Mexiko jsme navštívili v roce 2007 a něco se nachodili a naběhali, aby nás obšťastnil, okouzlil a očaroval plevel velké mexické zahrady, ten plevel co je modrý jako obloha, našli jsme a byli šťastní.

Je to podle mě velmi krásná, zajímavá a tvrdá, nikoliv natvrdlá rostlina. V kultuře nás dokáže pěkně vytrestat, stačí jedna špatná zálivka a jde do kaktusového nebíčka. Ano, ten plevel roste po celém Mexiku, ale nikde není stejný, jako jsou stejné naše pampelišky. Jsou mezi ním rozdíly, které zaujmou a očarují jako modré oči tramvajačky co mě zamlada vozila do Skvrňan. V tu chvíli začínáte vidět jenom modro a propadáte se do jiné kaktusářské dimenze. To znamená, že je vidíte úplně všude, přijdete do cizí sbírky a okamžitě vám padnou do oka. Ta modrá až zelená tělíčka se před vámi tetelí a vy neodoláte, ostatní přehlédnete a běžíte. Tato nemoc byla již popsána a odborný název je horizontíkobundus. Je spousta krásných kytek, ale pochovat si a polaskat se s horizontíkem, placatým jako rolovací pásmo je něco neskutečného. O to víc srdce krvácí, když vidíte, jak Mexikem hrnou buldozery horizontíky při rozšiřování silnic a dálnic, nebo když jsou rančery vykopávány, aby se neporanila hospodářská zvířata. V tu chvíli je vám jich líto a cítíte s nimi. Pro nás je to vražda, ale… vidíte náš blahobyt. Jednou to nebude plevel, ale vzácnost a možná tamní požádají šikovné české ruce, aby jejich mexickou zahradu znovu zaplevelily modří českého nebíčka, ale to už předbíháme.

Chtěl bych vám představit jeden klenot státu Coahuila. Naleziště je La Encantada (rostlina na titulní stránce). Rostliny mají průměr okolo 25 cm při výšce 10 až 15 cm. Výskyt je úctyhodný, ale začíná se zde otevírat pískovna a objevují se první rostliny vyrvané ze země. Ale odvézt a ochránit je nemůžete, a jak rád bych je ochraňoval. Tak jsem alespoň některé zasadil, víc jsem pro ně udělat nemohl. Snad přežijí alespoň výše položené. Je zde poměrně silné proudění vzduchu a teplota minimálně o 5 stupňů nižší než v nedalekém okolí. Navštívil jsem lokalitu ještě v roce 2008 a měl stejný poznatek. To místo je něčím výjimečné. Semena těchto horizontů jsou menší, drobnější než u ostatních ze státu Coahuila. Vrcholy kytek, neskutečně zarostlé propletenými trny, ukrývají semena tak, že jsou téměř nedobytná. Barvitost trnů je nádherná, protože je zdobí příčné proužky bílé, světle hnědé až černé.

Kolik let, že čekáme, než vypěstujeme v našich podmínkách květuschopné rostliny? Pět měsíců žijeme jako v jeskyni a když už to naše květnové slunce má hřát naplno jednu deku přehodí Šumava, další Alpy a Krušné se nenechají zahanbit. Čekáme na léto, co je rok od roku kratší a které se vtěsná do jednoho týdne palivce, kdy mnozí odepíší třicetiletou práci. Za to máme spousty pěkně barevné plísně! Ale bojujeme statečně! Někdy si říkám, jestli jsem se nezbláznil a neměl se narodit jižněji, tady to není koníček ale dostihy! Jen co kytky člověk na jaře vystěhuje, aby pomýšlel na úklid, protože ta škaredá pětiměsíční už bouchá na dveře. Proč si člověk volí koníčka tak náročného na čas a nervy? Protože se zamiloval, a zamiloval se tak, že je schopen pro blaho kytek udělat cokoliv, aby je ochránil před českou nepřízní.

Ještě se podíváme na lokalitu Buenos Aires v Durangu (rostlina na zadní straně obálky). Lokalita již neexistuje, civilizace ji naprosto zničila a přeryla k obrazu svému. Na fotografii byl klenot státu Durango, kde dospělé rostliny měly průměr kolem 10 cm a výšku 5 cm. Tyto rostliny se již staly velkou vzácností. Možná se někde objeví díky převezené zemině, ve které zůstala nějaká semena třeba z mravenčích spižíren. Mravenci jsou totiž nejrychlejší uklízeči semen. Jejich čety nepropásnou jedinou krásku, co by chtěla mít děti kolem sebe. Málokteré semeno nechají dokutálet k jejím bokům. Vždycky jsou rychlejší než sběrači z Čech. A kde jsou rychlejší sběrači z Čech, taková semena nestojí za nic, protože jsou podtržedá a basta! Kaktusáři by měli nechat vyvinout mravence v elektronické podobě, kteří by vypátrali bájné spižírny. Ale dopřejme jim něco tak dobrého na zub, jako jsou semena horizontů, vždyť je jenom olizují jako marmeládu z tvrdého chleba. Klíčivost dobře vyzrálých semen je dlouhá a možná se jejich špajzky budou Mexiku jednou hodit. Zbývá tedy jen doufat, že Durango o tuhle krásku ve vycpané rokokové sukni nepřijde. Rostliny mají rády vápenec a dobře propustnou kamenitou půdu, ale když kůň upustí koblihy v jejich blízkosti, nepohrdnou a dějí se neuvěřitelné věci! Dieta je pryč, naberou na váze i za cenu, že trochu vyplešatí (jsou řidší). I tak jsou elegantní! Jenom v posledních letech počasí v době kvetení rostlinám moc nepřeje, dlouhé deště brání kvalitnímu opylení. A když přidáme liknavou klíčivost, nedivím se, že tyhle mexické „modráky“ zvané Echinocactus horizonthalonius, jsou pro mě tím nejkrásnějším plevelem světa. Každý si ale musí umět vybrat, já fandím všem, ale nejvíce Durangu. V Durangu jsou  trny silné a přisedlé co div, že nerozpíchají samy sebe. Vzácná je pro mě Chihuahua, je tak trochu tajemná a těžko dostupná a klíčivost? Velmi mizerná! Zacatecas je zelený, jako jehličí z borovice, ale ze San Luis Potosí od Las Tablas, to jsou bochánky velikonoční! A jednou, jednou si zajedu nahoru na sever až do Texasu, podívat se na tvrďáky ze všech nejtvrdší! Teď je ale listopad, jsem v Čechách a jdu se podívat do sklepa, kde budou celých pět měsíců ztrácet modř. Budu čekat jestli všichni přežijou a těšit se a doufat, že přijde krásné jaro. Takové jaro, abych je mohl již začátkem března vynosit ven jako předloni.