hlava postupně ztrácí vitalitu, méně kvete a obtížněji se dostává zjara do vegetace. Do sbírky doporučuji zařadit více proveniencí a rostliny čas od času obnovovat ze semen nebo z odnoží. Prakticky všechna G. monvilei s oboupohlavními květy jsou samosprašná, takže se získáním semen není problém.
