Když jsme poslední lednový den v roce 2010 stoupali tropickým lesem po úzké asfaltce kolem divoké bystřiny z Tucumánu směrem na Tafi del Valle, ani jsem si tu okolní tropickou nádheru moc neužíval, leč pozdě bycha honiti. Těšil jsem se totiž jako malej kluk na první setkání s mými oblíbenými Soehrensia bruchii v přírodě. Soehrensií bruchii mám doma hned několik, jsou to takový přívětivý velký zelený koule s trny tak akorát aby se daly dobře přenášet a nepopíchaly ostatní kytky.
A ty květy – napřed se objeví chlupatá šedá poupata, člověk se několik týdnů těší, jak se zvětšují, až časně ráno otevřou hluboké kalichy s červenými až oranžovými okvětními plátky. No to jsem odbočil, zpátky do Argentiny. Tafi del Valle je něco jako místní Lipno střižené Štrbským Plesem. Leží v zelené kotlině nad hranicí lesa, vedle je přehrada a nabízí přehršle možností jak utratit peníze. Místo bylo osídlené už v předkolumbovské době a po dávných obyvatelích zde zůstaly četné ruiny domů a pevností. Více než turistické letovisko nás zajímá vegetace, tak ani nestavíme a spěcháme dále po silnici stoupající do pozvolných svahů. První zastávka na kraji letoviska je trochu zklamáním, bohaté pastviny, hustá tráva po kolena, půda čvachtá pod nohama a těch krav!
Tady se i velké kaktusy budou hledat špatně. Další zastávka je u oplocené archeologické lokality. Po dávných budovách tu zbyly nízké valy velkých žulových kamenů a ohrazené jsou hlavně proti dobytku, pro lidi je plot snadno překročitelný. A tady na kamenech jsou velké zelené kaktusy. Některé s červenajícími plody, malé semenáčky i obři kolem půl metru v průměru. Kolem kamenů je vysoká tráva rostoucí z čvachtající půdy. Všude tečou malé potůčky, asi jako na šumavských lukách v červnu. Plody vymačkáváme do kapesníku a semena pereme v tekoucí vodě. Dáváme je sušit i s kapesníkem na kapotu a jdeme na procházku kolem většího potoka. Ten je trochu zařízlý do terénu a kamenité břehy jsou hustě porostlé soehrensiemi, kapradím, kvetoucími bylinami a trsy Austrocylindroopuntia verschafeldtii. Netrvá dlouho a každý si najde vhodnou tůňku s vodopádkem a užívá si přírodní vířivku s průzračnou tekoucí vodou. Za chvíli se vracíme k autu, balíme suchá semínka a jedeme dál. U El Infernillo stavíme, vegetace je stejně zelená a bohatá a hned u silnice je obrovská soehrensie se snad padesáti plody na temeni.
Pokračujeme na západ směr Amaicha del Valle. Přejíždíme průsmyk Abra del Infernillo a začínáme klesat po západním, závětrném svahu. Vegetace je rázem daleko sušší, nízké keříky, kopce Maihueniopsis boliviana a trávy jen maloučko. Mezi keříky jsou na severním svahu řídce roztroušené velké kulaté kaktusy, jejichž zlaté husté trny září v nízkém odpoledním slunci. Tento hustě a dlouze otrněný ekotyp se někdy nazývá Soehrensia bruchii var. amaichensis, kluci jí říkají soehrensie grusonovka. Květy má mít žluté až oranžové. V temenech je daleko méně plodů než jsme byli zvyklí u S. bruchii na návětrném svahu, většinou jen jeden-dva, ale na většině kytek nic. Co je horší, plody nejsou zralé a semena bledá. Konečně nacházíme dva plody s černými semeny. Kolegové mi tu vzácnost svěřili, abych to vypral večer, až zakempujeme. Večer táboříme na osvědčeném místě u zavlažovacího kanálu na Rio Chuscha nad Cafayate. Dávám oloupané plody do ponožky a celé to peru v zavlažovacím kanále. Trvá to dlouho, nezralé plody pouští spoustu slizu. Konečně semena v ponožce vržou, věším je uschnout na keř a spěchám k večeři sestávající ze sýrů a vína, které jsme v podvečer nakoupili v Cafayate. No a tady se ukázalo, že alkohol a obžerství kaktusářům škodí, protože ráno jsem na keři suché ponožky se semeny zapomněl. Pozitivní na tom je, že některý peón kontrolující zavlažovací kanál přišel k zánovním čistým ponožkám, my jsme si ušetřili práci s výsevem a možné zklamání kvůli málo zralým semínkům, blbé je že z tohohle nálezu nemáme ve sbírkách nic. Ne že by snad tyhle kytky ve sbírkách nebyly vůbec, nejsme jediní, kdo na lokalitě vedle poměrně frekventované silnice zastavili. Sběrači semen jim dávají často velice exotická jména, třeba já mám ve sbírce kytky od Jirky Merhauta koupené se jmenovkou Soehrensia waltherii, Amaicha del Valle. Místo je dobře, jméno špatně. Soehrensia waltherii je trsovitá kytka z Cuesta del Obispo v provincii Salta, nějakých 200 km severně od Abra del Infernillo Je vzácná a považovaná za vyhubenou na typové lokalitě.
Ještě námět pro příští cesty. Abra del Infernillo na severu a Cuesta de Minas Capilitas na jihu ohraničují mimořádně pěkný horský masiv Nevados de Asconquija. Protože soehrennsie rostou jak kolem jižní (Soehrensia grandis) tak i kolem severní cesty přes pohoří (Soehrensia bruchii a var. amaichensis), je důvod se domnívat, tam budou i jinde. Než jsem si v r. 2007 opatřil semínka a následně vypěstoval semenáčky Soehrensia grandis z jižní strany hor, myslel jsem si, že S. grandis je jen jiný název pro S. bruchii. Semenáčky jsou ale docela odlišné, a tak jsem změnil názor. Tedy je tu místo pro hledání nových soehrensií, jen to chce najít nové cesty jak z návětrné tak i ze závětrné strany hor a proniknout do alpinského pásma